Schopnost zpracovávat přírodní materiály ze svého okolí patří k nejstarším dovednostem člověka. Doklady o tom, že si lidé podmanili „obyčejnou“ hlínu, pocházejí již z mladého paleolitu – období před čtyřiceti tisíci lety.

Od té doby se lidstvo sice v lecčems posunulo, keramika však s námi zůstává po celou dobu. A dokonce si život bez výrobků z ní pořád lze představit jen velmi těžko.

Počátky zpracování hlíny

První keramické nádoby, sošky a další výrobky nalézají archeologové v Číně, ovšem postupně se objevují po celém starověkém světě. Právě starověk přinesl zlatý věk a mimo jiné i její název – řecké slovo keramos, označující hlínu a hrnčířské výrobky, se stalo základem pro označení tohoto materiálu ve většině indoevropských jazyků.

Technologie zpracování hlíny se postupně vyvíjela. Nejprve se jednalo pouze o vysušenou hlínu. Brzy naši předkové objevili možnost vypalování v pecích. Vyvíjely a měnily se i způsoby zdobení – možná si ještě z hodin dějepisu pamatujete, jak jste se snažili zapamatovat si názvy jednotlivých kultur právě podle toho, jakým typickým stylem zdobili své hrnčířské výrobky (známá je například kultura vypíchávané keramiky, případně kultura zvoncových pohárů nebo pohárů s provazcovitým vzorem).

A pak přišel hrnčířský kruh

Doslova revoluci ve vzniku „keramického průmyslu“ přinesl vynález hrnčířského kruhu, který umožnil usnadnění a urychlení výroby. K této přelomové události došlo pravděpodobně kolem pátého tisíciletí před naším letopočtem, tedy zhruba ve stejné době, kdy bylo vynalezeno kolo.

Záznamy svědčící o používání hrnčířského kruhu nalezli archeologové po celém světě – v Egyptě, Mezopotámii i Číně, která je dokonce označovaná jako jeho kolébka.

S tím, jak se rychle měnila technika výroby, se měnilo i složení používané hlíny. Lidé zkoušeli přidávat do původní směsi jílu a písku další příměsi, čímž se rozšiřovalo spektrum možností, kde všude keramiku použít.

Objevily se první vypalované cihly (pocházejí pravděpodobně z Egypta), ve středověku potom přišly kachle. Další nápady na sebe nenechaly dlouho čekat.

Už ve starověku přišly první barevné glazury, které přinesly dosud „studenému“ umění nový impuls. Originální ornamenty a typické styly zdobení se šířily jako houby po dešti. Snad každá kultura měla své typické vzory.

Bohatě se rozvíjel obchod s keramikou a mnohdy úchvatná umělecká díla tak cestovala napříč kontinenty, aby nalezla své nové majitele stovky kilometrů daleko. Keramická výroba se stala rovněž předpokladem pro vynález porcelánu, ke kterému došlo na území dnešní Číny kolem roku 200 před Kristem.

Moderní keramika: více než nádobí

Naši pravěcí předkové by se však asi hodně divili, kdyby ve své době dostali možnost nahlédnout do vzdálené budoucnosti. Spatřili by totiž, že z původního přírodního materiálu se vyvinulo něco zcela jiného, co už s keramikou v jejím původním významu nemá vůbec nic společného.

Pod názvem keramika si dnešní odborník totiž představí nikoliv standardní hliněné výrobky, ale futuristické „high-tech“ materiály vyráběné ze slitin odolných kovů používaných pro nejrůznější účely (například v armádě).

Z keramiky se vyrábí třeba i specializované součástky pro elektrotechnický průmysl, ale rovněž celá řada nástrojů a pomůcek běžné potřeby (například kuchyňské nože, keramické dřezy apod.).