Někdy v živočišné říši objevujeme obyvatele, kteří vymýšlejí roztodivné stavby, ve kterých posléze žijí. Čím jsou zajímaví a co o nich současná věda ví?
Většina živočichů má určité území, na kterém se cítí doma. Toto území může být různě veliké – od několika čtverečních centimetrů po mnoho tisíce kilometrů. Z obratlovců mají extrémně malá území například malí ještěři čeledi Xanthusiidae – některé druhy žijí pouze na několika čtverečních metrech a kromě toho už nikde jinde na světě. Naopak k druhům s extrémně velkým územím patří například tygr (Panthera tigris). Jeden jedinec severského tygra ussurijského může pokrýt teritorium o velikosti až čtyř tisíc čtverečních kilometrů, což je jako rozloha celého Zlínského kraje.
I zvířata potřebují domov
Kromě toho musí mít ale většina zvířat nějaké místo, kam chodí na noc spát a kde zanechává mláďata, když jim jde sehnat potravu. Mnoho zvířat vytváří příbytky hlavně z toho důvodu, aby v nich mohla inkubovat vajíčka i mláďata. Mnohdy je ale po nakladení vajíček také natrvalo opouštějí. Ne vždy je pravidlem, že vůbec nějaké musejí mít – například lenochodí matka s sebou mládě nosí čtyřiadvacet hodin denně a ani na noc pro něj nestaví žádné hnízdo, jako je tomu například u opic.
Zvířata jsou schopná osídlit téměř cokoliv a zužitkovat téměř všechno. Někteří živočichové však vytvářejí obydlí, která jsou svým vzhledem natolik neobvyklá, že by byla škoda se o nich nedozvědět více. Pomineme – li jako nejvykřičenější příklad mraveniště a termití hrady, ještě nám zůstává spousta jiných. A na ně se nyní podíváme s 21. STOLETÍM.
Stavby pod vodní hladinou
Už na základní škole se děti učí o obydlí vodoucha stříbřitého (Argyroneta aquatica). Tento neobvyklý pavouk, jehož jed patří mezi našimi pavouky k nejsilnějším, si dokáže mezi rostlinami pod vodou utkat jemnou pavučinku. Poté pod ni na zadečku nanosí vzduchové bubliny, čímž ji vyduje do tvaru známého zvonu. Uvnitř potom schovává svá mláďata až do druhého stádia svlékání, protože neumějí plavat. Za zmínku stojí i fakt, že vodouch nemá žábry, tudíž je plně závislý na přísunu vzduchu z vodní hladiny.
Až dva metry dlouhé složité hnízdo ze zbytků vodních rostlin, které vyčnívá nad hladinu, staví ryby jménem Gymnarchus niloticus. Do něj potom vkládají až 10 mm v průměru veliké jikry, které se v něm líhnou. Vylíhnutý potěr má obrovský žloutkový váček a zpočátku dýchá vnějšími žábrami, takže připomíná spíše pulce nežli rybu.
Mixér by záviděl
Velmi rozšířeným způsobem, jak líhnout jikry a mláďata, jsou u některých ryb i obojživelníků pěnová hnízda. Labyrintní ryby ze skupiny Anabantidae používají výměšky slin. Jihoamerické hvízdalky rodu Leptodactylus a africké létavky rodu Chiromantis používají zase výměšky vejcovodů samic, které rozšlehávají zadníma nohama. U létavek rodu Chiromantis někdy může jedno hnízdo stavět více samic (v extrémních případech i více než třicet). Do pěnového hnízda posléze samice umístí vajíčka. U hvízdalek je ale samci neoplodňují všechna – část z nich zůstane sterilní a slouží za potravu pulcům, kteří se v hnízdě později vylíhnou. Jak prokázaly srovnávací analýzy z roku 2005, potřebují mladé hvízdalky konzumaci vajíček vlastního druhu k lepšímu vývinu. Ty, které byly uměle odchovávány pouze na suchém krmení pro akvarijní rybičky (běžně rozšířená metoda odchovu pulců), prospívaly o poznání hůře než ty, kterým byla vajíčka jejich nevyklubaných sourozenců poskytována jako doplněk stravy. Pulec vyživovaný pouze těmito vajíčky, byl dokonce schopen prodělat kompletní metamorfózu v dospělého jedince, aniž by se nedostatek jiné stravy nějak významně projevil na jeho metamorfních schopnostech.
