Zabíjení mláďat vlastního druhu – infanticida, se vyskytuje napříč celou živočišnou říší, od hmyzu až po naše nejbližší příbuzné lidoopy. Jedná se o jev, který je častý a má mnoho forem, infanticidy se dopouští jak samci, tak i samice. Co tedy vede zvířata k tomuto krutému zacházení s vlastním druhem?

Infanticidy se dopouští celá řada zvířat, od hmyzu, přes obojživelníky, hlodavce a konečně savce, včetně primátů, u nichž se toto kruté chování objevuje u více než 40 druhů. Když odborníci poprvé pozorovali zabíjení mláďat vlastního druhu v přírodě, vysvětlovali si tento jev jako čistě patologické chování.

Později se začaly objevovat i další názory vysvětlující infanticidu, například domněnka, že mláďata konkurují dospělým jedincům v boji o potravu. V roce 1970 přišla antropoložka Sarah Hrdy (*1946) s teorií, podle níž je zabíjení mláďat reprodukční strategií některých druhů, zejména savců.

Tento názor je platný dodnes. Teprve nedávno se ovšem vědcům podařilo díky zkoumání velkého množství savců v divoké přírodě, spojit infanticidu s určitým typem společenského uspořádání. Ukázalo se, že zabíjení vlastních mláďat se nejčastěji vyskytuje u zvířat, kde samci a samice žijí pohromadě a jeden nebo více samců je považováno za dominantní.

Musí také platit, že dominance je omezená a může dojít k nahrazení jednoho alfa samce jiným. A samice musí být schopné se spářit kdykoliv. .

Ve skupinách s dominantním alfa samcem jednou za čas  dochází k „převratu“, kdy se mladší a silnější jedinci zbaví „vůdce smečky“ a sami nastoupí na jeho místo. Ačkoliv se samice snaží tomuto masakru zabránit, jakmile se změní dominantní samec, zbaví se tento jedinec ihned všech mláďat, zejména těch nejmladších.

Z pohledu samců je toto chování naprosto racionální. Nemá pro ně smysl investovat energii do cizích mláďat, která nenesou jejich geny. Ve velké hře života totiž vítězí ten, kdo má největší reprodukční úspěch – dokáže předat nejvíce svých genů.

Tento úkol se dá splnit pouze tak, že má jedinec co nejvíce vlastních mláďat, nebo se postará, aby přežila mláďata jemu příbuzná. Tím, že dominantní samci zabijí cizí potomky, zbaví se cizích genů. Samice ale samozřejmě ztrátu potomků nesou velice těžko a v průběhu evoluce si vyvinuly několik strategií, jak svá mláďata ochránit.

Nejčastější strategií samic je podle vědců takzvané zmatení otcovství. Samice se za krátkou dobu spáří s více samci a nechá kompetici na spermiích. Samci potom netuší, kdo je otcem mláděte a neriskují zabití vlastních potomků.

Tato strategie se potvrdila například porovnáním šimpanzů učenlivých a jejich příbuzných šimpanzů bonobo. Zatímco u prvního druhu dochází k infanticidě, u bonobů matou samice otcovství svou promiskuitou.