Bible vypráví příběh, ve kterém chytrý David dokáže porazit mnohem silnějšího Goliáše. Z reálných dějin podobných příkladů příliš neznáme. Přesto však lze nalézt okamžiky, kdy slabší se postavil mnohem silnějšímu uzurpátorovi a ze souboje odešel se ctí a svobodný..

Když v roce 1914 ruská říše vstupovala do bojů první světové války, její území zahrnovalo řadu států, které jsou dnes samostatné. Petrohrad, tehdejší hlavní město Ruska, ovládal značnou část Polska, dále pak Estonsko, Litvu, Lotyšsko i Finsko.

V žádné z těchto zemí nebyla ruská nadvláda vítána, protože potlačovala národní cítění, místní kulturu a drancovala ekonomiku.

Finsko bylo součástí ruského impéria od roku 1809, předtím bylo pod správou Švédska. Zpočátku ruské nadvlády bylo značně autonomní, mělo vlastní ústavu, země se řídila švédským právem a car Alexandr I. přijal i titul finského velkoknížete, čímž byla autonomie stvrzena.

Postupem času však Rusko z finské autonomie ukrajovalo, až ji za vlády posledního cara Mikuláše II. v roce 1899 definitivně zrušilo. Následovala tvrdá rusifikace, kdy se finský jazyk ocitl v ilegalitě.

Třetí rok Velké války, rok 1917, znamenal pro Rusko rozvrat. Boji vyčerpaná země se zmítala revolucemi, v únoru abdikoval car a v listopadu se k moci prodrali bolševici. Řada porobených národů vycítila svou šanci a Finové mezi nimi nescházeli.

6. prosince 1917 vyhlásili nezávislost a Rusku nezbývalo nic jiného, než ji uznat.

Finové získali některá strategická území, včetně lokality asi 30 km blízko od Petrohradu. Bolševický ruský stát byl tehdy vnitřně slabý, takže celkem bez okolků na tuto úpravu hranic přistoupil. Není bez zajímavosti, že za ruskou stranu vedl jednání s finskou delegací Josif Stalin.

Uplynulo něco málo přes dvacet let a situace byla zcela jiná. Bolševismus se v SSSR uchytil a pevnou rukou zde vládl onen vyjednavač Josif Stalin. Ze země se stal největší koncentrační tábor světa, diktátor za cenu obrovských obětí přeměňoval agrární zemi v průmyslový stát.

Nad Evropou a celým světem se v té době již stahovala válečná mračna. V roce 1939 už na mapě scházelo Rakousko i Československo, další státy měly následovat.

V této atmosféře diktátorské státy hledaly další možnosti agrese, zatímco západní demokracie poněkud bezradně pozorovaly překotný vývoj. Francie i Velká Británie se proti Německu a později i SSSR dostaly do defenzivy, za což pak měly draze zaplatit.

Po celou dobu dvacátých a třicátých let byly finsko-sovětské vztahy hluboko pod bodem mrazu. Už začátkem dvacátých let se finští komunisté pokusili o násilný převrat, ten však byl potlačen. Řada z finských komunistů uprchla do SSSR a během čistek v letech třicátých končili buď v koncentračních táborech, nebo s kulkou v týle.

V roce 1923 vznikla na sovětské straně hranice Karelská autonomní sovětská socialistická republika, propagandistický útvar, který měl Finům naznačit, jak krásně by se jim v sovětském ráji žilo.

K určité komunikaci mezi oběma zeměmi však přece jen docházelo. V roce 1932 byla mezi nimi podepsána smlouva o neútočení. Že podobné listiny však byly pouze formální, ukázaly události jen o pár let mladší.

Svou vojenskou přítomnost na hranicích s Finskem začal Sovětský svaz posilovat již koncem roku 1938. Následující rok byl plný zásadních událostí. V březnu nacisté obsadili české země a litevský přístav Klajpeda.

V dubnu Mussoliniho Itálie vymazala z mapy Albánii. Naprostý šok ovládl svět v srpnu, když dvě antagonistické mocnosti, Hitlerovo Německo a Stalinův Sovětský svaz, uzavřely spojeneckou smlouvu. Její tajný dodatek určoval, že Finsko spadá do sovětské sféry zájmů.

