O balonech se zmiňuje už řecký historik a zeměpisec Strabón (64 př. n. l.–19 n. l.) v sedmnáctisvazkovém díle Geógrafika, od lampionů možná došli někdy na přelomu 13. a 14. století k teplovzdušným balonům staří Číňané, zhruba ve stejné době popsal loď Globus plující ve vzduchu anglický filozof a vědec Roger Bacon, studiemi létajícího stroje se zabýval slavný Leonardo da Vinci, létající člun navrhl roku 1670 jezuita a fyzik Francesco Lana v italské Brescii apředběhl tak dobu o celé století. Mezitím i později se otázkami letu trápili další slovutní muži, například i Johann Wolfgang Goethe. 
Bratři Joseph a Etienne Montgolfierové měli ve francouzském městě Annonay papírnu. Půvabných legend o okamžiku, kdy je poprvé napadlo zhotovit balon, je samozřejmě několik. Jedna z nich říká, že starší Joseph držel nad ohněm u krbu zapnutou košili, kterou po chvilce vyplnil a zvedal teplý vzduch. V listopadu 1782 bratři sešili z hedvábné látky kouli a jejich první balon naplněný teplým vzduchem uletěl asi 30 metrů. Větší balon vyzkoušeli v prosinci, v dubnu 1783 se ještě objemnější balon o obsahu 800 m3 vznesl do výšky 400 metrů. Dosud prováděli pokusy doma na zahradě. Po posledním úspěchu měli obavu, aby jejich objevu nevyužil někdo cizí. Proto se rozhodli připravit veřejný vzlet na náměstí v Annonay, ke kterému pozvali důvěryhodné svědky. Zbrusu nový balon z hedvábí našitého na papíru měl ještě o 100 m3 větší obsah. Památného 4. června 1783 ho připevnili ke dvěma stožárům a k zemi, naplnili horkým vzduchem z ohniště s hořící slámou, pod balon zavěsili koš s topeništěm a uvolnili provazy. Balon dosáhl výšky asi 1000 metrů, a když v něm vzduch ochladl, přistál na vzdáleném poli. Zbytky z ohniště však obal zapálily a venkované vyděšení z obrovské koule, která se snesla snad přímo z nebe, se oheň ani nesnažili uhasit. Prvenství bratří Montgolfierů však bylo potvrzeno. Mohli tedy napsat dopis Akademii věd se žádostí, aby byli uznáni za vynálezce a konstruktéry létajícího objektu.
Na scéně se objevuje vodík
Ve stejné době se zabýval možností létání fyzik Jacques Charles a společně s bratry Robertovými vyrobili balon, který však naplnili lehčím vodíkem, objeveným roku 1776. Získával se tehdy ze železných pilin a kyseliny sírové. O zhotovení vodíkového balonu se ostatně pokoušeli i bratři Montgolfierové, ale vodík jim z papírového obalu neustále unikal. Protože se balonům na teplý vzduch říkalo montgolfiéry, Charlesův balon dostal zákonitě jméno charliéra. Na jeho první veřejný vzlet se přišlo podívat 300 000 Pařížanů. Byl mezi nimi i slavný filozof, astronom a spisovatel Camille Flammarion.
První letěla zvířata
Bratři Montgolfierové nechtěli pochopitelně zůstat pozadu a jejich balon přišlo do Versailles zhlédnout sice jen 120 000 diváků, ovšem byl mezi nimi také král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta. Jako cestující v koši balonu se nabídl fyzik Pilatre de Rozier, ale let člověka byl stále považován za příliš nebezpečný. Nikdo totiž nevěděl, jak nepříznivý účinek může mít veliká výška. Proto Montgolfierové do klece umístili ovci, kohouta a kachnu. Po třech minutách letu se zvířata v pořádku vrátila na zem. Dobová zpráva říká, že když lidé nalezli koš a balon u lesa Vaucresson, ovce klidně žrala, ani na kachně nebylo znát žádné utrpení, jen kohout si trochu potloukl hlavu. A časopis Tintamarre uveřejnil »rozhovor« tří prvních cestovatelů ve vzduchu. Kachna prý pořád letu nevěřila, ovce prohlásila, že je celkem spokojena, kohoutovi to bylo jedno a jen ho mrzelo, že musel opustit své slepice.
