Mohl být jedním z nejúspěšnějších politiků v celé historii Velké Británie. Vždyť jeho zásluhou se v Británii snížil věk odchodu do důchodu a úspěšně bojoval s nezaměstnaností. Zlomyslný osud však pro něj přichystal jinou úlohu.
Úlohu zbabělce a přihlouplého muže, který se tváří v tvář diktátorům sklonil. Stačilo k tomu jen pár hodin, jež koncem roku 1938 strávil v bavorském Mnichově..
Řeč je o Nevillu Chamberlainovi, který se nejen v českých zemích stal symbolem ústupnosti vůči Hitlerovi. Ovšem Chamberlainova kariéra byla mnohem barvitější. Jaký byl vlastně tento muž, k němuž neodmyslitelně patřil cylindr a deštník a později se stal jedním z tvůrců politiky appeasementu, která vyvrcholila podpisem mnichovské dohody?
Neville Chamberlain přichází na svět 18. března 1869. Narodí se do jedné z nejvýznačnějších rodin ve Velké Británii. Hned tři její členové výrazně zasahují do politického dění na ostrovech.
Nevillův otec Joseph (1836 – 1914) je podnikatelem, později se však začíná angažovat ve veřejném dění. Stává se starostou druhého největšího britského města Birminghamu, zasedá v parlamentu, je ministrem a má i ambice na premiérské křeslo.
Ty definitivně zhatí mrtvice, která jej zasáhne v roce 1906 a po jejímž ataku se do politiky již nevrátí.
Druhým z Chamberlainů, který zanechává výraznou stopu v britské politice, je Nevillův nevlastní bratr Austen (1863 – 1937). I on se stává členem britského parlamentu a posléze vlády. V roce 1925 dokonce obdrží Nobelovu cenu míru.
Po nástupu německých nacistů k moci se Austen staví proti měkké politice: „Tohle není Německo, vůči kterému si můžeme dovolit ústupky.“ Umírá v roce 1937.
Neville Chamberlain se původně politikem vůbec stát nemá. Jeho otec pro něj přichystal jinou kariéru. „Převezmeš rodinný podnik,“ rozhoduje otec a Neville není poslán na studia do některé z proslulých britských univerzit, ale své vzdělání získává na jedné z birminghamských škol, která v té době ani univerzitou není.
Při svých studiích se budoucí premiér soustřeďuje na strojírenství a metalurgii.
Zásadní zkušeností pro Chamberlainův budoucí život je sedmiletý pobyt na Bahamách. Nejedná se zde ovšem o žádnou rekreaci, Neville dostává od svého otce úkol vybudovat agávové plantáže. Zatímco Nevillův otec a bratr už zahájili svou politickou kariéru, on sám se plahočí po nevlídném ostrově kdesi v Atlantiku.
A jeho práce se navíc ukazuje jako naprosto zbytečná. Ne snad proto, že by byl neschopný či nepracovitý, ale zkrátka proto, že podnebí na Bahamách se pro pěstování agáve vůbec nehodí. Celý pokus stojí Chamberlainovy v přepočtu na dnešní měnu téměř 100 milionů korun.
Do Birminghamu se Neville vrací v roce 1897. Okolí na něj kouká trochu skrze prsty, zatímco jeho bratr již zasedá v parlamentu, on má pověst neúspěšného obchodníka. Navíc se benjamínek mezi Chamberlainy snaží vyrovnat s dominantní postavou svého otce, který nikdy neprojevoval příliš citů a ve výchově preferoval přísnost.
Stigma neúspěšného podnikatele ze sebe Neville brzy smyje. Rodinným podnikům se pod jeho vedením začíná stále více dařit. „Takový chlapík, který tak dobře řídí své obchody, by mohl obstojně působit i v politice,“ řeknou si mnozí lidé a Neville Chamberlain v roce 1911 vstupuje do birminghamské městské rady za Konzervativní stranu.
O tři roky později vypuká 1. světová válka. Chamberlainovi je v té době 45 let, takže hrůza válečných zákopů se jej přímo netýká. Naopak, nadále si buduje svou politickou kariéru a v roce 1915 se stává birminghamským starostou.
Byť konzervativec, velmi ho zajímá sociální sféra. Snaží se prosazovat reformy, které mají zlepšit životní podmínky nejchudším vrstvám. Po pouhých pěti letech působení ve veřejné sféře, usedá Neville Chamberlain do ministerského křesla vlády jeho veličenstva.
Vzhledem k válečnému stavu je v Británii ustanovena vláda široké koalice, jejímž předsedou je jmenován liberál David Lloyd George, jedna z nejvýznačnějších postav britské politiky té doby. Jejím členem je i Austen Chamberlain, který na místo ministra národní služby, jehož úřad zodpovídá za právě zavedenou povinnou službu, doporučí svého bratra Nevilla.
Mladší ze sourozenců však na ministerském postě nevydrží ani rok. Po celou dobu, kdy působí v exekutivě, se hádá s premiérem o kompetence pro svůj resort. Vládu opustí a mezi ním a Lloydem Georgem od té doby vládne vysloveně nepřátelství.
„Moje kariéra se zhroutila,“ povzdechne si Neville do svého deníku. Rozhodně však není z těch, kteří by se vzdávali, a v roce 1918 se stává poslancem. Zkušenost z jatek první světové války, jichž se sice přímo neúčastnil, v něm utvrdí přesvědčení, že svět již nikdy nesmí být do podobného konfliktu vtažen. Tato idea jej vede i k následnému mírnému postoji vůči diktátorským mocnostem.
Začátkem dvacátých let probíhají v Konzervativní straně politické hrátky, které od kormidla dějin odstavují Austena Chamberlaina a přiblížují k němu jeho bratra Nevilla. Ten se podruhé vrací do vlády, a tím startuje období, kdy se z něj stává jedna z nejdůležitějších figur britské veřejné scény.
