Země a jejích sedm sestřiček se od svého zrodu drží pomyslných máminých sukní. Možná se jejich orbity v minulosti měnily, možná pohltily některé ze svých sourozenců, ale z dálky Sluneční soustava působí jako vzorová hvězdná rodina..

Nedá se ovšem vyloučit, že kdysi dávno v raných fázích vývoje Sluneční soustavy gravitační kulečník mohl některou z planet vyšťouchnout, vyslat do mezihvězdného prostoru a udělat z ní sirotka. Nevíme, jestli se tak stalo, ale nebylo by to nic výjimečného.

Takových planetárních tuláků jsou jen v naší Galaxii biliony. A je jich zřejmě více než planet našeho typu.

Volně plovoucí planety, temné, izolované koule putující vesmírem vyvázané z vlivu hvězd, nevznikají jen tak uprostřed vesmírné pustiny. Rodí se stejným způsobem jako jiné planety: ve vířícím disku plynu a prachu obklopujícím rodící se hvězdu.

Planetární soustavy jsou však dynamické systémy, kde na sebe tělesa působí všelijak působí. A tak se snadno může stát, že se některá z planet vyváže z gravitačního vlivu mateřské hvězdy a zmizí v hlubokém vesmíru.

Astronomové kdysi spočítali, že jen v Mléčné dráze se hvězdným mámám ztratily miliardy planetárních dětí. Nyní vědci z NASA a japonské univerzity v Ósace tento odhad zvyšují na biliony. Ve dvou článcích publikovaných v časopise The Astronomical Journal vědci odvodili, že těchto planet je šestkrát více než světů obíhajících kolem vlastních sluncí.

Kromě toho také identifikovali druhého dosud objeveného planetárního tuláka o velikosti Země.

Existence světů, které se nedobrovolně vydaly na vandr, je již dlouho známa, ale není dostatečně prozkoumána. Předchozí zjištění naznačovala, že většina těchto planet je velká asi jako Jupiter, tedy nejhmotnější planeta naší Sluneční soustavy.

K lepšímu prozkoumání těchto potulných světů využil astronom z Goddardova střediska vesmírných letů NASA David Bennett se svým týmem devět let dat z teleskopu Microlensing Observations in Astrophysics, umístěného na observatoři Mount John na Novém Zélandu.

Exoplanety byly nepřímo detekovány měřením toho, jak jejich gravitace deformuje světlo přicházející od vzdálených hvězd za nimi, což je efekt známý jako mikročočkování.

Podle Bennetta je pravděpodobnější, že většina neznámých světů je mnohem menší než Jupiter. To proto, že se předpokládá, že planety se většinou stávají tuláky, když do sebe narazí dvě protoplanety. Síla nárazu je tak silná, že jednu z nich doslova vystrčí ze vznikajícího hvězdného systému.

Planety však mohou být ze svých hvězdných systémů vyhnány pouze většími objekty. Pokud by většina těchto hvězdných sirotků byla velikosti Jupiteru, muselo by kolem hostitelských hvězd obíhat mnoho takzvaných Superjupiterů, těch je však málo. Proto vyvržení hrozí právě planetám s nižší hmotností.

Stále existují určité nejasnosti ohledně toho, zda pozorovaní tuláci skutečně putují vesmírem nesvázaní hvězdnou gravitací, nebo jsou jen vyvrženi na tak vzdálené dráhy, že jejich mateřskou hvězdu je obtížné najít.

Astronom Przemek Mróz z Varšavské univerzity se domnívá, že pozorované planety pravděpodobně zahrnují kombinaci obojího, ale bude obtížné odvodit relativní počet každé z nich pouze metodou mikročočkování.

Více dat o toulavých planetách by měl přinést americký teleskop Nancy Grace Roman Space Telescope, který bude pracovat v infračerveném spektru a do kosmu se podívá v roce 2027. V kombinaci s údaji z Euklidova teleskopu Evropské kosmické agentury a z dobře umístěných pozemních observatoří budou vědci schopni vesmírným tulákům lépe porozumět.