V jihovýchodní části Asie, v oblasti, které se říká také zadní Indie, leží na asijské poměry nevelká země. Nu, nevelká, stále je více než dvakrát větší než Česká republika. Má slavnou, ale i krutou historii.

Právě zde se odehrála jedna z největších genocid v dějinách lidstva. Kambodža..

Během pouhých čtyř let, mezi lety 1975 až 1979, přišla tato těžce zkoušená země o pětinu svých obyvatel. Teroru rozpoutanému fanatickými Rudými Khmery padlo za oběť 1,7 milionu lidí. Ještě do roku 1994 tito šílenci vedli pomyslný žebříček nejvražednějších režimů světa s osmi procenty zabitých obyvatel jedné země za rok, než je předstihli extremisté z řad rwandských Hutuů, kteří zmasakrovali více než desetinu populace za pouhé tři měsíce.

Řeku Mekong zde lemují stovky rýžových políček, na kterých usilovně pracují usměvaví khmerští zemědělci. Ti si občas pohladí svůj buddhistický amulet, vždyť 90% obyvatelstva Kambodži tvoří právě buddhisté.

Údolí kolem řeky obstupují vysoká pohoří a jen těžko prostupné džungle. Idyla, chtělo by se říct.

Málokterá země však zažila tak těžké chvíle, a málokterý národ prošel tak obtížnými zkouškami. Bývaly doby, kdy Khmerové, kteří tvoří 90% populace země, zažívali slavné chvíle. V první polovině druhého tisíciletí byla khmerská říše Angkor jedním z nejdůležitějších hráčů v regionu. Pozůstatkem této éry je mimo jiné proslulý chrám Angkor Vat.

Říše Angkor padla pod tlakem svých sousedů v 15. století. Zasloužili se o to zvláště Vietnamci a napětí mezi oběma národy je patrné dodnes. V Kambodži se tradovala a stále traduje legenda o tom, že kdysi v dávných dobách Vietnamci zajali tři Khmery.

Poté je zahrabali do země tak, že nešťastníkům koukala pouze hlava. Mezi hlavami byl pak rozdělán oheň a na zahrabané Kambodžany byl položen kotel tak, jako by byli kameny na vaření. Jestli se to skutečně stalo, to se už těžko dovíme, každopádně zášť Khmerů vůči Vietnamcům je nemalá.

Po rozkladu Angkorské říše, na kterém měla podíl i rozvrat životního prozřetí prostřednictvím intenzivního zemědělství se Kambodža dostala do vleku nejen Vietnamu, ale i z druhé strany sousedního Siamu, dnešního Thajska.

V 19. století nad Kambodžou vyhlásila protektorát Francie a země se tak stala součástí Francouzské Indočíny. Tou byla až do roku 1941, kdy zemi okupovali Japonci. V tom roce se stal králem Kambodže Norodom Sihanuk (1922 – 2012), který později sehrál v kambodžských peripetiích důležitou roli.

Po porážce Japonska se v roce 1945 Francouzi do Kambodže vrátili, ale již jen nakrátko. V roce 1946 byla schválena ústava země, což byl první krok k samostatnosti. Záhy poté vypukla ve Francouzské Indočíně válka mezi Francouzi a Vietnamci, ve které hráli prim komunisté vedeni Ho Či Minem (1890 – 1969).

Zatímco Vietnam se ke své samostatnosti probil krvavě a navíc rozdělený na komunistický sever a prozápadní jih, Norodom Sihanuk obratným vyjednáváním zařídil pro Kambodžu mírovou cestu k nezávislosti. Ta se stala skutečností v roce 1953.

Sihanuk využil své popularity. Abdikoval, leč ihned se postavil ve svobodných volbách do čela jedné z kandidátek. Vyhrál na celé čáře a zůstal tak v čele země. Začal modernizovat sociálně-ekonomickou tvář země a zahájil demokratické reformy.

Založil politickou stranu nazvanou Lidové socialistické společenství (Sangkum, LSS), které chtělo vybudovat „khmerský buddhistický královský socialismus“.

