Někdo je nenávidí, jiný na ně nedá dopustit. Říká se jim králíkárny, noclehárny, občas se z nich stávají ghetta. Bývala symbolem gulášového socialismu, přitom jejich předobrazy vznikly hluboko před druhou světovou válkou. Ano, řeč je o panelových sídlištích..
Na počátku nebyla vůbec špatná myšlenka. Urbanisté a architekti měli sen, jehož leitmotivem bylo zajištění kvalitního bydlení všem lidem bez výjimky.
Ideálem mělo být zelené, prosluněné, rozvolněné město, kde místo svázaných ulic měly kvést parky a zahrady. Prostory určené k práci v takovém městě, měly být striktně odděleny od obytných míst, které v představách urbanistů fungovaly i jako relaxační zóny.
Jenže, myšlenka je jedna věc a její uvedení do praxe věc druhá…
Výstavbu panelových domů mívá našinec spojenou především s obdobím mezi 60. a 80. lety 20. století. Jejich historie je však mnohem starší. Konstrukční metody k výrobě prefabrikátů vyvinuli Američané už začátkem 20. století.
Majitel stavební společnosti Frank Bunker Gilbreth (1868–1924) přemýšlel, jak nejlépe dostat cihlu k zedníkovi. Systém, který vymyslel, byl působivý, jen bylo potřeba větší cihly. Po skončení první světové války tyto systémy dále rozvíjeli Nizozemci, kteří rovněž postavili vůbec první panelové domy.
Ve dvacátých letech se panelové stavby objevily v Německu. Tato éra je spojena především s legendárním zakladatelem výtvarné školy Bauhaus Walterem Gropisem (1883–1969), který navrhoval domy z betonových dílců.
Až s nástupem Adolfa Hitlera, před kterým Gropius emigroval, byl tento trend zastaven, Hitler jej vnímal jako výraz zvrhlého umění.
Koncem třicátých let pak bylo v Paříži postaveno první panelové sídliště. Během nacistické okupace, v roce 1940, začala experimentovat s panely i zlínská společnost Baťa. Ta postavila betonový dům, ale používala i tvárnice a železobetonové moduly.
V roce 1943 vychází Athénská charta, která se stala jedním ze zásadních východisek funkcionalistického urbanismu. Jejím autorem není nikdo jiný než slavný architekt švýcarského původu Le Corbusier (vl.
jménem Charles-Édouard Jeanneret, 1887–1965). Město mělo podle charty zásadní úkol, a to uspokojovat biologické i psychologické potřeby obyvatel, zajišťovat v duchovní i materiální oblasti jak svobodu jednotlivce, tak i zájmy celé obce. Klíčovými body urbanismu mělo být bydlení, práce, doprava a rekreace.
Regulační plány, které v období Athénské charty vznikají, člení obvykle město na jednotlivé plochy obytného území, výrobní plochy, plochy městského vybavení, dopravní plochy, parky a zeleň. Vzniká tak princip pásmového města.
Zástavba je formovaná jako uvolněná a v nových částech měst tak mizí tradiční sevřené městské prostory.
V roce 1939 se ozývají první výstřely druhé světové války. Krutá jatka, která v lidských dějinách nemají obdoby, trvají více šest let. Po nich jsou zvláště evropská města plná rozvalin, sutin a trosek. V mnoha z nich lidé neměli kde bydlet, navíc konec válečných hrůz mnozí oslavili založením rodiny.
První poválečná léta jsou spojena s tzv. babyboomem, což bytovou krizi ještě zhoršilo.
Výstavba panelových domů, či správněji sériová výstavba bytů, se ukázala být možným řešením tohoto problému. Paneláky se nestavěly jen v sovětském bloku, ale i v západní Evropě, ba i v Kanadě či v USA. Sídliště, která po druhé světové válce vznikají, jsou koncipována v duchu Athénské charty, často s důrazem na dopravní řešení a bezkoliznost provozu, se zahuštěním v hlavních provozních trasách.
Podívejme se nejdříve na panelová sídliště, která v druhé polovině 20. století vyrůstala ve svobodném světě. Zpravidla se z nich staly chudinské čtvrtě, plné přistěhovalců.
Některá z nich se proměnila v sociálně vyloučená ghetta. Tak se tomu stalo například v Chicagu nebo v Paříži. Právě ve městě nad Seinou se místní radnice odhodlala k radikálním krokům, když během 90. let řadu starých panelových domů nechala strhnout.
V americkém St. Louis vzniklo panelové sídliště nazvané Pruitt-Igoe, které bylo koncipováno jako luxusní bydlení pro chudší rodiny. Projekt, který začal vznikat v roce 1954, však skončil totální katastrofou.