Člověk stoupá k obloze
Může tedy letět také člověk? Králi se to pořád nezdálo, nakonec po dlouhém váhání a přesvědčování souhlasil. Ale přítomen nebude, takovou odpovědnost ne sebe vzít nemůže. Sami bratři Montgolfierové se možnosti letu už dříve vzdali – slíbili to prý otci. Znovu se přihlásil Pilatre de Rozier. Koš balonu byl rozdělen na tři části – dvě po stranách a uprostřed topeniště. Rovnováhu tedy musel vyrovnat další muž, markýz d’Arlandes, důstojník pěchoty. V parku zámku ve čtvrti Passy byl 21. listopadu 1783 připraven balon, na jehož praporu se skvěl nápis Dobytí nebes a nikomu to nepřipadalo výstřední. Poprvé v dějinách se vznesli do vzduchu dva muži, dosáhli výšky téměř 1000 metrů, přelétli Seinu i celou Paříž a po půlhodině přistáli na Butte aux Cailles, Křepelčím vrchu, dnešním náměstí Place d’Italie. Pilatre de Rozier se ukázal jako schopný vzduchoplavec, který umí balon ovládat a ví, kdy vzduch uvnitř přihřát nebo ochladit. Po takovém úspěchu se nikdo nepodivil, když král povýšil bratry Montgolfiery do šlechtického stavu.
Dosaženo 3500 metrů
Ale soupeření mezi montgolfiérami a charliérami v roce 1783 pokračovalo. Na červenožlutý balon s košem potaženým modrým plátnem a dozlatova zářícími ornamenty se přišla v krásném počasí podívat 1. prosince snad polovina Paříže, na 400 000 lidí. Profesor Charles s mechanikem Robertem vystoupili do neuvěřitelné výšky 3500 metrů a po 2 hodinách a 5 minutách přistáli 60 km od města. Mladý Robert zůstal na zemi a Charles se znovu vznesl k oblakům, barometr mu tentokrát ukázal výšku 1524 sáhů, tedy téměř 3000 metrů. Po 35 minutách se za svitu měsíce snesl na pokraji lesa. Nic se nevyrovná radosti, která se mě zmocnila, když jsem pozoroval, jak pode mnou ubíhá a ztrácí se země, napsal Charles. Jejich balon měl uspořádání obvyklé u balonů pozdějších – upravený otvor ve spodní části byl prodloužen trubkou, tvořící vlastně ventil, jímž automaticky odcházel nadbytek plynu. Aby mohli měnit stoupavost, kombinoval Charles pískovou přítěž se zvláštní záklopkou v horní části balonu, síť zajistila spolehlivější zavěšení koše a chránila balon před roztržením.
První vzduchoplavkyně
V roce 1784 vzlétla balonem první žena, Madame Thibleová. Jean- Baptiste Meusnier prodloužil balon do tvaru doutníku a k řízení navrhoval otáčivá kola, vlastně vrtule, které mělo pohánět 80 mužů v obrovském koši. První montgolfiéru v Čechách vypustil třiadvacetiletý botanik a cestovatel Tadeáš Haenke v březnu, na Moravě v Židlochovicích pak v září téhož roku. Objevil se nový sen, nový cíl – přelet kanálu La Manche. A na vzduchoplaveckém nebi byl nový muž – Jean- Pierre Blanchard. Pod balon naplněný vodíkem zavěsil koš v podobě člunu s vesly a jako první přeletěl spolu s americkým lékařem působícím v Anglii, Johnem Jeffriesem, 7. ledna 1785 z Doveru do Calais. Byla to první cesta balonem přes moře, poprvé spojila dvě země a poprvé vezl balon leteckou, chci říci balonovou, poštu. Blanchardovi se podařilo totéž co Louisi Blériotovi v aeroplánu 25. července 1909 – přelet průlivu ho navždycky proslavil. S balonem a manželkou Sophií pak Blanchard téměř patnáct let cestoval po Evropě.
Dočkali se i Češi
V říjnu 1790 přivezl Blanchard velkou montgolfieru o obsahu 2700 m3, která vážila se zatížením 340 kg, do Prahy. Posledního říjnového dne pak rozprostřeli pomocníci ve Stromovce balonový obal tak šikovně, aby se postupně naplnil ohřátým vzduchem z pece. Napětí zahřátého vzduchu bylo tak značné, praví dobová zpráva, že balon udrželo stěží dvacet lidí. Kolem páté hodiny vstoupili do koše balonu dva muži: samozřejmě Jean-Pierre Blanchard a hrabě Jáchym ze Šternberka – muž ve vědách přírodních, fyzice, matematice a astronomii zběhlý. Pod spodním otvorem montgolfiéry hořela v plechové míse houba napuštěná lihem, která měla zajišťovat dohřívání vzduchu během cesty. Hrabě Šternberk měl s sebou i vědeckou výbavu – tlakoměr, z něhož později odvodil dosaženou výšku 1833 metrů, teploměr ukazující nahoře téměř bod mrazu a další přístroje, které však buď nefungovaly, nebo jich při neklidném letu nemohl použít. Už start nebyl jednoduchý. Po povelu Lachez-tout! (Pusťte vše!) se za minutu stoupání dostali do vzdušného víru a sotva udrželi koš ve svislé poloze. Pak je naopak překvapilo bezvětří a zůstali téměř bez pohybu nad Bubenčí, asi dva kilometry od místa startu. Na polích nedaleko městských hradeb se snažili přistát, kotva se však nemohla zachytit při zemi. Nakonec se to podařilo a každý z přispěchavších Pražanů chtěl odvážným vzduchoplavcům poblahopřát, nebo se alespoň dotknout balonu.