Předchůdci tkalcovských stavů
Rosničky rodu Phyllomedusa, pocházející z Jižní Ameriky, objevily jiný způsob, jak jikry nechat vylíhnout – vajíčka balí do listů. Podle některých prací z posledních pěti let si některé listovnice, jak se jim česky říká, samy vybírají záměrně druhy rostlin, kterým vývin svých vajíček svěří,
V orientální a australské oblasti žije pták, který pro své potomky staví něco podobného. Má výstižné jméno krejčiřík (rod Orthothomus). Podobně jako například naše pěnice, do jejíž širokého příbuzenstva patří, je to obyvatel hustých křovin, kde staví své originální úkryty na vajíčka. Na dvou rostoucích zelených listech udělá na protilehlých okrajích řadu otvůrku, kterými protáhne rostlinné vlákno a sešije listy dohromady do podoby kornoutu. Dovnitř potom klade svá drobná vajíčka, na kterých sedí jen dvanáct dní. Celé jeho umění spočívá v tom, že listy z keře neutrhne, takže zůstávají celou dobu zelené a poskytují vajíčkům a později i mláďatům adekvátní ochranu.
Tkalcovským vášním propadla i řada zástupců zrnožravé pěvčí čeledi snovačovitých (Ploceidae) a o něco větších vlhovců (Icteridae). Ti získali velmi nechvalnou pověst hlavně díky těm zástupcům, kteří namísto staveb vlastního hnízda podsouvají svá vajíčka jiným ptákům k vysezení. Vylíhlá mláďata pak své nevlastní sourozence hlady překřičí, takže rodiče krmí více je, než ta vlastní. Dělají to s takovou precizností, že některé statistiky z posledních let vytyčují několik druhů hostitelů na hranici vyhubení. Avšak ne všichni vlhovci se chovají takto – jihoamerický vlhovec chocholatý (Psarocolius decumanus) vychovává svá mláďata sám. Hnízdí v koloniích a staví si až metr dlouhé vakovité pytle na konci větviček stromů, ve kterých vysedí vajíčka.
Ostře hlídané kolonie
Překvapivě se hnízdní parazitizmus vyskytl stejně i u druhé zmíněné čeledi. Snovači jsou ptáci vzhledu barevných vrabců, kteří obývají Starý svět. Ti, kteří nepodstrkují svá vejce jiným, pletou složitá stromová zavěšená hnízda, která mívají někdy úctyhodné rozměry, ze stébel trávy,. Tato veledíla však jsou většinou zásluhou více párů, které takto hnízdí pohromadě.
Některým ptákům, pletoucím hnízda, se velmi elegantně podařilo vyřešit i situaci, kdy jejich obydlí navštíví nezvaný host – ať už v podobě druhu, který jim chce přidat do snůšky vlastní vejce, anebo predátora, který jde jejich rodičovské úsilí zmařit. Při splétání udělají v hnízdě o jeden – dva slepé vchody navíc, takže i když se nezvaný host do hnízda vkrade, na vejce vůbec narazit nemusí.
I v naší fauně máme jednoho tkalcovského mistra. Moudivláček lužní (Remiz pendulinus) je pták, zdržující se především v blízkosti vod. V těchto lokalitách vyhledává keře i stromy (zejména vrby, břízy či olše), na kterých staví své příbytky. Hlavním stavebním materiálem je chmelové či kopřivové vlákno, vnitřek vystýlá vrbovým a topolovým chmýřím. Když má hotové jakési základy, začne lákat zpěvem samičku. Ta, pokud zhodnotí rozestavěný příbytek jako výkon dostatečně zdatného samce, mu posléze pomůže hnízdo dokončit. Pokud však sameček svým zpěvem žádnou družku neupoutá, rozestavěné hnízdo opustí a začne stavět nanovo. V jedné sezóně tak může své architektonické schopnosti potrénovat až sedmkrát.