Sociální vazby se zde naprosto rozvrátily, míra násilí dosáhla takové úrovně, že i policejní hlídky se bály na sídliště jezdit. Radnice města se v roce 1971 nakonec rozhodla celé sídliště zbourat a do roku 1977 nebylo po sídlišti ani památky.
Naproti tomu ve Švédsku bylo postaveno na přelomu šedesátých a sedmdesátých letech více než půl milionu bytů právě v panelácích a řada Švédů v nich bydlí dodnes.
Švédská sídliště však většinou nejsou špinavá a počmáraná. Vždyť pozornost, jakou Skandinávci věnují čistotě, pořádku a úpravám okolí, je proslulá. Když se vrátíme zpět do Paříže, zjistíme, že některé panelové domy prošly rozsáhlou renovací.
Náklady na demolici jednoho sedmnáctipatrového domu zde byly vyčísleny na 20 milionů eur. Jeho kompletní přestavba vyšla zhruba na polovinu. Malé byty byly pospojovány a výsledkem je navýsost luxusní bydlení.
Sídliště v západním světě nemívala tak gigantické rozměry jako ta východoevropská, do kterých se nastěhovalo i více než 100 000 lidí. Zástavba v nich nebyla hustá, pamatovalo se i na to, že části sídlišť mají sloužit k rekreačním účelům.
Rovněž zpravidla nepůsobila jako šedivá nepropustná hradba, jakou člověk vidí například při příjezdu do Prahy či do Brna po dálnici D1.
Ve východním bloku se panelová sídliště stavěla skutečně ve velkém. V současnosti v žádné zemi Evropské unie mimo bývalý východní blok nepřekračuje podíl obyvatelstva bydlícího na sídlištích 10 %, zatímco v zemích střední a východní Evropy se tento podíl pohybuje mezi 20 a 35 %. Prim v tomto ohledu hrála zejména NDR, SSSR a ČSSR.
Sídliště se stala ideologickou záležitostí, když byla vládní mocí prezentována jako symbol pokroku. Některá města byla vystavena kompletně z prefabrikátů.
Jedním z nich je město Priprjať, které sloužilo jako domov pracovníkům černobylské jaderné elektrárny. Po známé havárii v roce 1986 se z něj však stalo město duchů.
Jiným příkladem může být severočeský Most, který byl vystaven znovu poté, co původní historické město podlehlo bezohledné těžbě hnědého uhlí.
Státní mocí prohlašovaná rovnost lidí našla své ztělesnění právě ve výstavbě panelových sídlišť. Tak se mohlo stát, že na jednom patře vedle sebe bydlel zedník, lékař či profesor filozofie, což jistě přinášelo zajímavá obohacení.
Zároveň se však sídliště stala symbolem nedostatku socialistické ekonomiky. Navíc v drtivé většině případů sídliště rezignovala na ostatní urbanistické funkce vyjma ubytování.
V roce 1953 byl na území bývalého Československa postaven vůbec první panelový dům. Stalo se tak v pražských Ďáblicích, ovšem nikoliv v místech dnešního sídliště Ďáblice, které katastrálně spadá pod čtvrť Kobylisy.
Domu, který vyrostl v ulici U Prefy, tvořil kostru konstrukční systém zvaný skeletopanel.
Patentován byl odlehčený stropní panel, při jehož vývoji byla využita i bionika v podobě analogie s vývojem přírodní konstrukce přesličky za 150 milionů let. Novinkou byl také ornamentálně řešený povrch panelu zlepšující jeho technologické vlastnosti.
Statici domu zprvu nevěřili a až po dvou letech testů se do něj mohli nastěhovat první nájemníci.
Dispozice zde byly velkorysé, každý z dvanácti bytů 3+1 měl rozlohu sto metrů čtverečních. Na fasádě byla ještě omítka a dům měl sedlovou střechu. Další typy panelů však už nepokrytě přiznávaly svou existenci a to včetně spárování.
Kromě několika realizací se ve výstavbě skeletopanelových domů nepokračovalo. Železobetonový skelet byl drahý a chyběla kapacita a technologie k masové výrobě, protože skelety i panely se vyráběly na místě stavby.
Byly nahrazeny typy G40 a dalšími, které využívaly konstrukce z montovaných panelů. První pětipodlažní dům s označením G40 byl postaven v roce 1953 ve Zlíně (tehdy v Gottwaldově). V Praze se první větší sídliště z těchto domů stavělo na Pankráci Na Zelené lišce (1954 až 1955).
Paneláky byly v té době ještě zdobeny různými detaily, domovními znameními, arkádovými vchody, mozaikami, které se však později zcela vytratily. Je třeba připomenout, že první generace socialistických sídlišť vznikala převážně v hornických oblastech, příkladem je ostravská Poruba, a jejich architektonické řešení bylo formováno stalinským socialistickým realismem a obvykle také nebylo založeno na prefabrikovaných panelech.
