Nahlédněme do budoucnosti naší planety, jak ji vidí současná věda. Nejlépe to asi vystihli američtí vědci Peter Ward a Donald Brownlee, kteří ji přirovnali k trajektorii (dráze) dělové koule.
Pokud je vystřelena z děla kolmo vzhůru, dosáhne určité výšky, zpomalí, zastaví se a začne se vracet zpět na zem. Stejně tak Země podle jejich teorie dosáhla svého vrcholu a začíná se vracet do stadia horkého světa.
„Život se stane postupem času méně rozmanitým, méně složitým a méně hojným. Poslední formy života se podle této teorie budou v mnohém podobat prvotním formám, Půjde o jednobuněčné bakterie, poslední přeživší organizmy na Zemi“, říkají oba jmenovaní badatelé. O tom, že Zemi čeká celá řada katastrofických scénářů není pochyb. Naše sluneční soustava, ani okolní vesmír nejsou tak bezpečné pro život jak by se zdálo. Hrozba dopadu velkého asteroidu, či dokonce malé planetky na zemský povrch je docela reálná. Docházelo k tomu v minulosti, bude k tomu docházet i v budoucnu. Stejně reálný je návrat doby ledové a to v několika periodách.
Příchod ledového království je na dosah
Přesto, že život naší planety se dá předpokládat ještě po miliardy let, v relativně krátkém období několika tisícovek či dokonce stovek let se vrátí doba ledová. Ač se zdá, že je to v přímém rozporu s realitou postupného globálního oteplování, jde o neodvratný fakt. Proč tomu tak je? Není to v historii naším planety žádná novinka. I v minulosti docházelo ke zvyšování rozdílu teplot mezi rovníkovými oblastmi a póly. To mělo za následek zvýšené vypařování vody kolem rovníku a vodní páry pak byly hnány stále silnějšími větry k pólům. Ostatně zvýšené pohyby vzdušných mas už můžeme pozorovat dnes. Stále častější jsou, i v zeměpisných šířkách, kde byly v minulých stoletích vzácností, vzdušné hurikány, tornáda a silné vichřice. V oblasti pólů se bude voda hromadit v podobě ledu a postupně naroste ledovcový příkrov. Ten se rozšíří do okolí a svojí bílou barvou bude odrážet více slunečního záření. Póly i přilehlé oblasti se tak budou postupně ochlazovat a ochlazení pak zasáhne i střední pásma planety.
Oteplením k ochlazení
V současné době je realitou globální oteplení. Země se neustále více a více ohřívá, častější jsou bouře, záplavy i sucha. Koncentrace oxidu uhličitého stoupla v důsledku spalování fosilních paliv a průmyslového rozvoje o 30% a je na nejvyšší úrovni za posledních 450 000 let. Stejně tak stouply od počátku průmyslové revoluce koncentrace metanu na 145%. a množství oxidu dusného stouplo o 15%.
Můžeme se však kojit nadějí, že jde o přechodné období, které za nějakou tu stovku let skončí v důsledku vyčerpání zásob fosilních paliv. Vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry skončí a příroda sama začne snižovat koncentrace skleníkových plynů. Paradoxem je skutečnost, že vypouštěním skleníkových plynů si vlastně prodlužujeme krátkou dobu meziledovou a oddalujeme příchod doby ledové, k níž naše planeta neodvratně spěje. Navíc, když se vrátíme do hluboké minulosti, kdy život vznikal, množství oxidu uhličitého se od té doby snížilo na pouhých 5%!
V důsledku současného oteplování se předpokládá vzestup teploty v tomto století až o 6°C. To by znamenalo obrovské klimatické změny, posun podnebných pásem až o 500 kilometrů a vzestup mořské hladiny o desítky metrů. Proces oteplování by se měl zastavit po roce 2010, kdy by podle katastrofických scénářů měly zkolabovat oceánské proudy, včetně Golfského. Do roku 2020 by pak mělo nastat prudké ochlazení a Země by se postupně začala zaledňovat. Celý proces by však měl trvat další stovky až tisíce let.
V současné době se pohybujeme v relativně krátkém meziledovém období o trvání asi 12 000 let, které se blíží ke konci. Lidská civilizace si však snad dokáže s nastávajícím příchodem ledu poradit, a i když se drasticky sníží plocha obyvatelné pevniny a sníží se počet druhů rostlin a živočichů, pár tisíc let určitě vydrží. Horší situace by ovšem nastala, kdyby se zopakoval scénář doby ledové, která postihla Zemi před 2,5 miliardami let a rovněž před 800 miliony let, kdy Zemi pokryla vrstva ledu vysoká několik kilometrů.
