Ono se řekne pustý a prázdný vesmír. Je sice pravda, že na jeden krychlový metr kosmického prostoru čistě statisticky připadá jeden atom vodíku, jenže jsou okamžiky, kdy provoz ve vesmíru pořádně zhoustne.

Kolize dvou těles sice mohou být zajímavým divadlem, avšak pouze za předpokladu, že se jich sami neúčastníme..

Průniky nejrůznějších těles do zemské atmosféry nejsou ničím výjimečným. V poslední době se však naštěstí nejedná o nijak velké objekty. Ale Země v minulosti již zažila srážky i s velkými tělesy. Z jedné takové kolize s objektem o velikosti Marsu se zřejmě zrodil náš Měsíc.

Přitom katastrofu může způsobit i mnohem menší těleso. Vždyť Českou republiku může vymazat z mapy objekt o velikosti jen 150 metrů, s Evropou by si pak poradil asteroid velký 650 metrů.

Koneckonců, nemusí ani dojít ke srážce. Stačí blízký průlet velkého tělesa a Země by mohla být vychýlená ze své osy. To by znamenalo ještě větší klimatické změny, než kterých jsme svědky nyní. A paseku na Zemi by mohl nadělat i náraz planetky do Měsíce.

Lidstvo sice má nemalý počet profesionálních i amatérských teleskopů, avšak tu a tam může některý z vesmírných tuláků proniknout nepozorovaně až k Zemi. To byl případ čeljabinského meteoritu a k podobné události došlo letos v Botswaně.

Jedním z nejdůležitějších úkolů pro astronomy je tak sledování chování blízkozemních planetek, které pro Zemi znamenají největší riziko.

Může se zdát, že se nejedná o akutní a vážný problém, nicméně, administrativy některých států toto nebezpečí nepodceňují. Americká vláda již schválila program zvýšené ochrany Země před pádem asteroidů, které by mohly zpustošit celé regiony nebo i kontinenty.

Vládní Národní rada pro vědu a technologii (NSTC) zveřejnila plán zdokonaleného vyhledávání a sledování nebezpečných vesmírných těles, u kterých se musí počítat s možností, že by je působení gravitačních sil vychýlilo z jejich dráhy.

Doposud vědci objevili v blízkosti Země (NEO, Near-Earth Objects) okolo 10 000 objektů. To je pouhé procento ze zhruba milionu větších asteroidů, které by se na svých oběžných drahách mohly k naší planetě nebezpečně přiblížit.

Stejně jako řada menších objektů, které by rovněž dokázaly na tváři naší planety zanechat hlubokou jizvu. Nový americký vládní program má za úkol tyto mezery odstranit a rovněž navázat spolupráci s dalšími státy. Jeho roční rozpočet činí v přepočtu více než tři miliardy korun.

Už před dvěma lety NASA zřídila nový úřad pro sledování asteroidů a komet, které se nebezpečně blíží Zemi. Úřad pro koordinaci planetární obrany (PDCO) koordinuje výzkum, jemuž se NASA systematicky věnuje od 70. let minulého století.

Odklonění Zemi ohrožujícího asteroidu je oblíbeným námětem hollywoodských scénáristů. Země už má téměř na kahánku, když tu se zjeví nějaký ten Bruce Willis a za cenu vlastního života lidstvo zachrání. Bruce či jiný podobný hrdina zpravidla použije výbušniny a hrubou sílu, kterým asteroid zničí. Existují však i jiné možnosti.

„Máme schopnosti, a to fyzické i technologické, abychom Zemi uchránili před dopadem asteroidu,“ sebevědomě prohlašuje bývalý astronaut Rusty Schweickart, jenž je teď šéfem společnosti B612 Foundation, která se zabývá předvídáním a předcházením katastrofických dopadů asteroidu.

„Nyní jsme schopni velmi mírně a nepatrně pozměnit sluneční soustavu s cílem zvýšit šance na přežití lidstva,“ dodal.

Planetka, která zasadila poslední ránu dinosaurům, měla v průměru deset kilometrů. NASA je přesvědčena, že by si lidstvo dokázalo poradit i s takovým obrem. Znamenalo by to však jeho brzké odhalení a následné velké výdaje.

Bylo by totiž nutné soustavně po dobu mnoha let do něj neustále narážet kosmickými sondami.

„Když ho můžete zasáhnout nějakým nárazovým tělesem, můžete ho zasáhnout i deseti nebo stem takových těles,“ říká bývalý americký astronaut Ed Lu, který ve vesmíru strávil 206 dní. „A říkám vám, že kdybychom našli asteroid, který by mohl vyhladit život na Zemi, nebo jeho většinu, pak by financování nebylo žádným problémem pro vypuštění stovky takových nárazových těles,“ dodává Lu.

V případě vesmírného ohrožení mají lidé k dispozici i další eventuality. Ta nejméně násilná spočívá v tom, že se robotická sonda na planetku „přilepí“ ve stylu klíštěte a pomocí vlastní síly vychýlí její směr.

Tyto možnosti studovala mimo jiné i sonda Dawn, které zkoumala planetky Vesta a Ceres.

Jednou z dalších potenciálně uskutečnitelných metod je koncept nazývaný „zrcadlová včela“. Ta počítá s rojem malých minidružic osázených zrcadly, která nasměrují sluneční svit do jednoho bodu asteroidu, čímž ho tak zahřejí, že se hornina začne vypařovat. To vytvoří jakýsi raketový pohon Zemi ohrožující planetky.

Vědci zkoumají i možnost gravitačního traktoru. Jeho princip spočívá v tom, že se vesmírná loď zaparkuje v blízkosti planetky. Iontové motory vesmírného korábu se poté namířené do stran spustí, a tak byť nepatrnou ale přece jen gravitační silou dochází k posouvání planetky.

Nelze zavrhovat ani onu Bruceovu hrubou sílu. Jednou z takových možností je vypálení projektilu do cizího objektu. NASA už to vyzkoušela u komety Tempel 1, do níž v roce 2005 vypálila střelu sonda Deep Impact a vytvořila v ní kráter.

Na rok 2020 se pak chystá start americké mise AIDA. Hlavní roli v ní sehraje sonda DART, která má být navedena na kolizní kurz s měsícem asteroidu Didymos známým pod jménem Didymoon.

Nelze odepisovat ani jadernou sílu, byť ta je v mnoha ohledech kontroverzní. Pomocí atomových zbraní lze planetku rozstřelit, poté ovšem hrozí její rozpad na několik kusů, které mohou být podobně nebezpečné.

NASA nedávno přišla s myšlenkou kombinace konvenční a jaderné nálože. Ta konvenční nejprve způsobí kráter, následná jaderná uvolněný materiál vyšle ven a kráter tak funguje jako tryska raketového motoru.

Nápadů a možností jak odvrátit nebezpečí z vesmíru má bezpochyby lidstvo dost. A byť v současnosti srážka s větší planetkou nehrozí, nelze rizika přicházející z kosmu podceňovat. Takoví dinosauři by o nich mohli vyprávět celé hodiny…