Kolem kosmických letů panuje spousta dohadů a nejasností. Mnohé má na svědomí technika, jindy selhali lidé. A občas se jen lhalo novinářům!
Přistáli Američani na Měsíci? Snad všichni u nás odpovědí kladně. Avšak v nedávném průzkumu veřejného mínění v UAS odpověděl každý pátý občan, že si není jist! Program Apollo při tom probíhal doslova „v přímém přenosu“ a existují z něho nespočetné dokumentární snímky, filmy a televizní reportáže…
Nemůžeme se proto divit, že o utajovaných sovětských projektech kolovaly nejrůznější fámy.
Zapomněli přibalit fotoaparát
Nejvíce jich souvisí s prvenstvím Jurije Gagarina, o jehož letu byly informace zveřejňovány nepřesně a se zpožděním. První vydání novin se musela obejít bez jeho portrétu a odpovědi na tiskové konferenci po přistání byly tak mlhavé, jako by ve vesmíru snad ani nebyl.
Startu ani přistání nebyli přítomni novináři, do lodi zapomněli přibalit fotoaparát a žádný snímek nedokumentuje pobyt v beztížném stavu. Dlouho nikdo netušil, že kosmonaut přistál na padáku odděleně od lodi, takže vlastně nesplnil kritéria rekordu letecké federace! První dokumentární záběry rakety i kosmické lodi byly zveřejněny až po šesti letech!
Fanatické utajování se stalo živnou půdu pro kuriózní spekulace. Podle nejslavnější fámy Gagarin vůbec nebyl první, avšak jeho předchůdci prý dopadli špatně. Jedním z nich měl být zkušební pilot Vladimír Iljušin. Ten se opravdu zranil, avšak už 8. června 1960 při autohavárii a víme, že kosmonautem nikdy nebyl.
Požár ve zkušební komoře
Zato 23. března 1961 skutečně zahynul na následky požáru ve zkušební komoře se zvýšeným obsahem kyslíku nejmladší člen oddílu Valentin Bondarenko. Vše zůstalo utajeno celé čtvrtstoletí! Kdo ví, kdyby jeho případ byl včas zveřejněn, svět by nejen lépe ocenil odvahu Gagarina, ale možná by v USA nedošlo k podobným požárům – dvakrát v barokomorách a nakonec v Apollu 1.
Později se objevila jména dalších údajných obětí, jenže např. Alexej Gračov a Gennadij Michajlov patřili k vědcům, kteří v laboratořích ověřovali skafandry a s oddílem kosmonautů neměli nic společného.
Zahynul Gagarin ve vesmíru?
V posledních dvou lodích před Gagarinem letěl a na padáku přistál „Ivan Ivanovič“, jenže ve skafandru se skrývala pouhá maketa. Podobně ještě před Glennem odstartoval i v lodi Mercury „elektronický manekýn“, simulující mj. i dýchání člověka. V srpnu 1969 zas na palubě modulu měsíční lodi L1 pod názvem Zond 7 oblétla Měsíc a přistála na Zemi plastická figurina FM-2 s Gagarinovou tváří a s mnoha detektory. Byla určená pro radiologický výzkum. Po šestidenním letu na družici Kosmos 368 o rok později byla „penzionována“ a je v moskevském polytechnickém museu.
Gagarin tedy před 45 lety nezahynul při přistání, jak se mnohdy tvrdilo, a jeho mrtvola určitě někde nelétá. Z vesmíru se vrátil a opravdu nemáme sebemenší důvod pochybovat o jeho prvenství. Jenže, řečeno slovy ruského novináře Vladimíra Golovanova, „Tak mnoho jsme svým čtenářům, posluchačům a divákům lhali, až nám úplně přestali věřit, přestali nás číst, poslouchat i sledovat.“
Až se kabel přetrhl…
Historie dobývání vesmíru zná i řadu dalších prvenství a souvisí s nimi mnoho napínavých příběhů. Některé jsou jen úsměvnými epizodami, jiné jsou opravdu dramatické.
Gagarinův let měl však až neobvykle hladký průběh. Jedinému vážnějšímu problému musel kosmonaut čelit během návratu do atmosféry. Jeho kabina se totiž zcela neoddělila od modulu s motory. Selhala pyrotechnika, která měla přetnout kabel, jímž byly obě části kosmického plavidla spojeny. Naštěstí se kabel po několika minutách přetrhl sám.
Ostatní potíže byly zanedbatelné. Před startem signalizoval automatický kontrolní systém netěsnost vstupního otvoru, byl to však falešný poplach a technici to zvládli včas. Při navedení na oběžnou dráhu pak došlo vinou závady pozemního zařízení ke krátkému přerušení rádiového spojení.
Gagarina se ovšem musela tvrdě dotknout tragická smrt kamaráda Bondarenka, kterého doprovázel do nemocnice. O tom, že loď Vostok byla testována pětkrát bez posádky a z toho jen třikrát úspěšně, věděl, avšak o dvou dalších nezdařených (a proto utajených startech) mu šéfové raději neřekli.