1. září 1939 napadlo Německo Polsko a o dva dny později Londýn a Paříž vyhlásily Berlínu válku. Jiné pomoci, vyjma 1 200 československých vojáků uprchnuvších ze své země, se Polsko nedočkalo. Naopak po boku Německa bojovalo i Tisovo Slovensko a 17. září překročila hranice Rudá armáda.

Osud Polska byl zpečetěn, Varšava se vzdala 28. září, poslední polské jednotky kapitulovaly 6. října. Německá a sovětská armáda mohly na dobytém území uspořádat společnou přehlídku.

Stalin byl povzbuzen snadným vítězstvím a obrátil svůj zrak na další území, která mu přislíbila německo-sovětská smlouva. Moskva poprvé otázku sovětsko-finských vztahů otevřela již v dubnu, ale jednání se rozběhla až v říjnu poté, co Finové zjistili, že s německou pomocí při případné sovětské agresi nemohou počítat.

12. října 1939 předložil Stalin Finům své požadavky. Podle nich se měla stávající hranice na Karelské šíji posunout o čtyřicet kilometrů do finského vnitrozemí. SSSR dále žádal finské ostrovy ve finském zálivu, pronájem poloostrova Hangö, kde měla být vybudována sovětská vojenská základna a také předání finského dělostřelectva na ostrově Björkö.

Finové rovněž měli přijít o poloostrov Rybačij nedaleko Murmansku a zavázat se, že sovětům přijdou kdykoliv na pomoc. Výměnou Stalin nabídl dvojnásobně velké území přiléhající ke střední části Finska.

Finové ze sovětských požadavků nadšeni nebyli. Uvědomovali si, že jim nabídnuté území nemá žádnou ekonomickou hodnotu na rozdíl od těch, kterých se měli vzdát. V Karelské šíji se totiž nacházely elektrárny a továrny, kdežto střední Karélie byla zničena Rudou armádou při potlačování nepokojů. Přesto byli ochotni k určitým ústupkům.

Vyjádřili ochotu přenechat Sovětskému svazu malé ostrůvky ve východní části Finského zálivu a jižní část ostrovů u Suursaari, souhlas s korekcí hranic na Karelské šíji a Rybářském poloostrově, ale zároveň vyjádřilo odmítnutí pronájmu poloostrova Hangö a také nesouhlas se sovětským požadavkem na likvidaci finských opevnění na Karelské šíji.

Finští vyjednavači museli brát ohled i na domácí veřejné mínění, Finové nebyli nakloněni k žádným ústupkům. Navíc věřili, že přes různé skryté i otevřené výhružky Stalin jen blufuje a k válce se neodhodlá.

Sovětský diktátor byl překvapen finskou neústupností, ale po počátečním váhání nakonec odsouhlasil, že SSSR si svoje požadavky vezme silou.

K válce však Moskva potřebovala důvod. Ten se však záhy našel, když SSSR použil podobnou taktiku jako nacistické Německo při zahájení války s Polskem. Nacisté tehdy zinscenovali polský útok na vysílačku v tehdy německých Gliwici.

Sověti se nechali inspirovat a 26. listopadu svým dělostřelectvem ostřelovali vlastní obec Mainila. Do světa poté oznámili, že za útok je odpovědné Finsko.

Z deníků nejbližších finských dělostřeleckých baterií vyplývá, že Mainila byla mimo jejich dostřel. Byly totiž od hranice staženy, aby Finové předešli právě takovýmto incidentům. Ve svých osobních zápiscích sovětskou odpovědnost za útok přiznal i šéf leningradské stranické buňky Alexej Ždanov.

Incident nicméně umožnil Sovětům zrušit platnost smlouvy o neútočení, přerušit diplomatické styky a 30. listopadu 1939 zahájit útok na finské pozice.

Představitelé SSSR si byli naprosto jisti svým vítězstvím. Čtyřmilionové Finsko mělo být snadným soustem. Již 1. prosince Moskva zřídila loutkovou vládu tzv. Finské demokratické republiky, která měla po finské kapitulaci převzít moc a poté požádat o začlenění země do SSSR. Do jejího čela Stalin dosadil finského komunistu Otto Kuusinena (1881–1964), který však už léta žil v sovětském exilu.

Kliment Vorošilov (1881–1969), sovětský komisař pro obranu, Stalina ujišťoval, že sovětské tanky vjedou do Helsinek za pouhých šest dní. Vorošilov, který byl zodpovědný za zanedbání logistického zajištění a výcviku vojska, z nichž se Rudá armáda vzpamatovávala ještě dlouho po vypuknutí druhé světové války, byl nejen mizerný velitel, ale i špatný prorok.

