Při pohledu zpátky do minulosti je jasně patrné, že věkový průměr laureátů se postupně zvyšuje. Například v první polovině 20. století byl průměrný věk laureátů 56 let. Zhruba od poloviny minulého století lze zaznamenat trend oceňovat vědce v čím dál pozdější fázi jejich života. Na uznání je nutné si počkat déle.

Může za to rozšiřující se povědomí o zákonitostech fungování světa, ve kterém žijeme? Obsáhnout veškeré lidské vědění bylo už ve starověku čím dál tím obtížnější a od určitého okamžiku prakticky nemožné.

Badatelé se specializovali na různé obory, následně pak podobory atd. I tak se však kvůli novým poznatkům a provázáním jednotlivých vědních disciplín doba zasvěcování do dané problematiky postupně prodlužuje.

S přibývajícím věkem však příliš nesouvisí růst kreativity, které je při bádání třeba stejně jako vědomostí. Odpověď na otázku stárnoucích laureátů je tedy třeba hledat jinde.

Podle slov Gustava Källstranda, kurátora Nobelova muzea ve Stockholmu, je důvod především v tom, že před sto lety bylo na světě jen něco kolem tisícovky fyziků. Dnes jich je odhadem kolem jednoho milionu.

„Právě to je důležitý faktor prodlužování čekací doby na Nobelovu cenu. Rostoucí počet  vědců znamená, že ocenění nepřijde hned po přelomovém objevu, ale až s odstupem času, dojde-li k němu,“ říká Källstrand.

Spousta vědců učiní zásadní, průlomový objev v rané fázi své vědecké kariéry, tedy ještě když jsou relativně mladí. Jenomže stejně je na tom tisíce dalších. Než z nich Nobelův výbor vybere nominanty, z nichž jsou později vybráni laureáti, nějakou dobu trvá.

A tak ačkoliv vědec učinil objev jako mladík, vyznamenán je často až v důchodovém věku o desítky let později.