Začalo to vlastně mimochodem. Před časem jsme psali článek o „Průlomu v léčbě koktavosti: Americká studie dává naději…“, a reagoval na něj biofyzik, profesor RNDr. Josef Pešák, CSc. Několik telefonátů vystřídalo pozvání do Olomouce a to vyústilo v návštěvu a povídáním na téma balbutismus (koktavost)….
Dodnes široce používaná efektivní léčba koktavosti neexistuje, funguje především na bázi logopedické terapie užívané ke zmírnění projevů.
Proti těmto předsudkům bojuje profesor RNDr. Josef Pešák, CSc., který vyvrací zažitý názor, že porucha plynulosti řeči má původ v mozku. Podle něho je koktavost způsobena výhradně překážkou na plicích a k jejímu odstranění stačí uvolnění dýchacích cest.
Už roky má elektivní pomůcku, jak o desítky procent zlepšit projevy koktavosti. Pomáhal ještě, když byl na univerzitě, a pokračuje v tom i v důchodu doma. Co jméno (pacient), to číslo v jeho notesu….
Třicátý šestý rozhovor časopisu 21. STOLETÍ
Jaké číslo aktuálně máte zapsané?
Asi 400 pacientů.
Rodiny přijímáte tady v obýváku jako dnes mě. Zatímco Vy pomáháte jim, teď možná pomohu já Vám. Medializací. Nicméně ten prvotní impulz, že jste nás zkontaktoval, byl, že se k Vám dostal článek, který v našem časopise vyšel v lednu (2/2023).
My jsme se odkazovali na americké logopedky. Co bylo jinak?.
Vysvětlil jste mi okolnosti, za jakých ten článek vyšel. Tím jsem to celé pochopil a beru to. Ale problém byl v tom, že to nebylo kauzální (odhalováním příčinných vztahů, pozn. red.).
Popisovali jsme jen jednu studii… Tak tedy k příčinným souvislostem. Podle Vás není příčina v mozku, ale v plicích…
Ano… Tady máme tracheu (ukazuje anatomický řez dýchacích cest, pozn. red.), což je průdušnice spojující hrtan s průduškami. Navazuje na ní tzv. průduškový strom – trachea se dělí na dvě průdušky, tomu se říká 1. generace dichotomického dělení.
Ve 23. generaci tohoto dělení se v plicích objevuje terminální bronchiola – poslední oddíl průduškového stromu a na ní jsou vlákna hladkého svalstva.
Hladké svalstvo se nedá voluntárně ovlivňovat.
Tedy vůlí…
Ano. Nedá. Takže, když na děťátko někdo houkne, nebo po něm někdo něco rychle chce, tak se svalstvo dostane do křeče a stáhne se. A protože základní jednotkou plic jsou alveoly (plicní sklípky), kterých máme přes 300 milionů a je v nich hodně vzduchu, a jsou na plicních lalůčcích (bronchiolus terminalis) svaly přiškrcovány, tak vzduch nemůže ven.
Pacient se tak brání iterací (opakováním). A iterace je právě koktání.
Takže vůbec nejde o neurologický problém.
Vůbec ne.
Trochu jste mi zbořil představu. Podle oficiálních měřítek má koktavost tři skupiny symptomů, kterými jsou: dysfluence (neplynulosti v řeči: repetice, prolongace, blok), nadměrná svalová námaha a psychická tenze (způsobená negativní reakcí na zadrhnutí. Platí to tedy?.
To ano, platí vše. Abych to dovysvětlil. Zakoktat se může každý, když na něj někdo houkne, nebo když má strach, jen s tím rozdílem, že predispozici k tomu má každé 101. dítě kdekoli na světě.
Koktají ale i dospělí.
Ovšem, koktavost se objevuje v dětství, v dospělosti se to může ztratit. Ale jen může, nemusí!
Proto žije na světě 80 milionů koktavých… jaký je tedy Váš recept a patent?
Problém je ve vláknu hladkého svalstva, které se nedá, jak jsem řekl, vůli ovládat. Dá se to ovlivnit jen tím, že se inhaluje prášek formoterol (Formoteroli fumaras dihydricus). To je úplně stejný lék, který se používá u astmatiků, a k tomu inhalátor.