Neville je zprvu ministrem pošt, záhy však v březnu 1923 získává mnohem důležitější resort zdravotnictví, díky čemuž se stává i členem tzv. užšího vládního kabinetu. Ani zde se příliš dlouho neohřeje a po nástupu Chamberlainova politického učitele Stanleye Baldwina (1867 – 1947) do čela vlády míří v srpnu 1923 na ministerstvo financí.
Politické veletoče připravují Konzervativní stranu na rok o moc a v Británii vládnou levicoví labouristé. Nicméně, již v listopadu 1924 Baldwin formuje novou vládu, ve které neschází ani oba Chamberlainové, ani Winston Churchill.
Neville Chamberlain si pro sebe vyžádá znovu resort zdravotnictví, pod který spadají i sociální záležitosti. Zde může naplno projevit své sociální cítění, které mu – ač konzervativci – rozhodně neschází.
Chamberlain si na svém postu vede výtečně, což uznává i labouristická opozice. Do června 1929 uskuteční řadu reformních kroků, díky kterým je Konzervativní strana volitelnou i pro dělníky. Neville je jedním z nejbližších premiérových spolupracovníků.
Dvacátá léta se nesou ve znamení prosperity a nadějí. Krach na newyorské burze v roce 1929 však vývoj světa pootočí o 180 stupňů. Ekonomická krize zasahuje i Velkou Británii, smete tehdejší labouristickou vládu a místo ní nastoluje národní vládu.
Tu sice nepodporují všechny strany, leč Neville Chamberlain v srpnu 1931 opět získává křeslo ministra zdravotnictví.
Britskou politickou scénu třicátých let naplno ovládají konzervativci. Tato strana vyhrává volby s drtivým náskokem. S tím stoupá i váha Nevilla Chamberlaina. Na konci listopadu 1931 se vrací na ministerstvo financí, čímž se jeho vnitrostranická pozice ještě posílí.
A když se Stanley Baldwin rozhodně v roce 1937 odejít do politického důchodu, nemůže být na křeslo britského premiéra jiný kandidát než Neville Chamberlain. Člověk, který měl být pouhým obchodníkem, a o kterém jeho věčný protivník Lloyd George prohlásil, že má rozhled provinčního výrobce železných postelí, se stává nejdůležitějším mužem britského impéria, které v té době zaujímá čtvrtinu světa.
Poté, co Německo nemělo již sílu pokračovat v první světové válce a kapitulovalo, vítězné mocnosti si na něm pěkně smlsly. Zejména Francie v tomto ohledu excelovala, když prosadila velmi tvrdá opatření.
V roce 1919 byla ve Versailles podepsána mírová smlouva, která poražené Německo rozhodně nešetřila. Německo kvůli této smlouvě přišlo nejen o kolonie a svá rozsáhlá území na východě ve prospěch nově vzniklého Polska, ale muselo platit dosti drastické válečné reparace.
Na druhou stranu nutno připomenout, že kdyby v této válce vyhráli Němci, své poražené protivníky by také nešetřili, jak ukazují plány německých politických a hospodářských činitelů na připojení Belgie a severní Francie k císařství.
Britové sice smlouvu ve Versailles podepsali, ale okamžitě začali hledat cesty k usmíření, tedy k tzv. appeasementu, s novou německou demokracií. Británie po dlouhá staletí prováděla takovou politiku, aby jí žádná kontinentální mocnost nepřerostla přes hlavu.
Nyní byla situace taková, že Německo bylo na kolenou a Francie, ač britský spojenec, Evropě dominovala. Ostatně, dokud panovala v Německu demokracie, byl appeasement na místě. Těžištěm britské zahraniční politiky však nebyla Evropa, ale především zájmy jejího impéria, nad nímž slunce nezapadalo.
Ve chvíli, kdy se Neville Chamberlain stěhuje do Downing street číslo 10, tedy do sídla britských premiérů, je již situace jiná. Nacisté v Německu pevně drží moc, znovu zavádějí brannou povinnost a rovněž vojensky obsazují Porýní, což je smlouvou z Versailles výslovně zakázáno.
Chamberlain k těmto faktům není slepý. Už jako ministr financí, v Británii se pro tuto funkci používá trochu pohádkové označení strážce pokladu, uvolňuje značnou část finančních prostředků pro obranu země.
Preferuje investice do leteckých sil a námořních sil, nikoliv však pro pozemní vojsko. Při pohledu na ostrovní polohu Británie je jasné proč.
O tom, že se blíží druhé kolo válečného konfliktu s Německem, jsou přesvědčeni mnozí Britové. Sem patří Winston Churchill, který se do té doby o zahraniční politiku příliš nezajímá, nebo třeba náměstek ministra zahraničí sir Robert Vansittart.
Ten o pravděpodobném konfliktu s Německem hovoří již v roce 1933. Ve zvláštní situaci se nachází opoziční Labour Party. Ta na jedné straně nešetří ostrou rétorikou vůči Hitlerovu režimu, na straně druhé požaduje, aby Británie pokračovala v politice odzbrojování.
Odzbrojení si přeje i Neville Chamberlain. „Nechci si vzít na svědomí uvrhnutí světa do další války,“ nechá se několikrát slyšet. Nacismus z hloubi duše nenávidí, ale jeho existenci bere jako realitu, se kterou je třeba se vyrovnat.
Nepřišlo mu na mysl, jako třeba Churchillovi, že je třeba tento nelidský režim zničit.
Když se Chamberlain ujme svého premiérského úřadu, okamžitě začne aktivně zasahovat do všech resortů, ministerstvo zahraničí nevyjímaje. Ministrem zahraničních věcí je tehdy Anthony Eden (1897 – 1977), další z pozdějších britských premiérů.