Finové nebyli natolik naivní, aby si nemysleli, že ruský imperialismus je věcí minulosti, ostatně na rozdíl od některých jiných národů si to nemyslí dodnes. Ve 20. a 30. letech vybudovali skrze Karelskou šíji systém opevnění nazvaný Mannerheimova linie.

Nesla jméno po Carlu Gustavu Mannerheimovi (1867–1951), který byl vrchním velitelem finských vojsk a v letech 1944 až 1946 i prezidentem země. Svého protivníka Vorošilova svými schopnostmi jednoznačně převyšoval.

Na počátku zimní války rozmístil Mannerheim své jednotky s maximální opatrností. Hlavní síly byly rozloženy na Karelské šíji a na severním břehu Ladožského jezera hlouběji ve vnitrozemí, v pohraničí a na severu se nacházely poměrně slabé a vysoce mobilní krycí síly.

Mannerheim mimo to udržoval silné strategické zálohy pod svým přímým velením, které hodlal použít až v kritické situaci. Jeho snahou bylo vést obranné a zdržovací boje s maximálním využitím zmnožených obranných postavení a Mannerheimovy linie a doufat v to, že se objeví potenciální spojenci.

Bez spojenců se Finsko nemohlo ubránit a Mannerheimovi to bylo jasné. Na vládním zasedání prohlásil, že pokud SSSR zaútočí, může Finsko vzdorovat nanejvýš měsíc a půl. Možná i jeho překvapil vývoj bojů, který ve světě nikdo neočekával.

200 000 sovětským vojákům trvalo celý týden, než se vůbec prokousali do blízkosti Mannerheimovy linie. Obchvatný manévr 8. armády s cílem vpadnout finské obraně do zad vyzněl ještě hůře.

Malé a pohyblivé finské jednotky vytvářely pasti zvané mottu, do nichž lapaly nepoměrně silnější, ale těžkopádné sovětské sbory. Finští specialisté pro boj na lyžích odění do bílého se na protivníka vyřítili z lesů, zdecimovali jej a znovu se stáhli.

Když Sověti tyto bílé démony podle stop pronásledovali, ti si na ně jednoduše počkali v záloze. Morálka sovětských jednotek ve středním Finsku ponořeného pod sněhový příkrov, měla stejnou teplotu jako okolní vzduch. Mnozí vojáci se báli byť jen na chvíli usnout.

Finský národ se po začátku bojů neuvěřitelně stmelil. Děti byly poslány do švédského bezpečí, ženy nastoupily do továren, kde dobrovolné osmnáctihodinové směny nebyly výjimkou, a muži všeho věku rukovali.

Častokrát ani neměli uniformu, ale jejich oblečení bylo teplejší než tenké sovětské armádní oděvy.

Vzhledem k nedostatku protitankové munice museli mnohdy improvizovat. Právě v této válce vznikl proslulý Molotovův koktejl, zápalné lahve, pojmenované po nenáviděném sovětském ministrovi zahraničí. Za tři měsíce jich Finové spotřebovali na 70 000.

Svět zatím s úžasem sledoval statečný finský odpor. Německo na Hitlerův příkaz odmítlo dodat do Finska slíbené zbraně, nacistický tyran si byl vědom, že na porušení německo-sovětské smlouvy je ještě brzy.

Skomírající společnost národů vyloučila SSSR jako agresora. Byl to však poslední čin této bezzubé organizace. Na západě se začalo hovořit o pomoci Finům, zůstalo však jen u slov. Pouze ze Švédska dorazilo 8 000 dobrovolníků.

Sověti zatím s děsem v očích počítali ztráty. Finové zvítězili v bitvě u Taipale, kde navíc ukořistili i velké množství cenného vojenského materiálu. Postup sovětské 54. střelecké divize severně od Ladožského jezera byl zpomalen a poté i zastaven.

Finská 12. pěší divize zastavila v bitvě o Kollaa postup nejprve dvou a později čtyř divizí Rudé armády. Sověti se zasekli i před Mannerheimovou linií. „Získali jsme jen tolik finského území, abychom měli kam pohřbít své mrtvé,“ láteřil jeden sovětský generál.

Dílem mrazivého počasí, dílem mizerné taktiky, byla podstatná část sovětských invazních sil na přelomu roku zničena. Zima roku 1939 byla jednou z nejkrutějších, a zatímco Finové na ni byli připraveni, sovětští velitelé jako by byli zaskočeni existencí ročních období.

