Vynálezy, které prorazí po celém světě, zpravidla přinášejí svým autorům slávu i zasloužené ekonomické zajištění. Tedy pokud žijí ve svobodné společnosti. Otto Wichterle však takové štěstí neměl, protože v dobách, kdy byl na vrcholu tvůrčích sil, českou zemi ovládal komunistický režim..

Wichterle vešel do dějin vědy především jako vynálezce moderních kontaktních čoček a také silonu. Zároveň ukázal i svou občanskou statečnost a většinu svého plodného života čelil nejrůznějším překážkám.

Nakonec se však i on dočkal zadostiučinění a právem mu náleží místo v pantheonu české vědy.

Nechybělo přitom málo a zdokonalit kontaktní čočky a vynalézt silon by musel někdo jiný. Rodák z Prostějova, kde přišel na svět v roce 1913, ve svých šesti letech totiž spadl do nádrže s močůvkou. Byl z ní sice vytažen, ovšem ošetřující lékař mu nedával příliš nadějí na přežití.

Po dva roky byl mladý Otto upoután na lůžko, nakonec se však dokázal plně zotavit.

Na rozdíl od mnoha jiných českých velikánů Wichterle nepocházel z nuzných poměrů. Jeho otec byl úspěšný prostějovský podnikatel, stejně tak jako oba jeho dědové, kteří navíc byli poslanci v zemském sněmu.

I když ve škole mladý Wichterle zameškal spoustu času, jeho talent se začal brzy naplňovat. Už jako devítiletý se stal posluchačem státního gymnázia. Nebyl ovšem žádným šprtem, kterého zajímá jen studium.

Tak jako řada Prostějováků, i on propadl tenisu. Však také místní klub, založený v roce 1900, je Mekkou českého tenisu. Na jeho dvorcích trénovaly či trénují takové osobnosti, jako Jana Novotná, Petra Kvitová nebo Tomáš Berdych.

Wichterle se ovšem nakonec na wimbledonské dvorce nepodíval, zato zvládl odmaturovat s vyznamenáním a mířil na univerzitu. Byl vynikající v matematice, a tak uvažoval o strojní fakultě pražského ČVUT. Po konzultacích se svým okolím však nakonec v roce 1931 zahájil studium na fakultě chemické.

Studium ukončil v roce 1935, když obhájil svou diplomovou práci vedenou chemikem Emilem Votočkem (1872–1950). Ten mu poté nabídl, aby na fakultě pokračoval dál. V roce 1936 se Wichterle stal doktorem a na sklonku třicátých let vedl chemické laboratoře určené druhému ročníku.

Nestal se však řádným odborným asistentem, zkusil tedy prorazit v novém oboru: v biochemii. To ovšem také znamenalo zapsat se na studia medicíny. A jak známo, tato škola rozhodně není z nejlehčích.

Vše zvládal, jenže v té době podobně jako do mnoha jiných osudů zasáhla vysoká politika. V roce 1933 se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler, který se nijak netajil svými expanzivními plány. V březnu 1938 nacistická vojska vstoupila do Rakouska a další na řadě měla být poslední svobodný a demokratický režim ve střední Evropě, tedy ten československý.

Československá republika byla nucena nejdříve Německu odstoupit své pohraničí a dílo zkázy bylo dokonáno 15. března 1939, kdy wehrmacht zahájil okupaci českých zemí. V očích nacistické ideologie byli Češi podlidé, kteří ve střední Evropě neměli co pohledávat.

Zatím měli sloužit německému válečnému průmyslu a po válce měli být odsunuti na východ. Česká inteligence byla nežádoucí, stejně tak jako české vysoké školy. „Nejdřív zrušení středních škol, potom i škol národních.

Už nikdy české vysoké školy, jen přechodně „Collegium bohemicum“ při německé univerzitě v Praze,“ zapsal si tehdejší říšský sekretář pro Protektorát Čechy a Morava Karl Hermann Frank (1898–1946). Nejnadějnější lidé měli nanejvýš studovat v Německu, kde by byli germanizováni, avšak z Čecha se měl podle představ nacistů stát dělník a otrok.