V té době již byla v plném proudu studená válka a zdálo se, že každou chvílí se může proměnit ve válku horkou. Oblast Indočíny byla jedním z mnoha pásem, kde na sebe narážely zájmy západu a SSSR. Sihanukovi se dlouho dařilo balancovat na hraně mezi oběma antagonistickými světy a to takovým způsobem, že jej podporovaly obě strany.

A tak zatímco Indočína hořela bojem ve Vietnamu či v Laosu, v Kambodži vládl mír. Sihanuk byl uctíván, do vedoucích míst dosadil své lidi a na vládních místech vládla korupce. Země stála především na rolnících a na monzunových deštích, která zavodňovala rýžová pole.

Země byla chudá, avšak nebyla podrobena válečným útrapám. Odměnou Sihanukovi byla vysoká popularita mezi všemi vrstvami Khmerů.

V šedesátých letech se objevily první problémy. Za vším stála krvavá jatka ve Vietnamu, kde proti sobě stáli komunisté podporováni SSSR a Čínou proti Jižnímu Vietnamu, za kterým stáli Američané. Právě vůči nim se Sihanuk začal stále více vymezovat a v roce 1965 dokonce s USA přerušil styky.

Třenice se prohloubily, když vietnamští komunisté (Vietkong) začali překračovat kambodžské hranice a z kambodžského území podnikali útoky na Jižní Vietnam. Sihanuk vietnamské ataky toleroval, až do té míry, že si Vietkong na území Kambodže zřídil několik základen.

To opět vyprovokovalo staré vášně a rivalitu mezi Khmery a Vietnamci. V březnu 1970 vypukly v metropoli Phnompenhu protivietnamské demonstrace. Sihanuk byl v té době v Paříži, kde se chystal na návštěvu Československa, a přitom vyzýval ke klidu.

Jeho apely byly marné, situace se naopak obrátila vůči němu. Někteří armádní důstojníci využili neklidu a provedli státní převrat. V jeho čele stál Lon Nol (1913 – 1985), dosavadní premiér, který se konečně chtěl vymanit ze Sihanukova stínu.

Říkalo se, že Sihanuk jej udělal premiérem jen kvůli jeho neschopnosti. Lon Nol se záhy o osudu země začal radit s astrology a jinými šarlatány. Byl nacionalistou a nacionalismus v khmerském pojetí představoval směs pýchy na to, co by národ mohl dokázat a ublíženosti, protože historické okolnosti údajně znemožnily Khmerům vykonat veliké činy.

Popularita Sihanuka byla v Kambodži skutečně veliká, takže demonstrace pokračovaly. Tentokrát nikoliv již proti Vietnamcům, kteří si stejně z ultimát zaslaných z Phnonpenhu nic nedělali, ale na podporu sesazeného vládce.

Armáda však veškeré protesty krvavě potlačila. Lon Nol se dočkal odvety, když rozlícený dav napadl jeho bratra, kterému byla vyříznuta játra a jeden hoteliér je byl nucen usmažit a poté rozdávat rozvášněným lidem…

Země byla na pokraji občanské války, nicméně nový režim se zatím držel. Vláda navázala přátelské vztahy s Američany. Velká část Khmerů tento krok přivítala, poněvadž věřila, že americká vojska zničí základny severovietnamských oddílů.

To se sice do jisté míry podařilo, ale za cenu toho, že Vietkong obsadil jiné části Kambodži. Pro tyto houževnaté vojáky nebyla kambodžská vládní vojska soupeřem a při střetech s nimi vždy snadno zvítězili.

V té době byli kambodžští komunisté jen nevýznamnou menšinou v místním politickém spektru. Už za časů Sihanuka jim pšenka příliš nekvetla. Peking i Moskva Sihanuka podporovali a místní komunisty ignorovali.

Oběma zemím stačilo, že v Kambodži vládne relativně spřátelený režim. A nevadilo jim ani, když vláda tu a tam podnikla proti komunistům razii. Právě Sihanuk dal kambodžským komunistům přezdívku Rudí Khmerové.

Mezi nimi byl i jistý Saloth Sar (1925 – 1998). Vyučený tesař, který později vystudoval technickou školu, který přes své známé získal stipendium v Paříži, kde měl na pokoji vystavenou fotografii Josifa Stalina.

