Americký prezident Ronald Reagan tento stát nazval „Říší zla“. Nebyl daleko od pravdy, vždyť svého času tato země připomínala největší koncentrační tábor na světě. A do života brutálně zasáhla nejen Rusům, Ukrajincům, Litevcům, Estoncům a jiným národům, které v ní musely žít, ale i Čechům a Slovákům, Polákům, Maďarům a mnohým dalším. A nakonec vlastně celému světu..

V německém snímku režiséra Wima Wenderse Tak daleko tak blízko, který je volným pokračováním legendárního Nebe nad Berlínem, čte jeden z andělů myšlenky posledního sovětského vůdce Michaila Gorbačova:

„Jednota, jak je nám předkládáno, může být vytvořena jen ocelí a krví. Ale měli bychom nechat, aby nám k ní ukázala cestu láska. Až poté se ukáže, která jednota vydrží déle.“.

Je paradoxní, že tato slova, jejichž autorem byl ruský básník a diplomat Fjodor Tjučev (1803–1873), byla vložena do úst muži, který stál v čele země, jejíž jednota stála právě na krvi a oceli.

Na počátku stály lákavé a jistě chvályhodné ideje o svobodě, rovnosti a sociální spravedlnosti. Jenže záhy se tyto myšlenky přeměnily v jedno z nejděsivějších impérií, jaké historie pamatuje. Sovětský svaz byl po desítky let postrachem pro svobodný svět a jeho dějiny lemovaly miliony mrtvých vlastních občanů i příslušníků jiných států.

Tyto dějiny se začaly psát 7. listopadu 1917. Později bolševici hlásali mohutnost revoluce, avšak ze začátku si dobytí Zimního paláce, kde sídlila tehdejší zákonná vláda, nikdo téměř nevšiml. Kavárny, divadla i koncertní síně v Petrohradě byly otevřené, nic nenasvědčovalo tomu, že nastává jedna z nejtragičtějších etap v dějinách lidstva.

Poté, co v následných volbách bolševici nezvítězili, vypukla na území Ruska občanská válka. Hlavními postavami bolševického režimu byli tehdy Vladimír Uljanov zvaný Lenin (1870–1924) a Lev Bronštejn zvaný Trockij (1879–1940). Oba, stejně jako bolševická strana byli nelítostní.

„Situace je výjimečná a my musíme zahájit výjimečný teror,“ hlásal Lenin. Občanské válce padlo za oběť nejméně sedm milionů lidí. Bolševici si však svou moc upevnili, a byť byli v mezinárodní izolaci, uvnitř země se stali absolutními pány.

A to i po Leninově smrti v roce 1924, kdy už země nese název Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR.

Po různých frakčních bojích se koncem dvacátých let moci v SSSR ujal Gruzínec Josif Džugašvili (1878–1953), který do historie vešel pod přízviskem Stalin. Na začátku 30. let měl už tak pevnou pozici, že se mohl začít vypořádávat se svými skutečnými i domnělými odpůrci uvnitř SSSR.

Trockij byl ze strany vyloučen první, a to již v roce 1927. O dva roky později byl vypovězen ze SSSR. V exilu ovšem nemlčel a nadále Stalina kritizoval. Stalin si uvědomil, že udělal fatální chybu. Příště už se svými oponenty, ať skutečnými či domnělými, tak „jemně“ zacházet neměl.

Na přelomu dvacátých a třicátých let SSSR zažil několik hladomorů. Katastrofální situace byla zejména na Ukrajině. Stalin však svou propagandou obyvatelstvo přesvědčil, že vinu za hladomor nenese on či strana, ale zemědělci, zejména tzv.

kulaci. Opak byl pravdou, hladomory byly součástí Stalinova grandiózního plánu násilné kolektivizace venkova a industrializace celé země.

Třicátá léta jsou v SSSR ve znamení výstavby průmyslových závodů, výstupu z mezinárodní izolace, ale také velkého teroru. Souostroví Gulag, jak systém věznic nazval spisovatel Alexandr Solženicyn (1918–2008), se rozrostlo po celém státě, od ledových arktických plání až po kazašské pouště.

