Žijeme na planetě, která je neustále ostřelována kosmickými projektily. Naštěstí nejvíc je srážek s nejmenšími tělísky. Čím mohutnější vesmírný objekt se s námi střetne a čím je pomalejší, tím vyšší je šance, že z něho něco pronikne až k povrchu Země. Záleží ovšem i na jeho složení, hustotě, směru příletu a dalších faktorech.
Z těles, jejichž původní velikost ve vesmíru byla kolem 20 m, si vrásky dělat nemusíme. Ochrání nás štít zemské atmosféry a na povrch dopadnou nejvýše fragmenty, nad nimiž se budou vědci radovat.
V neustálém ohrožení
Pád tělesa o velikosti nad 50 metrů vyvolá zhruba stejné účinky jako Tunguzský meteorit. Pokud nebudeme mít obzvláštní smůlu, zůstanou následky pouze lokální. K takové události dochází průměrně jednou za století.
Pád stometrového tělesa už vyvolává účinky, srovnatelné s dosud největšími termonukleárními explozemi. Při dopadu na pevninu zdevastuje území 10 tisíc čtverečních kilometrů, což může představovat statisíce obětí; pád do moře má horší následky. K takové události dochází jednou na několik set let.
Dvousetmetrová tělesa stále ještě považujeme za malá, i když ničivý účinek může být velký. Účinek dopadu zůstává sice lokální, ale může být velmi krutý. Na místě se vytvoří několikakilometrový kráter, v případě obydlené oblasti je smrt desítek milionů lidí jistá; pravděpodobnější dopad do oceánu je ještě ničivější. Frekvence: řádově každých 10 tisíc let.
Planetka o průměru 500 m srovná se zemí oblast větší než Česká republika; explozí, následnou tlakovou a tepelnou vlnou a dopadajícími úlomky by byla zasažena podstatná část kontinentu. Dopad na hustě zalidněnou oblast na pevnině ale rozhodně není nejhorší scénář. Tím je paradoxně dopad do oceánu, který vyvolá vlny tsunami – v tomto případě by měly ve vzdálenosti 1000 kilometrů od místa dopadu výšku 50 až 100 metrů.
Tsunami se šíří oceánem rychlostí dopravního letadla, a když dospějí k pobřeží, jejich výška díky kontinentálnímu šelfu vzrůstá. Dopadne-li půlkilometrová planetka do Pacifiku mezi Tahiti a Novým Zélandem, postihne japonské pobřeží ničivá vlna o výšce čtvrt kilometru, která pronikne desítky
kilometrů do vnitrozemí, kde smete vše, co jí bude stát v cestě. V historii naší planety se to stává jednou za několik set tisíc let.
Následky by byly kruté
Pravděpodobnost, že se v 21. století střetneme s planetkou o průměru kolem 1 km můžeme nyní odhadnout na 1:500 000. Avšak za půl milionu let už budeme moci hovořit o statistické jistotě. Pro film Drtivý dopad vědci ze Sandia National Laboratories na supervýkonném počítači modelovali dopad tělesa o průměru 1,4 km do Atlantského oceánu asi 40 km od pobřeží. Během pěti sekund vzroste v místě dopadu teplota na více než 5000 stupňů Celsia – to je jako na povrchu Slunce… Osm sekund po dopadu ničivý účinek smetá New York i ostatní města při pobřeží. Lidstvo by to přečkalo, ale odstraňování následků by si vyžádalo celé generace.
Srážka s tělesem o velikosti kolem 2 km naši planetu ani život na ní nezničí, avšak bezprostřední následky i doprovodné jevy s atmosféře spolu s klimatickými změnami rozšiřují účinek na celoplanetární hrozbu pro lidstvo.
A planetka o průměru do 5 km již představuje skutečně globální katastrofu! Byla by zničena většina roční produkce potravin a smrt hladem by hrozila nejméně třem čtvrtinám lidské populace. Došlo by k dlouhodobým změnám klimatu a ohrožení stability civilizace. Lidský rod na této planetě by však podobnou katastrofu mohl přečkat. Dodá nám klidu odhad, že k takové události dochází jen jednou za několik desítek milionů let, když ani nevíme, kdy k ní došlo naposledy?
Následky pádu tělesa o průměru kolem 10 km, k němuž dochází jednou za řádově 100 milionů let, by odpovídaly tomu, k čemu došlo při vyhynutí dinosaurů. I když život by z povrchu Země zcela nezmizel a desetina živočišných druhů by snad dostala šanci na další rozvoj, člověk už by mezi nimi určitě nebyl.