Na stavu sovětských vojsk se rovněž podepsaly Stalinovy čistky z let předcházejících. Schopní velitelé jako Tuchačevskij, Jakir či Uborevič skončili na popravišti a jejich místo zaujali lidé typu Vorošilova.

Největšího vítězství dosáhli Finové v úseku sovětské 9. armády, když se 163. střelecká divize střetla jižně od města Suomussalmi s rozsáhlým finským odporem. Sborový velitel Duchanov jí vyslal na pomoc 44. motorizovanou divizi velitele Vinogradova.

Tato divize se rozdělila, silný předvoj se přesunoval na nákladních automobilech a hlavní síly šly pěšky. Divize zahájila postup cestou na Raate a dále na Suomussalmi. Motorizovaný předvoj se nedorozuměním dostal až na místo zadního voje pěších jednotek a neměl žádnou šanci proniknout vpřed.

Proti 44. motorizované divizi byla užita kombinovaná taktika zátarasů a guerillových nájezdů na týlové komunikace, což ji donutilo zastavit postup několik kilometrů před městem Suomussalmi. Když se Finům podařilo severně od tohoto města zničit 163. střeleckou divizi, přesunuli všechny síly proti Vinogradovově svazku a postupně ho celý likvidovali. Velitel Vinogradov byl o několik týdnů později popraven.

Nedařilo se ani letectvu. To sice podniklo více než 2 000 náletů na Helsinky či Tampere, ovšem bez větší účinnosti. Finská produkce se snížila jen o 5 %. Navíc finské dělostřelectvo dokázalo sestřelit 240 sovětských letadel, přičemž sami Finové jich ztratili pouhých 26.

Kreml bil na poplach. Vorošilov řádil, sváděl neúspěchy na podřízené, ale i Stalinovi začalo docházet, že vojenské schopnosti jeho oblíbence jsou značně omezené. Diktátor jmenoval do funkce velitele Semjona Timošenka (1895–1970), který byl přece jen způsobilejší. Nyní byly mobilizovány všechny zdroje Rudé armády.

15. ledna 1940 bylo zahájeno masivní ostřelování Mannerheimovy linie, které trvalo 16 dní. Téměř 1000 tanků a 150 000 mužů v sovětských uniformách zahájilo útok Karelskou šíjí. Finové z posledních sil proti neskutečné přesile odolávali, až 15. února se v Mannerheimově linii objevily první trhliny.

Mannerheim rozkázal stáhnout znavené jednotky do nových pozic. Poslední boje se odehrály u průmyslového města Viipuri. Ani to se sovětským jednotkám nepodařilo zcela obklíčit.

Britští a francouzští politici zatím stále řešili, jak nejlépe Finům pomoci, ovšem k ničemu kloudnému se nedobírali. Zprávy o možné západní intervenci však Stalina zaskočily, stejně tak jako finský odpor a neschopnost vlastní armády drtivě zvítězit, a proto se vzdal své původní vize začlenit Finsko do SSSR.

6. března 1940 byla zahájena mírová jednání. Finové přišli o celou Karelskou šíji, včetně města Viipuri, stejně tak o přístav Hangö, celkem o 57 000 km2. Pro srovnání – Česká republika má rozlohu necelých 79 000 km2.

Na evakuaci obyvatelstva a jeho majetku byly vymezeny dva týdny. Největší hospodářskou ztrátou bylo odevzdání dřevozpracujícího průmyslu, kvalitních pil, výroben dýhy a rafinerií dřeva.

Finsko ztratilo i podstatnou část průmyslu chemického, textilního a kovozpracujícího. Do sovětských rukou padla téměř stovka elektráren. O co však Finové nepřišli, to byla čest a hrdost. Vojensky sice prohráli, ale udrželi si svou nezávislost a svobodu a dokázali, že i osamoceně bránit svou vlast se vyplácí.

Pro Stalina byla sovětská invaze do Finska, která skončila 13. března 1940, krutou lekcí. Rudá armáda ukázala, že vedení útočné války je pro ni nanejvýš obtížné. Obrovské ztráty na životech SSSR za Stalinova života nikdy nepřiznal.

Mannerheim je odhadoval na 200 000, přičemž Finové ztratili 25 000 lidí. Více však Stalina štval fakt, že Rudá armáda přišla o svou prestiž.