Čistky probíhaly v armádě, ve společenských organizacích, v průmyslových podnicích, zemědělských družstvech i v samotné straně.

Během tzv. velkého moskevského teroru docházelo až 1000 popravám denně. Snad jen němečtí nacisté byli podobně výkonní jako sovětští komunisté.

Naopak, na mezinárodní scéně byl během třicátých let vnímán jako hráz proti nastupujícímu fašismu a nacismu. SSSR vstoupil do Společnosti národů, předchůdkyně dnešní OSN, podepsal spojenecké smlouvy se západními demokraciemi z Francie a z Československa.

Jednalo se však jen o líbivou fasádu, v předvečer druhé světové války v roce 1939 Stalin neváhal podepsat pakt s Hitlerovým Německem, ve kterém si oba diktátoři mimo jiné rozdělili východní Evropu, a SSSR se zavázal dodávat do Německa suroviny, bez kterých by nacisté svou válku vést nemohli.

„Je to samozřejmě vše jen hra o to, kdo koho přelstí. Vím, co měl Hitler za lubem. On si myslí, že mně převezl, ale ve skutečnosti jsem ho převezl já,“ chlubil se po podepsání paktu Stalin. Avšak 22. června 1941 se ze spojenců, kteří na dobytém polském území pořádali společné vojenské přehlídky, stali nepřátelé na život a na smrt.

Německá vojska vtrhla do běloruských a ukrajinských nížin s takovou vervou, že sovětský stát byl na pokraji zhroucení. „Lenin nám odkázal stát a my jsme vše podělali,“ naříkal Stalin, když nacisté dobyli Minsk.

Za cenu nezměrného utrpení i hrdinství obyčejných Rusů, Ukrajinců, Bělorusů a dalších národností, i díky materiální podpoře z USA a Velké Británie se nakonec Stalin mohl prohlásit za vítěze nad Hitlerem.

Skutečně, sovětská vojska dobyla půl Evropy a společně se spojenci poslala německý nacismus na smetiště dějin. Jenže zároveň došlo k exportu bolševismu do východní Evropy, takže zdejší obyvatelé plynule přešli z jedné totality do druhé.

Kromě toho si SSSR podržel své územní zisky potvrzené již paktem s nacisty v podobě pobaltských republik, východního Polska a severního Rumunska, nádavkem pak ještě Československu sebral Podkarpatskou Rus.

Poválečné období pak probíhalo ve znamení střetu západních demokracií a východního bloku, kde dominantní roli hrál právě Sovětský svaz. Poté co on i USA získaly jaderný arzenál, lidstvo kráčelo po tenkém provaze nad hlubokou propastí.

Nutno však podotknout, že jak členové americké administrativy, tak sovětského politbyra měli natolik rozumu, že atomovou bombu na svého protivníka naštěstí nepoužili.

Po zatažení železné opony znamenal částečné uvolnění vztahů 20. sjezd KSSS v roce 1956, kdy byl poprvé oficiálně kritizován kult Stalinovy osobnosti. V srpnu 1961 však komunisté obehnali západní část Berlína betonovou zdí a karibská krize v roce 1962, kdy se Sověti pokusili instalovat jaderné rakety na Kubě, přivedla svět na pokraj jaderné války.

Moskva podepsala s USA několik odzbrojovacích smluv, ale miliardy plynoucí na obou stranách do zbrojení jejich efekt zpochybňovaly. Zmrazení vztahů znamenala i sovětská intervence do Afghánistánu v prosinci 1979. Už předtím Sověti poslali svá vojska do Maďarska (1956) a Československa (1968).

V době sovětské invaze do Afghánistánu stál v čele SSSR stárnoucí Leonid Brežněv, který v té době již nebyl zcela při smyslech. Jaký byl Sovětský svaz za jeho éry? Jistě, životní úroveň lidí se zlepšovala, ale neskutečně pomalým tempem.

