Slovo má velkou sílu. A když si jej do služeb najme lež, jeho moc se mnohdy ještě znásobí. Historie zná spoustu lží, které zasáhly do běhu světa. Jedna taková vznikla v 19. století v Rusku..

Američané nepřistáli na Měsíci, Země je dutá popřípadě plochá, mocní v rámci tzv. nového světového řádu chystají gigantickou genocidu. Všechny tyto konspirační teorie, byť postavené na hlavu a racionálně snadno vyvratitelné, mají mnoho příznivců.

A královnou mezi konspiračními teoriemi je ta o globálním světovém spiknutí, kde hlavní úlohu hrají tzv. Protokoly sionských mudrců.

Těžko v dějinách lidstva najít jiný národ, jehož historie si prošla tolika anabázemi, jako ten židovský. Jeho spletitý příběh popisuje již Starý zákon, jím však peripetie Židů zdaleka neskončily. Poté, co Evropu ovládlo křesťanství, byla na Židy většinovou společností kladena kolektivní vina za ukřižování Ježíše Krista.

Ten přitom, jak ukazují historická bádání, chtěl reformovat právě židovské náboženství, judaismus.

„Postupem času křesťané začali přijímat výklad ukřižování, který činil všechny Židy jako celek zodpovědnými za zabití Krista. Podle tohoto výkladu spáchali židé přítomní Ježíšově smrti i židovský lid kolektivně a navěky hřích bohovraždy.

Po dobu 1 900 let křesťansko-židovské historie vedlo obviňování z bohovraždy k nenávisti, násilí a vraždění židů v Evropě i v Americe,“ píše se ve studii věnované antisemitismu, kterou nedávno vydala bostonská univerzita. Kolektivní vinu Židů odmítla katolická církev až v roce 1965…

V 7. století ovládli oblast Blízkého východu Arabové. Židé se zde, podobně jako křesťané, stali lidmi druhého řádu, kteří museli platit za svou víru zvláštní daň. Postupně proto příslušníci židovského etnika oblast opouštěli. Jejich cílem se stávala hlavně Evropa, avšak ani zde neměli na růžích ustláno.

Evropa na židovské uprchlíky v drtivé většině hleděla jako na cizí element a podle toho s nimi také zacházela. Židé nesměli vlastnit půdu, obvykle museli žít v ghettu, jejich práva byla značně omezená.

Mezi málo oblastí, kde se mohli realizovat, patřil obchod, v němž později dosáhli velkých úspěchů. Problémem bylo to, že půjčování na úrok vnímali katolíci jako hřích, kdežto mezi Židy bylo běžné. Odtud zřejmě vznikl mýtus o lakomých Židech, byť samozřejmě i mezi nimi, tak jako v každé společnosti, se vyskytli jedinci s pokřiveným charakterem.

Židé také kladli důraz na vzdělanost, což jim vydrželo do současnosti. Že se takový přístup vyplácí, dokumentuje například pohled na seznamy držitelů Nobelových cen, ve kterých lidé s židovskými kořeny jednoznačně dominují.

Vraťme se však do středověku. Do Evropy Židé přicházejí ještě v 1. tisíciletí, v českých zemích se jejich první zástupci objevují v 10. století. Vládnoucí dvory záhy pochopily, že na onen prazvláštní prvek v kloboucích lze svádět leckteré politické neúspěchy či katastrofy.

A tak v době morových ran to byli právě Židé, na koho se obrátila frustrace většinové společnosti. Například v dubnu 1348 během morové epidemie ve městě Toulon ve francouzské Provence bylo upáleno 40 Židů, kteří byli obviněni ze záměrného šíření nemoci.

Nikomu nevadilo, že Židé podléhali morovým nákazám stejně, jako jiní lidé. Krvavé pronásledování Židů umožnil v německých městech i tehdejší římský císař a český král Karel IV.

Být Židem nebylo ve středověku žádný med. Obviňování z rituálních vražd či třeba ze znesvěcování hostií bylo téměř na denním pořádku. Tu a tam se některý panovník rozhodl, že je třeba se s Židy vypořádat tak, že budou z jeho vyhnáni.

Tento nucený exodus byl doprovázen zabavováním majetku a stále novým a novým vyžadováním výkupného. Tento neotřelý styl získávání peněz pro státní rozpočet využívala hlavně Francie. Ta v roce 1182 vyhnala Židy z Paříže, z celé Francie pak vypověděl Židy v roce 1254 Ludvík IX., v roce 1322 Karel IV. Sličný, v roce 1359 Karel V. a v roce 1394 Karel VI.

Ovšem nejen Francouzi využívali židovský majetek jako jednoduchý zdroj pro doplnění státních finančních rezerv. Anglický král Eduard I. (1239–1307) předepsal v roce 1275 zvláštní daň židům, kteří půjčovali peníze, aby mohl financovat svou válku s cílem dobýt Wales. Když už Židé nedokázali platit, byli obviněni z neloajality.