Praha čekala 60 let
Po dalších šedesáti letech vzlétl nad Prahu Angličan Coxwel s balonem Sylph, který byl podstatně menší než balon Blanchardův a plnil se svítiplynem. Ve dvoře karlínské plynárny s Coxwelem 9. července 1851 vstoupil do koše pro čtyři osoby jenom pražský továrník Leonhard, protože nikdo další se za poplatek 60 zlatých nepřihlásil. Oba muži dosáhli výšky téměř 4000 metrů a po hodině letu se snesli na louce u Poděbrad. Plavbu vzduchem spolu ještě dvakrát úspěšně zopakovali, jednou přistáli u Nebovid, pak u Panenských Břežan. O rok později navštívil Prahu s krásným zelenožlutým balonem francouzský aeronaut Antoine Regenti. V pondělí 9. června plnil na Žofínském ostrově obal svítiplynem neobvykle dlouho, celých pět hodin, večer pomocníci uvolnili lana, Regenti po chvíli odhodil část přítěže a spolu se svým psem… vznesl se rychle vzhůru, až zmizel v temném mraku, jak sdělovaly nazítří Národní listy. Pokus však skončil ztroskotáním u Brandýsa nad Labem.
Balonům kraluje svítiplyn
Další zásadní změna v balonovém létání nastala, když Angličan Charles Green použil ve 30. letech 19. století místo drahého vodíku mnohem levnějšího a také dostupnějšího svítiplynu. Po montgolfiéře, charliéře a roziéře se tedy objevila greeniéra. Vymyslel také vlečné lano, které napomáhalo k dodržení určité výšky balonu ve volném terénu. V září roku 1836 se Greenovi, Masonovi a Hollandovi podařil neuvěřitelný dálkový let z Londýna do německého města Nassau v dnešním Porýní-Falcu. Byl to první let v historii delší než 500 km, Greenův krásný balon dostal samozřejmě jméno Nassau.
Vědci mezi vzduchoplavci
Koncem 70. let 19. století se ve Francii objevuje nová generace vzduchoplavců, kteří jsou zároveň vědci. Patří mezi ně již zmíněný Camille Flammarion a chemik Gaston Tissandier, který létal s bratrem – malířem Albertem, a Wilfrid de Fonvielle. Flammarion podnikl s Eugénem Godardem 30. května 1867 první ze svých »vědeckých cest» balonem. Pozoroval vzdušné proudy, měřil a zkoumal teplotu vrstev, atmosférickou elektřinu, zemský magnetismus, vlhkost vzduchu, sluneční záření, různé meteorologické jevy, chemické složení atmosféry a působení zákonů o světle a zvuku. Ještě na poslední chvíli je přátelé od cesty zrazovali: „Je to šílenství, opustit zemi a riskovat život pro vědu! Víte, kam můžete být zaneseni?” Nepřesvědčili je. O řízení balonu vysokého jako pětipatrový dům se postará zkušený Eugéne Godard ze slavné vzduchoplavecké rodiny, který měl za sebou neuvěřitelných 900 balonových letů. V koši je ještě polský hrabě Branicki. V 5 hodin a 20 minut odpoledna dal Godard poslední povel: Lachez-tout! Ani nepoznali, že balon stoupá, dole pod nimi zůstala Paříž. Během deseti minut byli ve výšce 600 metrů. Žádný popis nedovede vylíčit zázračnou krásu země, pocit blažené spokojenosti a marnivé radosti nad nečekanou podívanou, zvláštního a naprostého klidu, napsal Camille Flammarion. Po 2 hodinách a 20 minutách přistáli. Později porovnali překonanou vzdálenost: z Paříže letěli rychlostí obyčejného vlaku. Tak ve stručnosti vypadal průběh jednoho z letů Flammariona s Godardem.
