V posledních několika letech je bezlepková dieta módním hitem. Obiloviny obsahující tuto látku ze stravy vynechávají i lidé, kteří žádné zdravotní problémy způsobené konzumací lepku nemají. Je to ale nutné? Je lepek skutečně škodlivý nebo je to jen nafouknutá bublina?.

Lepek v potravinách lidé ve větším množství konzumují už od neolitu. V posledních několika letech ale tato látka vzbuzuje odmítavé reakce a bezlepková dieta se stala výživovým trendem.

Humbuk kolem lepku pravděpodobně spustil americký kardiolog William Davis v roce 2011, kdy vyšla jeho kniha Wheat Belly (Pšeničné břicho), v češtině vydaná pod názvem „Život bez pšenice“. Na stránkách tohoto díla Davis tvrdí, že pšenice je příčinou civilizačních chorob a to nejen celiakie, ale také obezity a astmatu.

Kromě toho, že Davis ve své knize uvedl mnoho zajímavých faktů a argumentů, je bohužel publikace plná také nesmyslných mýtů. Přesto, nebo možná právě proto, se ale stala světovým bestsellerem a zřejmě tak stála za nenávistným tažením proti lepku.

Podle výzkumů dnes drží bezlepkovou dietu stále více lidí. V americké populaci až 11% lidí ze stravy zcela vyloučilo lepek a mnoho dalších jeho spotřebu výrazně omezilo. Je to ale skutečně zdravé?

Co je to celiakie?

Lepek je souhrnné označení pro dvě bílkoviny gliadin a glutenin. Latinské označení této dvojice – gluten, má původ ve slovu „lepidlo“. Hlavní vlastností lepku je totiž právě lepkavost, která dodává moučnému těstu žádoucí vlastnosti, například elasticitu.

Bílkoviny označované jako gluten se nachází v obilovinách, a to zejména v pšenici, žitu a ovsu. Vůbec nejvíce lepku obsahuje pšenice. Ze všech bílkovin zde gluten tvoří 80%.

V poslední době často diskutovaná látka získala svou neblahou popularitu hlavně díky celiakii. Tato nemoc pochází z řad autoimunitních chorob a její příčina zůstává dodnes neznámá. Pravděpodobně ale roli hrají genetické faktory a spouštěčem mohou být i některé typy infekcí.

Trávicí trakt člověka trpícího celiakií není schopný strávit lepek. Látka tedy přichází do tenkého střeva nerozštěpená. Zde pak dojde k imunitní reakci organismu. Výsledkem je zánětlivá reakce a poškození střevních klků. Kvůli tomu pak zažívací systém celiaka nedokáže efektivně vstřebat živiny.

Tři nemoci způsobené glutenem

V České republice je v současnosti odhadem asi 40 000 – 50 000 celiaků. Z toho ale jen 10 – 15% případů je diagnostikovaných. Většina nemocných tedy neví, že chorobou trpí, nedodržují bezlepkovou dietu a výrazně poškozují svůj trávicí systém.

Celiakie není jediným zdravotním problémem spojeným s konzumací glutenu. Kolem 1 – 3% populace také trpí alergií na lepek, která se s celiakií často zaměňuje. Při alergii ale dochází k rychlým reakcím bezprostředně po požití lepku.

Hlavními příznaky jsou vyrážka, průjem a bolesti břicha. I když jsou symptomy podobné jako u celiakie, nedochází v případě alergie na lepek k poškození střevní tkáně. Stejně jako v případě autoimunitního onemocnění je i jedinou možností pro alergika na lepek, přísná dieta.

Další, i když ne tak jasnou nemocí spojenou s požíváním glutenu, je intolerance na lepek. Odborně se tento problém nazývá neceliakální glutenová senzitivita. V případě této nemoci člověk není ani celiak a netrpí ani alergií na lepek. Přesto mu konzumace těchto bílkovin způsobuje zažívací problémy.

Všeho s mírou

Právě intolerance na lepek spojená s humbukem kolem knihy Williama Davise, je zřejmě zodpovědná za módní boj proti lepku.

Na vině je přitom spíše než samotný lepek nadměrná konzumace produktů z pšenice. Naši předci sice obiloviny jedí už více než 10 000 let, nikdy ale potraviny obsahující lepek nepřijímali v takovém množství.

Dnes si lidé k snídani dají sladkou buchtu, k obědu těstoviny a večeři zaplácnou několika rohlíky a hned mají trojitou dávku lepivé látky. Navíc je obilí neustále šlechtěno. Podle biologů dnes obsahuje několikrát více lepku, než v minulosti.

Většina expertů se ale shoduje na tom, že rozhodně není nutné, aby zdravý člověk ze své stravy gluten zcela odstranil. Drastická dieta může být naopak pro člověka škodlivá. Když člověk vyloučí všechny potraviny obsahující diskutovanou látku, připraví se zároveň o některé prospěšné látky, přirozeně obsažené v obilovinách – například vlákninu, minerály nebo vitamíny ze skupiny B. Jakékoliv omezení navíc může být stresující. Zase jednou tedy vyhrává staré dobré „všeho s mírou“.