Smyslem jeho života bylo stát se císařem. Podřídil tomu vše, avšak dějiny se mu několikrát tvrdě a hlasitě vysmály. Poslední čínský císař nakonec skončil jako válečný zločinec a posléze jako zahradník a archivář….

Čína byla centrem vzdělanosti od dob starověku. Tak trochu tajemná civilizace, jež po dlouhou dobu odmítala kontakt s okolním světem, dosáhla velmi vyspělé úrovně. Vždyť již ve 3. tisíciletí před naším letopočtem Číňané znali papír nebo hedvábí, později svět obohatili třeba o porcelán, knihtisk, kompas, ale třeba i o bankovky, hrací karty, kartáčky na zuby či třeba zdymadla.

Tak jako u jiných starobylých kultur hrála důležitou roli řeka, i v Číně byl vodní tok hlavním hybatelem vývoje. Kolem Žluté řeky (Chuang-Che) začaly první civilizace nesměle růst už v 9. tisíciletí před naším letopočtem, tedy v době, kdy předkové Evropanů ještě honili s oštěpem v ruce divokou zvěří.

Do doby koncem 3. tisíciletí před naším letopočtem čínští historikové kladou existenci legendární dynastie Sia. Před ní podle pověstí zemi ovládali tři vznešení vládci a pět císařů.

Dynastii Sia měl založit císař Jü, který svou zemi zachránil před potopou. Společně s mýtickým drakem se stal vlastně jakýmsi vodohospodářem, když reguloval koryta řek a vytvářel nové vodní toky. Existence dynastie Sia však dodnes není spolehlivě historicky doložena.

První skutečně historicky doloženou čínskou dynastií je ta s názvem Šang. Vládla od roku 1600 př. n. l. a záznamy o ní jsou dodnes dochovány třeba na krunýřích želv. Čínská společnost již tehdy byla organizovaná a přísně hierarchizovaná.

V čele stál král, který byl zároveň i duchovním vůdcem. Další sociální vrstvy tvořila aristokracie, duchovní, úředníci, řemeslníci, zemědělci a nakonec otroci.

Každý další vládce Říše středu se odvolával na tzv. Mandát nebes, který měl znamenat dar moci vládci od Boha. Prvními, kdo využili tohoto principu, byli vládci z dynastie Čou. Ta nejdříve kolem roku 1100 př.

n. l. svrhla předchozí rod Šang a poté vládla až do 3. století př. n. l. Stala se tak nejdéle vládnoucí dynastií v čínské historii.

V éře dynastie Čou se objevují dvě důležité osobnosti, jejichž myšlenky mají na asijskou kulturu vliv do dnešních dnů.

Čínský filozof Konfucius (552/551–479 př. n. l.) přišel s ideou morální filozofie, humanity a etiky. Na rozdíl od mnoha křesťanských filozofů dával důraz na praktický život, nelze si jej tedy představovat jako myslitele zamčeného někde v komůrce a dumajícího nad všehomírem. Sám se účastnil veřejného života a stal se i ministrem spravedlnosti.

Druhým filozofem, jenž výrazně zasáhl do čínských dějin je Lao-´C. Dnes už není jasné, ve kterém období žil, popřípadě zda vůbec existoval. Každopádně, taoismus, který měl vycházet z jeho díla, patří mezi jedno nejrozšířenějších náboženství či spíše filozofickou školu.

Dalším pilířem, na němž stálo čínské myšlení, je pocit nadřazenosti nad ostatními, který se projevoval v přesvědčení, že Čína je středem světa, odtud pak pochází pojmenování Říše středu. I tento fenomén vydržel do dnešních dnů, jen se proměnil v nacionalismus.

První jednotný stát na území Číny byl založen dynastií Čchin v roce 221 př. n. l., kdy byl vytvořen úřad císaře. Jako první na něj dosedl císař Š‘-chuang-ti (v překladu První císař). Kvůli legistické filozofii, která způsobila vzpouru, však dynastie u moci nevydržela příliš dlouho a již v roce 206 př.

n. l. se k moci dostala dynastie Chan, která poté vládla až do roku 220.

Období vlády dynastie Chan bývá někdy historiky nazýváno jako stříbrný věk čínských dějin. Do popředí se opět vrací umění a konfuciánství se stává hlavní filozofickou školou.

