Rybitví, Rybitví, Rybitví, ani tam to není špatný, zpívá v jedné ze svých písní skupina Yo Yo Band. Byť autoři hitu měli na mysli dívčí půvaby, může se obec Rybitví pochlubit nejen krásnými ženami.
Právě zde totiž vznikl vynález, který významně zasáhl do dějin zemědělství..
Kdepak traktor či kombajn. Ještě začátkem novověku bylo obdělávání půdy extrémně těžkou dřinou a technologicky bylo zemědělství téměř na podobné úrovni jako před tisíci lety. Zvlášť obtížná byla orba. Kůň či vůl a zapřažený pluh, to byly jediné prostředky, které měli tehdejší hospodáři k dispozici.
Konec 18. století byl v Evropě velmi bouřlivý. Zvláště krvavá revoluce ve Francii se výrazně otiskla do dějin. K nepokojům však docházelo i jinde. Dosavadní hospodářský systém, který stál na principu nevolnictví, se stále více ukazoval jako neefektivní.
Zejména kvůli němu byl každý rok s horší úrodou obzvláště nebezpečný. Pro široké neprivilegované vrstvy, které se musely většinu svého času starat o panská pole, totiž nezbývalo dost času ani energie věnovat se vlastním hospodářstvím.
V českých zemích bylo nevolnictví fakticky zrušeno v roce 1781 výnosem císaře Josefa II. (1741–1790), byť určité formy podobné závislosti přetrvávaly i nadále. Císařův patent vedl především k většímu rozvoji průmyslu, řada lidí se stěhovala za prací do měst.
Avšak ve chvíli, kdy sedláci měli více času na svou vlastní práci, mohlo se více rozvinout i zemědělství. K tomu navíc přispělo i rozšíření nových a nenáročných plodin, například brambor.
Rostoucí populace vyžadovala více potravin, což by konzervativní zemědělství nedokázalo nabídnout. Proto řada lidí tehdy přemýšlela o inovacích, které se týkaly orby.
„Lze zlepšit funkci pluhu?“ ptali se mnozí. Už v roce 1784 byla v Praze vydána kniha Erste Sammlung der Böhmischen Ackergeräte, která popsala a zhodnotila dosavadní známé typy oradel.
Kousek od Pardubic ve vesnici Rybitví zatím žila rozsáhlá rodina Veverků. První zmínky o ní pocházejí z poloviny 18. století. Roku 1823 se hospodaření na statku ujal František Veverka (1799–1849). Hospodářství bylo zatíženo dluhy a různými dědickými pohledávkami, František tedy rozhodně nebyl v záviděníhodné situaci.
Na dvanácti a půl hektarech půdy pěstoval se svou ženou pšenici, žito, ječmen, oves, hrách, proso, čočku, len, konopí, vikev, krmnou řepu a brambory. Takový rozsah činnosti nemívají ani současná zemědělská družstva.
Vzhledem k tomu, že František měl k dispozici málo mužských sil, řešil problém, jak usnadnit orbu, a šetřit tak tolik potřebné fyzické síly. František byl velmi šikovný člověk, kromě zemědělství se věnoval i kolařině a dalším oborům.
Navíc mu byl nápomocen i jeho bratranec kovář Václav Veverka (1790–1849). Oba po dlouhých večerech přemýšeleli o možnostech změn konstrukce pluhu.
A tak mezi lety 1824 až 1827 oba bratranci sestrojili pluh nového typu, pro který se vžil název ruchadlo. Zatímco dosavadní oradla půdu pouze rozrušovala a musela se v patřičné hloubce v zemi udržovat silou oráče, vhodně tvarovaný a na kolečkách upevněný pluh Veverkových půdu odkrajoval, rozrušoval, drolil a obracel.
Hloubka orby se dala řídit na hřídeli opřeném o kolečka vpředu a dosahovala až 22 centimetrů. Člověk se pak při orání nenadřel tolik jako dříve.
Koncept nového pluhu se velmi rychle rozšířil do okolí a postupem času i za hranice českých zemí. Populární byl ve všech krajích tehdejší rakouské monarchie. Mnozí vynálezci díky svým objevům zbohatli a žili v přepychu, jiní takové štěstí neměli.
Bratranci Veverkové bohužel patřili mezi ty druhé. Svůj patent zadarmo předávali jiným zemědělcům a jedinou radostí pro ně bylo, že svým přátelům ušetřili práci.
Jak to v podobných příbězích bývá, na svou šanci čekají různí vykukové. Jedním z nich byl úředník choltického panství Jan Kainz. Ten nechal zhotovit několik ruchadel a poté je poslal na pražskou zemědělskou výstavu pod označením Kainzův pluh.
Setkal se zde s ohromným úspěchem. Spory o autorství vynálezu se táhly dlouho po smrti obou bratranců, až v roce 1883 byli František a Václav Veverkovi uznáni za vynálezce ruchadla.
Oba bratranci žili ještě nějakou dobu v Rybitví, ale stíhala je rána za ranou. Františkovi roku 1838 zemřela na souchotiny žena, se kterou měl tři děti. Jeho druhé manželství nebylo šťastné, navíc rodina upadávala do stále větších dluhů.
Roku 1844 František statek prodal a odstěhoval se s rodinou do Břehu u Přelouče. Osud však byl k němu i nadále nemilosrdný. V roce 1847 jeho dům zcela vyhořel. Poslední útočiště našel František v bývalé rasovně v Přelouči, kde v únoru 1849 zemřel.
Ani Františkův bratranec Václav nevedl příliš šťastný život. Jeho první manželce bylo pouhých 28 let, když zemřela po porodu. Václav se poté odstěhoval do vsi Bukovina, kde se oženil znovu. Zanechal kovářství a věnoval se pouze zemědělství.
I jemu však statek vyhořel. Zemřel pouhých devět dní po svém bratranci.