„Lidé ze Země přicházeli na Mars. Přicházeli, protože měli strach nebo neměli strach, protože byli šťastni nebo nešťastni, protože si připadali či nepřipadali jako Otcové Poutníci. Nějaký důvod měl každý. Prchali od špatných manželek, špatných výdělků nebo ze špatných měst; přicházeli, aby něco našli nebo něco opustili a nebo něco získali. Přicházeli se skromnými plány, se smělými plány nebo s vůbec žádnými plány. Ale vládní prst na čtyřbarevných plakátech v mnoha městech ukazoval: NA NEBI JE PRÁCE PRO VÁS: MARS VOLÁ! (Ray Bradbury, Marťanská kronika)
Na počátku 21. století se možná častěji než jindy vracíme k vědecko-fantastické literatuře a porovnáváme sny minulosti se skutečností dneška. Uvažujeme rovněž o tom, zda je kosmonautika potenciální možností, jak pokračovat v rozvoji i po vyčerpání všech zdrojů, které nám poskytuje omezené prostředí Modré planety, námi samotnými již nyní zdevastované.
Myšlenka, že se jako civilizační celek přesuneme na jiné vesmírné těleso, kde bychom pokračovali v rozvoji, je zcela chybná. V nejbujnějších snech si snad můžeme představit, že v průběhu několika tisíc let dokážeme změnit přírodu některé ze sousedních planet – nejspíš Marsu – tak, abychom na ní mohli žít. Byl by to jistě úkol grandiózní nad všechny ostatní, avšak prognózy technického a biologického pokroku předem nevylučují, že by se mohl podařit.
Vyhnanci, nebo kolonisté?
Nesporně by to znamenalo rozšíření životního prostoru lidstva, avšak bylo by úplně zcestné představovat si, že část lidské populace by se jednoduše přestěhovala (ať již „za odměnu“, nebo „za trest“, jako kdysi do Austrálie). Nesmyslné ze všech hledisek, především energetického a surovinového, ale i časového. Pokud by někdy k podobné situaci došlo, pak by se na „Zemi č. 2“ mohly volně vyvíjet zprvu malé „kolonie“ pozemšťanů, které by se postupně stávaly zcela nezávislými na původní kolébce lidstva. Byla by to příležitost k rozšíření možností pozemské civilizace a pozemské kultury, nikoliv k jejímu nahrazení.
Sen o Dysonově sféře
Smyslu pro realitu se však už zcela vymyká třeba tzv. Dysonova sféra, o níž se poprvé zmiňoval snílek Konstantin E. Ciolkovskij a poté na přelomu 50. a 60. let minulého století teoretický fyzik Freeman Dyson. Centrální hvězda by se měla obklopit nějakým (!) materiálem tak, aby bylo možné využívat veškeré její zářivé energie. Podrobnosti takové konstrukce se zatím vymykají i našim představám – ostatně můžeme ji spíše považovat za matematický model, který nám názorně ukazuje, co už je nerealizovatelné, především z důvodů energetických.
Dysonova sféra ve vzdálenosti Země od Slunce by zvýšila množství využitelné energie i počet lidí pod Sluncem až miliardkrát – jako bychom osídlili miliardu nových zeměkoulí.
Jednoduchý výpočet nám však ukáže, že ani v tomto případě nelze pokračovat cestou extenzívního rozvoje technické spotřební společnosti. Prakticky během tisíce let, tedy ještě dříve, než by byla sféra dokončena, dostali bychom se znovu na hranici populační a energetické krize.
Závěr, který platí i pro méně absurdní, vzdálené scénáře – vlastně především pro náš pozemský dnešek a zítřek: neomezený exponenciální růst civilizace není reálný, ani kdybychom přestavěli celou svou planetární soustavu!
Ve 21. století dosáhneme na hvězdy
Kosmické faktory jsou stále víc zahrnovány do vědomé činnosti nás, pozemšťanů. Země, kosmické prostředí a lidstvo začínají představovat vzájemně propojenou soustavu.
Lety do kosmického prostoru nejsou žádným přepychem, nýbrž poznanou nutností. Nelze o ní uvažovat v intencích: „Teď na ně nemáme, napřed se vypořádejme s nemocemi a bídou tady na Zemi a pak …“, stejně tak jako by bylo metodicky nesprávné tvrdit: „Na ekologii zatím nemáme, až si na ni vyděláme, pak…“.
Elektrárny na oběžné dráze Země
Právě tak není jejich cílem únik od našich problémů. Kosmonautika umožňuje nový přístup a poskytuje nové metody a nástroje k řešení různých úkolů lokálního i globálního charakteru. Již dnes je kosmická technika schopna pomáhat prakticky ve všech oblastech lidského života. Od kosmických spojů až k ekologii a zemědělství. Ovšem, není samospasitelná – musíme se rovněž naučit s novými informacemi zacházet a využívat je.
Víme už, co dokážou naše robotické systémy – a budou toho umět jistě postupně stále víc. Avšak člověk má při výzkumu, ale pak především při následném využívání své nezastupitelné místo. Na oběžné dráze kolem Země vzniká – s mnoha obtíženi růstu něčeho nového, nejen technicky, ale i politicko-ekonomicky – mezinárodní kosmická stanice. Již nejbližší roky nám umožní začít systematicky vyrábět v podmínkách kosmického prostředí.
Dalším krokem by mohlo být vybudování slunečních elektráren na oběžné dráze kolem Země – je to nejekologičtější řešení energetické krize. Souběžně se zřejmě z letů do blízkého okolí Země stane „turistický průmysl“.
První kolonie bude na Měsíci
V první čtvrtině 21. století máme šanci vrátit se na Měsíc a vybudovat tam předsunutou vědeckou stanici – jako o století dřív v Antarktidě. A kolem roku 2030 se vydat na Mars. Současně se musíme postarat o dostatečnou ochranu naší planety před nebezpečím srážek s jinými vesmírnými tělesy – bez kosmonautiky to nepůjde a skončíme podobně jako kdysi dinosauři…
To vše jsou reálné cíle – nikoliv proto, že by si přáli vědečtí snílci nebo nezodpovědní politici, ale protože to odpovídá potřebám lidské společnosti a jejího racionálního rozvoje v současné době.