Výbuchy nezvladatelného smíchu, tanec a davové šílenství – tak kroniky popisují choreománii už od 7. století. Dodnes přitom není jasné, co podivnou nemoc způsobovalo a její příčiny dál zůstávají záhadou..

První podrobnější popis nemoci označované jako choreománie nebo masová hysterická porucha pochází z roku 1020. Skupina mladých lidí tehdy začala zničehonic tančit na náměstí německého města Bernburgu.

O necelých 300 let později se pod podobnou společností zřítil most přes řeku Mázu v Maastrichtu. Někteří z hystericky se smějících lidí byli tehdy léčeni v útulku při kostele zasvěcenému svatému Vítovi.

Odtud pochází další označení tajemné nemoci, která je známá i pod přezdívkou „tanec svatého Víta“.

Pravděpodobně nejslavnější historický záznam davového šílenství spojeného s nezvladatelnými výbuchy smíchu je spojen s červnem roku 1374. Epidemie choreománie začala v Cáchách a postupně se rozšířila do severní Itálie, Francie a Holandska.

Trvala dva až tři roky a zasáhla stovky tisíc lidí. Tanečníci umírali na vyčerpání i srdeční selhání.

V průběhu 17. století choreománie úplně vymizela. Zbyly po ní jen záznamy v kronikách, legendy a otázky.

Námel nebo jedovatý pavouk?

Už kronikáři a pozorovatelé, kteří mohli v průběhu historie spatřit tančící oběti podivné choroby, se snažili příčinu nemoci vysvětlit. První výklady obvykle spojovaly choreománii s posedlostí ďáblem. Oběti proto byly „léčeny“ pomocí exorcismu.

I když byli vymítači ďábla vyhledávanými odborníky, začalo se postupně hledat racionální vysvětlení tance svatého Víta. S takovým přišli například Italové. Ti se domnívali, že šílenství způsobuje kousnutí tarantulí.

Jako léčba se doporučovalo tančit speciálně sestavenou sérii kroků a pohybů. Dnes se s tímto tancem můžeme setkat pod označením tarantella.

Léčba tancem neměla daleko k pohybové terapii, je ale otázkou, zda nemocným skutečně pomohla.

Vysvětlit nemoc, kterou dnes nemůžeme pozorovat v praxi je velice složité. Přesto se o nalezení příčiny choreománie snaží i současní lékaři a historici medicíny.

Jedním z rozšířených vysvětlení „tanečního moru“ je dnes ergotismus – otrava způsobená námelem.

Sexuální praktiky ukazují na rituál

Plíseň paličkovice nachová (Claviceps Purpurea) napadá lipnicovité rostliny, včetně obilí. Člověk se tak dříve snadno otrávil jejími toxiny. Ergotismus se projevoval například halucinacemi a mohl tedy vysvětlit podivné chování celých davů. Podle amerického experta ale existuje ještě jiné vysvětlení.

Historik lékařství Robert E. Bartholomew se dlouhodobě zabývá analýzou historických textů. Na základě studia pramenů se domnívá, že choreománie vůbec nebyla nemocí, ale rituálem sekty poutníků. Důkazem jsou mu například některé prvky aktu.

Procesí často provázelo otevřené sexuální chování, které tehdejší křesťanská církev odsuzovala. Poutníci navíc často vyslovovali jména neznámých božstev a démonů.

Erupce veselí navíc měly svůj systém. Tančit se začínalo s východem Slunce. V poledne lidé odpočívali a s tancem pokračovali zase až večer, což neodpovídá stavu nemocného člověka.

Ať už je vysvětlení choreománie jakékoliv, dodnes tvoří součást evropských dějin, a to velice zajímavou. Pohled na smějící se taneční procesí musel být v dobách neustálých válečných konfliktů, hladomorů a nemocí skutečně nezapomenutelná podívaná.