Zemskou kůru tvoří nejrůznější horniny složené z minerálů (česky nerostů). Dosud věda mineralogie objevila cca 3000 minerálních druhů (s odrůdami o 2 000 více), které sestávají celkem z 92 chemických prvků.
Adamas – značící řecké slovo adamant (tvrdý jako kámen) dal původ pojmenování diamantu. Uvedená modifikace uhlíku je nejtvrdší známou látkou. Její krystaly mohou zanechat stopy škrábnutí na všech jiných minerálech a přírodních rudách. Zbarvení tohoto drahokamu: bezbarvý, bleděmodrý, žlutý, hnědozelený, růžový, modrý. Zajímavost: Diamant je chemicky totožný s měkkým mastným grafitem, ale liší se krystalovou strukturou. První známé diamanty byly nalezeny v Indii a Barmě cca před 2500 lety.
Barva – jeden z důležitých aspektů určování minerálů. Mnoho nerostů barvu nemění – např. zelený malachit, žlutá síra či černý grafit. Jiné minerály v původní podobě bezbarvé (např. křemen) mohou obsahovat prvky, které původní zabarvení změní. (Tak známe i křemen růžový, žlutý, fialový, hnědý…). Některé minerály jsou trvale barevné, ale v různých odstínech jedné barvy (apatit, beryl apod.) Autentickou barvu poznáme pomocí vrypu, protože vnější zbarvení bývá sytější než vnitřní.
Český granát –nejoblíbenější ze skupiny granátů. Jde o pyrop, který se v největším množství i nejlepší kvalitě nejvíce nacházel právě na našem území. (Řecké pyrop = ohnivý.)
Český granát znal již Rudolf II.; ve sbírkách měl tento minerál velký jako holubí vejce (35x18mm, hmotnost 9,6 g).
Drahokamy –tradičně minerály vyznačující se neobyčejnou krásou (včetně barvy, lesku a průhlednosti), vzácností výskytu, značnou tvrdostí a pevností .Časem se lišila kritéria dělení na drahokamy (tvrdší než křemen), polodrahokamy (měkčí než křemen –např. opál) a ozdobné kameny, které se dají leštit i ve větších kusech. S ohledem na vznikající nepřesnosti se toto dělení v odborných kruzích poslední dobou již nepoužívá – vznikl obecnější pojem drahý kámen.
Epidoty – zástupci minerální skupiny objevující se zejména v magmatických a přeměněných horninách. Epidot dostal pojmenování po řeckém slovu epidosis = přírůstek. neboť jeho určení v roce 1801 znamenalo nový přírůstek v nerostném systému..
Fosforečnany – obvykle vznikají v podmínkách, při kterých se většina minerálů mění a rozkládá působením tlaku nebo tepla. Typickým příkladem je velmi oblíbený tmavě modrý lapis lazuli, což je přeměněný vápenec s vysokým podílem lazuritu (viz). V Afghánistánu ho znali již před 6000 léty, staří Egypťané a Číňané ho používali do nejkrásnějších šperků. Další reprezentanti fosforečnanů: pseudomalachit, brazilianit (objeven v Brazílii až r.1945) aj.
Granáty – početná skupina křemičitanů s podobnými vlastnostmi. Pojmenování tyto nejčastěji červené klenoty přírody získaly nejspíše pro izometrický tvar z latinského granum =´zrno. Nejžádanější je český granát(viz).
Hornina – nahromadění minerálů stejných (např. mramory) nebo různých (kupř. granit) vytvářejících tělesa podstatných rozměrů.
Charakteristické znaky – minerál je přírodně se vyskytující anorganická látka určitého chemického složení se stálými fyzikálními a chemickými vlastnostmi a s pevnou krystalovou strukturou.
Intenzita lesku – přímo úměrně souvisí se schopností minerálu více či méně lámat světelné paprsky, které na něj dopadají a jím prostudují. Měřítkem lomivosti je tzv. index světelného lomu měřitelný přístroji.