Kde 3 + 1 nestačí
Extrémní stavbu vytváří ve větvích stromů africký brodivý pták kladivouš takatra (Scopus umbretta). Jeho příbytek může mít v průměru i dva metry a vrchní mistr se jeho stavbě může věnovat i šest měsíců. Hlavním materiálem jsou nejen stromové větve, kterých může být zapotřebí i několik tisíc, ale i bláto, kterým zpevňuje stěny hnízda zevnitř. Uvnitř jsou zpravidla tři komory. V té nejposlednější pták sedí na vejcích. Prostřední slouží jako jakýsi obývací pokoj – sem se přemístí odrůstající mláďata, když už nechtějí zůstat v samotném hnízdě. Místnost nejblíže vchodu pak slouží jako vstupní hala a může mít šířku okolo půl metru.
První kategorie s vytápěním
Ani takatrovo velkolepé dílo se však nevyrovná líhni tabonů (Megapodidae). Ve skupině těchto hrabavých ptáků z australské oblasti, se v průběhu evoluce vyvinul velmi zvláštní způsob líhnutí. Kohout tabona Freycinetova (Megapodius freycinet) dokáže nahrabat kupu z tlejícího listí, která může mít výšku 5 metrů, průměr 12 m a obvod až 50 m. Do tohoto úctyhodného kompostu vyhrabe tunel dlouhý okolo metru, do kterého láká slepičku. Poté, co mu vybraná samice snese vejce, ji bez milosti vyžene a tunel zahrabe. K tomu mu slouží dlouhé a silné nohy. Díky tlení se v kupě vytváří teplo, takže tabon nepotřebuje k inkubaci vejce zahřívat sám a může kupu vystavět i na stinných místech, kam nejde tolik slunce, které proces tlení urychluje. Mláďata tabonů se líhnou plně vyvinutá a když se vyhrabou z kupy, jsou schopná letu. Mláďata příbuzného tabona bismarckého (Megapodius eremita) mají až třiceticentimetrové rozpětí křídel.
Loubí zpestřují barvami
Další pozoruhodnou stavbu vytváří lemčíci (Ptilonorhynchidae). Jsou to pěvci velikosti sojky, kteří stejně jako předešlí taboni pocházejí z australské oblasti. Stejně tak jako sojky jsou schopni živit se omnivorně – to znamená, že jsou všežravci a chutnají jim plody rostlin, ale i členovci a občas nepohrdnou ani ptačími vajíčky či mláďaty. Některé druhy dokáží výborně imitovat zvuky, které se naučí z okolí. Tito ptáci mají velmi zajímavý tok. Samec začne stavět z drobných větviček loubí, které po několika sezónách, kdy pták opakovaně tokaniště používá a nosí na něj větvičky, může dosáhnout u některých druhů až tří metrů. Loubí není samotným místem, kam samice naklade vejce, ale jeho kvalita by měla odpovídat kvalitě samce samotného. Samice na podkladě loubí určí, zdali je samec natolik zdatný, aby se stal otcem jejího potomstva. Samci se snaží předvést co nejlépe. Dokonce do loubí přinášejí předměty v barvě svého peří, které vyhledávají většinou na smetištích. Samec lemčíka dokáže v průběhu jedné sezóny oplodnit několik samic, které se posléze starají o mladé samy.
Stavitelé z malty
Nepříliš lákavý osud čeká na samičky zoborožců z rodu Buceros. Ti si vymysleli opravdu geniální způsob, jak inkubovat vlastní potomky. Jejich primárním hnízdním prostředím jsou dutiny stromů. Když je samice připravená naklást vejce, samec ji v hnízdní dutině zazdí pomocí maltové směsi hlíny a trusu tak, že jí ven kouká pouze zobák, kterým ji krmí. Důvodem je prostá strategie – přes úzkou škvíru se predátor dovnitř nedostane. Samice uvnitř dutiny pohodlně přepelichá, čímž sníží vlastní riziko být napadena v době, kdy by nemohla létat. Podle některých prací z roku 2004 ale ani toto opatření nepomohlo odolat tlaku člověka a přišlo se na to, že zoborožci dokáží v těchto dutinách zahnízdit a vyvést v klidu mláďata pouze v člověkem nerušených zónách.
