Ačkoliv si to možná ještě neuvědomujeme, a to snad jen protože nejsme v továrnách anebo na technických univerzitách, umělá inteligence se vyvíjí nepřekonatelnou rychlostí. Jenom tento rok, přesněji řečeno začátek roku 2017, umělá inteligence překonala hráče ve dvou složitých hrách – pokeru a go.

V lednu 2017 v Pittsburghu ve Spojených Státech Amerických program Libratus, porazil nejlepší pokerové hráče v této hře, která vyžaduje excelentní porozumění strategii.

Libratus je ještě zajímavější – jak se totiž později ukázalo, nebyla to pouze jedna umělá inteligence, ale hned tři. Druhým velkým vítězstvím umělé inteligence nad lidmi byl program AlphaGo, který porazil nejlepšího hráče starodávné hry go deset let před tím, než kdokoliv očekával, že to bude možné.

Tyto dva systémy také poukazují na různorodost umělé inteligence – AlphaGo a Libratus měly naprosto jiné metody jak se poučit a vyvinuly se úplně jiným způsobem. Co tedy vlastně můžeme od umělé inteligence očekávat?

Většina vědců, kteří se zabývají umělou inteligencí, již ví, že umělá inteligence by dokázala skoro cokoliv, kdybychom ji správně naprogramovali. Například v továrně Ford v německém Kolíně nad Rýnem byli zavedeni takzvaní co-boti (z anglického collaboration robot), kteří pracují s lidmi a pomáhají jim dokončovat jednoduché úkony, tak aby se lidští pracovníci mohli soustředit na kreativnější aspekty výroby aut.

V Číně použili roboty při výrobě jinak: společnost Foxconn, která dodává součástky firmám jako Samsung nebo Apple, nahradila 60 000 svých lidských zaměstnanců automatizovanou umělou inteligencí, a snížila tak svůj počet lidských zaměstnanců z 110 000 na 50 000. Podle čínských novin se tento trend bude rozšiřovat i do dalších továren.

S tímto rapidním vývojem, kdy i ve Spojených Státech Amerických je 16 % práce v továrních vykonáváno umělou inteligencí, si vědci pokládají radikálně odlišné otázky, a to otázky ohledně etičnosti umělé inteligence.

A to není vůbec jednoduchý úkol, protože, i když si to možná neuvědomujeme, naše etické hodnoty pronikají do každého rozhodnutí našeho života, a tedy i do života umělé inteligence. Jedním z méně obecných, ale každodenních etických otázek, je otázka kolem etických rozhodnutí samo-řídícího auta, o kterém se předpokládá, že bude jezdit po silnicích již v roce 2017. Jistě znáte etické dilema jedoucího vlaku.

Vlak jede k výhybce, na jedná koleji je svázáno pět lidí a na druhé jeden. Vy nemáte čas posunout je, jenom můžete přehodit výhybku, jak se rozhodnete? Většina etiků se shoduje, že se člověk rozhodne pro to, aby vlak přejel jednoho člověka.

Toto dilema se však změní, stojíte-li na mostě, pod nímž za chvíli projede vlak a vedle vás stojí muž s velikým batohem, který by vlak jistě zastavil. Ačkoliv by bylo logické, tedy alespoň podle etiků, shodit toho muže a zachránit pět lidí, většina by to tak neudělala.

A takovému problému právě čelí vědci, kteří vyvíjejí samo-řídící auta. Představte si situaci, kdy samo-řídící auto jede ve dvoupruhové silnici, na jedné straně je motorkář, na druhé straně domy, a najednou mu do cesty vjede dítě na kole, koho by mělo auto zachránit?

Zachránilo-li by to dva životy, mělo by auto narazit samo a ohrozit tak pasažéra nebo je pasažérův život důležitější? Na tyhle otázky zatím nikdo nemá odpověď.

Tento příklad nás vede k další, všeobecnější, otázce ohledně etičnosti umělé inteligence: kdo rozhodne, komu bude umělá inteligence pomáhat? Nejdříve je ale důležité pochopit, jak taková umělá inteligence funguje a jak moc jí rozumíme.

Profesor Jonathan Zittrain z Harvardské univerzity, poukazuje na to, že ani sami vývojáři nerozumí umělé inteligenci dostatečně. Zittrain popisuje umělou inteligenci jako něco, co hermeticky uzavřeme do krabice a počkáme, jak se to vyvine.

Jakmile ale přiklopíme víko, nemáme nad vývojem jakoukoliv kontrolu, a protože nevidíme dovnitř, nechápeme, ani jak se celý systém vyvinul a čeho je schopen. V dnešní době, kdy se přemýšlí o tom, že začneme používat umělou inteligenci na diagnostiku a léčbu nemocí anebo třeba místo soudců, je to, že neznáme víc než základy systému, více než alarmující.

Dalším problémem, který ještě nebyl vyřčen, je to, že většina umělé inteligence je v rukou soukromých společností a neexistují žádné všeobecné regulace ohledně jejichvývoje.

Posledním velkým etickým problémem je dopad umělé inteligence na společnost. Bioethik Ezekiel Emanuel poukazuje na to, že práce je důležitou součástí lidského života:

„Tři věci dodávají lidem smysl života: smysluplné vztahy, nadšení do zájmů, a smysluplná práce.“ Co se tedy stane, pokud ztratíme smysluplnou práci? Komunity, kde k tomuto již došlo, mají statisticky vetší sklony k depresi, používání drog, a sebevraždám.

Stručně řečeno, nikdo neví, co nás čeká. Na drahou stranu se etickými aspekty umělé inteligence již zabývá mnoho vědců a velkých firem jako Google, Amazon anebo Facebook, a tak jen můžeme počkat a zjistit, kam nás historie dovede.