Zatím se nedokážeme bránit
Dinosauři neměli rozum, neznali astronomii. My máme obojí, říkáme si „člověk moudrý“ a chlubíme se vědeckotechnickým pokrokem. Využijeme toho? Zatím tomu nic nenasvědčuje – a není to vinou vědců.
Jen jejich zásluhou je, že už známe dráhy téměř tří čtvrtin předpokládaných potenciálně nebezpečných planetek o průměru nad 1 km. I když k jejich dopadu mohou zbývat ještě desítky let, při současném tempu bychom menšího ničitele pravděpodobně do té doby neobjevili. Dozvíme se o něm v nejlepším případě několik dní před vstupem do atmosféry. V květnu 1998 slyšeli ohromení američtí kongresmani od předvolaného odborníka Clarka Chapmana: „Kilometrové těleso může zasáhnout Zemi třeba zítra a vy vůbec nebudete vědět, že se blíží.“
Představme si, že si jednoho krásného květnového odpoledne vyjdeme (třeba se Speciálem 21. století) na procházku Prahou, budeme si prohlížet krásu našeho milovaného města s dominantou Hradčan a Petřína s oblíbenou rozhlednou – a zcela bez varování spatříme na obloze oslnivě zářící kouli, zanechávající za sebou chvějivý chvost dýmu… Vzápětí v jediné oslepující chvíli, netrvající déle než deset, patnáct sekund to vše zmizí… Inspekce OSN později najde už jen několikakilometrový kráter, hlubší než několik petřínských rozhleden. Pravděpodobnost, že se tak stane letos nebo příští rok, je jedna ku několika stům tisíců, ale, jak řekl Chapman, „je větší, než že při příští partii pokeru vám padne královská fleš.“
Dramatický počátek letošního roku
Ve dnech 23. až 26. února tohoto roku se v kalifornském Garden Grove konala konference, na niž bylo pozváno 120 předních amerických odborníků a politiků. Název: Planetary Defense Conference (Protecting the Earth from Asteroids) – Konference o obraně planety (ochrana Země před planetkami).
Veřejnost se mj. dozvěděla o dramatickém počátku roku. Automatizovaná observatoř Linear v Novém Mexiku zjistila 13. ledna, že se k nám blíží další těleso z vesmíru. To by byla běžná, rutinní informace, jenže podle předběžných poznatků to vypadalo, že objekt o odhadované velikosti nejméně 30 metrů směřuje přímo na nás a ke srážce dojde zhruba za 20 hodin!
Katastrofa byla na dosah
Následovala devítihodinová krizová situace, jaká dosud nemá obdoby (i když doc. Zd. Pokorný z Brna ji ve své knížce Zkáza přichází z kosmu popisoval již roku 1996!). Má se volat presidentu Bushovi, který se právě chystal na projev o budoucnosti amerického vesmírného programu? „Kdyby se prezidentovi opravdu zavolalo, byla by to katastrofa,“ míní Brian Marsden z celosvětové centrály Minor Planet Center v americkém státě Massachusetts. Pravda je, že objekt o velikosti 30 m byl příliš malý na to, aby způsobil víc než lokální neštěstí.
Zatím jsme měli štěstí
Chladné hlavy zvítězily – a během následujících devíti hodin se naštěstí podařilo prokázat, že tentokrát nás ještě vesmírná střela mine. Všichni zasvěcení si mohli oddechnout.
Tím by zpráva mohla končit. Objekt 2004AS1 nakonec proletěl kolem Země v bezpečné (a pro novináře nezajímavé) vzdálenosti 12 milionů kilometrů. Až na to, co se při té příležitosti ukázalo: planetka neměla průměr neškodných 30 metrů, nýbrž 500 metrů!
Pozor: z nebe padá kamení!
V literatuře se traduje, že náhodný pád „kamene z nebe“ neboli dopad meteoritu ještě nikdy nikoho nezabil. Je to zřejmě jeden z mýtů astronomie – i když pravou zůstává, že za celé 20. století nemáme žádné informace o podobných neštěstích. Snad se občas připomíná jen pád meteoritu Nakhla 28. června 1911, kdy došlo k zabití psa (mimochodem, je to jeden z prokázaných meteoritů původem z planety Marsu!).
V církevních análech je kupříkladu uvedena smrt mnicha 14. září 1511 v Cremoně, kterou lze interpretovat jako zásah meteoritem. Ovšem nejzajímavější novinkou konce století bylo prozkoumání řady čínských kronik, které vydaly svědectví i o pádech meteoritů. Tak nejstarší zpráva o úmrti lidí po dopadu meteoritu pochází ze 14. ledna 616 n. l., kdy se nárazem zřítila věz a zabila nejméně deset osob.