Eden bývá vnímán jako postava, která se vůči usmíření s Hitlerem chová odmítavě, pravdou však je, že ještě během roku 1937 se mu příliš nebrání. Každopádně, narůstající neshody mezi Edenem a Chamberlainem zejména kvůli politice vůči Mussoliniho Itálii vedou k Edenově demisi z kraje roku 1938.
Chamberlain má, co se týče zahraniční politiky, jednoduchý plán: postupně odklízet potenciálně nebezpečná místa ve světě. Proto se pokusí o sblížení s Itálií. Je to spíše „znouzectnost“, jak praví jeho deníkový zápis:
„Kdybychom se mohli dohodnout s Německem, tak bych se vůbec nestaral o nějakého Mussoliniho.“.
Přitom Italové jsou pro britské zájmy nebezpeční, zejména ve středomoří, kudy vede námořní cesta do Indie. Další konflikty mezi oběma zeměmi spočívají v italské angažovanosti ve španělské občanské válce a v obsazení Habeše (dnešní Etiopie), nad čímž ovšem jsou Britové ochotni přimhouřit oči: „Proč by si Italové nemohli utrhnout kus Afriky?“ zapíše si Chamberlain.
Zájmem Londýna je nepřipustit spojenectví mezi Hitlerem a Mussolinim. Zpočátku se to i daří, zejména během rakouské krize v roce 1934, kdy se italský diktátor rozhodně postaví za rakouskou nezávislost.
Britský premiér má dostatek sebevědomí, aby věřil, že Mussoliniho na svou stranu získá: „Tihle diktátoři jsou náladoví kluci. Když je zastihneš v dobré náladě, dají ti vše, co chceš.“ Zde se ovšem Neville Chamberlain velmi přeceňuje.
Rovněž scestná je jeho myšlenka, že pokud se Británii podaří sblížit se s Itálií, bude Londýn moci pokračovat v programu odzbrojování. A tak se ve chvíli, kdy Italové vystupují ze Společnosti národů, jakési předchůdkyně OSN, a vystupňují svou ponorkovou přítomnost ve středomoří, ukazuje, že první Chamberlainova diplomatická iniciativa nekončí úspěšně.
„Když to nejde s Římem, zkusím to s Berlínem,“ pomyslí si možná v duchu premiér, když člen jeho vlády lord Halifax (1881 – 1959), který je ministrem zahraničí a zároveň je i vášnivým lovcem, obdrží pozvání od Hermanna Göringa (1893 – 1946), mimo jiné i vrchního říšského lovčího, na hon na lišku.
Chamberlain usiluje, aby se Halifax sešel i s Hitlerem. Diplomatickými kanály je tato schůzka potvrzena.
Zároveň je v té době jmenován nový britský ambasador v Berlíně, sir Nevile (opravdu jen jedno l) Henderson (1882 – 1942). To mělo mít pro vývoj dalších fatální následky. Henderson je germanofil, slovanské národy, Čechy nevyjímaje, považuje za podřadné.
S nacistickým režimem chce mít přátelské vztahy a ve svých hlášeních do Londýna už v roce 1937 mimo jiné píše: „Hlavními německými cíli je připojení Rakouska, Sudet, expanze na východ a obnovení koloniální říše.
Nic z toho nenarušuje britské národní zájmy. Německá nadvláda nad východem je nevyhnutelná.“.
Předáci konzervativní strany se navíc bojí vývozu bolševismu ze Stalinova SSSR. Z pohledu Londýna se Hitlerovo Německo zdá být solidní hrází proti takovému nebezpečí. „Nepochybuji, že tihle chlápci,“ vykládá lord Halifax o nacistech, „skutečně upřímně komunismus nenávidí.
A je klidně možné, že kdybychom byli v jejich pozici, chovali bychom se stejně.“.
Halifax dorazí do Berlína v polovině listopadu 1937. Jako známému milovníkovi honů se mu zde dostává přezdívky lord Halalifax. S Hitlerem se setkává 19. listopadu na Berghofu v Alpách. Zde dojde k faux-pas, když Halifax při vystupování z auta málem vrazí Hitlerovi do rukou svůj klobouk, v domnění, že se jedná o lokaje.
Hitler se při samotném jednání chová jako chladnokrevný hráč pokeru. Dva týdny předtím schválil tajnou směrnici, podle které měly být Rakousko a ČSR vojensky vyřazeny ze hry, před Halifaxem však hraje roli mírotvorce.
Brit zprvu navrhuje, aby vznikla jakási dohoda velmocí, tedy Velké Británie, Německa, Francie a Itálie, která by řešila evropské problémy. Pak sám nadhodí, že si dokáže představit změny v evropském uspořádání:
„Mezi těmito otázkami jsou Gdaňsk, Rakousko a Československo. Ve všech těchto případech nemáme nezbytně zájem podporovat současný status quo.“ Halifax ovšem zdůrazňuje, že veškeré změny musejí probíhat mírovou cestou.
Během tříhodinového setkání Hitler svému hostu častokrát přitakává: „Mezinárodní pořádek musí být založen na právu a ne na síle,“ říká představitel režimu, jež všechna práva drasticky pošlapává.
Ani Halifax ovšem není diplomatický nováček. Ve zprávě pro Chamberlaina mimo jiné uvádí: „Naše hodnoty jsou zcela rozdílné. Co se týče významu tohoto setkání, nekladl bych jej příliš vysoko.“
Pro Hitlera ovšem schůzka s Halifaxem cenu má, potvrzuje si totiž, že Británie nemá o středoevropskou problematiku zájem. A to ani neví nic o Chamberlainově vyjádření při setkání s francouzskými politiky, že v Británii „existuje silný pocit, že bychom neměli jít do války kvůli ČSR, které je velmi daleko a s nímž nemáme mnoho společného.“.