Hliněné chaloupky ve větvích
Avšak ani zoborožec si nezadá s typem hnízda, jaké vytváří jihoamerický hrnčířík rezavý (Furnarius rufus). Navzdory exotickému původu je to poměrně nenápadně zbarvený pták, vzhledově podobný našim rákosníkům. Tento malý architekt staví spolu se samičkou každoročně v období dešťů hliněné obydlí (nedávné srovnávací analýzy prokázaly, že primárním hnízdním prostředím hrnčíříků byly zjevně dutiny stromů a stavby hnízd se měnily postupně). Pár si vybere dostatečně silnou větev, na kterou začne nosit měkké hliněné kuličky. Ty postupně slepí dohromady, až dostanou plošinku o průměru asi dvaceti centimetrů. Potom se oba dva pustí postupně do budování stěn, střechy a přístupového tunelu. Výsledné dílo může mít tedy průměr až třiceti centimetrů, tloušťku až čtyři centimetry a váhu úctyhodných pěti kilogramů. Do takto připraveného domečku naklade samice okolo čtyř bílých vajíček, na kterých sedí víc jak dva týdny. Poté, co mláďata vyletí, může pár zahnízdit ještě jednou, ale staré hnízdo většinou opustí a postaví si další.
A jak je to u savců?
Asi by nebylo fér se alespoň stručně nezmínit alespoň o nějakých zástupcích stavitelů ze skupiny savců. Jednou typicky stavitelskou čeledí jsou bobři (Castoridae), zastoupeni pouze bobrem evropským (Castor fiber) a bobrem kanadským (Castor canadensis). Hráze, které budují z větví na stojatých vodách, mohou mít šířku víc jak tři metry a výšku až metr a půl. Vytvoření malé přehrady má i své opodstatnění – bobrovi skýtá bezpečí a zároveň pomáhá k lepšímu transportu větví, které si zvíře schovává na zimu, kdy není tolik žrádla jako přes léto.
Až 40 metrů dlouhý labyrint může vyhrabat v půdě krtek obecný (Talpa europaea). Tento spletitý systém chodeb funguje jako past, do které padají různí drobní živočichové. Krtkovi pouze stačí, aby své tunely pravidelně kontroloval a sbíral „spadanou úrodu“ do zásoby na zimu. Je známo, že živé konzervy žížal ochromených prokousnutým nervovým centrem, mohou v jednom doupěti vážit až dva kilogramy.
Stavby z odpadků
• V typu hnízdního materiálu jsou živočichové velmi nápadití. V současném civilizovaném světě jsou schopni mláďata vyvést v hnízdě sestaveném doslova uprostřed odpadků. Takové příklady jsou známé u synantropních druhů, jakými mohou být myši, ale i krkavcovití ptáci. Při jednom z nedávných ornitologických průzkumů na území Prahy našli tak ornitologové velmi kuriózní hnízdo straky obecné (Pica pica). Podle vzoru afinity těchto ptáků ke kovovým předmětům spletla celý hnízdní koš z kovových drátů namísto větví!
Něco pro labužníky
• Východoasijská kuchyně velmi často připravuje jako pokrm polévku z vlaštovčích hnízd. Málokdo však ví, že ve skutečnosti se jedná o hnízda některých druhů rorýsů, kteří je lepí ze svých rychle tuhnoucích slin. Sliny obsahují lepivý glykoprotein, který pomáhá hnízdu udržet tvar.
Lepší stavitel – větší šance
• Ohniskem zájmu se stala i kritéria, na základě kterých samička moudivláčka lužního vybírá své budoucí partnery. Nedávné práce prokázaly, že si vybere takového samce, který stráví více času stavěním hnízda a jeho výsledné dílo je ve finále i větší. Samičí preference pro velikost hnízda má své opodstatnění. Moudivláček žije v oblastech s celoročním teplotním gradientem. Větší a tlustší hnízdo zajistí lepší tepelnou izolaci vajíček od okolního chladného vzduchu a vylepší tak inkubační podmínky. Samička má tak větší jistotu, že se samcem, který jí co nejpečlivěji postaví veliké hnízdo, vyvede více zdravých mláďat.
Stavby v nebezpečí
• Ani extrémní vyvinutost a dokonalá hnízda úplně nezachrání mláďata tabonů před predátory – konkrétně rozšíření tabona Freycinetova se geograficky překrývá s areálem dravého varana komodského (Varanus komodoensis), pro kterého, jak se z některých i novějších prací zdá, jsou mláďata tabonů velmi vítaným zpestřením jídelníčku.