Proti západu i proti mnohým zemím z východního bloku se stále jednalo o zaostalou zemi. I když v některých oborech patřil ke světové špičce, zejména ve vojenství a v kosmonautice, investice do těchto sfér šly na úkor vnitřního dluhu. Sovětský svaz beznadějně zaostával…

Konec vlády Leonida Brežněva (1906–1982) připomínal špatnou tragikomedii. Postupující nemoc ho oslabila a pomalu se stával nesvéprávným. Při návštěvě v Československu ochranka na poslední chvíli zabránila tomu, aby při prohlídce jedné ze stanic metra spadl přímo do kolejiště.

Zemřel v roce 1982 a na jeho místo usedl bývalý šéf tajné policie KGB Jurij Andropov (1914–1984).

Ten si stav sovětské společnosti uvědomoval, však se také pustil do určitých reforem, pokoušel se omezit absentérství, alkoholismus a černý trh, vystupňoval boj proti zkorumpovaným brežněvovským kádrům a řadu funkcionářů poslal do důchodu, některé dokonce i před soud.

Ekonomické reformy potřeboval východní obr jako sůl. V USA trvalo postavení velké továrny 2 roky, v SSSR 9 let. O chaotičnosti tehdejšího uvažování svědčí i fakt, že počet rozestavěných objektů šel do statisíců.

Technické zaostávání za Západem činilo 15 až 25 let, 40 % strojního parku bylo ve stavu totálního opotřebování. Ve venkovských obchodech byly mnohdy k dostání jen vodka, sůl a portréty sovětských aparátčíků…

Andropov již do funkce nastupoval nemocný a po dvou letech nad ním rakovina zvítězila. Jeho nástupcem se stal Konstantin Černěnko (1911–1985). Další nemocný muž, navíc s omezenou inteligencí i rozhledem.

V Kremlu vydržel rok a za tu dobu se snažil celý roztřesený systém vrátit do původních kolejí, z čehož největší radost měli konzervativci v politbyru.

I kremelským aparátčíkům bylo jasné, že do čela SSSR musí přijít někdo relativně mladý a energičtější. Volba padla na Michaila Sergejeviče Gorbačova (*1931). Tento agronomický ekonom byl členem politbyra KSSS již od roku 1971. Zároveň, ač kovaný komunista, netrpěl předsudky, byl zcestovalý a věděl, že životní úroveň na západě je s tou sovětskou nesrovnatelná.

Už z prvních měsíců Gorbačovova úřadování musely stalinistům v SSSR, ale třeba i v Československu, vstávat na hlavě vlasy hrůzou. Řada přestárlých funkcionářů byla odeslána do důchodu, z vyhnanství byl propuštěn nejznámější sovětský disident Andrej Sacharov (1921–1989), začala modernizace ekonomiky, objevily se nové pojmy jako glasnosť a perestrojka. Lidé v SSSR se přestávali bát a začali žádat důstojný život.

Dýchavičná sovětská ekonomika již stála na pokraji zhroucení. SSSR investoval ohromné prostředky do zbrojení, ale také do „spřátelených“ režimů v Asii, Africe či v Latinské Americe. Bylo to úplně stejné, jako by ty peníze spálil, protože jejich návratnost byla nemožná.

Bylo nutné zavést prvky tržního hospodářství, které již znalo Polsko i Maďarsko a omezeně i NDR. Jednalo se o nezbytnost, vždyť podle oficiálních údajů dosahoval sovětský HDP jen 64 % HDP USA. Později ovšem Gorbačov přiznal, že skutečná hodnota sovětského HDP proti americkému dosahovala pouhých 40 procent.

Změny ovšem nešlo udělat ze dne na den. To, jak jsou v Sovětském svazu staré zvyky zažité, ukázala havárie v černobylské jaderné elektrárně v roce 1986. Zatímco smrtelný radioaktivní mrak kroužil nad Ukrajinou a později nad celou Evropou, sovětské vedení se tvářilo, že se vlastně vůbec nic nestalo.

