Podobně jako Československo i Polsko si prošlo obdobím bolševické totality. Přesto se však vývoj obou zemí v mnoha ohledech lišil. Varšava si na rozdíl od Prahy zachovala určitou míru autonomie, ekonomika nebyla zestátněná tak brutálním způsobem jako u nás, nemalou roli ve veřejném životě hrála římskokatolická církev..

Přesto i naši severní sousedé zažili několik krizí, při nichž umírali lidé. Ta nejvážnější se odehrála počátkem 80. let.

Polsko bylo po skončení druhé světové války ve specifické situaci. Konflikt, jehož příčinou bylo právě napadení Polska ze strany nacistického Německa, posunul polské hranice o několik stovek kilometrů na západ.

Stalinův SSSR, který si v roce 1939 rozporcoval polskou zem společně s hitlerovci, se dobytých území nehodlal vzdát. A tak Polsko přišlo mimo jiné o dnes ukrajinský Lvov, Brest, který je nyní součástí Běloruska či o současnou litevskou metropoli Vilnijus.

Tyto územní ztráty byly kompenzovány na úkor Německa, součástí Polska se tak stala třeba Vratislav, Štětín nebo Gdaňsk, který bylo v meziválečném období samostatnou jednotkou.

Tak jako v jiných východoevropských zemích, i v Polsku hráli v poválečném vývoji zásadní roli komunisté, všemi možnými prostředky podporováni z Moskvy.

Jejich strana se však nenazývala komunistická, původní KS Polska byla totiž rozprášena během stalinských čistek ve třicátých letech. Její roli po válce převzala Polská sjednocená dělnická strana (PSDS), která vznikla v prosinci 1948 spojením Polské dělnické strany (PPR) s Polskou socialistickou stranou (PPS) po čistkách v jejich řadách.

Stejně jako v Československu, i v Polsku se komunisté snažili o vznik těžkého válečného průmyslu a o násilnou kolektivizaci zemědělství. Ani jedna věc se však příliš nepodařila, nemalá část polské zemědělské půdy zůstala v rukou soukromých hospodářů.

Poláci se s nastolenou totalitou smiřovali obtížně a už v roce 1956 došlo v zemi k prvním nepokojům. Na konci června propukla stávka ve Stalinových závodech v Poznani. Původní ekonomické důvody stávky se rychle změnily na politické.

Proti demonstrantům byla nasazena obrněná vozidla a asi 10 000 vojáků. Ve srážkách zahynulo 70 civilistů a 8 příslušníků ozbrojených sil.

Nepokoje vynesly k moci Władysława Gomułku (1905–1982), který byl krátce předtím v rámci vnitrostranického boje označen za reakcionáře. Moskva sledovala události v Polsku s obavami. Zatímco se k Varšavě stahovaly sovětské tanky a sovětské námořnictvo se rozmisťovalo kolem polského pobřeží, do Varšavy dorazila delegace Ústředního výboru Komunistické strany SSSR. Gomułka vyjádřil odhodlanost bránit se, avšak zdůraznil, že jeho země nemá v úmyslu opustit sovětský blok.

Gomułka slíbil program reforem, avšak očekávání, která do něj polská veřejnost vkládala, zdaleka nenaplnil. Postupně stále více podléhal tlakům z Moskvy, stupňoval represe proti římskokatolické církvi, která měla zvláště na polském venkově silné postavení, a nakonec podpořil i účast polské armády při invazi do Československa v roce 1968.

Rok 1970 byl pro Polsko opět kritický. Neutěšená ekonomická situace donutila vládní garnituru drasticky zvednout ceny základních produktů každodenní spotřeby. A aby toho nebylo málo, ono zvýšení cen mělo proběhnout necelých 14 dní před vánočními svátky, 13. prosince na Zlatou neděli, kdy obchodní domy byly plné zákazníků.

Hned druhý den propukly nepokoje. V gdaňských loděnicích začali protestovat dělníci, kteří později zaútočili na místní budovu stranického výboru. 15. prosince už bylo v ohni celé baltské Trojměstí (Gdaňsk, Gdyně a Sopoty).

Střety s bezpečnostními silami si vyžádaly první mrtvé. Ve čtvrtek 17. prosince zahájilo vojsko palbu ostrými náboji do davu. Ten den zemřelo 18 osob a dalších 580 bylo zraněno.