Začátkem roku dochází ke dvěma zásadním změnám na britském ministerstvu zahraničí. Anthony Eden nejdříve odvolává zastánce důsledné protiněmecké politiky Roberta Vansittarta (1881 – 1957) a nahrazuje jej umírněnějším Alexandrem Cadoganem (1884 – 1968).
V únoru pak ve vládě končí sám ministr zahraničí Eden a jeho post nezaujme nikdo jiný než lord Halifax.
Československý prezident Beneš ve svém vánočním projevu z roku 1937 prohlašuje, že Evropa byla na pokraji války, ale nyní jsou již síly vyrovnané, takže žádné nebezpečí nehrozí. Jako odpověď mu přichází Hitlerův projev z 20. 2. 1938, kde führer hovoří o neudržitelné situaci deseti milionů Němců za hranicemi Říše.
Velvyslanec Henderson však své ústředí uklidňuje: „Německá politika směřuje proti SSSR, nikoliv proti Anglii. Anglie se nemá od Německa čeho obávat.“ Svým způsobem má pravdu, Hitler sní o tom, že Německo se stane hegemonem v Evropě a Británie si zachová své impérium. Obě „panské rasy“ by přitom měly spolupracovat.
Dvanáctého března dochází k tomu, čeho se mnozí Evropané obávají. Německo obsazuje Rakousko. Britové sice vydávají protestní nótu, ovšem zároveň si uvědomují, že nemají moc možností, jak Hitlerově agresivnímu kroku zabránit.
Zdá se, že si britský premiér vezme z těchto událostí ponaučení: „Nyní je evidentní, že jedinému argumentu, kterému Němci rozumějí, je síla,“ píše v dopise své sestře. V koutku duše však Chamberlain věří, že k silovému řešení nedojde:
„Pokud se vyhneme dalšímu násilnému převratu v Československu, což je proveditelné, je možné, že se Evropa zase zklidní, a pak budeme znovu moci zahájit s Němci rozhovory o odzbrojování.“.
Při pohledu na mapu Evropy je jasné, že po Rakousku přijde na řadu Československo. To má smlouvu o pomoci s britským spojencem Francií, s Velkou Británií ovšem nikoliv.
V britských politických kruzích se rozproudí debata, zda má Británie v případě ohrožení přijít Československu na pomoc a pokud ano, jakým způsobem. Pracovník ministerstva zahraničí Orme Sargent vidí situaci jasně:
„Británie si konečně musí vybrat, zda půjde s Německem nebo proti němu.“ Jeho kolega William Strang zase tvrdí, že britské veřejné mínění by obtížně přijímalo, kdyby Británie šla do války kvůli tomu, že se Němci v ČSR chtějí spojit s Němci v Německu. K tomuto názoru se přiklání i náměstek Cadogan a koneckonců i ministr Halifax.
Tehdy se poprvé objevuje myšlenka velké aliance, tedy spojenectví mezi Británií, Francií a SSSR. Chamberlain a Halifax jsou však proti. V jejich očích vcelku logicky je Stalinův režim stejně zrůdný jako ten Hitlerův.
Kromě toho, vojenští experti nemají o sovětské armádě valné mínění. Vždyť v červnu předchozího roku Stalin vyvraždil téměř celou svoji generalitu.
Vedení britské armády velkou chuť do války kvůli ČSR nemá. V tom je podporuje i sám Chamberlain, který na jednom ze zasedání jednoznačně prohlašuje, že z vojenského hlediska britská angažovanost ve střední Evropě nepřichází v úvahu.
Náměstek ministra zahraničí Cadogan si poté do deníku zapíše: „Výbor pro zahraniční politiku jednomyslně stojí za tím, že Československo nestojí za kosti jediného britského granátníka.“ Krátce nato Halifax v dopise Chamberlainovi vzkazuje, že garance československých hranic je směšná, když k tomuto státu není polovina obyvatel loajální.
Britská vládní místa se smiřují s tím, že Československo nechají svému osudu, protože neexistuje způsob, jak mu pomoci. Metaforicky to je vyjádřeno v jednom z vládních dokumentů: „Nemůžeme psovi zabránit, aby si tuhle kost vzal, a nemůžeme ho nijak přimět, aby se jí vzdal.“.
Izolacionalismus převládá i v samotné britské společnosti. Podle průzkumu veřejného mínění z března 1938 se sice třetina Britů vyjádřila, že by jejich země měla Čechoslovákům pomoci, odpor k takovému kroku však vyjádřilo 43 % respondentů.
24. března vystupuje Chamberlain s dlouho očekávaným projevem v Dolní sněmovně. Jeho vyznění Prahu nepotěšilo: „Vláda Jeho Veličenstva nemůže přijmout v oblasti, která není jejím životním zájmem, stejné závazky, jako v případě Francie a Belgie.“ Aby otupil význam svých slov, dodává:
„Kde jsou ale v sázce otázky války a míru, nemůže zůstat pouze u právních závazků.“.
Projev je součástí britské hry, jak ji v jednom soukromém rozhovoru definoval ministr Halifax: „Německo si nesmí být jisto, že nezasáhneme a Francie si nesmí být jista, že zasáhneme. Tímto způsobem budeme bránit odvaze oběma.“.
V dubnu se francouzským premiérem stává Édouard Daladier. Na první schůzce s Chamberlainem vyjadřuje francouzské odhodlání stát za Československem. Alexander Cadogan, který byl jednání přítomen, si do deníku povýšeně zapisuje:
„Daladier opakoval ty povídačky o německé hegemonii. Moc hezké. Děsné blbosti.“.
