Měly pokusy o reformu komunistického zřízení z roku 1968 naději na úspěch? Nejspíš ne, zvláště v tehdejší geopolitické situaci. Každopádně, tehdejší dění vygenerovalo nemalou řádku kolaborantů, kteří byli posléze bohatě odměněni a v roli sovětských místodržících zůstali po dlouhých dvacet let..
Když začátkem ledna plenární zasedání ÚV KSČ zvolilo do funkce prvního tajemníka Alexandra Dubčeka (1921–1992), málokdo tomu věnoval pozornost. Papaláši se jen porvali o funkce, říkalo se tehdy.
Neoblíbený Antonín Novotný, který jeden čas dokonce uvažoval o tom, že na svou podporu povolá armádu, byl odstaven na vedlejší kolej a později přišel i o úřad prezidenta republiky. Dubček byl zvolen jako kompromisní kandidát, byl snadno ovlivnitelný, což se hodilo jak komunistickým jestřábům, tak reformátorům.
Moskva tuto volbu zpočátku přijala neutrálně, první muž Kremlu Brežněv dokonce poslal Dubčekovi blahopřejný dopis. Ale už začátkem února sovětský velvyslanec a vlastně i místodržící v Praze Červoněnko píše do Moskvy:
„V ÚV existuje skupina, která zjevně i skrytě podporuje likvidaci komunismu.“ Na poplach brzy bijí i v NDR a v Polsku. Vedoucí představitel východního Německa Walter Ulbricht kritizuje plánované ekonomické reformy, Polákovi Gomulkovi zase vadí zrušení cenzury v ČSSR.
Sovětské vedení dlouho hledalo záminku, pod kterou by rozmístilo svá vojska na území Československa. Pro jestřáby v sovětském generálním štábu byla vidina rozmístěných jednotek na československém území více než lákavá.
Navíc, v Kremlu už od nástupu Brežněva v roce 1964 probíhal postupný návrat ke stalinistickému myšlení. Jakékoliv reformy ve střední Evropě tehdy měly jen minimální naději na úspěch.
Dubček však stále věřil, že svého kremelského pána ničím neprovokuje. Když se však koncem března sešla v Drážďanech vedení komunistických stran, Dubček vyslechl ostrou kritiku svého vedení. Brežněv nechal tuto špinavou práci na svém satrapovi Ulbrichtovi, sám se do debaty příliš nezapojoval.
Na přelomu března a dubna se sovětské vedení rozhodlo, že vojenská intervence v ČSSR je nezbytná. Jakoukoliv byť nepatrnou jiskřičku kontrarevoluce je nutné zašlapat okamžitě do země, tvrdili neostalinisté.
Šéf ukrajinských komunistů tehdy prohlásil: „Musíme vycházet z toho, že Československo nikomu nedáme.“.
Mezi komunisty se objevilo několik jmen, která sovětské vměšování do československých záležitostí vítala. Patřili sem především signatáři tzv. Zvacího dopisu Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek, Oldřich Švestka a Vasil Biľak.
Brzy ráno 21. srpna 1968 vzbudí obyvatele ČSSR nezvyklý rachot. Kdo má možnost poslouchat rozhlas po drátě, vysílače byly totiž odstřiženy, zaslechne následující hlášení: „Včera dne 20. srpna 1968 kolem 23 hodiny překročila vojska SSSR, PLR, NDR, MLR a BLR státní hranice ČSSR.“ Lidé nevěří vlastním uším, napadli nás naši spojenci!
Tanky, opatřené bílým pruhem, aby se odlišily od československých strojů stejných typů, projíždějící ulicemi českých a slovenských měst však ukazují pravou realitu.
Dubček, Smrkovský a další jsou internováni v Moskvě. Jen do konce roku zemřelo v souvislosti s okupací 137 Čechů a Slováků. Více než dvacetiletý pobyt sovětských vojsk se pak stal osudný čtyř stovkám našich spoluobčanů.
Za pozornost jistě stojí sedm statečných Rusů, kteří s transparenty Ztrácíme nejlepší přátele či Ruce pryč od ČSSR na Rudém náměstí proti okupaci protestovali a polský občan Ryszard Siwiec, který se na důkaz nesouhlasu s intervencí upálil.
Československá delegace se vyjma čestné výjimky Františka Kriegela v Moskvě zlomila a podepsala vše, co Brežněv požadoval. Po návratu si Dubček poplakal do rádia a postupně se stal poslušným vykonavatelem moskevské vůle.
Brežněv jej ještě potřeboval, ale opodál už vyrůstala nová naděje sovětského vedení: Gustáv Husák.
Ten Dubčeka v čele strany nahradil již v roce 1969. Dubček byl odsunován na stále méně významné posty, v nichž ještě stačil podepsat „pendrekový zákon“ umožňující represe proti lidem, kteří častokrát provolávali jeho jméno, až byl nakonec z KSČ vyloučen.
Společnost upadla do letargie, ze které ji jen nakrátko probudilo manifestační upálení studenta Jana Palacha.
Na signatáře zvacího dopisu ruský medvěd nezapomněl a štědře se jim odměnil. Antonína Kapka potlačení Pražského jara vyneslo do nejvyšších stranických funkcí. Od začátku 70. let až do roku 1988 byl členem předsednictva ÚV KSČ a vedoucím tajemníkem městského výboru strany v Praze.
Z titulu své funkce se v té době podílel na kontroverzních stavebních úpravách v hlavním městě, například na likvidaci cenného novorenesančního nádraží Praha-Těšnov. V únoru 1990 byl Kapek vyloučen z KSČ a o tři měsíce později spáchal sebevraždu.
Vasil Biľak zůstal po dlouhá léta tajemníkem ÚV KSČ a ve straně měl silnou pozici. Obával se ho i Gustáv Husák. Zůstával konzervativním dogmatikem a stal se symbolem prosovětské kolaborace. Biľak se odebral do politického důchodu až těsně před listopadem 1989. Za podpis takzvaného zvacího dopisu byl od roku 1991 trestně stíhán.
Podle pozdějšího rozhodnutí soudu bylo ale zapotřebí prozkoumat originál dokumentu, aby se potvrdila pravost Biľakova podpisu. Slovenská vláda usilovala o jeho získání z Ruska, žádost ale vyzněla do ztracena.
Kopii dopisu předal v roce 1992 bývalý ruský prezident Boris Jelcin prezidentovi Václavu Havlovi. Biľak zemřel 6. února 2014.