Rodí se nový sport
Roku 1897 vyhráli ve Francii první balonové vzduchoplavecké závody na vzdálenost hrabě de la Vaulx a Maurice Mallet. V roce 1900 se konala světová výstava opět v Paříži. V patnácti závodech balonů soutěžilo 128 pilotů. Jacques Balsan zůstal ve vzduchu 35 hodin a 9 minut, dosáhl výšky 8558 metrů a uletěl bez mezipřistání 1350 kilometrů. Při posledním závodě ho předstihli de la Vaulx a de Saint- Victor, kteří zdolali vzdálenost 1925 kilometrů a po 35 hodinách a 45 minutách letu přistáli u Kyjeva. Výškový rekord pak patřil celých 22 let německým vzduchoplavcům Suringovi a Bersonovi, kteří dosáhli posledního únorového dne roku 1901 s balonem Preussen 10 800 metrů. Teprve v prosinci 1924 je překonal americký kapitán Hawthorne Gray, výškoměr jeho balonu ukázal 12 800 metrů. Další Němec Kaulen vytvořil světový rekord na vzdálenost v prosinci 1913 – za 87 hodin letu doplul do vzdálenosti 2827 km od místa startu.
Prosazují se i Češi
Od roku 1906 se koná slavný mezinárodní závod balonů o pohár Gordona Bennetta, start prvního viděli Pařížané. Po 1. světové válce oživili lety menšími balony nadšení sportovci, nejlepším z celé řady vynikajících pilotů byl zřejmě Belgičan Ernest Demuyter, který létal i v Praze. U nás se stal prvním pilotem volného balonu advokát Rudolf Rumples, v roce 1927 se poprvé s československým balonem zúčastnil závodů v cizině. Smrtí Františka Hůlky v roce 1909 skončily dějiny české vzduchoplavby a balonový sport na řadu let zanikl. Ale romantické plavby vzduchem nezaniknou, právě tak jako plachetní lodě nebyly zatlačeny parníky. Potulování se vzduchem bez vytčeného cíle má své kouzlo a láká i v době silně praktické, řekl dr. Rudolf Rumples v roce 1937. Jeho slova jsou stále pravdivá.
Vzlety a pády českých aeronautů
V roce 1891 se v Praze konala Jubilejní zemská výstava. Byla otevřena 15. května, skončila po pěti měsících – 18. října – a navštívilo ji neuvěřitelných dva a půl milionu lidí. Povolení ke vzletům upoutaným balonem obdržel krátce po zahájení výstavy podnikatel Samuel Hoffmann. Zřídil balonovou arénu s nápisem Pražská vzduchoplavecká škola a pozval vzduchoplavce Maxmiliána Wolffa z Kolína nad Rýnem. Sedmatřicetiletý vyučený knihař se prohlásil kapitánem vzduchoplavby, příliš důvěry však nevzbudil. Z Německa si přivezl pár pomocníků, jednoho nazýval lodníkem, druhého kormidelníkem. Balon nechal podle svých předloh ušít přímo na místě. Neměl kulovitý tvar, Pražané ho posměšně nazývali křížalou nebo nepodařenou hruškou. Pro volné plavby byl nevhodný. Za úplatu od firmy Mattoni ho pan Hoffmann opatřil reklamním nápisem Kysibelka. První tři týdny zůstal balon upoután k zemi. Zájemců o vzlet přesto neubývalo. Nastoupili do koše spolu s kormidelníkem, ten dal povel pomocníkům, kteří pomocí rumpálu a lana vypustí balon do výšky. Pak ho zase přitáhnou zpátky. Wolff dlouho odolával, ale nakonec se nechal přemluvit k volné plavbě. Vzlet byl ohlášen na 16. června, jako platící cestující se přihlásil nadporučík Wondruschka, místo kapitána Wolffa, jak všichni očekávali, posádku doplnili další dva muži. Balon vystoupil až do výšky téměř 2000 metrů, po chvíli však začal nečekaně klesat. Naštěstí proud vzduchu vtlačil látku odspodu nahoru a tak se vlastně vytvořil jakýsi padák, který hrozivě vypadající pád zmírnil. Dobrodružný let skončil na ploché střeše Reissenzahnovy slévárny v Bubnech. Vzduchoplavci přežili.
Kysibelka tedy zklamala, co dál?