Nicméně, obě mocnosti se dohodnou, že bude lepší vyvíjet tlak na Prahu, aby sudetským Němcům ustoupila. Ti pak podle jejich mínění nebudou mít důvody k dalším stížnostem a Berlín nebude mít důvod k zásahu.
Těžko odhadnout, zda by tak jednali, kdyby tušili, že předáci sudetských Němců sdružených v SdP již uzavřeli tajnou dohodu s Hitlerem, jejímž cílem bylo rozbití ČSR.
Aby jednání mezi čs. vládou a Sudetoněmeckou stranou bylo úspěšné, rozhoduje se Chamberlain vyslat do ČSR svého prostředníka. Je jím lord Walter Runciman, člověk, který se zahraniční politikou nemá příliš mnoho zkušeností.
Tuto iniciativu však vítá i Winston Churchill, který v té době je stále mimo vytoužené vládní pozice. Zároveň však dodává: „Případná nacistická akce proti Československu by nebyla útokem jen na něj, nýbrž i na celý svobodný svět.“.
Runcimanova mise není úspěšná, SdP totiž odmítá přijmout jakékoliv ústupky ze strany Prahy a své požadavky neustále stupňuje. Ve své závěrečné zprávě Runciman tvrdí, že vina na krachu jednání leží na sudetských Němcích, ale jediným možným mírovým řešením je v současnosti odstoupení českých pohraničních krajů s německou menšinou Říši.
Koncem srpna se Chamberlain rozhodne k bezprecedentnímu kroku; československou krizi vyřeší při přímých jednáních s Adolfem Hitlerem.
Chamberlain se za každou cenu snaží zakončit vzniklou situaci mírovou cestou: „Kabinet je jednotný, že bychom neměli vyjadřovat hrozbu panu Hitlerovi, že mu vyhlásíme válku, pokud napadne Československo.“.
Těžko říci, zda to je skutečně pravda. I v jeho vlastní vládě se proti takovému názoru začíná protestovat. Nejvýznamnějším zastáncem pomoci ohroženému Československu je první lord admirality, tedy ministr námořnictva, Alfred Duff-Cooper.
Každopádně, 15. září Chamberlain nasedá do letadla a přistává na německé půdě v Mnichově. Poté musí absolvovat tříhodinovou cestu vlakem, Hitler jej totiž očekává až ve svém sídle v Berchtesgadenu v Alpách, neobtěžuje se mu vydat vstříc alespoň na půl cesty.
Poté, co premiér dorazí na místo, Führer ihned sehrává etudu spravedlivě rozhořčeného.
Britskému premiérovi mává před nosem vymyšlenou zprávou o třech stech zabitých sudetských Němcích a žádá okamžité předání Sudet pod německou správu. Chamberlain zvyklý na jednání s britskými gentlemany je tímto výstředním chlápkem poněkud překvapen, nicméně prohlašuje, že odstoupení Sudet by mohlo být řešení. Oba se pak domluví na další schůzce.
O tom, že by se ČSR vzdala svých pohraničních krajů, uvažoval i prezident Edvard Beneš a v tomto smyslu odeslal i tajné memorandum do Paříže. Takové jednání bylo protiústavní, protože o jakékoliv úpravě hranic musel a dodnes musí rozhodnout parlament.
Jenže, co dělat, když sousední totalitní stát chrastí zbraněmi? Pro Beneše to je východisko z nouze.
Zatím se Chamberlain vrací do Londýna, kde jedná nejen se svou vládou, ale i s Francouzi. Premiér zde prohlašuje, že odstoupení území je jediným možným řešením, a připomíná zásadu sebeurčení národů. Daladier váhavě souhlasí a tlačí na vládu Jeho Veličenstva, aby vyhlásila bezpečnostní záruky pro zbylé území. Britové nepříliš nadšeně souhlasí.
Československá vláda nejdříve navrhované řešení odmítá, po stupňujícím tlaku z Londýna a Paříže však nakonec ztrátu Sudet akceptuje. Chamberlain může být spokojen. Jeho první cesta za Hitlerem znamená tolik vytoužený mír! Se souhlasem pražské vlády se tak s klidným svědomím vydává na cestu druhou.
Druhé setkání Chamberlaina a Hitlera se uskuteční 22. září v Godesbergu ležícím v Porýní. Pro Chamberlaina však je šokem. Hitler ho již na úvod jednání zpraží: „Je mi líto, ale tyto návrhy již nejsou dostačující.“ Poté se zmíní o polské a maďarské menšině a také o tom, že odstoupení pohraničních krajů musí být co nejrychlejší.
Chamberlain neskrývá roztrpčení: „Když jsem letěl do Německa poprvé, veřejnost mi aplaudovala. Dnes jsem obviňován z toho, že Čechy prodávám, ustupuji před diktátory a kapituluji.“ Ani v této chvíli premiér nezapomíná na svou vnitropolitickou pozici.
Hitlera však Chamberlainovy nářky nezajímají. „Dal jsem souhlas k německým vojenským přípravám a k případné okamžité akci.“ Jednání skončí patem a má pokračovat další den.
Rozčarovaní Britové doporučí Praze mobilizaci. Mobilizují i Francouzi a britské námořnictvo. Večer 23. září se britská a německá delegace scházejí znovu. Již tak tíživou atmosféru ještě více rozjitří informace o československých vojenských přípravách.
Hitler se rozčílí a prohlásí, že tím je celá věc vyřízena. Sudety chce obsadit do dvou dnů. „Chováte se jako dobyvatel,“ podotýká premiér. „Nikoliv, jen jako majitel toho, co mi patří,“ opáčí Hitler: „Jen kvůli vám udělám ústupek.
Sudetské kraje budou vyklizeny do prvního října. Do té doby přiveďte Čechy k rozumu.“ A s tím se obě strany rozejdou.