A jak dlouho to všechno může trvat? Podle počítačových modelů bude nová doba ledová trvat „jen“ dva až 10 milionů let. Potom se začnou kontinenty přesouvat na jih, postupně se spojí a vytvoří nový superkontinent, v mnohém podobný bývalému kontinentu, pokrývajícímu Zemi před třemi sty miliony let, zvanému Pangea.
Počítače předpovídají budoucnost
Zmínili jsme se o modelovacích postupech budoucí podoby Země pomocí počítačů. Dnes už víme téměř s jistotou, že tektonický pohyb zemských desek se nikdy nezastavil a pokračuje dál. Kontinenty volně plavou po žhavé hladině magmatu a tak můžeme očekávat, že za 50 milionů let vyroste na místě Středozemního moře obrovské pohoří, sahající od středu Evropy po Perský záliv. Kalifornský poloostrov se posune na sever, stejně jako Antarktida , která přijde o svůj ledový krunýř. Vlivem vytvoření nových zón, kde se budou zemské desky setkávat, se probudí sopečná činnost na Americkém kontinentu, v Asii i v Evropě. Vlivem tání polárních ledů stoupne hladina světových oceánů a moří o více než 100 metrů. Zmizí všechny pobřežní oblasti a dosavadní svět přestane existovat v podobě, v jaké jej dnes známe. Za dalších 200 milionů let se Severní Amerika a Evropa srazí s Afrikou a Jižní Amerika se setká s Indonézií. Vznik nového superkontinentu bude mít samozřejmě dalekosáhlé důsledky v pozemském klimatu a jako nepravděpodobnější se jeví skutečnost, že Země bude mít stejnou podobu, jako v době, kdy se po jejím povrchu proháněli dinosauři.
Slunce jako hvězda smrti
Katastrofické scénáře, které nám připravuje naše planeta jsou však slabým odvarem toho, co pro nás má připraveno dosud životodárné Slunce, které v poledne dodává na každý čtvereční metr zemského povrchu 1000 wattů energie a způsobuje, že den je milionkrát jasnější než noc.
Už dnes mají astronomové ověřeno, že jas Slunce je o 30% vyšší, než v době vzniku Země a stále stoupá. Dnes nám Slunce zajišťuje teplo, světlo zas umožňuje fotosyntézu rostlin a díky tomu můžeme dýchat, jeho gravitace udržuje naši planetu na stálé oběžné dráze. Obrovitý jaderný reaktor však pomalu ale jistě chystá pohromu. V první fázi způsobí stále se zvyšující jas Slunce zánik rostlin. I zde jde o zdánlivý paradox. Místo toho, aby více světla dalo větší možnosti pro vývoj rostlin, bude vše naopak. Vlivem zvýšených teplot dojde ke zvýšené erozi křemičitých hornin a k úbytku atmosférického oxidu uhličitého, což postupně omezí až zastaví fotosyntézu rostlin. S touto teorií přišli už v 70. letech minulého století američtí vědci James Lovelock a Mike Whitfield. Jejich teorie byla nedávno podrobena počítačovým analýzám, z nichž vzešel konečný verdikt: kritické období, kdy přijde Země o svůj rostlinný poklad, nastane za 500 milionů let.
Jak víme, bez rostlin není ani kyslíku a už sama tato skutečnost bude znamenat za dalších pár milionů let konec života. Navíc na planetě nastane vlivem vymizení kořenových systémů rostlin rychlá eroze a zemský povrch se změní v neúrodnou poušť. To už ovšem nebudou na Zemi podmínky vhodné pro život člověka a pokud si nenajde cestu k jiným vhodným planetám, zanikne jako druh stejně, jako ostatní život na Zemi.
Konec světa ve žhavém kotli
Skočíme-li jednu miliardu let do budoucnosti, bude sice Slunce jen o 10% jasnější než dnes, ale na Zemském povrchu budou panovat teploty kolem 70°C a přežívat budou pouze nejnižší organismy – bakterie, tak jako na počátku historie planety. Zemi budou pokrývat horké jedovaté louže, protože v důsledku zvýšení teplot se většina vody doslova odpaří do vesmíru. Obrovské následky skleníkového efektu vyženou teplotu na Zemi přes 1000°C a povrch planety se začne tavit. To by se mohlo odehrát zhruba za 3,5 miliardy let. A jaký bude definitivní konec? Ten nastane zhruba po 11 miliardách života našeho Slunce. Hvězda se stane červeným obrem, pohltí postupně Merkur, Venuši a neunikne ani Země. Naše planeta se ponoří do žhavého jádra hvězdy, kde se vypaří.