Tentokrát vsadil výstavní výbor na jistotu. Povolal z Paříže dva slavné vzduchoplavce: Louise Godarda a Edouarda Surcoufa. První let s menším balonem předvedl Pražanům 24. července Surcouf, o pár dní později vzlétl Godard s velkým žlutým balonem Victor Hugo, do jehož koše se vešli čtyři cestující. Balony i vzduchoplavci měli v Praze obrovský úspěch. Pořádali vzlety v upoutaném balonu i volné plavby. Po ukončení výstavy odstartoval Godard s nakladatelem J. R. Vilímkem, statkářem Josefem Novotným a jeho ženou k dálkové plavbě. Po několika hodinách přistáli na pobřeží Baltického moře. Lety Louise Godarda a Edouarda Surcoufa zůstaly vrcholem vzduchoplavectví v Čechách.
Vzduchoplavci se organizují
Nadšení z balonových letů bylo všeobecně opravdu veliké. Je proto pochopitelné, že několik mužů ze světa vědy, techniky i podnikání začalo uvažovat o založení společnosti, která by zakoupila balon a vzduchoplavbu soustavně podporovala a rozvíjela. V čele těchto snah byl profesor a rektor české techniky, fyzik Karel Václav Zenger, autor létacího stroje Aerodromon a knihy Plavba vzduchem dr. František Vaněk, hodinář a mechanik Jindřich Pštross, inženýr Gustav Finger, novinář Prokop Vavřínek, majitel kamnářského závodu Antonín Lipan, obchodník ovocem a zeleninou Ferdinand Wandas, později se přidal majitel vinopalny a domu na Starém Městě František Hůlka a další. Už 15. října 1891 se sešla ustavující schůze Českého aeronautického klubu. První řádná valná hromada České aeronautické společnosti se konala 12. května 1892 a zúčastnilo se jí 60 členů. Začátek to nebyl špatný. Ovšem hned zkraje musíme zdůraznit: ČAS byla jako soukromá společnost odkázána jen na prostředky a podporu svých členů a jediná z obdobných společností v evropském měřítku bude mít svůj vlastní balon. Podpory od žádné instituce, veřejného orgánu nebo velké firmy se nikdy nedočkala. Snad jen pražská plynárna občas poskytla slevu na svítiplyn. Ve Vídni byl Aeroklub založen až v roce 1900, na druhé straně měly všechny velké mocnosti už kolem roku 1890 balonové útvary vojenské a námořní.
Hledá se instruktor
Na jaře napsal inženýr Finger dopis nejprve Eugénu Godardovi. Ptá se, jestli by byl ochoten vycvičit české vzduchoplavce s vlastním balonem, který by pak společnost odkoupila. Podobný dopis směřoval i k Edouardu Surcoufovi. Končil slovy Česká veřejnost je netrpělivá, prosíme o odpověď co nejdříve. Godardova nabídka se společnosti zdála příliš »obchodnická«, Surcoufova naopak výhodná. Už v loňském roce mohla společnost koupit za 4000 franků velký balon od francouzského vzduchoplavce Fonviella, přítele profesora Zengera, ale k zásadnímu rozhodnutí nedošlo. A napřesrok bude na výstavišti národopisná výstava – skvělá příležitost, aby aeronautická společnost předvedla veřejnosti vlastní balon. V červnu 1893 potvrzuje Surcouf prof. Zengerovi, že továrna Louise Godarda, v níž byl společníkem, zhotoví balon o obsahu 1050 m3 z čínského hedvábí, s lanovím a záklopkou za 3000 zlatých, to znamená 6000 korun a zhruba stejně tolik franků. O měsíc později posílá návrh smlouvy na 10 plaveb a výcvik českých vzduchoplavců.
Výcvik začal ve Stromovce
Jako jediné vhodné místo pro start balonu se ukázalo výstaviště ve Stromovce. Zemský výbor po několika jednáních souhlasil. Edouarda Surcoufa uvítali na schůzi výboru České aeronautické společnosti 23. srpna 1893. Přijal jsem nabídku ne pro zisk, ale kvůli vzpomínce na návštěvu před dvěma lety, není to pro mě obchod, ale čest, řekl slavný francouzský vzduchoplavec a dodal: Budu podnikat plavby jen pod českou vlajkou. Vlastenci jsou navýsost spokojeni. Kromě dohodnuté odměny však Surcouf členy výboru brzy překvapil – nečekaně požadoval 60 zlatých jako náhradu za jednu plavbu, za opotřebení balonu. Inu, co se dá dělat. Prvním mužem určeným pro výcvik v balonu byl Ferdinand Wandas. Surcouf žádá ještě druhého a navrhuje, aby to byl muž samostatný, který by se věnoval věci úplně a se zálibou. Člen výboru Vojtěch Neumann navrhl Františka Hůlku se zdůvodněním, že je svobodný a bude se moci vzduchoplavbě věnovat více než pan Lipan, další zájemce.