Ihned po Chamberlainově návratu do Londýna se schází britská vláda. „Věřím, že Hitler ke mně cítí respekt,“ prohlašuje premiér, aniž by věděl, jak nelichotivě se o něm Hitler v soukromí vyjadřuje.
„Po vyřešení této otázky již Německo nebude mít další územní požadavky. Pokud se dohodneme, mohli bychom zastavit závody ve zbrojení,“ opakuje Chamberlain svou mantru.
Druhý den vládní zasedání pokračuje. A pro Chamberlaina znamená další šok. Jeho nejvěrnější spojenec – lord Halifax – totiž prohlásí, že se mu celá věc nějak nezdá. „Herr Hitler nenabízí nic a neustále si něco diktuje.
Cítím nejistotu ohledně konečného cíle, kterým je zničení nacismu. Protože, dokud bude trvat nacismus, mír nebude nikdy jistý. Neměli bychom tlačit na Československo, aby nové podmínky přijalo. A pokud je podpoří Francie, měli bychom jít také.“.
Toto stanovisko podpoří i zmíněný Duff-Cooper. Zásadní etické hledisko vnese do debaty ministr války Leslie Hore-Belisha: „Tahle problematika je morální. Československo je demokracií, kterou inspirovaly ty samé ideály jako nás, a sdílí naši opozici vůči nacistické tyranii.“.
Nakonec zůstane britská vláda v otázce pomoci ČSR rozdělena téměř půl na půl. 27. září vystupuje Chamberlain v BBC se svým slavným projevem: „Jak hrozné, nepředstavitelné a neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme.“ Britský premiér zde ukáže nejen svou neznalost, ale také nerozpozná, že mír je nedělitelný.
Hitler nadále trvá na splnění svých podmínek a Evropa se neochotně připravuje na válku. Britská dominia tlačí na londýnské ústředí, aby přesvědčila Prahu k přijetí Hitlerových ultimát. Podobně se chová například Belgie. Naopak za Československem stojí Lotyšsko či Rumunsko.
Většina Evropy dělá mrtvého brouka nebo se k ČSR staví nepřátelsky. Diplomatické kanály ovšem zůstávají nažhavené a výsledkem zákulisních jednání je poslední pokus zachránit mír. Tímto výsledkem není nic jiného, než neslavně proslulá mnichovská konference.
Chamberlain své pozvání na summit oznamuje během svého projevu v Dolní sněmovně. Poslanci na jeho slova reagují bouřlivým aplausem a zpěvem, jaký je premiér skvělý chlapík.
Chamberlaina na mnichovském letišti přivítá 29. září 1938 kapela SS, která britskou hymnu God Save the King zahraje v pochodovém rytmu a následně plynule přejde na nacistický popěvek Horst Wessel lied.
Samotnou konferenci zahajuje Hitler ve 12 hodin 45 minut a přitom prohlásí, že „existence Československa v jeho nynější podobě ohrožuje mír v Evropě“. Chamberlain odpovídá, že: „Československá otázka je evropskou otázkou a její vyřešení je pro velmoci nejen právem, ale i povinností“.
Následně je ustanoveno, že Německo obsadí československé území s německou většinou ve dnech 1. až 10. 10. a že o dalším sporném území rozhodne mezinárodní výbor složený ze zástupců účastníků konference a Československa.
Konečný text dohody má osm bodů a několik dodatků včetně garance nových československých hranic Francií a Velkou Británií proti nevyprovokovanému útoku. Je podepsán v pozdních večerních hodinách Hitlerem, Mussolinim, Chamberlainem a Daladierem a oznámen československým diplomatům Hubertu Masaříkovi a Vojtěchu Mastnému přizvaným až 30. 9. v půl druhé ráno. Masařík vzpomíná, že Chamberlain přitom nepokrytě zíval.
Mnichovský diktát je pro Čechy dodnes stigmatem. Z britského hlediska však jde především o to, jak zabránit válce. I proto se nějakým, pro nás přinejmenším rozporným způsobem angažovali ve středoevropském prostoru. A z počátku se zdá, že úspěšně.
Neville Chamberlain je na letišti v Londýně přivítán jásajícím davem. Při výstupu z letadla drží v ruce výsledek své ranní schůzky s Hitlerem, totiž text, podle kterého Německo a Británie spolu mají své spory řešit mírovou cestou: „Přivážím mír pro naši dobu,“ nechá se slyšet premiér.
Večer se mu pak dostává té pocty, že smí společně s královským párem vystoupit na balkóně Buckinghamského paláce. O tom, jaké panuje na ostrovech nadšení, že je udržen mír, svědčí fakt, že Neville Chamberlain je vůbec prvním premiérem v dějinách, komu se této cti dostane.
Chamberlain věří, že zachránil mír a svůj podpis na mnichovské dohodě hájí až do konce života. Zároveň je pravdou, že značná část britské vlády byla připravena jít kvůli Československu do války a jen to, že Hitler byl ochoten ještě jednat, k válečným operacím nesáhla.
Alfred Duff-Cooper na protest proti Mnichovu rezignuje, ovšem ve velké části britské veřejnosti je dohoda z bavorské metropole vnímána jako přijatelný kompromis.
Parlamentní debata o paktu je dramatická. Se slavným projevem vystupuje Winston Churchill: „Nechť anglický národ ví, že jsme utrpěli těžkou porážku bez války a že nás budou její důsledky provázet po dlouhé cestě.
Nechť ví, že byla narušena celá evropská rovnováha. Nevěřte, že tohle je konec. To je teprve začátek zúčtování, pouze první doušek, první ochutnání hořkého nápoje, který nám bude podáván rok co rok.“.
Ale ani on nehlasuje proti ratifikaci dohody, v rámci stranické loajality se jen zdrží hlasování. Pro hlasuje 366 poslanců, proti 144. Ti se rekrutují z opoziční Labour Party.