Nacisté hledali záminku, jak české univerzity uzavřít. 28. října 1939, v den výročí založení Československé republiky, lidé po celé zemi vyšli do ulic. Demonstrace však byly brutálně potlačeny jednotkami SS, které nasadily i ostrou střelbu.

Zasaženi byli student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček. Sedláček byl mrtev na místě, Opletal svým zraněním podlehl 11. listopadu.

Wichterle ten den suploval, ale studenty vyzval, aby šli do ulic. 15. listopadu se konal Opletalův pohřeb, který se změnil v další demonstraci proti okupantům. Odpověď nacistů byla tvrdá. O dva dny později nacisté zatkli 1200 studentů (drtivá většina z nich se nejpozději v roce 1943 vrátila domů), devět jich popravili a vydali nařízení o uzavření českých vysokých škol.

Univerzitní pracovníci tak byli bez zaměstnání a Votočkův asistent Wichterle nebyl výjimkou. Po určitém váhání nakonec zakotvil ve Výzkumných chemických dílnách společnosti Baťa. Firma Baťa v té době již nebyla jen výrobcem obuvi.

Produkovala i pneumatiky, pryž, umělá vlákna, ba i jízdní kola či letadla. A tak rozsáhlé portfolio vyžadovalo i vlastní výzkum materiálů.

Wichterle se zaměřil na výzkum umělých vláken. Právě zde byl položen základ silonu. Spolu s kolegy Aloisem Novotným a Jiřím Procházkou vypracovali technologii výroby kaprolaktamu a již v roce 1941 připravovali ve své laboratoři vlákna polyamidu, která byla možno spřádat.

Své výzkumy však před nacisty tajili, aby jejich výsledky nebyly zneužity ve válečném tažení. Přesto si Gestapo na Wichterleho počíhalo. O Vánocích 1942 jej zatklo kvůli odbojové činnosti. Wichterle nebyl zapojen v žádné skupině, jen se scházel s přáteli a společně s nimi poslouchal zahraniční rozhlas. Ve vězení nakonec strávil čtyři měsíce.

Umělé vlákno, které se před Němci podařilo uchránit, se původně mělo jmenovat winop podle zkratek jmen jeho objevitelů, ale nakonec i kvůli podobnosti s jíž existujícím nylonem byl zvolen název silon. K samotné výrobě však došlo až takřka po deseti letech od jeho objevení.

V květnu 1945 byli nacisté konečně poraženi a republika si alespoň na chvíli vydechla. Wichterle se vrátil na pražskou chemickou fakultu, kde začal také přednášet organickou chemii. V roce 1949 byl jmenován nejdříve asistentem, pak profesorem a vedoucím oddělení technologie plastických materiálů, které založil.

Nebyl však členem komunistické strany, což po únoru 1948 byl pro pokračování kariéry zásadní nedostatek.

Kromě výzkumné práce se Wichterle rovněž věnoval psaní moderních chemických skript. Na fakultě mu ovšem přibývali nepřátelé, protože odmítal hodnotit studenty podle třídního původu. Doba mu příliš nepřála, přesto právě v té době začal vznikat jeho největší objev.

Kontaktní čočky svou historii začaly psát již na sklonku 19. století. Tehdy se ovšem ještě vyráběly ze skla, což pro oko nebylo příliš pohodlné. Později se při jejich výrobě začalo používat plexisklo, ale ani ono nebylo tím pravým ořechovým.

Když se Otto Wichterle v padesátých letech zabýval vývojem síťovaných hydrofilních gelů, z počátku jej nenapadlo, že by mohly najít využití v oblasti očního lékařství.

Onen nápad se zrodil ve vlaku. Wichterle nahlížel přes rameno cestujícímu, který četl v novinách zprávu o využití titanu při výrobě očních protéz a napadlo ho, že hydrofilní gely by byly vhodnější. Cesta k čočkám však byla ještě dlouhá.