První kapitáni vzduchoplavby
Balon Tzar (Car) se Surcoufem a tlumočníkem dr. Čermákem vzlétl poprvé na pražském výstavišti 31. srpna 1893, při třetím letu už byli Hůlka s Wandasem. Oba muži se později stanou kapitány vzduchoplavby a od Surcoufa dostanou příslušné osvědčení. Nový balon měl přijít z Paříže koncem září, Surcouf s ním chtěl alespoň jednou vzlétnout. Dodávka se však stejně zpozdila a s balonem pojmenovaným na počest vynálezce lodního šroubu Ressel vzlétli slavnostně první čeští kapitáni vzduchoplavby – František Hůlka s Ferdinandem Wandasem až 22. října. Balon stál přes 3000 zlatých, ale takovou hotovost společnost samozřejmě v pokladně neměla. Částku nakonec zapůjčil František Hůlka s tím, že dokud nebude celá půjčka i s úroky uhrazena, bude mu balon Ressel sloužit jako záruka. Byla to obvyklá pojistka, tehdy ještě nemohl nikdo tušit, jak se celá záležitost vyvine. Výbor se dohodl, aby se o půjčce na veřejnosti nemluvilo.
Létá se, ale scházejí peníze
Už v září se začínají objevovat finanční potíže – vstupné do balonové arény na výstavišti ani poplatky spolucestujících za let nemohly vyrovnat náklady spojené se vzlety balonu. Bylo třeba zaplatit za tisk plakátů a vstupenek, hasičům, strážníkům, pomocníkům, za odvoz balonu z místa přistání, ale hlavně za spotřebovaný svítiplyn. Od konce srpna do 5. listopadu vzlétl nad Prahu balon Car a Ressel celkem třináctkrát, celková ztráta obnášela 1020 zlatých, konstatoval pokladník Antonín Líbal. Výbor posuzoval četné návrhy nejrůznějších vynálezců na řiditelné vzducholodě a podivuhodné létací stroje, především ing. Finger, dr. Vaněk a další odpovídali na četné odborné dotazy. Odborného časopisu se však veřejnost ani členové nedočkali a nakonec ho začal vydávat ing. Finger sám. Byl totiž přesvědčen, že vzduchoplavba je nejenom zábavou, ale v budoucnosti se stane »důležitým činitelem veřejného života«. Sleduji počátky naší aeronautiky od prvního dne a nikterak neztrácím naději, že neustaneme, dokud nedobudeme sobě čestného místa v aeronautice mezi národy jinými, věřil v polovině roku 1895, kdy vyšlo první číslo Epochy. V říjnu si v novinách Volné slovo mohl přečíst o aeronautické společnosti následující řádky: Dle původního programu měl to býti spolek vědecký. Leč fangličkářství, všude u nás se vyskytující, brzy vystrčilo růžky i v této společnosti a zanedlouho zvrhl se spolek ve společnost sportsmanů, z nichž každý chtěl býti kapitánem, nosit odznaky a blýskati se v blízkosti balonu jako okolo nějakého posvátného telete. Rozumí se, že mužové skutečné práce počali se straniti bezúčelných nadále schůzí a konečně i vystoupili ze spolku… Ano, na těch slovech bylo bohužel hodně pravdy.
Jak přišel balon o ventil?
Od začátku roku 1896 vzlétl Ressel jenom pětkrát, když koncem září přislíbil výbor ČAS půjčit balon k volné plavbě jednomu z dalších připravovaných kapitánů vzduchoplavby, Stanislavu Havlíkovi. Chtěl letět s pokladníkem Karlem Biskupem. Podle řádu na to měl ostatně právo, všechny náklady uhradí sám. Společnost je uznává za úplně schopné plavbu samostatně říditi, stojí v zápise ze schůze výboru. Stačí už jen povolení policejního ředitelství. František Hůlka právě na téhle schůzi výjimečně nebyl. A co se nestalo: Kapitán Hůlka se o chystané plavbě nějak dověděl a k uskladněnému balonu dal tabulku, že ho zabavuje, a odnesl domů ventil. Tím samozřejmě vzlet znemožnil. Prý chtěl zabránit tomu, aby balon zabavili věřitelé, tedy pánové Neumann s Lipanem, kterým společnost stále dlužila. Na nejbližší schůzi výboru se do Františka Hůlky pustil obchodník sportovními potřebami Max Švagrovský. Důvod pana Hůlky je nemravný, trestný a nepravý, zdůrazňuje pan Švagrovský. Na plavby Hůlky a Wandase věnovala společnost již 20 000 zlatých, spočítal, a když si pan Hůlka postaví hlavu, nemůže společnost ani plavbu podniknout. A tak dále.