Chamberlain prožívá období úspěchů, ale opět se objevují kaňky, které mají jeho klid narušit. Povětšinou opět přicházejí z Německa. Premiér se ještě jednou pokusí vtáhnout Itálii na svou orbitu a v lednu 1939 navštěvuje Řím.
Mussolini je však již rozhodnut jít s Hitlerem. Zhruba v té době se objevují informace, že Německo se chystá napadnout Nizozemsko.
Zatímco ČSR byla pro Brity vzdálená, Nizozemsko leží až nepříjemně blízko. „Strategický význam Nizozemska a jeho kolonií je tak velký, že útok na ně musí být považován za útok na naše vlastní zájmy,“ praví se ve stanovisku britského generálního štábu. Chamberlain tak opět čelí válečné hrozbě.
A tentokrát se vyjadřuje jasně: „Pokud Německo napadne Holandsko, budeme muset intervenovat.“ Zároveň však je proti posílení pozemních expedičních sborů a v této otázce se opět střetává s ministrem zahraničí Halifaxem i s dalšími členy vlády.
Chamberlain tak postupně nad svými ministry ztrácí vliv, a čím dál častěji se stává, že je ve vládě přehlasován.
Německá invaze do Nizozemska se prozatím nekonala, ale bouřlivý rok 1939 pokračuje ve znamení Hitlerovy ofenzivy. 15. března je obsazena Praha a pod německou nadvládu se poprvé dostává území, kde nežije německá většina.
Britská vláda se opět shoduje na tom, že nemůže nic dělat a možná v duchu i německý krok vítá. Rozpadem Československa totiž zanikají nejasné britské garance a Britové se nemusejí angažovat vůbec nijak.
Jen ministr války Leslie Hore-Belisha je na zasedání ostře proti. 17. března Chamberlain vystupuje na veřejném shromáždění ve svém rodném Birminghamu. Původně se hodlá zabývat sociálními otázkami, ale lord Halifax jej přesvědčí, aby se zaměřil na zahraniční situaci.
Chamberlain tak učiní, ale většinu svého projevu věnuje obhajobě své dosavadní politiky. Až v závěru se zmiňuje o možnosti válečného konfliktu s Německem. Právě tento projev bývá označován za konec britského appeasementu.
V březnu také Německo zvyšuje tlak na Rumunsko, obsazuje litevskou Klajpedu a zároveň se stupňuje napětí mezi Německem a Polskem, přičemž ještě před půl rokem obě země spolupracovaly při vyvíjení nátlaku na Československo.
Němci požadují Gdaňsk, který byl svobodným městem, a propojení s východním Pruskem, jež bylo smlouvou z Versailles od zbytku Německa odděleno polským koridorem. Pod Halifaxovým tlakem Chamberlain nepříliš nadšeně vyhlašuje britské garance Polsku.
I tento krok je uvnitř Británie kritizován, poněvadž země poprvé ve své historii vlastně nemusí sama rozhodnout o tom, zda půjde do války. Toto rozhodnutí může nyní učinit polský vládce plukovník Beck.
Ani britské garance však Hitlera neodradí a 1. září Polsko napadá. Předtím se pojistí smlouvou se Stalinem. O jeho přízeň se ucházely i západní demokracie, ovšem Chamberlain jednání se SSSR vnímal spíše jen jako zdržovací taktiku.
Ve chvíli, kdy německá vojska již dobývají polské území, vystupuje Chamberlain v britském parlamentu. Všichni očekávají vyhlášení války, premiér však stále otálí a pouze zrekapituluje situaci. Poslanci překvapeně zírají, a pak premiéra tvrdě zkritizují. Objevují se i návrhy na vyjádření nedůvěry jeho vládě.
Chamberlain Německu nakonec válku vyhlásí, ale až 3. září. V rozhlasovém projevu působí rezignovaně a odevzdaně. Mluví především o tom, že jeho mírové snahy nikoliv jeho vinou ztroskotaly. Obhájce appeasementu se tak stává válečným premiérem.
Nová situace si žádá změny uvnitř vlády. V Konzervativní straně má Chamberlain stále velmi silnou podporu, ale vzhledem k ohrožení, kterému musí Británie čelit, je nutné sestavit vládu široké koalice.
Jenže labouristé se vlády pod Chamberlainovým vedením odmítají účastnit. Naopak, na ministerské posty se vracejí Winston Churchill a Anthony Eden.
Chamberlainovi schází pověstný Churchillův buldočí tah na branku. Ve válce zvolí defenzivní taktiku, kterou shrnuje slovy: „Cesta, jak zvítězit, spočívá v tom, že přesvědčíme Němce, že válku vyhrát nemohou.“ Takže zatímco obránci Varšavy umírají, na západní frontě vládne klid.
17. září je britský válečný kabinet postaven před další problém. Na základě tajných německo-sovětských protokolů překračuje Rudá armáda východní polské hranice a vpadává Polákům do týlu.
Vláda řeší, zda je tento krok důvodem k vyhlášení války. Zvítězí pragmatická argumentace lorda Halifaxe. „Pomůže vyhlášení války Sovětskému svazu porazit Německo? Odpověď je myslím jasná.“ Londýn tak před sovětskou agresí zavírá oči.
Poláci se brání něco málo přes měsíc. Začátkem října vystupuje Hitler s projevem, ve kterém západním mocnostem nabízí mír. Chamberlain se podobným návrhům brání, je si vědom jejich negativních účinků na morálku britského obyvatelstva.
„Vždycky jsem se obával více mírové nabídky než leteckého náletu,“ píše v dopise své sestře. Zároveň dává najevo, že se současnou německou vládou nelze vzhledem k její proradnosti vyjednávat.