Po návratu do vlasti v lednu 1953 záhy odešel do východního pohraničí ke komunistickým povstalcům, kterým se však v té době vůbec nedařilo. V roce 1963 byl zvolen tajemníkem strany. Své jméno nepoužíval, byl zpravidla označován jako „bratr číslo jedna“.

Do historie však vešel pod přízviskem, jehož synonymem je genocida. Pol Pot.

Přes veškerou snahu a pokusy o povstání byli Pol Potovi komunisté stále jen polozapomenutá tlupa živořící kdesi v horách. Občas provedli nějaký útok, ale spíše jen přepadávali rolnické vesnice, aby se alespoň trochu najedli.

V roce 1970 však získali mocného spojence. Byl jím Norodom Sihanuk, který se odmítal smířit se ztrátou moci a pro její znovunabytí byl ochoten udělat cokoliv. Uchýlil se do čínského azylu a do vlasti promlouval na vlnách rádia Peking.

Rudým Khmerům nahrála do karet ještě jedna okolnost. Nová vojenská vláda se ukázala jako neschopná. Zatímco za Sihanuka korupce bujela, tak za Lon Nola nabrala přímo obludných rozměrů. Karty pro brutální občanskou válku, do níž se zapojily i jednotky obou znepřátelených vietnamských států a americké letectvo, které za podpory Nixonovy administrativy a přes odpor Kongresu provádělo kobercové nálety na povstalecká území, byly rozdány…

Podobně jako Vietkong, i Rudí Khmerové používali velmi úskočný způsob boje, který rozleptával morálku protivníka. V džunglích byly nastraženy pasti s dřevěnými špičatými kůly. Když byly komunistické jednotky poraženy, jejich členové se narychlo převlékli do obyčejných šatů a tvářili se jako rolníci.

Své padlé vždy odtáhli z bojiště pryč, aby vládní vojska zmátli. Mezi jejich oblíbený trik patřilo shromáždění, na kterém se přednášely afektované projevy, na které odpovídal nadšený jásot. Jenže když vládní vojáci dorazili na místo údajné schůze, byly na něm jen reproduktory a magnetofon. A jako překvapení nášlapné miny…

Už tehdy své zajatce popravovali brutálními způsoby. Obyčejné rolníky Rudí Khmerové zabíjeli mimo jiné tak, že jim do krku nacpali kus hadru politý benzínem, který poté zapálili. Postupem času Rudí Khmerové sílili a armáda už jen pomalu ustupovala.

Jejich partyzánský boj byl účinný. Nikdy se nepouštěli do velkých bitev, ovšem ve střetech ze zálohy měli jasnou převahu. A když už došlo k většímu boji, Rudí Khmerové na své ztráty nehleděli a valili se v lidských vlnách. Kolem Phnompenhu se pomalu začala stahovat rudá smyčka…

Lidé v metropoli se mnohdy tvářili, že se nic neděje. Život šel dál, pořádaly se večírky a party, na kterých prim hráli armádní důstojníci v doprovodu půvabných mladých Khmerek. Avšak ozvěny války dolehly brzy i sem, když Rudí Khmerové získali od Číňanů těžké zbraně.

A tak se Phnompenh tu a tam stával terčem dělostřeleckých útoků. Vládní letky se proti nim snažily zasahovat, ne vždy však pořídily s úspěchem. Až do poslední chvíle se metropole tvářila, že se vlastně nic neděje.

A jak reagoval Lon Nol? Nechal buddhistické kněze vytvořit kolem města ochranný kruh z posvěceného písku….

Rudí Khmerové dobyli hlavní město v dubnu 1975. 12. dubna Američané evakuovali své armádní poradce a také část vládních úředníků. Norodom Sihanuk se vrátil zpět do Kambodži, avšak netušil, co jeho zemi čeká.

Pol Pot jej sice na nějakou dobu formálně postavil do čela země, aby využil jeho popularity, avšak záhy jej nechal internovat v domácím vězení. Země byla přejmenována na Demokratickou Kampučeu a naprosto se izolovala od okolního světa.

Cizinci byli buď vyhnáni, nebo v horším případě zabiti. Rudé Khmery podporovala jen Čína, SSSR nikoliv, zvláště proto, že v té době byly jeho vztahy s Čínou na bodu mrazu.