Na demonstracích v Gdaňsku a Gdyni se tehdy podílely desetitisíce lidí, stát proti nim celkově vyslal 27 000 vojáků a 9000 milicionářů. Podle oficiálních údajů přišlo o život 45 lidí, dalších více než 1000 lidí bylo zraněno.

Gomułka situaci neustál, vzdal se funkcí a na jeho místo nastoupil Edward Gierek (1913–2001). Zvýšení cen nebylo odvoláno, ale bylo oznámeno jejich zmrazení po dobu dvou let. Situace se zčásti uklidnila, přesto docházelo k občasným stávkám a nepokojům, například ve Štětíně nebo v Lodži.

Vládní garnitura se snažila vše řešit zahraničními půjčkami, které ovšem byly čerpány zcela bez rozmyslu. Polsko se pomalu začalo řítit do propasti, vždyť 40 % půjček bylo investováno do potravin, jinými slovy byly jednoduše projedeny.

V roce 1976 bylo opět oznámeno zvýšení cen. Situace se začala nebezpečně podobat roku 1970. Opět propukly nepokoje, při kterých byli zranění, dav útočil na stranická sídla, nedaleko Varšavy byly dokonce rozebrány železniční koleje.

Vedení strany, demoralizované mnoha vnitřními intrikami se zaleklo, a ke zvýšení cen nakonec toho roku nedošlo.

V roce 1978 byl do čela římskokatolické církve zvolen první Polák v historii – Karol Wojtyła (1920–2005), který přijal jméno Jan Pavel II. Pro polský národ, který je velmi nábožensky založen, mělo Wojtyłovo zvolení obrovský význam.

Když další rok nový papež přijel na návštěvu své vlasti, Polsko bylo nadšené. Ne tak komunistické politbyro, stejně šokovaní byli aparátčíci v Moskvě.

Polská veřejnost tak dostala další impuls k růstu svého sebevědomí. Zároveň jí však docházela trpělivost se vzrůstajícími problémy v zásobování potravinami. Doba relativního klidu spěla ke konci.

V létě 1980 znovu propukaly stávky, které propaganda zatím prezentovala jen jako pracovní prostoje. Jenže postupem času vlna stávek zachvátila téměř 170 podniků s 90 000 zaměstnanci. K nim se mimo jiné připojili i železničáři spravující koridor mezi SSSR a NDR. Právě tudy byla zásobována sovětská vojska rozmístěna ve východním Německu.

V srpnu 1980, kdy Gierek odjel na svou tradiční dovolenou na Krym, zachvátily stávky i metropoli Varšavu. Nejezdila ani veřejná doprava, město se propadlo do chaosu.

Vedení státu se snažilo vše řešit zvýšením mezd v některých odvětvích, ale to už příliš nepomáhalo. Centrem odporu proti moci zůstávalo nadále Trojměstí. 14. srpna byla z gdaňských loděnic propuštěna jeřábnice a členka zakázaných Svobodných odborových svazů Anna Walentynowiczová (1929–2010). Poslední jiskra k nepokojům tak byla zažehnuta.

V gdaňských loděnicích byla zahájena okupační stávka, do jejíhož čela se postavil již předtím z práce vyhozený elektrikář Lech Wałęsa (*1943). Ten měl být počátkem sedmdesátých let kontaktován polskou tajnou službou, která Walesu podle některých historiků naverbovala jako svého spolupracovníka.

Zda byl Wałęsa skutečně agentem s krycím jménem Bolek, je dodnes předmětem sporů. On sám obvinění odmítá jako vykonstruované, podle něj mělo jít jen o „fiktivní“ spolupráci.

Požadavky stávkujících byly jasné: návrat propuštěných, zvýšení mezd a také vybudování pomníku obětem z roku 1970. Vedení podniku souhlasilo, jenže zatím se vlna stávek přelila i do dalších závodů a pracovišť.

V noci ze 16. na 17. srpna 1980 byl vytvořen Mezipodnikový stávkový výbor v čele s Wałęsou, sdružující pracovníky z celkem 160 podniků z celého Trojměstí.

Vládní moc prozatím zvolila cestu jednání. Zástupcům odborů sdělila, že je ochotna připustit další zvyšování mezd, nikoliv však vznik svobodných, na straně zcela nezávislých odborů. Zároveň však politbyro dalo tajný rozkaz, aby armádní jednotky byly připraveny k zásahu v Gdaňsku a v jeho okolí.

