Přesně před 50 lety to vypadalo, že optická vlákna nečeká kdovíjak zářná budoucnost. Tehdejší svět je však potřeboval, neboť rostl objem přenášených informací a kapacita, kterou nabízely konvenční měděné dráty byla nedostatečná.

I sotva dvacetimetrové optické kabely však tehdy dokázaly přenést z jednoho konce na druhý pouhé 1 % světla. Zoufale málo. Rok 1966 však znamenal převrat! S mimořádně důležitým objevem přišli čínský vědec Charles Kuen Kao (1933) a jeho britský kolega George Hockham (1938 – 2013).

Poukázali na skutečnost, že nedostatky jsou dané nečistotami ve skle, které signál rozptylují. Usilovně hledali příhodnější materiál, až nakonec našli křemík, který se při testování jevil jako nejvhodnější.

Postupně docílili toho, že optické kabely dokázaly přenášet světlo na velmi velké vzdálenosti, a to s minimálními ztrátami.

Konvenční měděné dráty mohly být nahrazeny. Naposledy byla mezi Amerikou a Evropou stará technologie použita v roce 1978, kdy byl na dno Atlantického oceánu položen kabel nesoucí název TA-7. Ten další v roce 1988, označený TA-8, už byl optický a disponoval zhruba 10x větší kapacitou telefonních kanálů.

Optické kabely dominují nad měděnými nejenom vyšší kapacitou, ale také vyšší rychlostí a kvalitou přenášených informací. Nespornou výhodou je také odolnost vůči elektromagnetickému rušení a bezpečnost přenosu informací.

V současné době propojují optické kabely všechny kontinenty, vyjma Antarktidy. Na dně světových moří a oceánů leží už kolem 400 000 km kabelů. Ten nejdelší vůbec měří úctyhodných 39 000 km! Nese název SEA-ME-WE 3, což je  zkratka míst, která spojuje – Jihovýchodní Asie, Blízký východ a Západní Evropa (South-East Asia – Middle East – Western Europe).

Zasahuje však také do Afriky a jedna jeho odnož je odkloněna do Austrálie. Od roku 2000, kdy byla síť dokončena, spojuje celkem 33 zemí ze 4 kontinentů.