Až švédská měření ukázala, kdo stojí za náhlým zvýšením radiace nad Evropou. I poté však Kreml mlžil a celou událost zlehčoval. Stejně tak se chovalo i komunistické vedení v Československu, které pro ochranu svých obyvatel neudělalo vůbec nic.

Důsledky této katastrofy byly dalekosáhlé. Syndrom akutního ozáření byl potvrzen u 134 pracovníků elektrárny a hasičů. Podle tehdejších statistik na něj doplatilo z této skupiny 50 lidí. Devět dětí zemřelo na rakovinu štítné žlázy a odhadem 3940 lidí zemřelo na rakovinu způsobenou ozářením, avšak tento počet nemusí být konečný.

Podle ukrajinských úřadů byl dopad katastrofy mnohem horší, podle nich souvislosti s výbuchem zemřelo přes 125 000 lidí. A SSSR byl pro celý svět znovu příkladem nedůvěryhodnosti.

Gorbačov se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem (1928–2014) odstartoval i zásadní změny v zahraniční politice. V roce 1988 odmítl Brežněvovu doktrínu o omezené svrchovanosti socialistických zemí, což v té době přivítali zejména Poláci a Maďaři.

Naopak, Husákovo a Jakešovo vedení v Praze bylo hrůzou bez sebe a najednou nevědělo, co má dělat.

Moskva také přestala podporovat různé režimy či povstalecká hnutí po celém světě. Postupně skončily občanské války ve Střední Americe či v Africe, padly některé prosovětské vlády a v únoru 1989 byl ukončen odsun sovětských jednotek z Afghánistánu.

Také vztahy s USA se velmi rychle zlepšily: po setkání Gorbačova a amerického prezidenta Ronalda Reagana (1911–2004) v říjnu 1986 v Reykjavíku přijel na Západě populární „Gorby“ v prosinci 1987 na oficiální návštěvu USA, kde byla podepsána mimo jiné Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu.

Koncem roku 1989 Gorbačov oznámil na Maltě při schůzce s americkým prezidentem Georgem Bushem konec studené války.

SSSR najednou musel čelit vnitřním problémům, které dosud neznal. V roce 1988 vypukla mezi Arménií a Ázerbajdžánem válka o Náhorní Karabach. To bylo území v Ázerbajdžánu, ve kterém ovšem drtivou převahu obyvatel tvořili Arméni.

Již tak těžkou situaci na Kavkaze zkomplikovalo i zemětřesení v roce 1988, které zasáhlo především Arménii. Nespokojenost s centrální moskevskou vládou se objevovala i jinde, zejména v pobaltských republikách, které se s násilným přičleněním k SSSR nikdy nesmířily.

Zároveň se Sovětský svaz začínal vyrovnávat se svou minulostí. Po letech lží Moskva zveřejnila, že masakr polských vojáků v Katyni z doby druhé světové války byl dílem Stalinova SSSR a nikoliv hitlerovského Německa.

Zároveň se ozvala i kritika invazí do Maďarska a Československa a byla uvolněna dosud tuhá cenzura.

Gorbačov zatím lavíroval mezi konzervativním a liberálním proudem. Na 19. sjezdu KSSS v roce 1988, kde s radostí vypočítával všechny chyby strany, jejího aparátu a nejvyšších funkcionářů, formuloval demokratická pravidla pro fungování strany a snažil se zamezit jejímu vlivu v ekonomice.

Zároveň však hájil privilegia této strany, především její dominantní politické postavení ve státě.

Rok 1989 byl ve znamení změn režimů ve východní Evropě. Až na Rumunsko se všude komunistické strany vzdaly bez boje a země tohoto regionu mohly konečně vykročit na cestu ke svobodě. Zatím se v březnu konalo v Sovětském svazu cosi, co zde nemělo po desetiletí obdoby.

Volby, ve kterých mohli kandidovat i nezávislí kandidáti. Komunistická strana si převahu udržela, ale ta již zdaleka nebyla stoprocentní.