Židé byli vyháněni i ze Španělska, z německých zemí a v roce 1750 hodlala vyhnat Židy z Čech císařovna Marie Terezie. Nakonec se spokojila s výkupným, které musela židovská obec platit každých deset let.

Jednou ze zemí, kde se antisemitismus projevoval nejvíce, a kde je hluboko zakořeněný dodnes, je Rusko. Však také pojem pogrom, tedy rasové a národnostní nepokoje, jejichž oběťmi byli Židé, pocházejí z ruského slova gromit, tedy pustošit.

Pogromy se staly běžným jevem během masové vlny protižidovských bouří, které se přehnaly jižním Ruskem v roce 1881 poté, co byli židé nespravedlivě obviněni ze zavraždění cara Alexandra II. (1818 – 1881).

Bezprostředně po propuknutí pogromů byly ve 166 ruských městech zničeny tisíce židovských domů, celé rodiny byly uvrženy do krajní bídy, docházelo ke znásilňování žen, mnoho mužů, žen i dětí bylo zabito a zraněno.

Další vlny pogromů se Ruskem přehnaly mezi lety 1903 až 1906 a také během ruské občanské války na přelomu desátých a dvacátých let.

Dostával-li se ruský carský režim do problémů, užil svou oblíbenou taktiku „hodit vše na Židy“. V této tradici pokračoval i bolševický režim. Obyvatelstvo se vybouřilo, našlo domnělého viníka problémů ve státě a carští úředníci a vládní byrokracie měly na chvíli klid.

Koncem 19. století Rusko procházelo jednou z mnoha svých pravidelných krizí. Evropa a USA v té době zaznamenávaly velký skok kupředu a prakticky nebylo dne, aby někdo nepřišel s novým patentem, průmyslová výroba rostla, stejně tak i životní úroveň střední třídy.

Pozvolna se zlepšovala situace i dělnických profesí, byť zde bylo stále co dohánět. O podobném vývoji si Rusko mohlo nechat jen zdát. A tak pod nablýskanou fasádou carského režimu rostla nespokojenost. Ruská tajná policie se s ní snažila vypořádat mnoha způsoby.

Jedním z nich bylo i sepsání dokumentu, který měl poukázat na údajnou židovskou touhu po světovládě a po zotročení křesťanského světa. Tak vznikly Protokoly sionských mudrců.

Autorem těchto dokumentů byl vrchní cenzor carské tajné policie Matvej Golovinskij. Inspirace ke svému dílu měl spoustu. V protokolech nalezneme doslovné pasáže z knihy Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem francouzského autora Maurice Jolyho (1829–1878) nebo novely Biarritz Němce Hermanna Goedsche (1815–1878).

Podle ní se každých sto let scházejí na jednom z pražských hřbitovů židovští rabíni a kují zde pikle.

V roce 1897 se konal první sionistický kongres a právě v té době začal Golovinskij psát své protokoly, které dokončil v roce 1903.

Výsledkem bylo 24 tzv. protokolů, které velmi dopodrobna popisují mechanismus převzetí vlády nad světem: „Pro nás neexistují překážky, které by omezovaly naše aktivity. Naše nadvláda existuje v tak nezákonných podmínkách, že ji běžnou terminologií můžeme nazvat silným slovem – Diktatura.

Mohu vám s čistým svědomím říci, že až přijde náš čas, my – zákonodárci – budeme vynášet ortely a vykonávat rozsudky, budeme zabíjet a udělovat milost, my, jako hlava všech našich vojsk, sedíme na koni vojevůdce.“.

Ruský carský režim se bál spousty věcí, ze všeho nejvíc však demokracie a svobody obyvatel rozlehlé říše na východě. Právě svoboda a demokracie jsou východiskem pro ono ovládnutí světa Židy. Ti mají ostatním národům nabídnout demokracii, která pomůže rozvrátit konzervativní křesťanské hodnoty.

V protokolech se také hovoří o svobodě tisku nebo o rozvracení tradičních rodinných jednotek. Golovinskij si byl již v té době vědom, že pro carské Rusko je nebezpečím revoluce. Proto v protokolech obhajuje komunismus:

„Objevujeme se na scéně jako údajní zachránci dělníků od tohoto útisku, když jim navrhujeme, aby vstoupili do řad našich bojových sil – socialistů, anarchistů, komunistů – kterým jsme vždy poskytovali podporu ve shodě s domnělým pravidlem bratrství.“.

Po ustanovení globální autokracie bude každý člověk vládou kontrolován. Vyučování ve školách bude zásadně omezeno, aby se z lidí staly poslušné loutky. Šestnáctý protokol se zabývá přeměnou dějin tak, aby vyhovovaly židovským světovládným cílům, sedmnáctý protokol počítá s totálním zničením duchovenstva a advokátů.