Průběh války pozorně sledovali i v Berlíně. Německý generální štáb vypracoval studii, ve které tvrdil, že „sovětská masa není pro německou armádu žádným protivníkem.“ Hitler i jeho generalita tak měli tendenci sovětskou brannou moc podceňovat.

Ovšem ani finský štít nezůstal neposkvrněn. Finové se se ztrátou svých území nesmířili, což je pochopitelné. Jenže pro své cíle se spojili s jiným diktátorem. Poté, co nacistické Německo dobylo západní Evropu i Balkán, stalo se jediným hegemonem v Evropě, kterému z posledních sil vzdorovala jen Velká Británie.

Hitler i Stalin vnímali vzájemný spojenecký pakt jen jako prostředek k oblafnutí toho druhého. Právě sovětsko-finská válka Stalinovi ukázala, že jeho armáda je na tom zle nedobře. Poslušně tedy plnil ekonomické dohody s Německem, ba v mnohých případech je na úkor vlastního obyvatelstva překračoval.

Hitler byl však již rozhodnut. A i on byl ovlivněn dojmy ze sovětské invaze do Finska. „Stačí kopnout do dveří a celá ta shnilá stavba se zhroutí,“ tvrdil na jaře 1941. Němci si na Sověty věřili, ale přesto vítali potenciální spojence.

Jako první v úvahu přicházeli Rumuni, které Stalin připravil o Besarábii (dnešní Moldávii) a Finové.

Nedávno historici objevili memorandum finského velvyslance v Německu Toiva Mikaela Kivimäkiho z roku 1941. Z memoranda adresovaného tehdejšímu finskému ministru zahraničí Rolfu Wittingovi mimo jiné vyplývá, že říšský maršál Herman Göring radil Finsku již v únoru 1940, aby uzavřelo s Moskvou mír, a slíbil, že Finsko později „dostane zpátky i s úroky všechno, co bude muset SSSR odstoupit“.

Kivimäki ve své zprávě konkretizuje, že Göring mu slíbil, že „Finsko si bude moci samo podle libosti určit průběh své východní hranice“. Finsku měl připadnout celý poloostrov Kola, část pobřeží Bílého moře, ruská Karélie a dokonce i Petrohrad, tehdejší Leningrad, protože „jinak bude Leningrad představovat pro Finsko trvalou hrozbu“.

Příměří a předstírané přátelství mezi dvěma despotickými režimy v Německu a SSSR nemohlo vydržet dlouho.

22. června 1941 se obě země ocitly ve válečném stavu. Wehrmacht se hnal znepokojivou rychlostí do ruských stepí. 25. června 1941 odpověděl Sovětský svaz leteckým bombardováním i finských měst a dělostřeleckým ostřelováním finského území.

Finsko ještě týž den vyhlásilo SSSR válku. Během necelých dvou měsíců finská armáda osvobodila území ztracená v zimní válce, pokračovala dále do nitra Východní Karelie a spolu s Wehrmachtem směrem na Bílé moře, Oněžské jezero a řeku Svir.

Zatímco Německu šlo o ovládnutí východního prostoru, finský postup se nakonec omezil na dobytí území ztraceného v zimní válce. Němci sice na Helsinky naléhali, aby se do bojů zapojili více, ale Finové to odmítli.

O Petrohrad neměli zájem, stejně jako o další slibovaná území. Naopak několikrát Sovětům navrhli uzavřít mír, leč bezúspěšně. Finsko jako spojenec nacistického Německa se však ocitlo v prekérní situaci.

Některé země, jako například Velká Británie, mu vyhlásily válku, britské letectvo dokonce podniklo letecký útok na Helsinky. Naopak Spojené státy k podobnému kroku nesáhly.

Jak se karta na východní frontě začala obracet ve prospěch SSSR, zhoršovaly se i vztahy mezi Německem a Finskem. Hitler sice skandinávský národ obdivoval, ale to na Finy velký dojem nedělalo.

Finsko odmítlo vydat Německu norské židovské emigranty, rovněž tak i vlastní občany židovského původu. Ba dokonce Židé bojovali ve finských jednotkách, paradoxně po boku nacistických vojsk. Přesto však na 3 000 lidí židovského původu, kteří ve Finsku hledali útočiště, Finové do Německa vydali…

Na jaře roku 1944 Sovětská armáda došla až k finským hranicím. Stalin chtěl znovu obsadit Finsko celé a pokud možno je přičlenit k SSSR. „Finové jsou už unavení válkou a touží po míru. Porazit je bude snazší než porazit Němce..,“ tvrdil Stalin.