Čínský novověk je jednoznačně spojen s mandžuskou dynastií Čching, která se vlády v Říši středu ujímá v roce 1644. Její příslušníci byli potomky džürčenských kmenů, jež vládly severní Číně a přilehlým oblastem ve 12. století.

Tato dynastie zemi znovusjednotila a jako přídavek dodala i několik územních zisků, například Tibet. Zároveň však sklízela jedno neblahé dědictví. Kdysi mocná Čína, která svým technologickým pokrokem strkala do kapsy celý svět, se zavřela za stavbu velké čínské zdi.

Číňané, přesvědčeni o tom, že jsou panským národem, si nepřipouštěli, že by se okolní svět mohl opět vyvíjet. Jenže když pak po staletích vystrčili hlavu za zeď, zjistili, že jim ujel vlak, a že jsou na chvostu globální civilizace.

Až v současnosti své pozice Čína postupně získává zpět, ovšem za cenu mizerné životní úrovně u milionů svých obyvatel.

Devatenácté století přineslo situaci, kdy se Čína dostala do evropského područí. Ve 40. letech vypuklo několik opiových válek, které proti sobě postavily Čínu a Velkou Británii. Jak název konfliktu napovídá, šlo v něm o opium a o trhy s ním.

Britové chtěli do Číny vyvážet indické opium, jenže tomu se císařství bránilo. Technologická převaha Britů se musela projevit, Čína ve válkách prohrála a tato porážka vedla k otevření se země pro zahraniční obchod.

Evropské země pak vnitřně oslabenou Čínu zmítanou mnoha povstáními doslova vysávaly.

Když západní země zvýšily tlak na kontrolu čínských přístavů, začaly v podzemí bujet tajné čínské organizace. Nejdůležitější takové hnutí se jmenovalo I-che-tchuan, což v překladu znamená Pěst ve jménu míru a spravedlnosti, od čehož se odvíjí známý název „boxeři“.

Jejich povstání vypuklo v roce 1899 a o rok později jejich jednotky přitáhly do hlavního města Pekingu. Zde pak zavraždili několik cizinců, zejména obchodníků a diplomatů.

Reakce západních zemí na sebe nenechala dlouho čekat. Velká Británie, USA, Francie, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko, Itálie a také Japonsko pro tuto chvíli spojily své síly.

Do Číny byly vyslány jednotky tvořené vojáky těchto zemí. Boje byly tvrdé, Číňané byli skvěle vycvičeni. „Dokážou se uvést do takového transu, že vůbec necítí rány, které utrží. Přesvědčili jsme se, že není lehké je usmrtit.

Já sám jsem musel do jednoho z nich čtyřikrát vpálit kulku, která by jiného na místě zabila, než konečně padl,“ vzpomínal účastník bojů, britský podporučík Maurice Cochrane.

Převaha západu se nakonec projevila a povstání bylo brutálně potlačeno. V roce 1901 čínská vláda, která skrytě povstání podporovala, podepsala se západem smlouvu ještě více rozšiřující zahraniční práva na čínském území.

Vnitřní revoluční čínské pnutí však už nešlo zastavit. Hněv se obrátil proti vládnoucímu režimu a 1. ledna 1912 byla v Nankingu slavnostně vyhlášena Čínská republika. Tak skončilo dlouhé období vlády čínských císařů.

Ovšem, ten, kdo v té chvíli seděl na trůně, z toho ještě zdaleka nemohl mít rozum.

Když v listopadu 1908 skonala císařovna vdova Cch‘-si, spěl úpadek Číny poznamenané povstáními a krizemi do finále. Původně jeho konkubína si císaře Sien-fenga omotala kolem prstu a stala se jeho manželkou a později i císařovnou.

Po smrti císaře v roce 1861 se jí v mocenském boji podařilo na trůn prosadit jako regentka svého nedospělého syna. Ten se sice posléze formálně ujal vlády, ale zemřel mladý v roce 1875, aniž se mu podařilo překonat vliv své matky, která stále zůstávala skutečnou vládkyní.

Za dalšího císaře pak byl vybrán Kuang-sü, kterému byly v té době pouhé čtyři roky. Vláda Cch’-si maskovaná jako regentství tak pokračovala dál a posléze si ji podržela, i když se Kuang-sü stal formálně císařem.