Na Kambodžu padla čtyřletá noc. Hrůzovláda Rudých Khmerů se dotkla každé kambodžské rodiny. Nejdříve byli popraveni dosavadní vládní úředníci. Vzhledem k nedostatku střeliva, byly zavedeny „úsporné“ popravy, kde figurovalo kladivo a dřevěný kolík, který byl nešťastníkům zatlučen do hlavy.

Kromě toho se praktikovalo utlučení motykou, nasazení igelitového pytle na hlavu nebo zahrabání zaživa. Rolníci byli nahnáni do kolchozů a soukromé vlastnictví bylo zrušeno, stejně jako peníze. Člověk si mohl ponechat nanejvýš lžíci a misku. Kdo protestoval, toho čekala smrt.

Absolutní rozsudky byly na denním pořádku. K cestě na onen svět stačila znalost cizího jazyka či nošení brýlí, což podle polpotovské ideologie byl znak nebezpečných intelektuálů a vzdělaných lidí. Takových se ostatně bojí každý totalitní režim.

Popravováni byli umělci, učitelé, lékaři, na jejichž místa byli dosazováni „uvědomělí“ leč nevzdělaní rolníci.

Obětí se staly také etnické a náboženské menšiny, především muslimští Čamové. Násilná kolektivizace vedla k naprosté centralizaci a rozpadu ekonomiky. Khmerové zrušili školy, vyučována mohla být jen politická školení spojená se sebekritikou a udílením trestů.

„Když budeme mít příkopy, budeme mít vodu, když bude voda, bude rýže a s rýží můžeme úplně všechno,“ hlásala propaganda. Ve skutečnosti neměli Khmerové vůbec nic.

Nikde jinde se nesplnily vize George Orwella tak důsledně, jako v Kambodži během vlády Pol Pota. Rodinné vazby byly přetrhány a děti byly násilně a natrvalo odváženy do táborů, kde jim byl vymýván mozek.

Lidé byli násilně vysídleni z měst na venkov. Kolchozy byly spíše než cokoliv jiného pracovní tábory, kde se sebemenší prohřešek trestal smrtí. Vedoucí těchto „družstev“ byli ideologicky prověření soudruzi, kteří záhy začali falšovat výkazy o činnosti.

Takže zatímco na papíře kambodžská ekonomika rostla, ve skutečnosti stále více lidí umíralo hlady a na nedostatek zdravotní péče.

Strana, která si nechala říkat Angka, se pustila i na vědecké pole. Objevila totiž novou nemoc: paměť. Projevovala se tím, že „nemocný“ příliš mnoho přemýšlel o dobách, kdy v Kambodži nevládl teror. Do vedoucích pozic se často dostávaly děti, které oddaně vyznávaly lásku k Ankgce a nebyly dle polpotovských měřítek zatíženy minulostí.

Pro zvláštní odpůrce režimu vzniklo zvláštní vězení S-21 nebo též Pahorek otráveného stromu přímo v metropoli v budově bývalého francouzského lycea. Rány pěstí, dřevěnými holemi, elektrickým proudem zde byly na denním pořádku. Ze 17 000 lidí, kteří touto hrůzou prošli, jich přežilo pouze sedm.

Malá část Khmerů mohla zůstat v části Phnompenhu. Byli to předáci Rudých Khmerů, kteří odtud řídili teror po celé zemi. Zbytek města postupně chátral. Pol Potovi to bylo jedno. Podobně jako jeho velké vzory Stalin a Mao byl posedlý touhou udržet si moc. A tak velmi rychle po převzetí vlády začaly čistky i v rámci jeho organizace.

Scénář byl podobný jako v SSSR ve 30. letech nebo v Československu v letech padesátých: „Při většině čistek nebyli funkcionáři a jejich podřízení prostě jen popravováni. Nejdřív je mučili a nutili, aby se přiznali ke zločinům, které nikdy nespáchali,“ popisoval lékař Haing Ngor, který měl to štěstí, že Pol Potovo řádění přežil.

Funkcionáři strany byli obvykle pozváni na schůzi, kde byli pozatýkáni a převezeni do vězení. Obvyklým zločinem byla špionáž ve prospěch CIA, byť drtivá většina obžalovaných o americké výzvědné službě nikdy předtím neslyšela.