Záhadné malé hvězdičky
Naopak první americký let vesmírný let probíhal mnohem dramatičtěji. V únoru 1962 odstartoval John Glenn v kosmické lodi Mercury. Tehdy se v žertu říkalo, že si musí kabinu obout, jak byla těsná. V 73. minutě letu zažíval nad Tichým oceánem své první svítání v kosmu. Pohlédl z kabiny a ztrnul: „Tady Friendship 7!… Letím v obrovském množství malých částeček, které zářivě svítí, jako by fosforeskovaly. Sledují kabinu a vypadají jako malé hvězdičky.“
Nikdo netušil, o co jde, Rusové se o ničem podobném nezmiňovali! Aby vše bylo ještě záhadnější, brzy poté světlušky zmizely a objevily se při dalším oběhu opět za svítání. Trvalo dlouho, než odborníci záhadu vysvětlili! Ohňostroj způsobily zbytky zmrzlé vody a zplodin raketových motorků, ozářené Sluncem. Cokoliv totiž opustí loď, pohybuje se stejnou rychlostí a drží se v její blízkosti.
Mohl to být velmi ošklivý den
Při druhém oběhu však začal mít Glenn jiné starosti. Sužovaly ho závady v automatickém stabilizačním systému a musel přejít na ruční řízení. Klimatizace v kabině špatně fungovala a teplota se zvýšila na 41stupňů. Na Zemi zatím řešili ještě závažnější problém, když kontrolní systém signalizoval, že se uvolnil tepelný ochranný štít. Až po letu se ukázalo, že šlo o chybné hlášení.
Dříve, než to oznámili Glennovi, museli najít řešení. Lana, kterými byly připoutány brzdicí rakety, obepínala rovněž štít. Dokud zůstávají rakety na svém místě, štít přidržují. Původní program však počítal s jejich odhozením ještě před vstupem do atmosféry. Nikdo nevěděl, co by se mohlo stát, kdyby rakety zůstaly upevněny na kabině.
Krátce před zahájením sestupného manévru proto muselo řídicí středisko s pravdou ven a doporučilo kosmonautovi, aby brzdicí rakety neodhazoval.
Glenn si byl samozřejmě vědom vážnosti situace, avšak zachoval chladnou hlavu a vykonal vše podle pokynů. Později popsal závěrečnou fázi svého letu takto: „hořící kusy svištěly kolem okénka … napadlo mne, zda se skutečně ten ochranný beryliový štít nepoškodil. Když se to tak vezme, mohl to být velmi ošklivý den.“
Když se popletou tlačítka…
V červnu 1963 se do vesmíru vydala poprvé žena. Jistěže šlo o dobrý propagandistický tah komunistického vedení, ale to nijak nesnižuje vlastní výkon Valentiny Těreškovové. Téměř vše probíhalo podle plánu, až na jednu „drobnost“. Pouze hrstka lékařů věděla o co šlo!
Podle jedné z verzí byly prý příčiny veskrze lidské. „Vykonání potřeby“ nebylo v lodi příliš obtížné. V kabině byl malý kontejner na exkrementy, stačilo zmáčknout knoflík a vytvořil se mírný podtlak, který nahradil chybějící gravitaci. Na Zemi mnohokrát nacvičeno, vyzkoušeno, prověřeno!
Jenže vedle bylo i jiné tlačítko, které naopak vytvářelo mírný přetlak pro vyprázdnění nádrže. A právě to prý Těreškovová omylem při druhém použití stiskla! S pocity nepřebaleného děcka pak statečně odmítla předčasný návrat a třídenní let úspěšně dokončila. Po léta nikdo nic netušil, ale i lékaři jsou jen lidi…
Nečekaně velký skafandr
V březnu 1965 startovali kosmonauti P. Beljajev a A. Leonov v lodi Voschod-2. Cílem nebylo nic menšího než první výstup ve skafandru do volného vesmíru.
Výstup začal hned při druhém oběhu. Velitel Alexej Leonov dýchal ve skafandru čistý kyslík, v kabině byla normální atmosféra jako na Zemi. Velitel zavřel průlez z kabiny, vypustil vzduch z přechodové komory, otevřel její poklop a první pozemšťan se vznášel ve volném prostoru nad planetou, zavěšen jen na pětimetrovém laně. Avšak ouha! Když po 12 minutách připlul zpět ke komoře, nemohl se těsným průlezem protáhnout zpět, protože objem jeho nemotorného skafandru se pobytem v prostoru nečekaně zvětšil.
Čas začal ubíhat rychleji než kdykoliv předtím, avšak Leonov si zachoval chladnou hlavu. V kritickém okamžiku riskoval své zdraví a prudce snížil tlak ve skafandru. Teprve pak se mu podařilo vsoukat do komory.
Krizová situace byla zvládnuta, oba kosmonauti si mohli odpočinout a začít se připravovat na návrat na Zemi. Další problémy však na sebe nenechaly dlouho čekat.
První nouzové přistání!
Pro závadu v automatickém systému orientace lodi na Slunce byl sestup o jeden oběh odložen, Běljajev musel ručně loď zorientovat a zapojit brzdicí motor. Nouzové přistání! O tohle světové prvenství v sovětském programu ovšem nikdo nestál.
Během sestupu museli kosmonauti snést až osminásobné přetížení a kabina přistála téměř 2000 km od plánované oblasti do zasněžené tajgy, severozápadně od města Perm. Šestadvacetihodinový dramatický let tak šťastně skončil. Ale až k večeru objevil kosmonauty jeden z pátracích letounů. V hustém lese však nebylo možné přistát, proto posádce shodili alespoň teplé oblečení. S pomocí nouzového vybavení přečkali mrazivou noc a teprve druhý den k nim na lyžích dorazil oddíl záchranářů a lékařů.
První opravdu havarijní situace na cestách ke hvězdám skončila šťastně, avšak po ní přišly další.