Císař Kuang-sü zemřel jediný den před smrtí Cch’-si. Protože císař neměl děti, stal se novým čínským vládcem ani ne tříletý Pchu I, syn mladšího Kuang-süova bratra. Na císařský dvůr byl takříkajíc unesen od matčina prsu a se svou skutečnou matkou se setkal až po dalších sedmi letech. Ta později spáchala opiovou sebevraždu.

Malý Pchu I byl sice titulován jako syn nebes a vládce desetitisíce let, ve skutečnosti byl však snad nejméně svobodným člověkem v celé Číně. Obklopen toliko eunuchy a svými „matkami“, což byly ženy zesnulého císaře, musel strpět přísná pravidla Zakázaného města a dvorské etikety.

Čína v té době byla prohlodávána neschopností státní správy a zejména pak neskutečnou mírou korupce. „Císař je daleko a nebesa vysoko,“ říkávali státní úředníci. Nespokojenost a tlak na liberalizaci poměrů v Číně rostl, v čele sílících protestů stál lékař a představitel křesťanské menšiny Sunjatsen (1866–1925) se svou stranou Kuomintang. Kroky, které Čínu přibližovaly k ostatním zemím, byly postupné.

V roce 1904 došlo k reformě školského systému. O dva roky později bylo šest tradičních ministerstev (státní správy, daní, obřadů, vojenství, prací a trestů) nahrazeno modernějším systémem, který zrcadlil skutečné potřeby země.

V roce 1908 padl návrh na zavedení konstituční monarchie. V tom samém roce byl 2.prosince, v době, kdy mu k završení tří let scházely ještě dva měsíce, korunován malý Pchu I císařem. Jenže císařství již spělo k neodvratnému konci.

V roce 1910 bylo svoláno Národní shromáždění a zemí navíc otřásaly mnohé nepokoje, takže se ocitla na prahu občanské války. Ani císařský majestát, jehož symbolem byla žlutá barva, nedokázal tomuto pnutí zamezit.

Do roku 1912 Čína vkročila jako republika, když se prozatímním prezidentem stal Sunjatsen. V únoru byl malý císař donucen k abdikaci. Nedávno odkryté historické prameny ukázaly, že abdikaci zařídila císařova adoptivní matka Lung-jü.

Za tuto službu dostala od nového režimu 900 kilogramů stříbra. Lung-jü však byla pouhou loutkou tehdejšího vysoce postaveného činovníka a pozdějšího ministerského předsedy Jüan Š‘-kchaje. Právě on by měl být oním mozkem, který stál za koncem vlády mladého císaře.

Jüan se pojistil i na dalších frontách. Podplatil nejen nevlastní matku císaře, ale také jejího nejbližšího eunucha Siao Te-čeng a prince I-kchuanga, který v tu dobu platil za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi.

Zkorumpovanost I-kchuanga dosvědčuje dobová zpráva deníku The Times, která uvádí, že princ v těchto letech obdržel na své bankovní účty v Hong Kongu a Šanghaji sumy v celkové hodnotě blížící se dnešní miliardě liber (dnes asi 30 miliard korun). Podobnou částku prý obdržel i Siao.

Pchu I se ocitl ve zvláštní situaci. Nebyl již císařem a zároveň jím zůstával.

Republika respektovala staleté tradice a ponechala mu čestný titul s tím, že k němu bude přistupovat se stejnými poctami, jaké příslušejí panovníkům cizích zemí. Kromě toho republika císaři vyplácela každoroční apanáž ve výši čtyř milionu jüanů. Stejně tak kolem císaře zůstalo zachováno hejno eunuchů a dalšího personálu.

A tak Pchu I vedl za zdmi zakázaného města i nadále císařský život. Eunuši se mu klaněli, když malý císař něco vyvedl, byl potrestán některý z nich. Vzdělání bylo nesystematické, například o tom, kde se bere jídlo, se dozvěděl až mnohem později.

Škola navíc mladého panovníka nebavila, takže když přestal dávat pozor, hodina jednoduše skončila. Zároveň mu bylo neustále vštěpováno do hlavy, že jeho jediným posláním je vládnout Číně. Od jedenácti let jej mohl navštěvovat jeho mladší bratr, takže aspoň tehdy si mohl užít běžných dětských radostí při hrách.