Gierek se snažil získat na svou stranu vlivnou církev, ba i na papeže se obrátil se žádostí o pomoc. Jan Pavel II., přestože měl nemalý vliv na tehdejší události, se oficiálně angažovat odmítl.

Stávky se šířily po zemi jak lavina a Gierek byl pod stále větším tlakem, aby odstoupil. Mezi možnými nástupci byl zmiňován i generál Wojciech Jaruzelski (1923–2014), ten však prozatím odmítl s tím, že Polsko není africká země, kde by měla vládnout vojenská junta.

Gierek se snažil tlak ustát, ale zradilo ho vlastní zdraví. 5. září jej postihl infarkt a dosavadní první tajemník PSDS musel být hospitalizován. Druhý den byl z funkce odvolán. Jeho místo zaujal Stanisłav Kania (*1927).

Rozhodně ho nečekaly jednoduché úkoly. Polští disidenti varovali před izolací země v rámci východního bloku a jako příklad jim posloužilo Československo v roce 1968.

Známý americký politolog polského původu Zbygniew Brzeziński (*1928) pak nové vedení varoval, aby zbytečně nedráždilo Brežněvovo kremelské vedení. To ostatně už ukázalo, že neváhá sáhnout k síle, jak již předtím ukázal československý či afghánský případ.

Polské politbyro těmto slovům naslouchalo. Navíc, Polsko nebylo tak uzavřenou zemí, jako třeba Československo v 70. letech, takže západní vlivy pronikaly i sem. Nové vedení informovalo o situaci v zemi nejen Moskvu, ale i USA nebo SRN. Představa, že by Gustáv Husák vyslal do Washingtonu svého emisara je naproti tomu zcela absurdní.

Zatímco ve vedení státu probíhaly změny, 17. září 1980 byl ustanoven symbol polského odporu k totalitnímu režimu: nezávislý odborový svaz nazvaný trefně Solidarita.

Jeho vůdcem nemohl být nikdo jiný než Lech Wałęsa. Nedostatky ve vzdělání mu vynahrazoval jeho sbor poradců a hlavně schopnost spatra mluvit k dělníkům jazykem, kterému rozuměli. V listopadu dosáhla Solidarita prvního výrazného úspěchu, když ji zaregistroval varšavský soud. Její činnost tak byla legalizována.

Moskva na dění v Polsku pohlížela se stále rostoucí nedůvěrou. Už v srpnu 1980 zde byl ustanoven výbor pro záležitosti Polska, jemuž předsedal ortodoxní stalinista Michajl Suslov (1902–1982), jeden z horlivých zastánců invaze do Československa. I v polském případě se vyjadřoval pro možnost použití síly.

Ta se pomalu stávala akutní v prosinci, když NDR a Československo uzavřely hranice s Polskem a sovětská, východoněmecká a československá vojska se začala přeskupovat. Nechybělo mnoho a Češi vrátili Polákům „bratrskou“ pomoc z roku 1968. Netřeba zdůrazňovat, že v případě invaze by se polská armáda zcela jistě bránila.

Kania odjel do Moskvy k jednání s Brežněvem. Snažil se ho od vojenské intervence odvrátit, což se mu nakonec podařilo. Připomínal, že Poláci se vždy okupantům stavěli na odpor, a akce by rozhodně neproběhla tak hladce jako zásah proti Československu v roce 1968. Navíc, SSSR měl plnou hlavu intervence v Afghánistánu a před užitím síly jej varoval i Bílý dům.

Polská společnost se zatím stále více radikalizovala. Vedle odborů se bouřili i studenti či zemědělci. Volání po svobodě nabíralo obrátky. PSDS reagovala personálními změnami, v únoru 1981 se novým premiérem země stal Wojciech Jaruzelski, který byl zároveň ministrem obrany.

Patřil k těm, kdo dosavadní vedení strany a státu hodnotil kriticky a v armádě se zbavoval lidí, kteří měli napojení na sovětská vojska. Rozhodně se zdálo, že jeho nástupem obrací věci k lepšímu.

Přesto nepokoje pokračovaly dál. V srpnu motoristé zablokovali nejdůležitější varšavskou dopravní tepnu. Jednání mezi PSDS a Solidaritou končila ve slepé uličce, když jejich účastníci na sebe spíše křičeli, než mezi sebou diskutovali.

