Skutečně prvními průkopníky na cestě do vesmíru byla laboratorní zvířata, bez nichž by si počátky kosmonautiky vyžádaly mnohem víc obětí.
Před Gagarinem se vydala na oběžnou dráhu legendární Lajka a ještě dřív vzlétli do horních vrstev atmosféry psíci, opičky a další laboratorní zvířátka.
S živým tvorem na palubě
Prvními cestovatelkami, které se vydaly na práh vesmíru, byly v červenci 1946 banánové mušky v hlavici ukořistěné německé rakety V-2, vypuštěné v Novém Mexiku (USA).
O dva roky později, 11. června 1948 v raketě V-2 poprvé vzlétl opičák Albert (rhesus makak), dosáhl výšky 63 kilometrů, avšak pro technickou závadu se udusil. O tři dny později opička, které bylo před startem podáno anestetikum let přežila, údaje o ní se vysílaly telemetricky, avšak pro závadu padáku zahynula při přistání. Při letu 31. 8. 1948 byla v hlavici V-2 neuspaná myška, jejíž pohyby se za letu filmovaly a která zřejmě jako první tvor výpravu na hranice vesmíru přežila.
Štěkající rakety
V červnu 1951 startovala ze základny Kapustin Jar sovětská verze německé rakety V-2 se psíky Cigankem a Dezikem, kteří let do výšky 100 km šťastně přežili a ve své kabince se na padáku úspěšně vrátili. Byli první z mnoha, protože Sověti měli celý oddíl psích kosmických průzkumníků. Držitelkou rekordu se stala fenka Odvažnaja, která absolvovala celkem pět výletů na okraj vesmíru, do výšek, kam se brzy začnou vydávat bohatí turisté. Tehdy „letenku“ dostal i králík Marfuša…
Z atlantského pobřeží Cape Canaveral startovala postupně řada raket, v jejichž hlavicích byly kromě drobnějších živočichů i opičky. První, která přežila výstup raketou Aerobee a z výšky 71 kilometrů se vrátila na Zemi, byl 20. září 1951 opičák Yorik, doprovázený 11 myškami. Bohužel, Yorik dvě hodiny po přistání zemřel.
Až poslední plánovaný pokus pod vedením USAF 22. května 1952 dopadl dokonale úspěšně. Dvě myšky Mildred a Albert a dvě opičky makak Patricia a Mike v hlavici rakety Aerobee dosáhly výšky přes 55 km, po celý let byly fimovány videokamerou, přečkaly rychlost 3200 km/h a na závěr bezpečně přistály. Patricia a Mike svůj život dožili ve Washingtonské ZOO.
Na příkaz strany…
Zatímco Američani v průběhu 50. let biologické experimenty přerušili, úspěšnější Sověti v nich pokračovali a získali mimořádně cenné vědecké informace. Přesto i odborníky překvapilo, když pouhý měsíc po vypuštění první umělé družice Sputnik 1 přišel Sovětský svaz s dalším triumfem, biodružicí Sputnik 2 se psíkem na palubě. Tehdejší šéf strany a vlády Nikita S. Chruščov se rozhodl, že by k oslavám Velké říjnové revoluce měla být vypuštěna další družice. K takovému kroku sice nebylo nic připraveno, avšak zkušenosti z letů po parabolických drahách i osvědčený psí oddíl umožnily jeho příkazy splnit. Vznikl tak náhradní plán vyslat do vesmíru prvního kosmonauta, vybraného z psíků, čekajících na výškový start.
Sovětští odborníci měli pouhé čtyři týdny, aby sestrojili družici mnohem složitější, než byl Sputnik 1. Do hlavice rakety proto instalovali upravenou válcovou kabinku, užívanou pro lety výškovou raketou typu R-2A, nezbytný klimatizační systém, zásobu krmiva a přístroje sledující stav zvířete. V samostatném kulovém pouzdru, shodném s prvním Sputnikem a naplněném dusíkem, byl telemetrický systém, dva vysílače a několik vědeckých přístrojů. Neměli ovšem čas ani prostředky na konstrukci stroje, který by se mohl vrátit na Zem. Osud prvního kosmonauta tak byl předem zpečetěn.