Zatímco Chamberlain preferuje spíše pasivní taktiku, lord admirality Winston Churchill je ve svém živlu a překypuje nápady. Neustále prosazuje zaminování vod v severních mořích, byť by se to Norům nebo Švédům nelíbilo.
„Koneckonců, bojujeme i za jejich svobodu,“ odbývá mávnutím ruky obavy před porušením neutrality těchto zemí.
Koncem roku 1939 je světová pozornost skutečně nasměrována do Skandinávie. Stalin zde silou chce prosadit své požadavky a napadá Finsko. Tentokráte Velká Británie i Francie vyjadřují odhodlání Finům pomoci, ale dřív, než přistoupí k akci, kývnou Finové na podmínky příměří. Prestiž západních zemí opět klesá….
A má klesnout ještě více. Britové se začátkem dubna 1940 rozhodnou zaminovat norské pobřežní vody, přes které Němci dovážejí železnou rudu ze Švédska, ale se svou iniciativou přicházejí pozdě. V té době už totiž probíhá nacistická invaze do Dánska i Norska.
Chamberlainova vláda do Norska vysílá expediční sbor. Přes jisté počáteční úspěchy však norská operace skončí pro Brity krachem. Vinu na tom nese i Winston Churchill, který jako ministr námořnictva často mění svá rozhodnutí.
Nicméně, veřejnost i parlament kladou zodpovědnost za neúspěch Nevillu Chamberlainovi.
Labouristé se rozhodují vyvolat hlasování o důvěře vládě. Premiér však udělá zásadní chybu. Zapomene, že je premiérem celé Velké Británie a o vyjádření podpory požádá pouze své spolustraníky. Hlasování sice technicky vyhraje, ale se zděšeným výrazem sleduje, kolik členů jeho strany se staví proti němu.
Pochopí, že ve válečném stavu je jeho pozice neudržitelná a rozhoduje se pro demisi.
Vzhledem ke konzervativní převaze v parlamentu musí být Chamberlainovým nástupcem člen této strany. V úvahu připadají pouze dvě osobnosti: lord Halifax a Winston Churchill. Halifaxe podporuje převážná většina Konzervativní strany, Churchilla zase labouristé, kteří jsou ochotni konečně do vlády vstoupit.
Zásadní schůzka o premiérském nástupnictví se uskuteční odpoledne 9. května 1940 na Downing Street 10. Přítomni jsou Chamberlain, Halifax, Churchill a šéf konzervativní poslanecké frakce Margesson. Chamberlain naznačuje, že by preferoval Halifaxe, to samé zopakuje jménem poslaneckého klubu i Margesson.
Churchill se zahledí do země a nevydá jediné slovo. Ticho trvá dlouho a začíná být trapné. Halifax to nevydrží a hlesne, že jako člen Horní sněmovny by nebyl ideálním premiérem. A když se za Churchilla postaví i předáci Labour Party, je rozhodnuto.
Nový premiér si Chamberlaina ve vládě ponechá ve funkci Lorda Presidenta. Chamberlain ovšem i nadále zůstává předsedou Konzervativní strany, takže zásadní vliv na politiku mu zůstává. Ve své soukromé korespondenci vyjadřuje naději, že po skončení války by se do premiérského křesla mohl vrátit.
Asi žádný jiný předseda vlády nemusí ihned čelit takovým problémům jako Winston Churchill. Prakticky ihned po jeho jmenování zahajují nacistická vojska invazi do zemí Beneluxu a do Francie. Ve chvíli, kdy se francouzský spojenec hroutí a situace vypadá beznadějně, přichází lord Halifax, který je stále ministrem zahraničí, s návrhem na sondážní rozhovory s Mussolinim, který by poté mohl zprostředkovat smír.
Churchill není v zásadě proti, ale chce ještě nějakou dobu vydržet. Podle něj jde o to alespoň zvládnout první německý útok, aby případná vyjednávací pozice nebyla tak zoufalá.
Situace hrozí rozkolem v kabinetu, když Neville Chamberlain naposledy zasahuje do britských dějin. Postaví se za Winstona Churchilla, a tím jej vlastně zachraňuje v čele kabinetu.
O pár dní později vstupuje do války i Itálie, a Halifaxova iniciativa tak pozbývá významu. Francie padne, což Chamberlain přivítá s hořkým úsměvem: „Alespoň jsme se té přítěže zbavili. Bylo by mnohem lepší, kdyby byli neutrální od samého začátku.“.
Stále více lidí však již žádá jeho odchod z vlády a jeho zahraniční politika třicátých let je velmi kritizována.
V létě 1940 nejen Anglie, ale i samotný Chamberlain bojuje o život. Tento štíhlý vitální muž dlouho netrpí zdravotními problémy, ale při kontrole mu je objevena rakovina střev. V červenci podstupuje operaci a do vlády se vrací začátkem září.
„Stále si musím zvykat na život částečně ochromeného muže. Vím, že případné poválečné premiérství je vyloučené.“ Dne 3. října poté co Churchill zjistí skutečný zdravotní stav svého kolegy, přijímá jeho demisi.
V tu dobu už Chamberlainovi zbývá jen pár dní života. Ještě jednou se ve svých myšlenkách vrací k Mnichovu: „Nikdy jsem nezapochyboval o správnosti toho, co jsem udělal v Mnichově.“ Zároveň však nacistický režim odsuzuje:
„Je nepředstavitelné, že by lidská civilizace měla být trvale ovládána tak zlými lidmi a takovým zlem.“.
Neville Chamberlain umírá 9. listopadu 1940. Kdyby byl premiérem v klidnějších dobách, stal by se nadmíru úspěšným politikem. Jenže osud jej přivedl na scénu v dobách největších bouří. Jeho snaha zachovat mír byla jistě upřímná. Ale neuvědomil si, že s násilím se nedá vyjednávat….