Z naší planety se ztrácí voda!
Scénář o kterém jsme hovořili je sice katastrofický, ale nijak se nedotkne nás, ani našich přímých potomků. Jsou zde však i jiné teorie, které jsou daleko hrozivější. Vědci z Pensylvanské univerzity v USA totiž zjistili, že Země přichází velmi rychle o své vodní bohatství a za 500 milionů let po něm nezbude ani kapka!
Ještě strašlivěji na nás musí zapůsobit nejnovější teorie japonských odborníků, kteří tvrdí, že tato katastrofa může za určitých předpokladů nastat už koncem tohoto století!.
Příčinou je únik oceánské vody do vesmíru. Ultrafialové snímky Země, pořízené z Měsíce speciální kamerou, kterou tam umístila posádka Apolla 16, ukazují obrovitý plynný závoj unikajícího vodíku, táhnoucí se desítky tisíc kilometrů směrem ke Slunci. Většina vody odpařující se z oceánů se sice vrací zpět ve formě srážek, ale část je vynesena do nejvyšších vrstev atmosféry, kde se rozloží na vodík a kyslík. Zatímco kyslík zůstane v atmosféře, lehký vodík uniká do vesmíru. Jde o velmi pomalý proces, který by sám o sobě naši současnost neohrozil.
Teorie zatékající Země
Existuje zde však daleko větší hrozba. Jak se zesiluje pohyb zemských desek, mezerami a puklinami mezi nimi pronikají obrovské masy vody do žhavého nitra Země, kde se za obrovských teplot vypařují. To už je daleko rychlejší proces. Japonci spočítali, že tímto způsobem uniká ze Země ročně 1,12 miliard tun vody ročně a proces se neustále zrychluje. Podíváme-li se na tuto děsivou teorii zblízka, zjistíme, že má svou logiku. Čím více vod se bouřlivě v nitru Země odpařuje, tím větší tlaky tam vznikají a zemská kůra se pak trhá na více místech. Přicházejí mohutná zemětřesení, pukliny se rozšiřují a to vše situaci zhoršuje. Jen si připomeňme katastrofální zemětřesení v posledních dnech loňského roku, které postihlo následnými vlnami tsunami jihovýchodní Asii a vybralo si za oběť téměř 300 tisíc lidí. Jeho epicentrum bylo u Sumatry, která se celá posunula téměř o 35 metrů a v obrovské puklině se vypařily miliony tun vody, které pak nenávratně zmizely ve vesmíru.
Vinen je i Měsíc
K naplnění onoho strašlivého scénáře přispívá i náš věčný souputník, Měsíc. Vědecké expertízy prokázaly, že v dávných dobách se nacházel mnohem blíže k naší planetě a obíhal kolem ní mnohem rychleji. Poslední výzkumy však dokazují, že jeho rotace se nejen zpomaluje, ale Měsíc se nám pomalu ale jistě vzdaluje. Je známo, že Měsíc vyrovnává hladiny oceánů a udržuje je na stejné výši. Čím více se nám však vzdálí, tím se sníží jeho přitažlivost a do nitra Země se propadne větší množství vody. To rovněž urychlí tvorbu tektonických poruch a celý proces může nabrat nevídané tempo, tvrdí japonští vědci.
Čeká nás srážka galaxií?
Obrovskou rychlostí 300 kilometrů za sekundu se k naší galaxii blíží další nebezpečí. Jde o spirální galaxii nazvanou M31, která se neodvratně v budoucnu s naší galaxií srazí. Má k tomu dojít za tři miliardy let, tedy dlouho před tím, než naši planetu pohltí žhavé Slunce. Co to s naší sluneční soustavou provede, si zatím nejsou vědci jisti. Může ji to ohrozit, může ji to i zničit a tím i život na naší planetě. Setkáním dvou galaxií se mohou úplně změnit dráhy planet, začnou působit zbrusu nové slapové (přitažlivé síly), naše sluneční soustava může být ze své galaxie vyvržena do mezihvězdného prostoru. Ani jedna z těchto možností pro naše vzdálené potomky nevyhlíží příliš příznivě.
Prameny:
Peter Ward a Donald Brownlee: Život a smrt planety Země, Dokořán 2004
www.space.com
www.spaceflightnow.com