Meteorit v posteli
V každém případě víme, že ke škodám na majetku a vzácněji i zraněním dochází. Zhruba jednou za desetiletí se kdesi na této planetě stane, že kámen z vesmíru dopadne v okruhu několika metrů od překvapeného člověka. Kupříkladu 12. června 1963 v Kerharticích, západním předměstí Ústí nad Orlicí, dopadl meteorit ve vzdálenosti 1,5 metru od sedmiletého chlapce, který si hrál na hromadě písku!
Při podrobnějším rozboru zpráv zjistíme, že ve 20. století došlo průměrně jednou za rok k tomu, že meteorit způsobil nějakou škodu, a možná tedy opravdu jen náhodou nepřišel nikdo o život.
Historicky je doloženo snad pouze zranění Annie Hodgesové ze Sylacaugy v Alabamě 30. prosince 1954 meteoritem o hmotnosti 3,9 kg, který prorazil střechu domu a od rozhlasového přijímače (který zničil) se odrazil na gauč, kde žena spala. U nás došlo 14. července 1847 v Broumově k pádu asi 16kilogramového meteoritu, který prorazil střechu domku a zasáhl ložnici, v níž spaly tři děti – žádnému z nich se nic nestalo.
Připomeňme ještě poškození střechy domku v Suchém Dole 16. září 1969.
Meteority padají všude
V novodobé historii meteoritické astronomie se proslavilo americké městečko Wethersfield ve státě Connectitut, kde 8. dubna 1971 dopadl šestikilový meteorit do obývacího pokoje, v němž spalo několik lidí (prý se ani neprobudili). Téměř přesně po jedenácti letech, 8. listopadu 1982, dopadl další, tentokrát asi tříkilový meteorit jen o několik bloků dál rovněž až do obýváku (a zase se nikomu nic nestalo).
Dne 14. srpna 1992 zasáhl v Mbale v Ugandě drobný meteorit o hmotnosti 3,6 g hlavu chlapce, který však vyvázl bez zranění, neboť meteorit–kamínek se před tím odrazil od banánovníku. Ostatní obyvatelé Mbale měli také štěstí, protože šlo o malý meteoritický déšť a největší kusy měly přes 20 kg. Jen řada střech vzala za své.
Stejné štěstí jako náš klučina z Kerhovic, o kterém se kupodivu ve světě moc neví, měli dva hoši ve věku 9 a 13 let, kteří se 31. srpna 1991 zastavili na okraji chodníku v Noblesville, Indiana – když vtom kolem nich prosvištěl meteorit a vyryl v přilehlém trávníku asi 3,5 metru od nich menší kráter…
Ve výčtu nehod bychom nalezli mnohé kuriozity: meteorit se r. 1984 strefil do poštovní schránky v Claxtonu (Georgia) a r. 1988 ve východoněmeckém Trebbinu do zahradního skleníku. 7. dubna 1990 pak byl v holandském Enschede zasažen dům – avšak zřejmě nikoliv meteoritem, nýbrž fragmentem z družice Midas, která shořela v zemské atmosféře po vzoru meteoroidů.
Častým terčem jsou automobily
Zato se meteority v minulém století několikrát úspěšně strefily do automobilů. Traduje se, že poprvé v historii to bylo 9. října 1992 v městečku Peekskill ve státě New York, kde více než dvanáctikilový meteorit zdemoloval kufr zaparkovaného vozu Chevy Malibu – majitelka ojetého vozu studentka M. Knappová však v tu dobu byla doma a slyšela ránu, „jako by se před domem srazila nejméně tři auta“. Paradoxně se tak ojetina za 100 dolarů zhodnotila o dva řády jako „první vůz světa, poškozený meteoritem“.
Není to ovšem zcela pravda – už v září 1938 v městečku Benld ve státě Illinois dopadl dvoukilový meteorit na garáž a poškodil v ní zaparkovaný automobil a v říjnu 1950 bylo v St. Louis jedno auto zasaženo přímo na ulici.
Ovšem druhý případ z minulého desetiletí jen náhodou neskončil tragicky. Jose Martin s manželkou jeli 21. června 1994 z Madridu do Marbelly zahrát si golf, když jižně od městečka Getafe rozbil 1,4kilový meteorit čelní sklo, deformoval volant a zranil řidiče na malíčku pravé ruky. Pak ještě proletěl mezi hlavami obou manželů a dopadl na zadní sedadlo. Později našli odborníci v tomto místě asi 50 kg dalších úlomků.
Ani astronomové sami nemají protekci: 17. ledna 1955 dopadly dva žhavé kovové meteority na amatérskou hvězdárnu v Kirklandu ve státě Washington a jeden z nich způsobil požár, který se však podařilo rychle uhasit.
Inu, život je jedna z nejnebezpečnějších činností – a stejně z něho nevyvázneme živí.