Wichterlův blízký spolupracovník Drahoslav Lím (1925–2003) vyvinul speciální hmotu, ze které by kýžené čočky mohly vzniknout.

Den před Vánocemi 1961 si Otto Wichterle z dětské stavebnice Merkur sestavil prototyp odlévacího zařízení (později nazývaný „čočkostroj“) a jako náhon použil dynamo z jízdního kola svých synů. A tak na Štědrý den si Wichterle dal speciální dárek, když vyrobil první měkké kontaktní čočky na světě.

V té době již nepůsobil na Chemické fakultě, odkud byl v roce 1958 vyhozen, nýbrž v Ústavu molekulární chemie ČSAV. Vedoucí místa však Wichterlův výzkum vyhodnotila jako neperspektivní, proto odléval čočky v domácích podmínkách.

Ještě během Vánoc Wichterle prověřil svůj vynález, když jej společně s očním lékařem Maxmiliánem Dreifusem vyzkoušel na 2. oční klinice na několika pacientech. Fungovalo to!

K uvedení do praxe však pochopitelně nemohlo dojít ze dne na den. Bylo nutné uskutečnit více testů a experimentů. V šedesátých letech se však již dýchalo volněji, takže Wichterleho nikdo tolik neomezoval.

Dokonce se stal ředitelem Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR. Navíc se neváhal veřejně angažovat. V roce 1968 spoluinicioval a podepsal prohlášení 2 000 slov, ve kterém bylo požadováno více svobody a demokracie a který v podobě manifestu sepsal spisovatel Ludvík Vaculík (1926–2015).

Jako bezpartijní zasedl Otto Wichterle i v parlamentu. Avšak nastupující nové utužování komunistického režimu, podepřené 150 000 sovětskými vojáky, kteří od srpna 1968 Československo okupovali, situaci vracelo do starých kolejí.

Wichterle se stal opět nepohodlným, byl zbaven místa ředitele, mohl nadále působit jen v ústavní laboratoři. Bral to s nadhledem. Na otázku, jak se máš, odpovídal: „Skvěle jako nikdy, ale nesouhlasím s tím.“.

Už v šedesátých letech se československé vedení domluvilo s Američany na licenční výrobě měkkých kontaktních čoček. V roce 1971 firma Flexible Contact Lens Corporation získala povolení uvést čočky na americký trh.

Československo i sám Wichterle měli získávat nemalý podíl ze zisku. Patent byl však jinými firmami často porušován, což vedlo k otevření vleklých soudních pří. Korunním svědkem při nich by byl sám Wichterle, avšak komunisté jej nechtěli pustit ze země.

Když mu po letech konečně povolili vycestovat do USA, Wichterle suverénně vyvrátil veškeré pochybnosti o pravosti patentů.

Komunisté do sporu zasáhli v roce 1977 po svém. Aby jméno Otto Wichterleho upadlo v zapomnění, licenční smlouvu prostě a jednoduše zrušili. Takže zatímco americký výrobce inkasoval stovky milionů dolarů, československá ekonomika nedostala nic.

Podle střízlivých odhadů tímto nesmyslným krokem komunisté připravili Československo nejméně o miliardu dolarů.

Wichterle se nakonec uznání dočkal, ale nejdřív musela přijít listopadová revoluce. Už v roce 1990 byl zvolen prezidentem ČSAV, kterým zůstal až do rozdělení československé federace. O rok později jej prezident Václav Havel vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.

Stranou nezůstala ani Univerzita Karlova, která mu udělila čestný doktorát. A od roku 1993 nám nad hlavami létá planetka, která nese Wichterlovo jméno.

Svou vitalitu si Wichterle zachoval do pozdního věku. Po ústavu jezdil na koloběžce, aby neztrácel čas. V roce 1988, kdy byl již v důchodu, se vyučil soustružníkem. Neustále sledoval dění ve svém oboru. Do vědeckého nebe odešel 18. srpna 1998.