Obětí čistek se stávali i nejbližší Pol Potovi kumpáni, kteří svému vůdci bezmezně věřili.

Jaký člověk byl Pol Pot? Úskočný, lstivý a prolhaný. Podle některých psychologických profilů trpěl paranoidními přeludy. Na veřejnosti se necpal dopředu, i Sihanuk si dlouho myslel, že vůdcem rudých Khmerů je někdo jiný.

„Ale Kambodžané, kteří ho viděli osobně, si odnášeli zcela jiný dojem. Viděli vždy pečlivě upraveného muže s jemnou dikcí, který se často usmíval. Měl prý drobné, skoro ženské ruce. A především jedna zvláštnost jim utkvěla v paměti.

Shodují se, že v nich budil velkou důvěru,“ vzpomínal Haing Ngor. Pol Pot tedy nějaké kouzlo osobnosti, které působilo na okolí, zřejmě měl.

Ale ani kouzlo osobnosti nepomůže, když se země hroutí. Bylo neustále potřeba na někoho svádět vinu za ekonomické neúspěchy. Popravy se množily, avšak Pol Potovi to bylo málo. Našel si staronového nepřítele, kterým nemohl být nikdo jiný než Vietnam.

V roce 1978 vypuklo na východě Kambodži povstání, které však bylo tvrdě potlačeno. Následná čistka stála život asi 200 000 lidí. Zároveň Rudí Khmerové podnikali stále častější výpady do sousedního Vietnamu.

Vietnamská komunistická strana měla dost starostí doma, zvláště s „reakčními“ kruhy z jihu země, takže Hanoj nad ataky zavírala oči.

Avšak po vypálení a vyvraždění několika vesnic i Vietnamcům došla trpělivost. Dobytí Kambodže bylo pro ně výhodné i z jiného důvodu, země byla vylidněná, avšak disponovala úrodnou půdou. Útok na Kambodžu začal 25. prosince 1978. Vietnam nasadil 14 pozemních divizí, které byly podporovány letectvem.

Rudí Khmerové nemohli takové přesile dlouho odolávat. 5. ledna 1979 už Pol Potovi hořela půda pod nohama. Vydal se za Sihanukem, který stále dlel v domácím vězení. Požádal jej, aby se vydal do OSN a podržel v ní místo pro jeho režim.

Překvapený Sihanuk neváhal a zmizel ze země. Každopádně, po další desetiletí bylo kambodžské křeslo v OSN vyhrazeno stále pro Pol Potův režim, byť ten již u moci nebyl.

O dva dny později Vietnamci vstoupili do Phnompenhu. Zajímavě o celé situaci informovalo dobové Rudé Právo. Podle něj vstoupily do hlavního města vlastenecké síly kambodžské revoluční fronty. O účasti Vietnamu na akci nepadlo ani slovo.

Vietnam byl na rozdíl od Číny těsně spjat se sovětským blokem a nehodilo se informovat o tom, že vietnamská armáda vpadla do cizí země.

Rudí Khmerové byli postupně vytlačováni do hor a Vietnamci dosadili novou, Hanoji povolnou vládu. Krutý teror ustal, ale jinak se situace obyčejných lidí zas tolik nezměnila. Řada z nich uprchla do Thajska, kde pro ně byly zřízeny utečenecké tábory.

Země byla zaminována, mnoha lidem se nášlapné miny staly osudnými i léta po skončení bojů. Kambodža byla vržena o století zpět. Co zbylo, to si Vietnamci odvezli domů.

Nově ustanovená Fronta národní spásy, kterou tvořili z velké části bývalí Rudí Khmerové, kteří utekli před Pol Potovými čistkami, netušila, jak má Kambodžu řídit. Komunistická ideologie vládla dál a země dál pustla.

Půl roku po skončení bojů se do Kambodži konečně dostali představitelé humanitárních organizací. Byla domluvena pomoc, ta však končila v kapsách vládnoucích komunistických kruhů.

Region se však klidu nedočkal. Již v únoru Čína potrestala Vietnam za narušování své sféry vlivu vpádem do severní části země. Vietnam útok odrazil, zároveň měl ještě starosti s Rudými Khmery, kteří znovu přešli na partyzánský styl boje.

