Začátek roku 1918 byl plný beznaděje. Již čtvrtým rokem probíhá celosvětový konflikt, jaký lidstvo dosud nepoznalo. Boj mezi Dohodou a Centrálními mocnostmi se však ještě zdaleka nechýlí ke konci.
Dohodovým státům sice předešlého roku přibyl nový a silný spojenec v podobě Spojených států, ale zároveň i jednoho ztratily, když Rusko ovládli bolševici, kteří měli dost starostí udržet si moc uvnitř země, než aby se zatím angažovali v zahraničí.
Největší bojová zátěž tak ležela na Britech a především vyčerpaných Francouzech..
Stejnou dobu, jakou trvá válka, usilovně pracuje na svém plánu získání samostatnosti pro české země profesor sociologie Tomáš Gariggue Masaryk. Dříve častokrát vysmívaný profesor a spíše solitér na české politické scéně má dva významné pomocníky:
Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše. Jejich cílem je vznik státu, který ponese název Československo.
Když Masaryk v roce 1915 odjížděl do exilu, bylo mu již 65 let. Mohl si tedy zařídit život spokojeného důchodce. Místo toho však 6. července 1915 při příležitosti 500. výročí upálení Jana Husa vyhlašuje válku Rakousko-Uhersku:
„Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“.
Česká veřejnost vypuknutí války nepřijala s kdovíjakým nadšením. Přesto většina Čechů věrně bojovala za svého císaře, k přeběhům na druhou stranu fronty docházelo spíše ojediněle. Nelze jim to vytýkat, Rakousko-Uhersko bylo stabilním státem s řadou demokratických prvků.
Císař byl uznáván jako opravdová hlava státu a pro řadu bojujících vojáků bylo nepředstavitelné jej zradit. I později proslulé československé legie byly tvořeny spíše z nedobrovolných zajatců, kteří se seznámili s Masarykovým programem, než ze skutečných „přeběhlíků“.
Představitelům české inteligence bylo jasné, že v případě vítězství Německa a potažmo Rakousko-Uherska by se české země jen stěží bránily nové vlně germanizace. Někteří politici, například Karel Kramář, viděli budoucnost Čech v těsném přimknutí k ruské říši.
Tento koncept však nezískal všeobecnější podporu, zejména kvůli obavám z tradičního ruského imperialismu. Postupem času zvítězila Masarykova představa republikánské budoucnosti českých zemí a Slovenska.
Zatímco čeští politici ještě váhali, zda zůstanou věrni Vídni, v květnu 1917 vydávají čeští spisovatelé Manifest českých spisovatelů. Ten požadoval právo na sebeurčení českého národa. Mírová jednání mezi Centrálními mocnostmi a ruskými bolševiky pak rozhoupala i českou politickou reprezentaci.
6.ledna 1918 je vyhlášena Tříkrálová deklarace. „Národ náš se hlásí o svou samostatnost,“ praví se v úvodu jeho první věty. Západní spojenci však ještě na rozbití habsburské monarchie ještě nepřistoupili.
I když USA vyhlásili Rakousku válku, americký prezident Woodrow Wilson prohlásil: „Jsme sami sobě povinni vyhlásit, že si nepřejeme oslabit či přetvořit rakousko-uherskou říši.“.
Je jasné, že Masaryk nebyl z tohoto vyhlášení nijak nadšen. Zvlášť, když čtrnáct Wilsonových bodů, shrnujících podmínky ukončení bojů, hovoří jen o autonomii pro národy habsburské říše.
V Římě zatím šikovný diplomat Štefánik vyjednal smlouvu o vytvoření samostatné československé armády v Itálii. V té době bojovaly československé legie i ve Francii a v Rusku, kde se dostaly do konfliktu s bolševickou vládou a postupně ovládly transsibiřskou magistrálu.
Vrchní velitel rudé armády Lev Trockij dokonce rozeslal rozkaz: „Každý Čechoslovák, který bude nalezen ozbrojený v blízkosti železnice, musí být zastřelen.“ Úspěchy legií vzbudily pozornost po celém světě a když Masaryk dorazil v květnu do USA, tamní noviny jej v nadsázce titulovaly jako sibiřského diktátora.
Masaryk v Americe zabodoval, sešel se i s Wilsonem a americké stanovisko k českým národním aspiracím se začalo měnit. V červnu vláda USA uznala Československou národní radu jako oficiálního představitele československého lidu.
V srpnu došlo na západní frontě k německé ofenzívě, která však byla neúspěšná a naopak, dohodová vojska v následném protiútoku prolomila německou obranu. Německý císař na generálním štábu prohlásil: „Jsme na konci svých sil. Musíme válku ukončit.“.
Když 29. září kapituloval rakouský spojenec Bulharsko, cesta k monarchii přes Balkán byla otevřená. Německo i Rakousko začínají jednat o míru a postupně přijímají veškeré požadavky. 14. října propukají v Praze dělnické demonstrace, ale jsou zatím ještě potlačeny.
Ale věci už jsou v pohybu, čeští poslanci dostávají cestovní pasy a nijak se netají tím, že se chtějí v Ženevě sejít s Benešem. To, co by se ještě před měsícem rovnalo velezradě, rakouské úřady nyní rezignovaně přijímají.
Část delegace, která míří do Švýcarska, dokonce požádá o přijetí rakouský císař. Ten měl jen jedno přání, lámanou češtinou požádal, aby se převzetí moci v Praze obešlo bez krveprolití.
Zatímco domácí odboj a exil spolu jednají, ráno v pondělí 28. října dva přední čeští politici Antonín Švehla a František Soukup převzali Obilní ústav, který sídlil v paláci Lucerna. Rakouské úřady jej bez průtahů vydají, v domnění, že Soukup a Švehla reprezentují autonomní vládu jmenovanou císařem.
Češi jim to nevyvrací. Ten den rakouská vláda přistupuje na podmínky příměří. Zvěst se mezi Pražany rychle rozšíří. Propuká jásot, lidé si myslí, že se české země tímto dočkaly své samostatnosti. Nadšení se nedá zastavit, vyvěšují se červenobílé prapory, shazují se symboly habsburské monarchie, po ulicích vyhrávají sokolské kapely.
Rakouská posádka ve městě hodlá zasáhnout, ale po jednání s českými představiteli k tomu nakonec nedojde. Republika vstoupila v život.
O dva dny později se v Martině sešli představitelé slovenské inteligence a vyhlašují Slovensko za součást Československé republiky. 19. listopadu pak odsouhlasili připojení své země k ČSR i zástupci Rusínů.
To už pět dnů je prvním prezidentem republiky Tomáš Masaryk, kterého do funkce zvolil prozatímní parlament. Ovšem republika už zažívala své první problémy. Německé pohraniční kraje odmítaly být její součástí a vyhlásily svou příslušnost k nově vytvořené rakouské republice.
Vojsko musí v řadě oblastí i za cenu krveprolití zasáhnout, bojuje se v Mostě, v Opavě nebo v Kaplici. Německé oblasti jsou pacifikovány, ovšem nenápadně zde doutná zárodek budoucích problémů…