Za zdmi Zakázaného města, kde Pchu I trávil bez výjimky svůj veškerý čas, se však dějiny bouřlivě vyvíjely i nadále. Ne všichni byli z republikánského zřízení nadšeni. Sunjatsen se vzdal prozatímního prezidentství a na jeho místo nastoupil ambiciózní Jüan Š‘-kchaj.

Ten mířil ještě výš a dokonce se v roce 1913 nechal korunovat císařem. To vyvolalo další napětí, takže Jüan Š‘-kchaj se císařského titulu vzdal, ovšem prezidentem zůstal až do své smrti v roce 1916.

Následující období bylo ve znamení oslabení státu, do té doby v Číně nevídaného. Zároveň přineslo řadu úspěchů na kulturním, společenském i ekonomickém poli. Relativní svoboda v období tohoto nového rozvoje kontrastovala s byrokratickou kontrolou jedné strany Kuomintang, zavedenou v roce 1927.

V roce 1917 se několik monarchistů z řad armády pokusilo restaurovat císařství, avšak Pchu I vydržel na trůně jen dvanáct dní, než byla obnovena republika. V roce 1919 se na základě smlouvy zavázalo britské vyslanectví najít pro mladého císaře domácího učitele.

Nakonec se jím stal Skot Reginald Johnson, který mluvil plynně čínsky a v Oxfordu vystudoval čínské dějiny a čínskou poezii. Tento vzdělaný muž, který byl s vysokou pravděpodobností i agentem britského impéria, během následujících let zcela změnil Pchu Iho pohled na svět.

Ten si mimo jiné ustřihl i tradiční čínský cop poté, co jej Johnson nazval prasečím ocáskem. Mladík se díky novému učiteli seznámil s bicyklem, gramofonem nebo s dalekohledem a vzhledem k horšícímu se zraku začal nosit brýle, z čehož dvořané málem upadali do mdlob.

Pchu I si oblíbil brýle s kulatými obroučkami po vzoru amerického herce Harolda Lloyda a nosil je pak celý život.

Zatímco brýle se v Zakázaném městě nesetkaly s velkým pochopením, myšlenky na císařovu svatbu byly přivítány s nadšením. Podle staré tradice mohl mít císař jednu manželku a neomezený počet konkubín. K okázalé svatbě nakonec došlo 1. prosince 1922. Od té doby Pchu I žil se svou manželkou a císařovnou Wan Žung a druhou ženou Wen Siou, byť o intimní život neprojevoval velký zájem, což vedlo ke spekulacím o jeho impotenci či homosexualitě.

Pchu I přijal občanské jméno Henry. Republikánská vláda mu zaručila penzi a dovolila zůstat v císařském paláci v Pekingu a disponovat majetkem. Finanční potíže, které vznikly podvázáním tradičních zdrojů příjmů, řešil často prodejem nebo zastavováním cenných předmětů.

Avšak mnohem větší ztráty na majetku způsobovali eunuchové, kteří bez skrupulí prodali vše, co v Zakázaném městě objevili. Starožitnosti mizely denně a Pchu Imu docházela trpělivost. Rozhodl se udělat inventuru, avšak krátce před jejím uskutečněním Zakázané město postihl požár.

Byl úmyslně založen a málokdo pochyboval, že jej způsobili eunuchové, aby zakryli svoje krádeže.

Konkrétní viník však vypátrán nebyl a Pchu I se rozhodl veškeré eunuchy ze Zakázaného města vyhnat.

Dny císařského dvora v Zakázaném městě se pomalu chýlily ke konci. V roce 1924 byl Pchu I vládou, vyzván, aby Zakázané město opustil.

„Čestný titul císaře se dnešním dnem navždy ruší, jeho dosavadní nositel bude nadále požívat stejných práv jako všechen lid Čínské republiky.“

Tehdy osmnáctiletý Pchu I byl samozřejmě šokován, ale příkazu se podřídil. „Sám už jsem měl dávno pocit,“ řekl vojákům, kteří jej ze Zakázaného města přišli vyprovodit, „že žádný Protokol o výsadním postavení nepotřebuji.

Jsem rád, že byl nyní zrušen. Když je člověk císařem, nemá žádnou svobodu. Teprve teď jsem svobodný.“.

Vojáci mu s dojetím zatleskali, ale Pchu I jim neřekl to, co později přiznal ve svých pamětech. Že mu šlo o svobodu jen proto, aby mohl uskutečnit svůj sen: vrátit se na císařský trůn.