V tom samém roce o sobě daly hlasitě celu světu o sobě vědět tři pobaltské republiky, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Napříč těmito zeměmi vytvořily 23. srpna dva miliony zdejších obyvatel lidský řetěz, který dosáhl délky 600 kilometrů.

Řetěz spojil hlavní města pobaltských republik, tedy Vilnius, Rigu a Tallinn. V 19 hodin místního času rozmístění účastníci na čtvrt hodiny spojili ruce, a vytvořili tak nepřerušený řetěz po celé délce.

Kreml odpověděl slovy o nacionalistické hysterii, k jiným krokům se však zatím neodhodlal.

Do roku 1990 SSSR již nevstupoval jako imperiální mocnost. V březnu se Gorbačov stal prvním prezidentem Sovětského svazu, dosud tato funkce neexistovala. Vnitřní drolení však pokračovalo. 11. března 1990 vydaly tiskové agentury celého světa překvapivou zprávu:

„Litevská SSR od dnešního dne již neexistuje. Nový název zní Litevská republika a země se vrací ke státní symbolice nezávislého státu před rokem 1940.“.

Gorbačov si rozpad SSSR nepřál, a tak zareagoval po svém. Litvu odstřihl od ropy a vyvíjel tlak, aby separatistické tendence potlačil. Později do Litvy vyslal i federální jednotky. Bohužel po této akci zůstalo několik mrtvých Litevců…

V Moskvě zatím začala vycházet nová politická hvězda. Byl jí Boris Jelcin (1931–2007), člen politbyra, pozdější prezident Ruské federace. „Rehabilitace padesát let po smrti oběti je dnes běžnou věcí a má to ozdravující účinek na společnost. Pokud jde o mě, přeji si být rehabilitován ještě zaživa,“ nechal se slyšet.

Jelcin byl motorem toho, když 12. června 1990 Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) vyhlásila suverenitu v rámci SSSR. Republiky zároveň začaly jednat o nové všesvazové smlouvě. Na základě referenda byla zřízena také funkce prezidenta RSFSR. Volby byly vyhlášeny na 12. června 1991. Již v prvním kole zvítězil se ziskem 57 % hlasů právě Boris Jelcin.

„Nenacházím slov, jimiž bych vyjádřil duševní stav, který v těchto chvílích prožívám. Poprvé za tisícileté dějiny Ruska skládá prezident slavnostní přísahu před tváří lidu,“ prohlásil nový prezident.

Politické změny byly doprovázeny i změnami ekonomickými. Došlo k peněžní reformě, byla zavedená nová spotřební daň, díky čemuž se maloobchodní ceny ztrojnásobily. Demokratizační síly nabízely jako řešení ekonomických problémů program tzv.

„500 dní“ G. Javlinského a S. Šatalina.  Ten navrhoval rychlý přechod k tržnímu hospodářství a soukromému vlastnictví. V politické rovině prosazoval větší pravomoci republik v rámci svazu a decentralizaci.

V roce 1991 zanikly dvě organizace, které Moskvě zaručovaly kontrolu nad východoevropskými zeměmi, ekonomická RVHP, kvůli které i Československo stále více zaostávalo, a také Varšavská smlouva, vojenský pakt, jenž plánoval útok na západní Evropu.

Protokol o ukončení Varšavské smlouvy byl podepsán v Praze, v hlavním městě země, která se stala jediným vojenským cílem v historii tohoto vojenského uskupení.

V březnu 1991 proběhlo všesvazové referendum, ve kterém se tři čtvrtiny obyvatelstva vyjádřily pro zachování SSSR. Referenda se však nezúčastnily pobaltské země a některá další území. Michail Gorbačov, ač byl ve světě oblíbený, doma rychle ztrácel body.

Jeho největším kritikem byl Boris Jelcin, který již opustil řady sovětských komunistů, avšak rána přišla odjinud.

