Česká republika se bohužel nemůže chlubit mnoha stavbami moderní architektury, které by byly vskutku kvalitní. V dobách reálného socialismu i v současnosti vyrostlo v českých zemích více paskvilů než by bylo zdrávo.

Věž na vrcholu hory Ještěd je však jednou ze světlých výjimek. Symbol města Liberce je skvělou stavbou, která ve svém výsledku geniálně spojuje moderní technologie s přírodou..

Projekt věže, který navrhli nedávno zesnulý architekt Karel Hubáček (1924 – 2011) a statik Zdeněk Patrman (1927 – 2011), pochází z let 1963-1966. „Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry,“ okomentoval své dílo Hubáček.

Věž v roce 1969 získala proslulou Perretovu cenu. Tu uděluje jednou za tři roky Mezinárodní unie architektů a mezi jejími laureáty najdeme takové architektonické veličiny jako je třeba italský architekt Renzo Piano (*1937) nebo Brit Norman Foster (* 1935).

Vysílač, hotel a restaurace v jednom vyrostl na místě kamenné rozhledny, která však v roce 1963 lehla popelem. O deset let později tu už stál čtyřiadevadesátimetrový vysílač. Jeho nosnou konstrukci tvoří dvojice železobetonových soustředných válců zakotvených v základové desce uložené v křemencovém podloží.

Vnitřní sloup má výšku 41 metrů a průměr 4,4 metru, na jeho vrcholu pak začíná anténní stožár. Vnější válec má výšku 22,5 metru a průměr 12,5 metru. Uvnitř sloupů se nacházejí schodiště a výtahy a také jsou na nich ukotveny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží. Anténa vysílače má výšku 17 metrů.

I uvnitř je stavba plná poetických a technicistních detailů, autorem interiérů je akademický architekt Otakar Binar (*1931). Tvůrci stavby mysleli na vše, a tak návštěvníka zaujmou měděné dveře, svítidla ve stylu krápníků, lichoběžníkové stojky zábradlí s mosaznými úchyty, výtvarné průniky skla a betonu nebo vzduchotechnika připomínající raketové trysky.

Interiér byl řešen komplexně, včetně speciálních návrhů pro příbory, nádobí či obleků personálu.