Apollo 11 – jeskyně v jižní Namibii, místo nálezu nejstarších příkladů jihoafrického jeskynního umění. Moderní radiokarbonová metoda určila stáří některých maleb na 27 000 let. Nástěnné obrazy, na kterých jsou jak lidé, tak domácí i divoká zvířata, prý vytvořili Křováci (domorodí lovci a sběrači). Před nedávnem byla tato díla uznána za jeden z nejvýznačnějších výtvorů lidstva.
Název dal jeskyni objevitel naleziště německý archeolog Eric Wendt na počest přistání Američanů na Měsíci roku 1969 – poté, když při práci poslouchal přímý přenos z této události.
Babylón – až do období kolem roku 1900 př. n. l. byl malým městem na řece Eufrat v Mezopotámii, 90 kilometrů jižně od později založeného Bagdádu. Metropolí Babylónie ho učinil proslulý zákonodárce Chammurabi (1792 – 1750 př. n. l.). V Bibli, v příběhu o tzv. zmatení jazyků při stavbě Babylónské věže, je též nazýván Bábel („zmatek“). Zdejší Visuté zahrady patří mezi sedm divů světa. Nové výzkumy ukázaly, že Babylón nebyl jedním, ale dvěma městy.
Carnac – megalitické stavby na pobřeží Bretagne na severozápadě Francie. Tvoří je tři skupiny dlouhých kamenných řad. Kameny jsou vlastně nahrubo opracované sloupy (výška 4 – 5 m), svisle zasazené v zemi jako menhiry. Zachovalo se 2934 kusů (v celkové délce přes 4 km). Obrovské kultovní místo bylo dlouho považováno za keltskou sluneční svatyni. Nové poznatky však dobu jeho vzniku datují už na počátek doby bronzové.
Čechové – slovanský kmen sídlící v 9. a 10. stol. n. l. ve středních Čechách (dolní Povltaví), se středisky na Levém Hradci, Budči a od konce 9. stol. v Praze (Pražský hrad). Pod vedením vládnoucího rodu Přemyslovců sjednotil v 9. a 10. stol. sousední slovanské kmeny a dal jméno zrozené zemi. Morava byla připojena až v 11. stol.
Depot – druh archeologického nálezu, který obvykle sestává z celých předmětů či polotovarů ze stejného druhu materiálu – kamene, mědi, bronzu, stříbra i zlata nebo keramiky. Nacházejí se (většinou náhodně) pohromadě v zemi, někdy uloženy ve schránce (nádobě). Typickým příkladem jsou depoty, které si obchodníci zakopávali do bezpečí mimo osídlená místa – např.poblíž tehdejších cest.
Epigrafie – pomocná historická věda, která se věnuje vývoji písma. Shromažďuje a interpretuje nápisy, které byly někde vytesány, vyryty či vytepány – např. do kamene či kovu. Jindy mohou být vyškrábány do stěn (sgrafito), namalovány na omítky (dipinto). Zkoumá i nápisy a značky na nádobách, cihlách, střepech (ostrakón), mozaikách, vyřezané ve dřevě, voskových tabulkách i jinde. Mezi epigrafické památky patří i známý římský nápis na skále v Trenčíně.
Vědecký obor epigrafie (též epigrafika) vznikl v souvislosti se studiem antických dějin, pro které je hlavním pramenem právě písmo.
Fluorový test – jedna z metod absolutního datování pravěkých kostních nálezů. Fluor má schopnost uchovat se v kostech živočichů nejen za života, ale i po smrti, kdy se jiné prvky vytrácejí. Podíl fluoru v kostech uložených v zemi se zvyšuje. Zjednodušeně lze říci, že čím je v kostní hmotě menší obsah fluoru, tím je kost mladší.
Geoglyf – zemní obrazec vytvořený v krajině, který uvidíme pouze z tzv. ptačí perspektivy. Světoznámá je planina mezi městy Nazca a Ica v jižním Peru. Tady jsou v poušti na ploše 500 m2 podivné geometrické obrazce, staré 1500 let. Jejich hluboké linie vedou nejen pouští, ale i po náhorních plošinách a strmých svazích. Zpodobňují ptáka, opici, pavouka, ale i spirály a jiné obrazce Někteří badatelé je považují za pomůcky dávných astronomů, jiní za znamení pro mimozemšťany.
Hieroglyf – značka obrázkového písma. Princip zápisu je podobný jako u čínských znaků. Vedle nejstaršího egyptského písma (asi 3500 př.n. l. – 200 n.l.) používali vlastní hieroglyfy Chetité, Majové a Kréťaňé.