Ti podporu získávali nejen z Číny, ale i od americké administrativy Ronalda Reagana a britské vlády Margareth Thatcherové, kteří se takto vymezovali vůči SSSR. Zároveň se ještě více projevovala nevraživost mezi Khmery a Vietnamci.

Norodom Sihanuk se zatím prohlásil za hlavu exilové vlády, jejímž cílem bylo svržení provietnamské vlády. I on se opět spojil s Pol Potem. Rudí Khmerové zatím z propagandistických důvodů upustili od ideje komunistické revoluce a začali se tvářit jako vlastenci. Nicméně, přes občasné výpady, byli stále uzavřeni v džungli.

Nový režim by se bez vietnamské podpory neudržel. Osmdesátá léta v Kambodži byla ve znamení občasných bojů a trvalé přítomnosti vietnamských jednotek. Avšak v souvislosti s uvolňováním poměrů ve východním bloku se trvalá okupace stala pro Hanoj neudržitelná.

Do roku 1989 Vietnam stáhl všechny své vojáky a zároveň nechal provést některé reformy, včetně znovuzavedení osobního vlastnictví a nastolení buddhismu jako státního náboženství. Není bez zajímavosti, že i Pol Pot byl buddhista, jeho vizí byl buddhistický socialismus.

Kambodžané byli již unavení a neteční, přesto přivítali zahájení mírových rozhovorů, které vyvrcholily v Paříži dohodou o svobodných volbách. Ty se uskutečnily v roce 1993 a zvítězili v nich roajalisté, naopak Rudí Khmerové volby ignorovali.

Výsledek voleb tak nebyl komunisty respektován a ti si ustanovili vlastní vládu. Každopádně Národní shromáždění prohlásilo králem Kambodže Norodoma Sihanuka a to se zpětnou platností od roku 1970.

Pol Pot stále se svými věrnými útočil z džungle. Ale i Rudé Khmery zasáhly rozpory a v roce 1997 byl s piedestalu vůdce sesazen. V témže roce ho spolubojovníci v bizarním procesu odsoudili k „doživotnímu vězení“, kde zemřel v dubnu 1998 na infarkt. Spravedlnost byla na tohoto krvavého diktátora krátká.

V posledním interview neváhal prohlásit, že jeho svědomí je čisté. O tom jak se jeho pozice uvnitř Rudých Khmerů proměnila, svědčí slova muže číslo 3 v Kambodži během vlády Rudých Khmerů Ta Moka: „Pol Pot zemřel jako zralá papája.

Nikdo ho nezabil, nikdo ho neotrávil. Už není. Nemá žádnou moc, nemá žádná práva, není víc než kravské lejno. Kravské lejno je důležitější než on. Můžeme s ním pohnojit pole.“.

Situace v zemi se pomalu uklidňovala. Otevřela se světu a mnozí turisté mohli opěvovat její dosud utajené krásy, byť mnohdy ještě stále zaminované. Sihanuk se trůnu vzdal v říjnu 2004, mimo jiné kvůli řadě zdravotních problémů. Ve funkci jej nahradil jeho mladší syn Norodom Sihamoni.

Představitelé Kambodže a OSN v červnu 2003 podepsali dohodu o zřízení tribunálu pro bývalé vůdce Rudých Khmerů. Mezinárodní tribunál v Kambodži zahájil svoji činnost v roce 2006. Dosud odsoudil tři vedoucí představitele režimu Rudých Khmerů, všechny k doživotnímu vězení.

Prvním byl někdejší velitel nechvalně proslulé věznice S-21 Kang Kek Ieu. Loni v srpnu ho následovali hlavní ideolog Rudých Khmerů Nuon Chea a někdejší premiér Khieu Samphan, s nimiž začal v říjnu další proces, v němž jsou obžalováni ze zločinu genocidy.

Spravedlnosti unikl bývalý šéf ozbrojených sil Rudých Khmerů Ta Mok. Tento jednonohý generál, který byl zadržován od března 1999, zemřel bez jakýchkoliv výčitek svědomí v červenci 2006. Poté následovalo ještě několik procesů, avšak drtivá většina zločinů genocidy z džungle zůstává a nejspíš i zůstane nepotrestána.