Hvězdy netvoří ve skutečnosti žádnou soustavu. Souhvězdí jsou seskupení hvězd, jak je vidíme ze Země doplněné velkou dávkou imaginace. Jednotlivé hvězdy jsou od sebe velmi vzdálené a pohybují se různými směry a rychlostmi.
Podoba souhvězdí se tak postupně mění. Během druhohor bychom některá současná nenalezli..
V roce 1930 Mezinárodní astronomická unie oficiálně ustanovila 88 souhvězdí. Od té doby jsou ohraničené a přesně definované nebeskými rovnoběžkami a poledníky. Mezinárodní platnost mají i jejich latinské názvy.
Pokud patříte k těm, kteří se v souhvězdích vyznají, poslouží vám dobře k rychlé orientaci nebo třeba určení ročního období. Nemusí vás trápit, že ve skutečnosti jde o různě se pohybující osamělce s nejistou délkou života.
I během roku se noční obloha proměňuje, ale s jistou pravidelností. Naši předci na základě pohybu planet a změn souhvězdí vytvořili návody pro život, a to nejen v mytologické rovině. Periodické úkazy na obloze přinášely řád také v praktické rovině.
Díky hvězdnému kalendáři bylo například možné odvodit vhodnou dobu pro zahájení setby.
Věda nebo náboženství?
První pojmenovávání souhvězdí probíhalo již v dávné historii. Například souhvězdí Orionu bylo nalezeno na kosti z doby kamenné. A tři hlavní pyramidy v Gíze jsou umístěné podle postavení hvězd Orionova pásu.
V proudu času byla souhvězdí podkladem či dokladem pro mytologická vyprávění, víru a zkušenosti dané kultury. Různá pojmenování a báje, která se k jednotlivým souhvězdím pojila, přetrvala až do počátku 20. století.
Astronomie je tak pravděpodobně první vědou, která vznikla. Po několik tisíc let byla její královnou, následovaná matematikou a dalšími.
Opora ve hvězdách
Ve staré Mezopotámii sloužila souhvězdí k určování času a reprezentovala božstva. Kolem roku 7000 př. n. l. se na tomto území nacházela kultura Elam, která pravděpodobně položila základy hvězdářství. Sumerové žijící o 3000 let později vynalezli písmo a poprvé se zaobírali pohyby Měsíce a Venuše a viditelností hvězd.
Přímé doklady z té doby jsou však minimální. O jejich „výzkumech“ se dozvídáme zprostředkovaně od kultur, které následovaly. Na své předky navázali Babyloňané, kteří se stali vyhlášenými hvězdopravci. Hvězdy rozdělily do katalogu, kdy každému měsíci přisoudili tři hlavní hvězdy tzv.
systém 36 hvězd. Zapisovali je na hliněné tabulky, které se dochovaly a jsou součástí sbírek muzeí. Buď se jednalo o katalogy nebo kruhové zápisy (tzv. astroláby). Nejstarší dochovaná tabulka pochází z roku 1100 př.
n. l. a nachází se v německém muzeu v Berlíně.
Souhvězdí zvěrokruhu
Slunce na tyto souhvězdí „ukazuje“ během svého ročního putování po pomyslné dráze (ekliptice), která se během času mění. Astrologické rozdělení provedli kolem roku 1000 př. n. l. babyloňané. Už dříve měli kalendář rozdělený na dvanáct měsíců a ke každému období přiřadili jedno ze souhvězdí zvěrokruhu (zvířetník, zodiak) – Beran, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna, Váhy, Štír, Střelec, Kozoroh, Vodnář a Ryby.
Vědci ale upozorňují na to, že jde o velké zjednodušení. Slunce procházelo souhvězdím po různě dlouhou dobu již tenkrát. Dnes navíc v důsledku posunů zemské osy (precesím) neplatí ani tehdejší rozdělení Babyloňanů.
V roce 2016 vědci z NASA přepočítali dnešní odlišné rozložení a upozornili na zapomenuté 13. znamení zvěrokruhu – Hadonoše. Ten se nachází mezi Štírem a Střelcem.
Řecké mýty
Na poznatky Babyloňanů navázali Řekové. Popsali především severní nebeskou klenbu. Jejich pojmenování vychází z jejich mytologie a božstev. Nejvýznamnější dílo, které hrálo prim na evropském kontinentu až do novověku, pocházelo od astronoma Klaudiose Ptolemaia (cca 85 – 165), který popsal více než 1000 hvězd a sestavil seznam 48 souhvězdí.
Spis Velká skladba astronomie (Megalé syntaxis tés astronomás) známější jako Almagest. Mnohá jím uvedená souhvězdí se používají dodnes například Jižní koruna, Oltář a Vlasy Bereniky.
Veď mě dál, hvězdo má
V souhvězdí Malého vozu se nachází výrazná hvězda Polárka a právě díky ní se orientovali mořeplavci (od nich ji převzali letci). Protože když se vydávali na širé moře, kde nezahlédli ani ptáky ani vzdálenou pevninu, zbyli jim jen hvězdy nad hlavou.
K tzv. astronavigaci se používal sextant, který měří úhlovou vzdálenost. Velkou roli zde ovšem hraje zkušenost toho, kdo měří a správné nastavení přístroje. Díky mořeplaveckým výpravám docházelo k pojmenovávání souhvězdí na jižní polokouli, která jsou pro nás v podstatě neviditelná. Pieter Dirckszoon Keyser a Frederick de Houtman byli holandští mořeplavci, kteří navrhli 12 nových souhvězdí na jižní obloze.
V letech 1595–1597 cestovali do Indie a společně při tom astrologicky bádali. Frederick de Houtman kromě toho, že byl milovníkem astrologie, byl také dobrodruh. Dokonce se později dostal v Sumatře do vězení a čas v něm strávený využil ke studování astrologie a jazyků.
Řecká písmena a německý řád
Od holandských mořeplavců převzal 12 jižních souhvězdí německý astronom a právník Johann Bayer (1572 – 1625). Zanesl je do svého významného atlasu Uranometria z roku 1603. Jednalo se o vůbec první atlas hvězdné oblohy skládající se ze severní i jižní polokoule. Také zavedl označení hvězd řeckými písmeny, které se dodnes používá.
Optická komplikace
Pozorování hvězd a jejich pohyb komplikuje jev zvaný paralaxa. Pokud si před obličej dáme vztyčený prst a budeme si střídavě zakrývat levé a pravé oko, bude se nám zdát, že prst se posouvá. S tímto astronomové ve svých výpočtech musejí počítat.