V klasické egyptštině existovalo 750 hieroglyfických znaků. Zpočátku byl každý předmět reprezentován vlastním obrázkem, nazývaným piktogram. Jak se písmo vyvíjelo, piktogramy začaly reprezentovat slova nebo hlásky. Skupiny hlásek, zvané fonogramy, byly používány k tvorbě nových slov. Výsledkem byly dva nové druhy písma – hieratické (kněžské) a démotické (lidové). Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva nebo shora dolů. Pokud jsou psány shora dolů, jsou ohraničeny svislými čarami.
Chichén Itzá – jedno z nejdůležitějších a největších měst někdejší říše Mayů. Rozkládá se v severní části středoamerického Yucatánu. Jeho vznik se datuje do roku 452 (někdy 465). Mnohé záhady pomohlo rozluštit při bádání v 19. století mayské písmo, které na rozkládacích knihách (kodexy) na první pohled připomíná směsici teček, háčků a kliček.
Inkové – zakladatelé jedné z nejvýznamnějších říší indiánských kmenů. Historické období této říše začalo vládou Pachacutiho (1438 – 71). Tehdy vznikly honosné veřejné budovy, terasy, vodovody… Jejich jazykem byla kečuánčina, jediným náboženstvím kult Slunce. Centrem říše se stalo Cuzco. Rozprostírala se od Ekvádoru na severu až na jih do Chile, tedy v délce až 4000 km.
Inka původně znamenal titul nejvyššího vůdce, postupně si ho přivlastnily i vládnoucí klany – často se dosud chybně používá pro označení všech obyvatel této říše! Inkové pro potřeby lidí zdomestikovali nejvíc zvířat na americkém kontinentu a zkulturnili 40 druhů rostlin.
Jantarová cesta – od pravěku existující obchodí trasa, spojující severní oblasti Evropy s mnohem rozvinutějším jihem a vedla i přes Moravu. Název získala podle jantaru, mineralizované pryskyřice třetihorních jehličnanů. Jeho největší naleziště bylo u Baltského moře, odkud se jantar, který se stal velmi ceněným obchodním artiklem k výrobě korálů a ozdob, mj. již v 16. stol.př.n.l. dovážel například až do Babylónu.
Katakomby – podzemní pohanská, křesťanská, židovská, ale i kombinovaná pohřebiště (hypogea). Měla podobu rozvětvených podzemních chodeb, ve kterých byly uloženy ostatky zemřelých. Těla se ukládala do nízkých podlouhlých výklenků (loculi) v několika galeriích nad sebou. Nejvýznamnější katakomby jsou na okraji Říma (přes 100 km chodeb), v Neapoli, Alexandrii, Syrakusách a na Maltě. Starokřesťanská pohřebiště pocházejí hlavně z období 2. – 4. stol. n.l.
Ledový muž – první nalezený pravěký člověk, kterého smrt zastihla při běžné práci. Proto měl i obyčejné oblečení a různé pomůcky (měděná sekera, tisový luk, šípy, dýka aj.). Nejstarší zcela zachovalé lidské tělo nalezli 19. 9. 1991 němečtí horolezci v jižním Tyrolsku ve výšce 3 200 m u Similaunského ledovce v Ötztalerských Alpách. Podle toho je často nazýván Ötzi. Mrtvola muže ve věku 25 – 40 roků, která v době nálezu vážila 54 kg, ležela 5300 let v proláklině zakryté ledovcem.
Mohylová kultura – šířila se po větší části střední Evropy od počátku střední doby bronzové (cca 1500 – 1250 př. n. l.). Charakterizuje ji budování mohyl (od pár desítek až po stovky) nad hroby příslušníků kmene. Mohyly mívají kamenné jádro, jindy je tvoří prostý hliněný násyp, ohraničený věncem kamenů.
Neolit – mladší doba kamenná, důležitá epocha ve vývoji lidské společnosti.
Začal na Blízkém východě někdy v 10. nebo 9. tisíciletí př.n.l., ale na různých územích začal odlišně, podle toho, jak rychle či pomalu se šířila znalost zemědělství. Ve střední Evropě se uvažuje o 8. či 7. tisíciletí př.n.l.
Cílevědomým pěstováním obilovin a chovem domácích zvířat nahradil hospodářské zvyklosti přecházejícího období (paleolitu a mezolitu), založené na lovu a sběračství. Zlepšení kvality života se projevilo i na výrazně vzrůstajícím počtu obyvatel, kteří tak museli hledat stále nová místa pro svá sídla.
Obolus – ve starověkém Řecku se tak původně nazývala drobná mince (hodnota 1/6 drachmy, hmotnost 0,72 g). Obolus Řekové často dávali do úst mrtvým jako poplatek za služby v záhrobí. V podobě peněz obolus přešel i do středových měnových soustav, kde představoval nejnižší hodnotu (půl denáru).