Dočasný azyl našel pro sebe i pro svůj doprovod na japonském velvyslanectví v Pekingu. Tak se cesty nyní již bývalého císaře protnuly s mocností, která měla v jeho budoucím životě sehrát zásadní úlohu.

Počátkem roku 1925 v přestrojení nasedl do vlaku, který jej odvedl do japonské koncese ve městě Tiencinu, asi 130 kilometrů jihovýchodně od Pekingu.

Japonci si mladého císaře hýčkali. Ne snad proto, že by si jej nějak zvlášť oblíbili, ale proto, že byl symbolickou hlavou Mandžuů, národa dnes z valné části asimilovaného Číňany, avšak ve své době velmi významné komunity.

Právě z Mandžuska pocházel Pchu Iův rod a právě o Mandžusko, zemi na severovýchodě Číny, projevovali Japonci zvláštní zájem. Věděli velmi dobře, že to je úrodný region, který disponuje zásobami uhlí a železné rudy, tedy surovinami, kterých se na japonských ostrovech nedostávalo. A tak Japonci plnili Pchu Imu každé přání, zatímco on si žil životem playboye.

Od poloviny dvacátých let bylo Japonsko stále výbojnější. Svůj zrak upíralo především na Čínu. V roce 1927 japonská vláda schválila tajné memorandum, které císaři Hirohitovi doporučilo okupaci Mandžuska a jeho připojení k Japonsku.

Ještě předtím, než japonské výboje zasáhly další části Číny, vtrhla 18. září 1931 vojska pod vlajkou s vycházejícím sluncem právě sem. Nepokoji oslabená severovýchodní provincie nebyla schopná se účinně bránit a Japonci ji během několika týdnů obsadili.

Vytvořili zde loutkový stát Mandžukuo a jako formální hlavu státu do jeho čela dosadili Pchu Iho. Ten se pak v roce 1934 dočkal i vytouženého císařského titulu, a to ve svých osmadvaceti letech již potřetí.

Bylo signifikantní, že korunovaci císařem absolvoval Pchu I v tradičním rouchu, kdežto na veřejnost poté vyšel ve slavnostní uniformě japonské armády.

V roce 1937 se válka mezi Čínou a Japonskem rozhořela nanovo. Japonská armáda byla mnohem silnější a Číňané pod vedením Čankajška (1887–1975) zatroubili k ústupu. Brzy padla velká čínská města včetně Šanghaje a vše vyvrcholilo Nankingským masakrem.

Válka v Číně se však protáhla až do roku 1945, kdy se proměnila ve válku občanskou, ve které nakonec zvítězily rudé jednotky pod vedením Mao Ce tunga.

O tom však Pchu I ve chvíli, kdy usedal na nově zřízený mandžuský trůn nemohl mít tušení.

Více v té chvíli řešil rodinné trable, když jej opustila druhá manželka Wen Siou, což bylo v čínských dějinách bezprecedentní. Nakonec souhlasil s rozvodem, ale neodpustil si vydání dekretu, ve kterém Wen Siou degradoval na obyčejnou čínskou ženu.

Jeho první žena Wan Žung si později vypěstovala návyk na opium a na nezájem svého manžela reagovala románkem se svým sluhou. Z něj se narodilo děvčátko, které však brzy po porodu zemřelo. Od té chvíle Pchu I svou ženu zcela ignoroval a pořídil si další „dekoraci“, jak se vyjadřoval o svých ženách.

Do té nové se nakonec zamiloval, jenže tato žena záhy onemocněla a své chorobě podlehla, z čehož Pchu I obviňoval Japonce.

Přesto byl na politické úrovni zcela pod vlivem svých japonských poradců, kterým až naivně důvěřoval. Částečně za to mohla výchova, kromě toho se jen obtížně orientoval ve světě a nedokázal poznat intriky svého okolí.

„V té době jsem si nelámal hlavu s tím, kolik lidí zemře. Nezajímal mě způsob japonské vlády, ani kolik vojáků tu Japonci chtějí rozmístit či jaký důl tu chtějí vytěžit. Chtěl jsem jen, abych byl císařem,“ vzpomínal později. Nebyl však zcela spokojen.