Lajka se 3. listopadu 1957 stala první hrdinkou na dlouhé cestě dobývání vesmíru. Pár hodin, které přežila v kosmické kabině, stačilo jako důkaz, že živé bytosti mohou cestovat do vesmíru. Sputnik 2 oblétl Zemi celkem 2570krát, než 4. dubna 1958 shořel i s mrtvým psíkem v atmosféře…
Zoologická zahrada se vrátila
Po Lajce létali psíci do vesmíru ještě dlouho a ne vždy se šťastným koncem. Dřív než do své kosmické lodi usedl první kosmonaut, měla v ní cestu do vesmíru absolvovat pokusná zvířátka.
Kosmická loď Vostok v červnu 1960 však explodovala při startu rakety a v plamenech zahynuly hned dvě fenky, Čajka a Lisička, najednou. O tomto pokusu se až donedávna vůbec nic nevědilo. V srpnu téhož roku v lodi stejného typu odstartovaly fenky Bělka a Strelka a s nimi i čtyřicet myšek, dvě laboratorní krysy, králík a banánové mušky drozofily. Tato posádka měla proti svým předchůdcům větší štěstí a po jednom dni na oběžné dráze se jejich kabina 20. srpna 1960 bezpečně snesla na padáku zpět na Zemi. Novináři byli nadšeni: „zoologická zahrada“ se vrátila z vesmíru. Bylo to poprvé! Mimochodem, jedno z pozdějších šesti štěňat Bělky, Pušinku, dostala od N. S. Chruščova jako dárek dcerka prezidenta J. F. Kennedyho Caroline…
Psí invaze
Ještě 1. prosince téhož roku následovaly ve Sputniku 6 další dvě fenky, Pčelka a již známá Strelka. Návratové motory však kabinu chybně zorientovaly, ta vstoupila do atmosféry pod špatným úhlem a shořela i se svými psími pasažéry. O tři neděle později, 22. 12. odstartovaly na palubě dalšího Sputniku opět psí dámy. Druhý stupeň rakety měl sice poruchu, ale obě fenky měly neuvěřitelné štěstí, když se po neplánovaném parabolickém letu snesly šťastně zpátky. Dodnes se neví přesně, jak se jmenovaly – většina zdrojů uvádí, že šlo o Damku a Krasavku, ale jiné pameny zmiňují Šutku a Kometu nebo tvrdí, že se jmenovaly Žemčužnaja a Žulka.
Ve Sputniku 9 odstartovala začátkem března 1961 fenka Černuška (doprovázelo ji několik myší, morče a žabky). Šťastný let Černušky, stejně jako úspěch Zvězdočky, jež obletěla Zemi o čtrnáct dní později ve Sputniku 10, byly posledním potvrzením, že let člověka do vesmíru a jeho bezpečný návrat je uskutečnitelný, takže už 12. dubna 1961 je mohl následovat Jurij Gagarin.
I když Sovětský svaz dosáhl tohoto a mnoha dalších úspěchů s lidskou posádkou, ještě jednou, v roce 1966, odstartovali do vesmíru dva psi – Ugoljok a Vetěrok. Ti v kosmu strávili 22 dní a jejich rekord byl překonán až lidmi v roce 1974 při letu lodi Skylab 2.
S naší výraznou účastí…
Ani tím však s lety zvířecích posádek do kosmu Sovětský svaz, respektive nástupnické Rusko, neskončil. V letech 1973 až 1996 vyslal tento stát ve spolupráci s dalšími zeměmi (převážně, avšak nejen východního bloku a téměř vždy s naší výraznou účastí) celkem jedenáct 11 družic Bion stejného typu, jako špionážní Zenit, který byl konstrukčním předchůdcem lodi Vostok. Na jejich palubě se nacházeli hlemýždi, krysy, ryby, žabky, zárodky japonských křepelek, některé druhy hmyzu a, jako další organismus, plísně. Od družice Bion 6 až po poslední Bion 9 se letů zúčastnily i páry opiček makak. Na jejichž studiu se podíleli zejména Američani. Na tomto výzkumu Rusové spolupracovali s Američany.
Biologické experienty se staly rovněž součástí výzkumu na orbitálních stanicích Sajut, Mir a ISS, kde na ně dohlíželi sami kosmonauti. V rámci československých programů to byly i české laboratorní, speciálně odchované sterilně čisté myšky a japonské křepelky z Bratislavy.
Šimpanzí astronauti
V souvislosti s intenzívní přípravou programu Mercury se k biologickým pokusům vrátili i Američani, tentokrát na mnohem vyšší technické úrovni. V prosinci 1958 startovala po suborbitální dráze v hlavici rakety Jupiter AM-13 opička jménem Gordo, avšak před vylovením kabiny z moře zemřela.