Kupí se další problémy
Ne, já nejsem žádným škůdcem společnosti, brání se zřejmě zaskočený František Hůlka. A ventil jsem odnesl domů proto, že potřeboval opravit. Většinu přítomných mu však nevěří. Jeho důvody se zdají málo věrohodné. Na přístí schůzi se připraví lépe. Ale výměna názorů pokračovala. Max Švagrovský znovu připomněl, že oba kapitáni by měli zaplatit po 1000 zlatých, protože dosud žádného vzduchoplavce nevycvičili. Ne, pan Hůlka jiným plavbu nepřeje, končí pan Švagrovský své vystoupení. Další člen výboru pan Boehm sice připouští, že František Hůlka měl v případě nesplácení půjčky na balon jisté právo, ale ptá se: K jakým koncům to společnost dovede? Jeho jednání je ostudou společnosti, prohřešuje se na podniku vlasteneckém! Hůlka dokazuje, že nevyužitkoval žádných 20 000 zlatých, že naopak pro společnost balonem vydělával. I on má kus pravdy. Ba zdá se, že větší kus. Ale kdo to rozsoudí?
Bez balonu se létat nedá
Skutečností je, že tahle neobvyklá příhoda uspíší konec České aeronautické společnosti. Jednání výboru v říjnu 1896 bylo také bouřlivé. Hlavní postavou je František Hůlka. Říká, že nestačí hezké řeči, ale že společnost potřebuje peníze, peníze a zase jen peníze. Znovu vyvstává základní otázka: Skončí aeronautická společnost svou činnost? Platí nabídka Františka Hůlky, že převezme balon v hodnotě 1400 zlatých a tím mu vlastně společnost splatí zbytek dluhu? Platí. Dlužní úpis na 3000 zlatých k zakoupení balonu je tím vyřízen. Může dál existovat společnost bez balonu? ptá se inženýr Pintner. A hned si odpovídá: Může, podobně jako v Německu a Francii. Bude pěstovat vědu vzduchoplavby. V tom se ovšem mýlil. Byly to lety, nebo výlety? Někteří členové výboru znovu vytýkají kapitánům, že nevycvičili další vzduchoplavce. František Hůlka se brání tím, že nikdy nebyli výborem jmenovitě určeni. Není to pravda, už v červnu 1893 bylo přece několik takzvaných cvičících členů vyjmenováno – Lipan, Neumann, později Havlík. Připomíná, že od roku 1893 vykonala společnost 66 zdařilých plaveb, Hůlka s Wandasem létali i v Paříži a Pešti. Pravda však také je, že to byly v porovnání s úrovní vzduchoplavby v ostatních zemích plavby vesměs krátké, spíše výlety. Ale tak si to v podstatě výbor aeronautické společnosti přál. Těžko říci, proč neměl zájem o delší lety. Bál se většího rizika poškození balonu? Nebo i sami kapitáni sázeli na jistotu a alespoň částečné uhrazení nákladů? Padesát zlatek bylo dost peněz, vzpomínal později aviatik Jan Čermák, který letěl balonem Ressel v roce 1895.
Aeronautická společnost se rozpadá
Ale vraťme se do roku 1897. V pokladně je málo peněz, ostatně jako vždycky. Dlužníci odmítají příspěvky doplatit. Vždyť společnost nic nedělá, namítají. Ani František Hůlka však nebyl v posledních dvou letech s výsledky letů spokojen. Pomýšlel na zakoupení velkého balonu od Louise Godarda a chtěl s ním podnikat dlouhé plavby. Na obvyklém místě schůzí výboru, v salonku restaurace U Pinkasů, se konala 13. dubna 1897 mimořádná valná hromada České aeronautické společnosti. Zúčastnilo se jí všehovšudy 12 členů, mezi nimi samozřejmě František Hůlka a Ferdinand Wandas. Na programu měla jediný bod: rozpuštění společnosti. V závěru poděkoval ing. Pintner všem, kteří pro českou vzduchoplavbu do poslední chvíle neúnavně pracovali, a vyslovil přesvědčení, že na bývalých troskách vznikne nová společnost, které předem přeje nejlepšího zdaru. Byla to marná naděje.