V září byl zahájen sjezd Solidarity, na kterém už nezaznívaly jen ekonomické, nýbrž i politické požadavky. Byla zde schválena Výzva pracujícím ve východní Evropě, která apelovala na Východoevropany, aby se postavili proti totalitě.

Zejména sovětští, ale i východoněmečtí a českoslovenští komunisté byli na nohou. Výzva se do východního bloku šířila pomocí rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky a vládnoucí moc měla strach, aby se v jejich zemích neopakoval polský případ.

Nic takového nehrozilo, jak československá, tak východoněmecká veřejnost byla v té době zcela paralyzována, ale i tak měli komunisté nahnáno. Sověti použili svou oblíbenou hrozbu, že zastaví ropu a plyn, zároveň do země mířilo stále více sovětských důstojníků.

Prosinec roku 1981 se do polské historie zapsal krvavou stopou. Jaruzelského vedení přemýšlelo, co s nastalou situací. Ze svého pohledu mělo na výběr dvě možnosti. Buď sovětská intervence, nebo vyhlášení výjimečného stavu.

V noci z 8. na 9. prosince měl generál Jaruzelski vést s velitelem vojsk Varšavské smlouvy Viktorem Kulikovem důležitý rozhovor. „Stávka je pro nás nejlepší variantou. Dělníci zůstanou na místě. Bude hůře, pokud vyjdou mimo podniky a začnou ničit stranické výbory, organizovat pouliční demonstrace atd.

Kdyby se to mělo týkat celé země, pak nám vy (SSSR) musíte pomoci,“ řekl Jaruzelski. Odmítnutí pomoci podle něj mělo znamenat i vystoupení Polska z východního bloku.

Sovětský generál Jaruzelskému pomoc nepřislíbil a 10. prosince záležitost řešilo sovětské politbyro. „Nemůžeme riskovat,“ řekl k možnosti zásahu v Polsku tehdejší šéf KGB Jurij Andropov. Zápis z tohoto zasedání přivezl v roce 1993 do Varšavy tehdejší ruský prezident Boris Jelcin.

Jaruzelski ovšem později tvrdil, že s Kulikovem nikdy o možné intervenci nehovořil. Naopak, svým dalším postupem prý právě on zabránil sovětské invazi do Polska.

Zatímco Solidarita plánovala časově neomezenou generální stávku, Jaruzelski začal jednat. Na 5. prosince 1981 svolal uzavřené zasedání politbyra, na němž mu byla ve vší tajnosti udělena kompetence vyhlásit v zemi válečný stav.

Přesně o týden později, v noci ze 12. na 13. prosince 1981 bylo v celé zemi přerušeno telefonní spojení a do setmělých ulic spících měst se vydali ozbrojení policisté a vojáci, celkem jich bylo 100 000.

V rámci akce Bříza 81 bylo tu noc 10 000 lidí reprezentujících opozici internováno. Byli mezi nimi i bývalí představitelé strany, mimo jiné Edward Gierek.

Zatímco Wałęsova internace připomínala spíše dovolenou, trávil ji v jednom rekreačním středisku, stovky jiných skončily v tvrdých podmínkách vězení.

Ráno bylo oznámeno ustanovení jednadvacetičlenné Vojenské rády národní spásy, kterou vedl Jaruzelski. Byl vyhlášen válečný stav, soukromá vozidla se nesměla používat, obyvatelé byli v televizi informováni o omezení osobních svobod.

Zároveň byl vyhlášen zákaz vycházení mezi šestou hodinou ranní a desátou večerní. Solidarita byla postavena mimo zákon.

Stávky byly potlačeny, někde i za cenu obětí na lidských životech. V katowickém dole Wujek zahynulo při zásahu speciálních jednotek devět horníků. Celkem válečný stav stál život zhruba stovku lidí. Jaruzelski později tvrdil, že se rozhodl pro „menší zlo!“.

„Pesimismus a pocit strachu ovlivnily mnoho mých rozhodnutí, včetně těch nejdůležitějších,“ dodal.

V lednu 1982 vyhlášení válečného stavu formálně posvětil sejm, ovšem opoziční skupiny se ke vzteku Moskvy nepodařilo nikdy zcela paralyzovat. V létě 1982 Polsko žilo spanilou jízdou svých fotbalistů na světovém šampionátu ve Španělsku, odkud si Lato, Boniek a spol.

odvezli bronzové medaile. Zvláště vyřazení sovětského týmu Poláky hřálo a jejich sebevědomí posílilo.

