Nebývá běžné, aby jeden stát anektoval území jiného státu, o kterém zároveň do světa vyhlašuje, že je jeho spojenec. Avšak v historii se i takové příklady najdou.

Rozšíření nově vzniklé Československé republiky až k hranicím Rumunska přineslo rozhodnutí Národní rady uherských Rusínů, která se vyslovila pro připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, a především závěr pařížské mírové konference v březnu 1919, která autonomní připojení Podkarpatska k ČSR schválila.

Definitivní konec za existencí společného státu pak nastal 22. listopadu 1945, kdy Prozatímní národní shromáždění schválilo zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajinské SSR. Smlouvu mezi ČSR a SSSR, podle níž byla tato část republiky odstoupena Ukrajině, podepsali 29. června 1945 v Moskvě za československou stranu předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis.

Oficiálním důvodem odstoupení tohoto bylo „přání lidu“. Obyvatelé Zakarpatska si údajně přáli spojení se zbytkem Ukrajiny. Byla to klasická lživá propaganda. Podpisy obyvatel žádající připojení k SSSR bývaly získávány pod brutálním nátlakem.

Zástupci československé vlády byli důstojníky Sovětské armády a tajné policie NKVD z Podkarpatska vyhnáni.

Podle historika Karla Kaplana třetina občanů Podkarpatské Rusi aktivně souhlasila s připojením k Sovětskému svazu, třetina byla pro Československo a zbytku to bylo jedno. Po roce 1945 pak řada Rusínů, zvláště těch hlásících se k Masarykově republice, skončila v nechvalně proslulém souostroví GULAG, tedy v pracovních táborech, které byly rozesety po nejodlehlejších místech Sovětského svazu.

Smlouva o Podkarpatské Rusi, která již v té době byla důsledně nazývána Zakarpatskou Ukrajinou, začala platit 30. ledna 1946. Oba státy se dohodly, že Čechy a Slováky, kteří měli na Podkarpatsku majetek, odškodní.

Později však českoslovenští a sovětští komunisté podepsali tajný dodatkový protokol a rozhodli, že tisíce vystěhovalců nedostanou nic. Až v 60. letech se někteří z nich symbolického odškodnění dočkali.