Balony ve službách vědy
V roce 1902 poslal František Hůlka vzorek obalu dosluhujícího balonu Ressel do Godardových dílen v Paříži a ten potvrdil, že další lety by byly nebezpečné. Hůlka přesto zůstal balonům věrný. Během dalších dvou let si několikrát vypůjčil od Louise Godarda malý balon, roku 1904 objednal nový o obsahu 1000 m3, který dostal jméno Praha. Stál v přepočtu 16 000 korun, roční mzda dělníka byla zhruba 1000 korun. Poprvé ho diváci spatřili na pražském výstavišti 25. září 1904. Ale František Hůlka marně doufal, že oživí zájem o vzduchoplavbu. Slavnostního křtu 2. července následujícího roku se zúčastnil i prof. K. V. Zenger a příznivec létání Jindřich Mošna, herec Národního divadla. V koši balonu se také s Hůlkou dvakrát objevil ing. Plischke s fotografickým přístrojem a vytvořil řadu stereoskopických snímků Prahy. V srpnu 1905 připravil František Hůlka »vědeckou plavbu«, kdy chtěl podle pokynů prof. Zengera zkoumat meteorologické jevy při zatmění slunce. Nenadálá vichřice však start balonu znemožnila.
Tragická smrt kapitána vzduchoplavby
Také před zahájením výstavy Pražské obchodní a živnostenské komory v roce 1908 nabízel František Hůlka, jako ostatně vždycky před nějakou významnou událostí na výstavišti, uspořádání volných plaveb. Pořadatelé dlouho váhali, balon zůstal před Průmyslovým palácem dlouho jen upoután. Výstavní výbor nakonec souhlasil jen se čtyřmi lety, poslední v závěrečný den výstavy 18. června 1908. S Hůlkou letěl sportovní redaktor Národních listů Vilém Heinz. Balon plul směrem k Berounu, přistáli u Staré Hutě. Zpátky jeli vlakem. Kapitánu Hůlkovi nebylo moc do řeči, cítil se unaven. Při loučení jsem mu děkoval. Jako by se styděl za svou únavu, řekl mi: Na shledanou, po druhé to bude delší plavba. Ale nikdo netušil, že to byl vzduchoplavcův poslední let. Obchodník, majitel továrny na výrobu lihovin a domu v Praze, člen mezinárodní vzduchoplavecké komise v Paříži a generální zástupce Louise Godarda, spáchal koncem února 1909 sebevraždu. První český vzduchoplavec Josef Vydra zemřel, zchudlý a zapomenutý, o dva roky později.
Na průkopníky se nezapomíná
Zbývá jen otázka: Mohli čeští vzduchoplavci ve svém vrcholném období od roku 1892 do tragické smrti Františka Hůlky vstoupit do soutěže s okolním světem? Mohli se mu vyrovnat? Sotva. Příčin bylo víc, především – a jako později v aviatice – nedostatek peněz i podpory morální. Upřímná a vytrvalá snaha několika jednotlivců narážela na nepochopení, závist, zbytečné a časté byly různé potyčky. Na obloze se objevily řiditelné balony, vzducholodě, 17. prosince 1903 vzlétli poprvé s motorovým letadlem bratři Wrightové. Po smrti Ferdinanda Wandase v roce 1905 zůstal František Hůlka osamocen. Vilém Heinz napsal: Jako později Jan Kašpar i František Hůlka dal své jmění i celý život do služeb své krásné vášně – české aeronautiky. Sám a sám, jen s vlastními prostředky, bez podpor obvyklých v cizině. Odměnou mu bylo jen vědomí, jen uspokojení, že reprezentuje český národ na poli vzduchoplavby.
BALONY VE VÁLCE
Díky iniciativě vzduchoplavců Nadara, Godarda a Mangina se balony uplatnily i v pruskofrancouzské válce při obléhání Paříže pruským vojskem. Zajišťovaly nejen výměnu zpráv mezi hlavním městem a provinciemi, mezi vládou a orgány národní obrany, ale sloužily současně jako letecká pošta (z Paříže tak odplulo dva a půl milionu dopisů!), pro dopravu poštovních holubů, kteří se vraceli do hlavního města s fotograficky zmenšenými zprávami, i k přepravě vojenských a civilních osob. Nejznámější byl zřejmě let ministra vnitra Gambetty. Celkem 65 balonů vyrobily dílny v pařížských nádražních halách. Dva se ztratily nad mořem i se vzduchoplavci, 5 bylo »zajato« nepřítelem. Jeden z balonů, Ville d’Orléans, překonal nechtěně všechny tehdejší rekordy. Dva muži, Rolier a Deschamps, odstartovali před půlnocí 24. listopadu 1870 z Paříže a po 15 hodinách vzdušné plavby nad neznámým mořem se jim podařilo vyskočit na zasněženou zemi. Zjistili, že jsou v Norsku, nedaleko Christianie, dnešního Osla. Uletěli 1335 kilometrů.