V roce 1983 zemi znovu navštívil Jan Pavel II. a v témže roce byl z internace propuštěn i Wałęsa. Už předtím zahájila legální vysílání rozhlasová stanice Solidarita. Po papežově návštěvě byl válečný stav nahrazen stavem výjimečným, a i ten byl poté zrušen.

Vojenská rada národní spásy byla rozpuštěna. Státní aparát si však ponechal speciální pravomoci nazvané jako zvláštní oprávnění. Veškerou moc ve svých rukou držel i nadále Jaruzelski. Ten se vydával často na západ, kde jednal o prodloužení splatnosti dosavadních úvěrů a získávání nových.

Polskou společnost v roce 1984 rozbouřila vražda varšavského vikáře Jerzyho Popiełuszka (1947–1984). Popiełuszko během válečného stavu ve varšavském kostele svatého Stanislava Kostky organizoval mše za vlast a různé charitativní akce, které měly pomoci pronásledovaným.

V květnu 1983 také vedl pohřeb mladého básníka Grzegorze Przemyka, který byl polskou policií ubit k smrti.

Polská tajná policie kněze několikrát zatkla a vyhrožovala mu.

Když se sedmatřicetiletý Popiełuzsko vracel večer 19. října 1984 z Bydhoště, zastavila jeho vůz poblíž Toruně skupinka tajných agentů oblečených od uniforem dopravních policistů. Popiełuszkův řidič byl přinucen nastoupit do policejního auta, z něhož se mu posléze podařilo za jízdy vyskočit, čímž si zřejmě zachránil život.

Sedmatřicetiletý kněz, omráčený a zavřený v kufru téhož vozu, takové štěstí neměl. Jeho tělo, jež neslo zjevné stopy intenzivního bití, hodili agenti do přehrady u města Wlocławek, kde také bylo o několik dní později nalezeno.

Smrt známého a oblíbeného kněze nebylo možné utajit. Popiełuszkova pohřbu, který se konal 3. listopadu 1984, se zúčastnily davy Poláků a pietní akce se proměnila v manifestaci proti komunistickému režimu.

Vstříc hrozícím nepokojům se Jaruzelski rozhodl vraždu opravdu a do detailů vyšetřit. Čtyři tajní policisté, kteří se na Popiełuszkově vraždě bezprostředně podíleli, byli v únoru 1985 při takzvaném toruňském procesu odsouzeni do vězení na dvakrát 25, 15 a 14 let.

Trest jim byl později snížen, a tak se poslední z nich, kapitán Grzegorz Piotrowski, dostal na svobodu po 15 letech. Skutečný osnovatel akce však nikdy potrestán nebyl. Z vydání rozkazu k politicky motivované vraždě byl podezřelý někdejší šéf polské komunistické policie a náměstek ministra vnitra generál Wladyslaw Ciastoń. Pro nedostatek důkazů však byl v prosinci 2002 obžaloby zproštěn.

Motiv činu nebyl nikdy objasněn. Jedna ze spekulací tvrdí, že mělo jít o dehonestaci Jaruzelského, který pomalu povoloval svěrák, do kterého byla polská společnost zaklíněna. To se samozřejmě konzervativcům ve straně nelíbilo.

Tak či onak, Jaruzelski si svou pozici udržel.

V roce 1988 v Polsku vypukla další ze série pravidelně se opakujících hospodářských a sociálních krizí. Za situace, kdy Sovětskému svazu vládl reformista Michail Gorbačov, už hrozba vojenského zásahu zvenčí nepřicházela v úvahu, a polští komunisté raději přistoupili na dialog s opozicí.

Jeho výsledkem bylo slavné setkání u kulatého stolu a následné částečně svobodné parlamentní volby v červnu 1989, následované nečekaně rychlou demontáží mocenského monopolu PSDS. Jaruzelski se stal prezidentem, nicméně o moc se již musel dělit.

V létě se stal premiérem Tadeusz Mazowiecki (1927–2013), blízký Wałęsův spolupracovník. Při svém inauguračním projevu se rozkašlal, ale bral to s humorem: „Jsem slabý jako polské hospodářství.“

Polsko nastartovalo cestu rychlých ekonomických a politických reforem. A svého triumfu se nakonec dočkal i Wałęsa, když byl v prosinci 1990 zvolen polským prezidentem.