Půl roku poté následovaly samičky makaků Able a Baker. Lety do výšky téměř 500 km přečkaly, avšak Able po přistání při operačním vyjímání elektrod z těla v narkoze zemřela. Při výzkumu šlo především o pozorování reakcí organismů, podobných člověku, na průběh letu a podmínky v kosmickém prostoru.
V další fázi se pokračovalo přímo v podmínkách, připravovaných pro člověka, tedy v kosmické lodi Mercury. 4. prosince se opičák Mr. Sam vydal na raketě Little Joe do výšky 85 km, vše úspěšně přečkal a po návratu do laboratoří nadšeně běžel ke své družce Miss Sam a vřele ji obejmul…
V lednu 1960 čekal i ji kosmický výlet, ale měla při něm vyzkoušet záchranný systém a proto byla kosmická loď ve výšce 15 km oddělena a nouzově přistála. Rovněž Miss Sam dobrodružství šťastně přežila…
Dne 31. ledna 1961 se šimpanz Ham vznesl v kabině Mercury 2 po suborbitální balistické dráze do výšky až 253 km. Původně měl dosáhnout výšky mnohem nižší, nicméně motory udělily raketě vyšší rychlost a Ham tak strávil v beztížném stavu téměř sedm, místo plánovaných pěti minut. Ačkoliv dopadl s chybou přes sto kilometrů daleko od nejbližší záchranné lodi, kabina na hladině byla včas vypátrána a přenesena vrtulníky na palubu. Osvobozený Ham s radostí snědl jablko a půlku pomeranče a potvrdil tak, že mu let nijak neublížil. Tím zároveň otevřel cestu pro obdobný let kosmonauta Alana Sheparda, který se na palubě kosmické lodi Freedom, vynesené stejným typem rakety krátce proletěl vesmírem 5. května téhož roku.
Mimochodem, jméno prvního šimpanzího kosmonauta nemá nic společného se šunkou, nýbrž s přezdívkou ředitele výzkumné laboratoře v Novém Mexiku, která Hama na kosmický let připravovala, plk. Hamiltona Blacksheara.
Po boku lidí
První zvířecí Američan se na oběžnou dráhu dostal až víc než tři roky po Lajce. Měl ovšem veškerý komfort, nutný pro člověka, jemuž měl beprostředně připravit cestu. Ne nadarmo kolovala po světě karikatura, na níž šimpanz u školní tabule zacvičuje budoucí astronauty sedící v lavicích… V lodi Mercury 5 strávil 29. listopadu 1961 šimpanz Enos na oběžné dráze tři hodiny a bezpečně se vrátil na Zemi. Slávu si užil jen jedenáct 11 měsíců, protože pak zemřel na úplavici.
Teprve pak, 20. února 1962 vyletěl na oběžnou dráhu první „lidský“ americký astronaut, John Glenn. V dalších letech Spojené státy pokračovaly pouze v pilotovaných letech a počáteční náskok SSSR pomalu zkracovaly, aby v roce 1969 Sovětský svaz definitivně porazily přistáním Apolla 11 na Měsíci. V programu Apollo ani při zalétávání raketoplánů už místo pro zvířecí astronauty nebylo… Vědecké experimenty se zvířaty ovšem pokračovaly na dvou družicích Biosatellite. V roce 1969 byl na palubě i sameček makaka Bonnie, který však několik dní po návratu zemřel. Na oběžnou dráhu se pak roku 1970 dostaly i dvě žáby, avšak návrat se nezdařil.
Na stanici Skylab roku 1973, v rámci studentského experimentu, pobývali s kosmonauty i dva pavoučci Anitta a Arabella, z nichž však jeden nepřežil přistání.
V raketoplánech Spojených států jsou, nepočítáme-li lidské posádky, do kosmu vysíláni živí tvorové i nyní. Jedná se především o mikroorganismy či nanejvýš drobná laboratorní zvířata v rámci rozsáhlých mezinárodních experimentů. Například roku 1985 se letu zůčastnily i dvě bezejmenné opičky Saimiri sciureus a biologická laboratoř se na palubě nacházela mj. i při posledním letu Columbie v lednu 2003. K překvapení vědců se v jejích troskách našly živé i desítky testovaných červů….