Lék se vkládá do inhalátoru, zakloní se hlava, aby se co nejvíce otevřely dýchací cesty, a co nejvíce se nadechne. Na nejméně 10 vteřin se zadrží dech, aby se inhalovaná látka nechtěně nevydechla.
To je celkem jednoduchá metoda. Proč není uznaná?
Je to dlouhý proces s nedostatečným PR. Za prvé by to chtělo opravdu masivní výzkum, který trvá roky a stojí obrovské peníze. A pak oficiální zatřídění koktavosti spadá do MKN-10 (Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, pozn. red.), kde v kapitole F (00–99) patří mezi „Duševní poruchy a poruchy chování“.
Třeba F 98 znamená „Jiné poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a dospívání“, a pod F 98.5 spadá „Koktavost, balbuties, zadrhávání v řeči“.
Přijde mi to schizofrenní… Na jedné straně tady je lék, dlouhé roky prodejný a předepisovaný (pro děti dětským lékařem, pro dospělé alergologem nebo plicařem), který pomáhá, ale nikdo o tom neví.
Kdybych měl koktavé dítě, a nevěděl o Vás, tak jediná léčba a naděje je u logopeda? .
Popsal jste to výstižně.
Takže zásadní je změnit definici balbutismu?
Ano. Já jsem o metodě přednášel na univerzitě tady v Olomouci, měl jsem pár doktorandů, ví o tom pár lékařů, zajímalo se o ni pár lidí z Rakouska. Teď jsem ale zbyl sám, i když chci pomáhat stále.
Proto, ostatně, máte Maltézský kříž za přínos lidstvu…
Škoda jen, že jsem bez následovníka. Přitom účinnou látku formoterol mohou předepisovat lékaři běžně. Jen o tom ale nemusejí vědět, za svých studií se to ještě nemuseli dovídat. O neplynulosti řeči vinou koktání se vědělo od prvních civilizací v Egyptě, Mezopotámii i Číně, ale její etiologie byla popsána teprve nedávno mnou (2002).
A terapii koktavosti jsme popsali před 15 lety – Úřad průmyslového vlastnictví České republiky přidělil Univerzitě Palackého v Olomouci patent na použití formoterolu pro přípravu léčiva pro omezení koktavosti „až/teprve“ srpnu 2007.
Spokojených reakcí, telefonátů, mailů a dopisů máte přitom stovky. Nicméně vše mohlo být jinak. Ke koktavosti jste se dostal víceméně i díky osobnímu příběhu. Mám na mysli narození dcerky. Byl to osud?.
Byl. Vnímám to tak…. Naše Dituška se narodila v roce 1975 s rozštěpem měkkého patra (perforovanou dutinou ústní a nosní) a do čtyř let vydávala jen takové zvuky, než se to zoperovalo. Právě dcerka mi přehodila výhybku.
Do té doby jsem byl technik. Pak jsem se začal věnovat zvuku, a Ditušce jsem vytvořil takovou gramofonovou desku s názvem Kdo mi děti poví.
Pak o mně natočili film a dostal jsem se Ostravské televize, a následně do školy pro vadně mluvící na Svatém kopečku, kde jsem dětem měřil plicní parametry. Díky tomu jsem přišel na to, že koktavé děti mají sníženou specifickou vodivost v plicích.
A pak v devadesátých letech jsem dostal od etické komise lékařské fakulty povolení, abych provedl studii se 40 dětskými pacienty. Studii jsem nechal monitorovat u jedné vídeňské firmy, tehdy to u nás nikdo neuměl dělat. Výsledek byl zveřejněn v roce 2009.
A funguje to… Kdo tu byl naposledy – ten pacient 400?
Jeden moc šikovný kluk. Přijel s rodiči a prarodiči až ze Šumavy. Ukázal jsem mu, jak inhalovat a po třech dnech, tedy třech inhalacích, mi volali, že chlapeček je na tom o 60 procent lépe. Ta procenta odhadli rodiče. A že mluví skoro plynule.
Jan Zelenka