Finové se však znovu statečně bránili a navíc Stalin potřeboval přemístit svá vojska do střední Evropy k útoku na samotné Německo. Moskva po svých zkušenostech nakonec netrvala ani na požadavku bezpodmínečné kapitulace.

V září podepsaly SSSR a Finsko příměří. Finové opět přišli o nemalou část svého území a navíc zde vyvstal další problém. Ve Finsku byly stále přítomny německé posádky. Ty chránily především důležitá ložiska niklu.

Jeden z bodů sovětsko-finské smlouvy o příměří nařizoval finské straně nejpozději měsíc po uzavření smlouvy demobilizovat armádu na předválečný stav.

To v praxi znamenalo, že buďto Finové vyprovodí většinu Němců ze země do měsíce, nebo budou muset demobilizovat s Němci v zemi. To by dalo Rudé armádě legitimní důvod obsadit podstatnou část finského území. Z takového vývoje věcí většině Finů vstávaly na hlavě hrůzou vlasy.

Němci a Finové se zprvu snažili tajně dohodnout. Obě strany schválily harmonogram stahování německých vojsk. Aby Sověti měli dojem, že se něco skutečně děje, obě vojska dokonce předstírala boje. Jenže v tu chvíli zasáhl Adolf Hitler.

Ten důrazným rozkazem zakázal, aby německé jednotky ustoupily, byť o jediný krok. Výsledkem bylo neodvratitelné střetnutí Finů a Němců, tentokrát již nepředstírané.

Německé námořnictvo zaminovalo pro Finsko klíčové námořní trasy a v Operaci Tanne Ost se dokonce pokusilo obsadit jednu z nejdůležitějších finských opěrných bodů ve Finském zálivu – Suursari. Finové však útok odrazili.

Nacistická vojska zároveň začala praktikovat taktiku známou už z bojů na východní frontě – taktiku spálené země. Například zcela zničili známé finské město Rovaniemi, jež bylo zcela srovnáno se zemí. Podobný osud stihl i další rozsáhlé části Laponska, o své domovy přišlo více než 100 000 lidí.

Je pochopitelné, že Finové nemohli přenést přes srdce, že jim cizí armáda dělá z vlasti kůlničku na dříví.

Vymysleli proto překvapivý tah. Jejich jednotky se 1. října 1944 vylodily poblíž strategického přístavu Tornio poblíž švédských hranic. Již první den po invazi bylo město osvobozeno. Němci se další čtyři dny snažili o protiútok, leč přístav již z finských rukou nevyrvali. Po této porážce se Němci raději dali na ústup.

Nicméně poslední němečtí vojáci se ve Finsku drželi až do dubna roku 1945. V té době už byla finská armáda demobilizována a bojů se účastnilo pouhých 600 vojáků, z valné části osmnáctiletých rekrutů. Ve Finsku je tato etapa Laponské války připodobňována k legendární středověké dětské křížové výpravě. Ta se však, na rozdíl od finského tažení, nikdy neuskutečnila.

Ač početně nevelké, stačily německé jednotky udělat z Laponska měsíční krajinu. Velitel německých vojsk ve Finsku, generál Lothar Rendulic, byl po skončení války spojenci zajat a souzen. V žalobě se nehovořilo jen o zločinech provedených za Laponské války, Rendulic měl na svědomí třeba i útoky na civilisty během útoku Německa na Jugoslávii v roce 1941. Generál byl odsouzen na 20 let, z tohoto trestu si však odseděl pouze roků šest.

Finská republika se po skončení války ocitla v sovětské sféře vlivu. Musela obratně manévrovat ve své zahraniční politice a občas si nechat z Moskvy mluvit do politiky vnitřní. Byla nucena například povolit existenci komunistické strany, podařilo se jí však zabránit návratu národního zrádce Otto Kuusinena.

Finsko nakonec nedopadlo jako Československo a ostatní středo- a východoevropské státy, ze kterých se staly někdy i vlastním přičiněním vazalové v rudých okovech. Finsko si dokázalo zachovat demokratický systém i svobodný trh, z čehož tato hrdá země těží dodnes.

Foto: Rarehistoricalphotos, wikipedia, reddit, Martin Janda