Francouzští kočkonauti
Třetím státem, který se experimentálně věnoval biologickému výzkumu v kosmickém prostředí byla Francie a kromě obvyklých laboratorních myšek jim v tom pomáhal malý kočičí tým. Tvořilo ho čtrnáct 14 koček, původně se toulajících po Paříži.
18. října 1963 vynesla francouzská výšková sondážní raketa Veronique ze startovací rampy v Alžírsku krásného kocourka, který po absolvování parabolického letu a dosažení výšky 190 kilometrů bez problémů opět přistál. Pokud je známo, při tomto experimentu byl poprvé v kosmickém prostředí pořízen encefalogram mozkových proudů. Macík nebyl bezejmenný a jeho jméno symbolizovalo štěstí. Říkalo se mu Felix a později se tento „kočkonaut“ dočkal i zobrazení na poštovních známkách (nikoliv francouzských). O týden později, 24. října při druhém francouzském pokusu už bohužel kočička (údajně Felicette) tolik štěstí neměla a závěr letu nepřežila.
Musíme ovšem připomenout, že francouzské prvenství drží laboratorní krysy, které vzlétly v hlavicích raket Veronique do výšek 110 až 120 kilometrů a úspěšně se vrátily zpět 22. února 1961 (Hector), 15. října 1962 (Castor ) a 18. října 1962 (Pollux).
Francouzské biomedikální experimenty vyvrcholily v březnu 1967, kdy silnější sondážní rakety Vesta vynesly 7. 3. nejprve opičku Martine do výšky 243 kilometrů a poté 13. 3. opičku Pierrette do výšky 234 kilometrů. Oba pokusy dopadly skvěle.
Asijští dobyvatelé vesmíru
V poslední době se jako o dalších vesmírných mocnostech hovoří také stále více o Číně a Japonsku. V obou zemích je veden rozsáhlý lékařský a biologický výzkum.
Čína v letech 1964 – 65 vyslala na několika sondážních raketách do horních vrstev atmosféry laboratorní myši a krysy a roku 1966 rovněž dva psíky. V návratových kabinách kosmických lodí se prováděla řada pokusů s nižšími formami organismů.
Japonci se zas intenzívně podíleli na biologických laboratořích na palubě amerického raketoplánu, kam roku 1995 umístili i čolky.
Cena za pokrok
Přes mnohé ztráty životů zvířecích kosmonautů je nutno konstatovat, že byly nutné, neboť bez nich by se člověk tak brzy do kosmu neodvážil. Nic na tom nemění skutečnost, že v současné době se zejména v USA již od laboratorních testů na opičkách zcela upustilo.
Bez zvířat, která byla používána jako „pokusné objekty“ tam, kam později nastoupili lidé, by se lidský pokrok patrně nikdy neubíral tak rychle, jako se mu to dařilo dosud. Kdo ví jak dlouho by lidem trvalo, než by nasedli do rakety, kdyby nebylo Lajky, Hama a dalších? Samozřejmě by se našel nějaký odvážlivec, vždycky se najde. Jenže právě díky zvířatům mohli mít vědci mnohem větší jistotu, že jimi vypravený člověk se do kosmu nejen dostane, ale že se z něj také zdráv vrátí.
Zejména psíci a opičky nám vydatně pomáhali při prvních krocích na cestě do vesmíru. Byli našimi spojenci a kamarády… a zaslouží si úctu a tichou vzpomínku. Pokud přežili svá kosmická a raketová dobrodružství, obvykle důstojně strávili stáří po našem boku.
Sovětští psíci se stávali součástí domácností svých ošetřovatelů a nebo i vědců. Opičky bývaly miláčky v amerických zoologických zahradách a později pro ně byl dokonce vybudován samostatný „domov důchodců“. Ostatky několika zvířecích kosmických cestovatelů dokonce skončily v muzeiích. kde Návštěvníkům připomínají, že bez nich bychom oplakávali mnohem víc lidských obětí pokroku vědy a techniky.
Zvířecí rekord
Který zvířecí kosmonaut se dostal nejdál od Země? Prozatím to byly první želvy ve vesmíru, které při přípravě na pilotovaný sovětský let v kosmické lodi Zond 5 (Sojuz 7K-L1) startovaly 14. 9. 1968.
Loď o hmotnosti 5,4 t oblétla Měsíc o čtyři dny později (21.září) se úspěšně vrátila na Zemi, kde přistála v Indickém oceánu. Součástí biologického nákladu byli rovněž červi (larvy potemníků), drozofily, baktérie, semena a rostliny.