Konzervativní křídlo komunistické strany vycítilo obavy z rozpadu země. 19. srpna 1991 se staré kádry pokusily o státní převrat. Byl vyhlášen výjimečný stav. Gorbačov byl internován na Krymu, oficiálně kvůli zdravotním komplikacím.

V čele pučistů stál dosavadní vicepremiér Gennadij Janajev (1937–2010). Ten zbavil Gorbačova prezidentské funkce, sám se jí ujal a v zemi vyhlásil výjimečný stav.

Ve chvíli, kdy pučisté internovali Gorbačova, mysleli si, že mají vyhráno. Avšak zapomněli na Jelcina. Ten se nejdřív pokusil spojit se se svým dosavadním rivalem Gorbačovem. To se mu nepodařilo, avšak ještě v den puče oznámil, že v nejbližších hodinách zveřejní výnos, jímž zruší platnost nařízení vydaných pučisty na území Ruské federace.

Zdůraznil zároveň, že nikdo nemá právo ho zbavit moci, neboť byl zvolen z vůle ruského lidu při všelidovém hlasování.

Janajev a jeho věrní si povolali na pomoc armádu. Ta však byla rozdělená, nemalá část jednotek zůstávala za dosavadním vedením země. V Moskvě zatím probíhaly demonstrace, na kterých vystoupil i Boris Jelcin.

Ten vyzval Moskvany k nerespektování výnosů pučistů a zejména k ochraně parlamentu.

Pučisté se nakonec snad i zalekli vlastního postupu. Nervozitu a váhavost utápěli v alkoholu a důležitou roli sehrálo i to, že důstojník tajné policie KGB pověřený zatčením Jelcina, odmítl rozkaz splnit.

Pučistické síly se chystaly provést útok na parlament 20. srpna, k jeho realizaci ale nakonec nedošlo, protože budovu bránily coby živé štíty desetitisíce Moskvanů. I přesto zde došlo k obětem na životech.

Den poté bylo jasné, že puč neuspěl. Na mimořádném zasedání parlamentu Jelcin oznámil, že členové Státního výboru pro výjimečný stav se pokoušejí odletět z Moskvy. Poslanci mu dávají plnou moc k tomu, aby se členům výboru v odletu pokusil zabránit.

Zároveň nastolili zpět do funkce prezidenta SSSR Gorbačova. Ten se konečně mohl vrátit do Moskvy a okamžitě nařídil zatčení pučistů.

Čtyři dny poté Boris Jelcin nařídil na území Ruska pozastavení činnosti komunistické strany. Obsazení sídla strany na Starém náměstí se obešlo bez komplikací. Ke konfliktu nedošlo zejména proto, že většina straníků a zaměstnanců byla evakuována tajnou linkou metra, jež ústila v podzemí budovy.

Události nabraly rychlý spád. Pobaltské země se dočkaly z Moskvy uznání své nezávislosti a brzy je následovaly další republiky.

Republiky jednaly o možném dalším způsobu soužití. O něčem takovém nechtěli Estonci, Lotyši a Litevci ani slyšet, jejich státy se už orientovaly na západ. Jiné země ještě o možném volném svazku uvažovaly.

Sedmého prosince tiskovými agenturami probleskla zpráva, že prezident Ruska Boris Jelcin se má sejít v bělověžském pralese se svými kolegy Leonidem Kravčukem z Ukrajiny a Stanislavem Šuškevičem z Běloruska.

Komuniké ze schůzky bylo pro leckoho šokem: „My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci.“ Gorbačov se snažil SSSR ještě zachránit, avšak marně. Muž, který chtěl Sovětský svaz posílit reformami, nakonec svůj boj prohrál.

21. prosince 1991 podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik dokument, který potvrdil zánik SSSR. Gorbačov, který se o podpisu dozvěděl až po tehdejším americkém prezidentovi Bushovi, o čtyři dny později odstoupil z funkce sovětského prezidenta.

Rudá vlajka se srpem a kladivem sjela z Kremlu dolů a nahradila ji bílomodročervená vlajka Ruské federace.