Ona masová výstavba byla zahájena v 60. letech a vrcholu se dočkala v letech sedmdesátých a osmdesátých. Svůj panelák tak získalo téměř každé město. Tento typ domů se stavěl téměř všude, kde byl kousek volného místa.
Leckde panelové domy pronikly až do samotného centra města. Tak se tomu stalo například v Benešově, ve Vrchlabí, v Rakovníku či ve slovenské Senici.
Některé plány byly skutečně obludné, jako například ten, který vymyslela pražská buňka KSČ. Podle něj měl za své vzít starý a tajuplný Žižkov. Panelová hradba se měla táhnout od Domu odborových svazů až k Olšanskému náměstí.
K realizaci došlo naštěstí jen částečně. Výsledkem je poškozený prostor Olšanského náměstí, jehož stav dokresluje těžkopádná stavba hotelu Olšanka.
Sídliště se v té době stavěla po celé zemi. Jen Praze jich vyrostlo téměř šedesát. Některá z nich se vydařila, jsou v nich světlé byty a v okolí hodně zeleně. Příkladem mohou být Krč, Petřiny, Malešice nebo sídliště Ďáblice.
V Ďáblicích vzniklo i cosi na způsob dvorů. Domy, ač čtrnáctipatrové, nepůsobí masivně a neohrabaně, ale docela křehce a elegantně. Dokonce místní věžáky dají vzpomenout na brutalistní architekturu.
Naopak jinde architekti, urbanisti a zejména stranický aparát šlápli vedle, zvláště tam, kde se při plánování měřítko sídliště vymklo z rukou. To se týká především obrovského sídliště Jižní Město s 26 000 byty, část sídliště Černý Most, kde v jedné jeho části vzniklo cosi na způsob ghetta, a také Prosek se svou extrémně dlouhou panelovou masou podél centrální ulice.
Zajímavostí je, že nejdelší panelový dům na území hlavního města není kupodivu zde na Proseku, ale pár stanic autobusem odsud. V Zelenohorské ulici v Bohnicích stojí panelový dům, který je 300 metrů dlouhý a má 19 vchodů.
Není bez zajímavosti, že se při stavbě sídlišť myslelo i na kulturu, dokonce pro ni byla při finančním plánování vyčleněna určitá procenta. Kromě biografů a kin se ve společných prostorách na chodbách domů objevovaly umělecké plastiky, na volných prostranstvích byly umístěny sochy.
Tak se třeba symbolem pražského sídliště Háje stali dva kosmonauti. Mezi sídlištními sochami nalezneme i díla Olbrama Zoubka či Kurta Gebauera. Těžko si představit, že by do něčeho podobného investovali současní developeři stavící nudná satelitní městečka.
I přes pokusy o kulturní pozvednutí, přinesl některým návštěvníkům Prahy pohled na panelové domy doslova šok. „Po telefonu jsem říkal sestře, že jsou tady ty sovětské domy, ano paneláky. Vypadají jako vězení, jsou tak depresivní!
A nejhorší je, že se jich jen tak nezbavíte, budou tady snad i za sto let. Připomíná mi to KGB a říkám si: Wow, kolik lidí trpělo,“ byl například konsternován známý americký boxer Mike Tyson.
Výsledkem práce stavbařů je jeden a čtvrt milionu panelákových bytů po celé republice. V roce 1985 tvořila panelová výstavba téměř 99 % všech nových bytů v bytových domech.
Zpočátku byli jistě lidé nadšeni z nového bydlení, a snad jim ani nevadilo, že v mnohých případech bydleli v miniaturních komůrkách a v okolí bylo ještě staveniště bez obchodů či škol, které se dostavovaly později. Záhy se však ukázaly některé panelákové průšvihy.
Panelové domy měly mizernou tepelnou a zvukovou izolaci, řada detailů byla navíc odbyta fušerskou prací. Sociální vazby také nebývaly bůhvíjaké. Zatímco lidé se snažili v rámci dostupných možností si své byty zařídit dle svého vkusu, za domovními dveřmi začínala džungle nepořádku, o kterou se nikdo nestaral.
V 70. letech navíc nastala ropná krize, která se projevila i na ceně paneláků, protože jednotlivé prvky se vyráběly ve velkých panelárnách a pak dopravovaly na velké vzdálenosti k jednotlivým stavbám.
Šedivá monotónní hráz gigantických sídlišť, která mnohdy připomínala spíše vojenská kasárna, rovněž ztěžovala orientaci a v mnohých případech vedla i k psychickým problémům a frustraci. Lidé zde byli vyjevení jako závozník Otík Rákosník, poté co ve filmu Vesničko má, středisková vyměnil venkovskou chalupu za pražský panelový byt.