Čtyři želvy přečkaly přetížení 20G při přistávacím manévru, během letu zhubly o 10%, avšak zůstaly aktivní a neztratily chuť k jídlu.
Další želví cestovatelé byli i v lodích Zond 6 až 8.
Bezdomovec ve vesmíru
Pro cestovatelku všechno začalo dávno v ulicích Moskvy, kde Lajka žila jako toulavý pes. Byla křížencem plemene husky, rusky lajka a odtud pochází její světoznámé jméno. Poněkud se pozapomnělo, že jí Rusové sami říkali zpočátku Lajka Limonščik (tj. citrónek). Byla zvyklá na hlad, zimu a ztížené podmínky. Měla proto všechny předpoklady stát se další členkou čety „čtvernohých kosmonautů“, kterou sovětští vědci sestavovali a průběžně doplňovali. Vybírali si pouze menší křížence ženského pohlaví. Důvod byl jednoduchý. Fenka nemusí při močení zvedat tlapku a potřebuje tak k životu méně prostoru než pes.
V prvním kole výběrového řízení obstály nejklidnější fenky, které dobře snášely testy v centrifuze, simulující účinky zrychlení při vypuštění družice. Pak bylo třeba psíky připravit na maximální stísněnost kosmické kabiny. Byli umisťováni na dva až tři týdny do stále menších klecí.
Po této zátěžové zkoušce absolvovala v roce 1951 a 1952 první skupina psů několik suborbitálních letů. Některá zvířata nepřistávala v kabině, nýbrž se ve výšce asi půl kilometru i se svým „křeslem“ katapultovala a na padáku se snášela k Zemi. Mimochodem, právě tento postup byl pak použit u prvních kosmonautů.
Později byly další fenky, mezi nimi i Lajka, které prý tehdy ještě říkali Kudrjavka, podrobeny cílenějšímu tréninku a zkouškám. Nosily přetlakové kombinézy a pobývaly dlouhé hodiny v simulátorech a maketách kosmické kabiny. Po spěšném rozhodnutí o letu na družici se do nejužšího výběru dostaly tři fenky: Albína, Lajka a Muška. Pro let do vesmíru byla nakonec vybrána tříletá Lajka, zatímco Albína dělala náhradnici a Muška v roli „záložního“ kosmonauta se podílela na testování kosmického vybavení.
A jak to bylo doopravdy?
3. listopadu 1957 za svítání místního času bylo na Bajkonurském kosmodromu konečně vše připraveno ke startu. Lajka již celé čtyři dny pobývala v kosmické kabině s vystlanými stěnami. Prostor byl vybaven kamerou a snímači zaznamenávajícími tlak i teplotu prostředí. Byl tu i systém doplňování kyslíku z tlakové láhve a na absorbování vydechovaného oxidu uhličitého.
Lajka byla připoutána řemínky, vybavena sáčkem na výkaly a po celém těle měla umístěny elektrody, které monitorovaly její puls a dýchání, srdeční činnost a další životní funkce.
Těsně po startu se začal puls Lajky prudce zrychlovat. Uklidnila se až po deseti minutách, když na palubě zavládl beztížný stav. Trvalo jí to ale třikrát déle než při absolvování podobných situací na centrifuze.
Zásoby přidělované potravy a kyslíku pro Lajku byly připraveny na celý týden. Zemřela Lajka po uplynutí této doby udušením? Nebo byla usmrcena speciálním plynem? Oficiální verze uváděla, že pes zemřel po týdnu stráveném na oběžné dráze zcela bez bolestí. Jak to tehdy bylo doopravdy? Teprve po více než čtyřech desetiletích poodhalil roušku tajemství moskevský biolog Dimitrij Malašenkov. Pes mohl v kabině družice přežít pět až sedm hodin, nikoli celý týden.
Dnes už víme, že skutečnost byla jiná, než psali v novinách. Po několika desítkách minut na oběžné dráze se v kabině družice začala nekontrolovaným způsobem zvyšovat teplota a vlhkost vzduchu. Klimatizace přestala zcela fungovat. Strach, stres a nesnesitelné horko zřejmě psa zabily. Už po sedmi hodinách letu nevykazovala družice známky života. Při čtvrtém obletu Země bylo zasvěceným odborníkům jasné, že je fenka mrtvá.