Území o dvou milionech kilometrů čtvereční se třemi miliony obyvatel bylo jen zlomkem staré čínské říše. Přesto stále přistupoval na požadavky Japonců, byť občas o nich začínal mít pochybnosti.

Postupem času začalo císaři docházet, že je jen pouhou figurkou a loutkou, nikoliv vládcem. „Ve státě Mandžukuo jsem žádnou mocí nedisponoval. Stát řídil zástupce Úřadu pro běžné záležitosti a jím jmenovaný zástupce.

Ti měli k dispozici síť japonských úředníků. Tak se rozhodovalo o všem, včetně maličkostí,“ vypověděl po válce před soudním tribunálem Pchu I.

Japonská vláda zároveň spustila plán, ve kterém hodlala přesídlit milion Japonců právě do Mandžukua.

V prohlášení japonské vlády stálo: „Masivní přesídlování japonských rolníků do Mandžuska je plně v souladu s potřebami politického rozvoje japonské říše. Jedná se o součást státního záměru na zúrodnění nevyužité mandžuské půdy.“ Málokdo se však už dozvěděl o násilném vystěhovávání Mandžuů a obsazování jejich usedlostí právě Japonci.

První zahraniční cesta císaře Mandžukua nemohla vést nikam jinam než do Japonska, byť Pchu I ve svých snech chtěl jet do Velké Británie. Jeho motivace byla jasná, Mandžukuo bral jen jako předstupeň k tomu, aby zpět získal čínský trůn.

A byl přesvědčen, že jen Japonci mu v naplnění jeho vize, ke které byl dle svého přesvědčení předurčen, mohou pomoci. V Japonsku s ním jednali jako se skutečnou hlavou státu, přivítal jej sám císař Hirohito, což Pchu Iho vedlo k názoru, že je zde vnímán se vší vážností, a že čínský císařský trůn má na dosah ruky.

Nic nebylo skutečnosti vzdálenější. Zatímco Pchu I veřejně mluvil o japonských spojencích a přátelích, japonská vojska masakrovala mandžuské a čínské obyvatelstvo. V Mandžukuu vznikla i síť koncentračních táborů.

Pchu I, přestože v soukromí dával najevo, že mu počínání Japonců vadí, přispěl císařské armádě svým zlatem a šperky.

Napětí v Tichomoří vyvrcholilo v prosinci 1941 japonským útokem na americkou základnu Pearl Harbor. Přes počáteční úspěchy, kdy Japonci dobyli značná území v Pacifiku včetně údajně nedobytné britské pevnosti Singapur, se od roku 1942 začala projevovat převaha spojenců s USA v čele.

V červenci císařská armáda utrpěla těžkou porážku u Midwaye. Od té doby vyklízela jeden ostrov za druhým, byť přitom protivníkovi působila značné ztráty. V roce 1943 spojenci dobyli Gaudalcanal a Šalamounovy ostrovy, v roce 1944 Novou Guineu a o rok později se už chystali na invazi na samotné japonské ostrovy.

Pchu I pochopitelně vývoj situace pozoroval s obavami. A nejen v Pacifiku! Velmi pozorně sledoval dění i v Evropě, kde japonský spojenec nacistické Německo spělo k drtivé porážce. Doslova jej vyděsilo, když se dozvěděl o tom, jakým způsobem italští partyzáni naložili s diktátorem Benitem Mussolinim.

V srpnu 1945 se nad japonskými městy Hirošima a Nagasaki rozprostřel zlověstný jaderný hřib. Zároveň sovětská vláda zaútočila na japonská postavení v Číně a brzy operovala i v Mandžusku. Japonci nařídili Pchu Imu, aby se okamžitě přesunul do jedné z horských pevností.

Jeden z jeho bratranců vzpomínal, že Pchu I byl nesmírně vyděšený, protože existovala řada materiálů, které dokazovaly jeho kolaboraci s Japonci. Ty, které byly po ruce, nechal ihned spálit.

V noci na 11. srpna 1945 Pchu I spěšně opustil své sídlo. Vlak jej měl odvézt do japonské pevnosti, ale ani tam už nebylo bezpečno. Se svou rodinou nakonec skončil v obyčejné hornické osadě. Krátce poté japonský císař Hirohito poprvé vystoupil v rozhlase, aby oznámil bezpodmínečnou kapitulaci Japonska.