Panelové domy mají řadu problémů, tím největším je zřejmě jejich opotřebovanost. V době, kdy se stavěly, se nepočítalo s tím, že by vydržely déle než sedmdesát let. To by znamenalo, že nejstarším sídlištím pomalu zvoní hrana.
Zdá se však, že panelová sídliště vydrží v našich končinách déle. To znamená, že je nutné se o ně starat. Odborníci jsou přesvědčeni, že samotná konstrukce panelového domu je velmi odolná. V současnosti tak čekají na svou rekonstrukci, jež není z nejjednodušších, téměř dvě třetiny panelových domů po celé republice.
Zvláště domy, které mají v důsledku privatizace roztříštěnou vlastnickou strukturu, mohou často obtížně disponovat potřebnými prostředky pro nutné úpravy.
Řekněme si ještě pár shrnujících čísel. Do roku 1990 se na území České republiky postavilo přibližně 62 500 panelových domů. Více než polovina z nich vznikla v 70. letech, jen mezi lety 1971 a 1980 se postavilo na 33 000 paneláků.
V panelových domech je téměř 1,2 milionu bytů, což je více než čtvrtina všech bytů v ČR. Podle odhadů žije v panelových domech přibližně třetina obyvatel ČR.
Po roce 1989 čekal panelové domy nový život. Především je bylo třeba pomocí polystyrenu zateplit. Poté byly natřeny různými barvami, takže místo uniformní šedi zářil jeden dům zeleně, druhý žlutě, třetí růžově a čtvrtý všemi zmíněnými barvami současně.
Někdy celek působí až kýčovitě. Řada architektů se na takový postup dívá spatra.
Jiný způsob při řešení barevnosti panelových domů zvolil významný český architekt a současný děkan Fakulty architektury ČVUT Ladislav Lábus (*1951). V domech na pražském sídlišti Bohnice naopak pomocí barev zvýraznil jejich „panelákovost“ a konstrukční kouzlo. Výsledek je velmi povedený a vkusný.
Však také Lábus už v roce 1997 napsal: „Hodnota sídlišť a paneláků je v jejich pravdivosti, v pro nás zatím nesnesitelné opravdovosti reflexe své doby. Z tohoto hlediska jsou pro mne opravdovější, a tudíž často krásnější než některé současné realizace bytových staveb.“.
Naproti tomu se ozývají jiné názory, které s Lábusem ne zcela souhlasí. „Paneláková sídliště nejsou plnohodnotným městem. Jsou myšlenkově chudá tím, že tak velké celky vznikly v hlavě jednoho architekta, případně jednoho týmu.
Jeden sebegeniálnější architekt není schopen navrhnout město; proto také Niemeyerova a Costova Brasilie není městem. Opravdové město je střetem velkého množství různých názorů, je to poutavě vyprávěný příběh čitelný různými směry, který má svou dynamiku a mnohovrstevnatost,“ je přesvědčen architekt Vlado Milunić (*1941), mimo jiné autor Tančícího domu na pražském nábřeží.
Oba pohledy mají v sobě jistě kus pravdy. Každopádně, sídliště jsou realitou a řada lidí v nich vede svůj spokojený život. Aktuální situace českých panelových sídlišť je diferencovaná a lze předpokládat, že tato rozdílnost se v budoucnu může zvyšovat.
To znamená, že zvláště z těch menších se mohou stát vyhledávané adresy, kdežto jiná se mohou proměnit v chudinské čtvrtě. Tím pak vznikají obtížně řešitelné problémy pro každou městskou radnici.
Města svůj tvar a charakter získávala po dlouhá staletí. Pokud však nějaký urbanistický celek vznikl během pár let či dokonce měsíců, jeho obyvatelé musí zapomenout na tajemná zákoutí či magické ulice a genius loci.
To se ovšem zdaleka netýká jen sídlišť. Ještě hůře jsou na tom v tomto ohledu tzv. satelitní městečka. Proti nim jsou sídliště urbanistickým rájem. V satelitech není vůbec žádná stopa po přirozené hierarchii, kterou obvykle tvoří náměstí, hlavní ulice a především vybavenost. To na každém sídlišti se postupem času vytvořilo nějaké centrum…
Kromě toho satelity vytvářejí sociální prázdno a z praktického hlediska velmi komplikují dopravu v městech, poblíž kterých jsou postavena
Panelová sídliště mají své nesporné výhody. Byty v nich bývají světlé díky velkým oknům, lidé v nich nemusejí řešit problémy s vytápěním či horkou vodou. Když chce člověk vyrazit do přírody, zpravidla se nemusí trmácet přes celé město.
I když některá sídliště by si zcela jistě zasloužila zbourat, obecně se dá říci, že v současnosti nabízejí mnohem lepší bydlení, než by se mohlo na první pohled zdát.