„Aby lidé přivykli poslušnosti, je nutné vštípit jim lekce ze skromnosti, a proto bude omezena výroba luxusních předmětů. Tím zvýšíme morálku, která byla pokažena soutěžením na poli luxusu,“ píše Golovinskij.

Že jsou protokoly podvrhem, bylo vzdělaným lidem jasné již poté, co se objevily na veřejnosti. Jak bylo zmíněno, Golovinskij se nechal inspirovat staršími texty. Tak třeba v již zmíněném Dialogu v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem se píše:

„Jak bůh Višnu bude mít moje strana sto paží a tyto paže budou prodávat v celé zemi své ruce zástupcům všech politických směrů.“ A co tvrdí protokol č. 12? „Budu mít jako indický bůh Višnu sto rukou a každá bude držet prst na pulsu jednoho směru veřejného mínění.“ Podobných příkladů lze najít více.

Ovšem Protokoly ihned po svém vydání v roce 1903 zaznamenaly mezi veřejností nemalý ohlas, který mezi mnohými konspirátory, jimž je antisemitismus vlastní, vydržel dodnes.

V roce 1905 je poprvé celé vydal ve svém díle Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost ruský autor Sergej Nilus (1862–1929). Nilus, který o sobě tvrdil, že je mystik, prohlašoval, že Protokoly získal na prvním sionistickém kongresu v Basileji.

Poté, co byl obeznámen s faktem, že celý kongres byl veřejně přístupný, Nilus přišel s dalším vysvětlením, že jde o zápis z tajného setkání Židů, které se uskutečnilo buď v roce 1902, nebo 1903.

V roce 1905 Rusko nečekaně prohrálo válku s podceňovanými Japonci. V souvislosti s tím proběhla v Rusku revoluce, ze které se snažila těžit především střední třída.

Porážka i nepokoje byly opět mnohými přičítány Židům, a Protokoly tak získávaly na popularitě. Zvláště je obhajovali konzervativní vyznavači pravoslaví. Z revoluce nakonec nezbylo nic. Přestože byl zřízen parlament (duma), zůstala veškerá moc v carových rukou.

Další vlna zájmu o Protokoly se zvedla po roce 1917, kdy Rusko opět spadlo do víru revoluce. Moc v zemi převzali bolševici a začala vleklá a krvavá občanská válka, ve které nakonec zvítězili rudí. Mnozí ze strany poražených odcházeli do emigrace a své nové země poté seznamovali s Protokoly.

Jejich obdivovatelem se stal i americký průmyslník Henry Ford (1863–1947), který je otiskl ve svých novinách. Avšak největšího ohlasu v meziválečném období dosáhly v Německu. Adolf Hitler (1889–1945) založil svou zrůdnou ideologii v první řadě právě na nenávisti k Židům a ruské dílo se mu náramně hodilo.

„Jak dalece je existence tohoto národa založena na nepřetržité lži je možno nedostižným způsobem spatřit na Protokolech sionistických mudrců, které jsou Židy tak nenáviděny,“ zmiňuje Hitler Protokoly ve své knize Mein Kampf.

Nenávist k Židům se stala jedním z ideologických pilířů Německa po nástupu nacistů k moci. Druhou světovou válku nakonec nepřežilo šest milionů Židů.

Avšak ani po skončení války Protokoly neupadly v zapomnění. V Sovětském svazu se znovu začaly šířit během 50. let, kdy za vlády Nikity Chruščova docházelo k vypalovaní synagog. Největší popularitu však získaly v arabských zemích.

A to zvláště poté, co byl založen stát Izrael a v několika válkách uhájil svou existenci.

Vydány byly v Egyptě, v Íránu či v Palestině. Ale třeba také v Indii, kde však byly pozměněny a vyšly pod názvem Mezinárodní konspirace proti Indům.

Ani v současnosti nejsou Protokoly mrtvé a šíří se především prostřednictvím internetu. V politice hrají stále určitou roli, a to i v té evropské. Opírají se o ně především populistické a pravicově extrémistické strany jako třeba řecký Zlatý úsvit.

Naštěstí se mimo muslimský svět Protokoly setkávají se stále menší odezvou veřejnosti.

Zatímco vyznavači konspiračních teorií vnímají Protokoly podobně jako Bibli, mnozí lidé se snažili zjistit, jak to s tímto textem vlastně je. A obvykle docházeli k jednoznačnému názoru, celé protokoly jsou podvrhem.

Již v roce 1920 je zpochybnil britský novinář Lucien Wolf (1857–1930), o rok později v londýnských novinách Times upozornil jiný žurnalista Phillip Graves (1876–1953) na nápadnou podobnost s již zmiňovaným dílem Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquiem.

V roce 1935 je jako falzum označil švýcarský soud. O devět let později se německý spisovatel a historik Konrad Heiden (1901–1966) dopátral, že autorem protokolů je Matvej Golovinskij. Tuto teorii později potvrdili i ruští historici, například v roce 1999 Michail Lepechin.