V ten moment bylo i Pchu Imu jasné, že jeho sny o čínském trůně se obrátily v prach. Dva dny po Hirohitově vystoupení v jednom z opuštěných skladišť před několika úředníky a japonskými vojáky oznámil svou abdikaci.

Japonci mu poté slíbili převoz do Japonska, avšak letadlo přistálo na jednom ze Sověty kontrolovaných letišť a z císaře byl najednou zajatec. Ve vězení skončila i Wan Žung, kde bez opia a propadlá depresím záhy ve věku pouhých čtyřiceti let zemřela.

Pchu I byl převezen do Čity, města na ruském dálném východě. Zpočátku byl zadržován v důstojnickém sanatoriu, kde s ním bylo zacházeno solidním způsobem. O jeho spokojenosti svědčí i dobové fotografie, na kterých nešetří úsměvy.

Poté byl přestěhován do jedné z vil v Chabarovsku. Ani zde nijak nestrádal. Z dlouhé chvíle začal studovat politické dějiny SSSR. Vyložil si je tak, že vládnoucí komunisté jsou příslušníky nové šlechty.

Vzhledem k mírnému zacházení se svou osobou si Pchu I začal namlouvat, že si jej Rusové vybrali jako nového cara.

Byla to samozřejmě extrémně naivní představa.

Místo do Moskvy byl Pchu I v roce 1946 převezen do Tokia, kde jako svědek vystoupil před Mezinárodním vojenským tribunálem. Měl pomoci odhalit japonské válečné zločiny.

Vystupoval zde jako oběť japonské agrese, dokázal se vyhnout obvinění, které se nad ním vznášelo, a vrátil se zpět do SSSR.

V Číně zatím zuřila občanská válka, která v roce 1949 vyvrcholila vyhlášením komunistické Čínské lidové republiky pod vedením Mao C´-tunga. Zatím, aby se vyhnul vydání do Číny, rozhodl se Pchu I věnovat část svých cenností na poválečnou obnovu Sovětského svazu. Zároveň požádal osobním dopisem Stalinovi o politický azyl.

Sovětský diktátor se však s odpovědí neobtěžoval. Naopak, v roce 1950 byl Pchu I vydán do již komunistické Číny.

Pchu I se tak vrátil domů, avšak jeho nejhorší noční můry se dočkaly svého naplnění. Ihned skončil ve věznici a stal se bezejmenným trestancem číslo 981. Poprvé v životě byl odkázán sám na sebe, vždyť i v sovětském zajetí měl k dispozici služebnictvo.

A tak pral, uklízel, pracoval na zahradě, z čehož byl v prvních chvílích v šoku.

I v čínském vězení se Pchu I chtěl novému režimu zavděčit a věnoval mu historicky nesmírně cenné císařské pečetě. Ve věznici se choval naprosto vzorně a byl připraven na svůj proces. Co se mu však stalo téměř osudným, byl fakt, že řada jeho zajatých příbuzných prozradila čínským úřadům podrobnosti o jeho spolupráci s Japonci.

Zdrcený Pchu I se ke všemu přiznal: „Jako císař jsem ochotně spolupracoval s Japonci a uvrhl svůj národ do pekla. Současně jsem umožnil drancování přírodních zdrojů Mandžuska a zneužívání jeho lidu. Tím jsem se podílel na historické katastrofě čínského národa i všeho asijského lidu.“ Poslední čínský císař nakonec neskončil na popravišti, nýbrž byl podroben tzv. převýchově.

Ve vězení Pchu I sepsal svůj životopis, který se později stal světovým bestsellerem. Stal se jedním z pramenů pro film režiséra Bernarda Bertolucciho Poslední císař, který se pokusil ztvárnit císařovy osudy.

Sám Pchu I byl po devíti letech byl propuštěn při amnestii. Pracoval poté jako zahradník v botanické zahradě v Pekingu a pak jako archivář na tamní univerzitě.

Během bouřlivých politických otřesů a prudkých změn, které zmítaly Čínou celou první polovinu 20.století, se Pchu I ocitl v různých pozicích a rolích, ale nikdy se nestal svobodným člověkem.

Kulturní revoluce ho zlomila psychicky i fyzicky. Zemřel na rakovinu ledvin 17. října 1967. Tak se uzavřel jeden příběh, příběh touhy po světské slávě a zároveň příběh neskutečné naivity.