Pražský typ – nejstarší projev hmotné kultury prvních historických Slovanů na našem území v 5. a 6. stol.n.l. Tato kultura dostala název podle žárových (převážně popelnicových) pohřebišť hlavně v severozápadních oblastech Prahy (mj. Loretánské nám. na Hradčanech).
Quirinál – jeden ze sedmi pověstných římských pahorků. V 16. stol. zde byl vybudován letní palác papežů. Od roku 1870 byl sídlem italských králů (od roku 1948 je zde prezidentská rezidence).
Relikviář – schránka (často v podobě kříže) na ostatky světců, užívaná od křesťanské antiky. Zejména ve středověku se relikviáře staly uměleckými díly, bohatě zdobenými například zlatem.
Římská doba – období od přelomu letopočtu do 4. století. Tehdy se naše země ocitla v sousedství císařského římského impéria. Území tehdy obývaly germánské kmeny – Markomani (Čechy) a Kvádové (Morava), kteří krátce před změnou letopočtu vytlačili Kelty.
Sarkofág – monumentální schránka pro tělesné pozůstatky významných osob, hlavně ve starověku. Sloužila jako „obydlí“ mrtvého. Mívala podobu domu se sedlovou střechou, jindy má víko podobu lehátka (Etruskové, Římané). Nejstarší sarkofágy pocházejí ze starého Egypta (3000 let př. n.l.). Původně byly dřevěné, poté hliněné, kovové a kamenné, většinou bohatě plasticky zdobené.
Šekel (řecky siglos, lat. siclus, hebrejsky šagal) – původně semitská váha na drahé kovy, poté pojmenování počítací mince. Za židovského krále Šimona Makabejského (vládl v období 141 – 135 př. n.l.) se šekel razil ze stříbra. Dělil se na 20 gerů. V této podobě se užíval ještě začátkem 1. stol.. Izrael jako nový židovský stát po skončení druhé světové války zavedl šekel jako novou měnovou jednotku.
Terakota – jak naznačuje italský původ (terracotta = pálená hlína), jde o výtvor z pálené hlíny. Osmým divem světa se například nazývá terakotová armáda, kterou tvoří 7000 vojáků v životní velikosti, kteří hlídají prvního čínského císaře Chin Š’chuanga po jeho smrti v roce 210 př. n.l. Byla objevena roku 1974 u dávné čínské metropole Si an v čínské provincii Šan – si.
Ultrazvukové datování se užívá u pravěkých nálezů. Metoda vychází z poznatku o různé vodivosti (rychlosti šíření) ultrazvukových vln v kostech, kdy s větším stářím kosti reakce slábne.
Velká pyramida na egyptské planině v Gize (10 km od Káhiry) je vysoká 230 metrů, základna se rovná ploše 10 fotbalových hřišť. Patří mezi stavby vystavěné v období králů Čtvrté dynastie (2575 – 2465 př.n.l.). Náležela Chufevovi neboli Cheopsovi.
Wurm – odborné pojmenování pro poslední dobu ledovou, která zahrnuje období asi 50 000 – 14 000 let př. n.l. Tehdy ledovec opět pokryl severní Evropu od britských ostrovů přes jižní Skandinávii, severní Německo a Polsko až po Finsko.
Xemxije – skalní komorové hroby na Maltě ( u obce St. Paul´s Bay). Jedná se o šest hrobů, do kterých byli nebožtíci kolektivně pochováni v době měděné (4. tisíciletí př. n. l.). Poprvé hroby prozkoumal až v roce 1955 britský archeolog J. D. Evans.
Yazilikaya – turecký název pro skalní svatyni asi z 2. tisíciletí př.n.l. Turisté z celého světa toto místo (2 km od Bogazköy) navštěvují, aby spatřili největší monumentální cyklus chetitského umění – mj. 65 velkých reliéfů chetitských božstev. Svatyně především sloužila ke kultovním obřadům při oslavách příchodu nového roku.
Zikkurat – stupňovitá věž, která se po 4 stol, př. n.l. stala běžnou součástí měst v Mezopotámii. Měla podobu hory a představovala příbytek určitého boha.
Židé – jeden z nejstarších národů. Starověké dějiny začínají kolem poloviny 13. stol. př. n. l. , kdy se pastevecké kmeny semitských Izraelců (Hebrejců) začaly usazovat v Kanaánu (dnešní Palestina a Libanon), kde splynuly s místním obyvatelstvem. Část Izraelitů sem přišla z Egypta (tzv. zajetí egyptské) pod vedením Mojžíše.
Více se dozvíte:
G. Löwe: ABC antiky, Ivo Železný, 2002
Příběh archeologie, Argo, 1996
Bohuslav Novotný a kol.:Encyklopédia architektúry, OBZOR, 1996