Jednička mezi drahokamy – rubín. Zářivě červená odrůda korundu se stala nejvzácnějším drahým kamenem vůbec. Největší známý rubín zasazený ve šperku je v naší svatováclavské koruně. Má rozměry 39,5 x 36,5 x 14 mm, hmotnost se odhaduje na 250 karátů (viz).
Karát má dva různé významy: 1. Hmotnostní jednotka drahokamů (1 karát = kt, odpovídá 200 miligramům). 2. Označení obsahu zlata v jeho slitinách ve škále, která má 24 stupňů. (zkratka K). Minimální obsah zlata pro zlatotepectví je 750/1000, což odpovídá 18 karátům (K) zlata.
Lazurit – typický drahý kámen Blízkého a Středního východu. Připomíná temně modrou oblohu posetou jiskrami hvězd.
Mřížka krystalová – vnitřní uspořádání minerálů, které je určeno zákonitým rozložením elementárních částic (iontů, atomů a molekul) v prostoru. Je určující jak pro vnější vývoj ploch, tak pro fyzikální vlastnosti minerálů.
Nové způsoby využití – souvisejí s moderní dobou. Po tisíciletí se drahé kameny používaly pouze jako okrasa. Zlom nastal s rozvojem vědy: Rubínový laser přesně měří vzdálenosti , např. ze Země na Měsíc. Diamant se využívá i k broušení a řezání či vrtání do zemské kůry při hledání užitkových nerostů. Specifické vlastnosti drahých kamenů (stálost v různém prostředí, tvrdost, elektrická vodivost) dost využívá i vojenství, přesná mechanika (hodinky) elektrotechnika apod.
Oxidy (kysličníky) – minerály složené z kysličníku a jiných prvků. Mnohé z nich patří mezi drahokamy. Uveďme alespoň safír (od lat. slova sappirus = modrý; výjimkou je safír růžový a růžovočervený) a rubín. Zajímavost: Příbuzným oxidem je mj. i převážně obecný korund. Ten však mezi drahé kameny nepatří, často se s ním setkáme ( v doprovodu hematitu a magnetitu) v podobě brusiva zvaného smirek.
Pyrit – reprezentant skupiny sirníků, které vznikají z vodných roztoků mineralizovaných sloučeninami rudných prvků. Některé takové minerály zdánlivě vypadají jako cenný kov. Pyritu se také říká „kočičí zlato“.
Rozdělení minerálů – podle chemického složení: prvky – např.např.diamant, grafit; oxidy (dřívější název kysličníky) – korund; halovce (cizím názvem halogenidy) – mj. sůl kamenná a fluorit; sirníky (sulfidy) – např. pyrit; sírany (sulfáty) – jako sádrovec; uhličitany (karbonáty) – např. kalcit a dolomit; fosforečnany (fosfáty) – kupř. tyrkys. Velmi širokou skupinou jsou křemičitany (silikáty), které na širokém strukturním základě zahrnují i křemen, mnohé drahé kameny jako beryl (smaragd a akvamarín), topas, granát. Do široké skupiny však náležejí i azbesty, slídy a živce.
Sírany – charakterizuje je komplex (SO4). Jestliže je síra nahrazena chromem, vznikají chromany, při molybdenu molybdenany, při náhradě wolframem wolframany. Všechny však patří do uvedené minerální třídy síranů. Hojně se v mnoha podobách rozšířil sádrovec, který má obvykle bezbarvé či bílé krystaly. (Jemnozrnný, čistě bílý sádrovec má název alabastr.)
Tvrdost – odpor, který klade minerál při rýpání předmětem s ostrou hranou. Desetidílnou stupnici tvrdosti navrhl vídeňský mineralog Friedrich Mohs (1773 – 1839). V ní každý minerál rýpe do toho, který je o stupeň níže a je sám rýpán minerálem o stupeň tvrdším. Číslo 1 jako nejměkčí má mastek; následují 2.sádrovec, 3.kalcit, 4.fluorit, 5.apatit, 6.ortoklas, 7. křemen, 8.topaz, 9.korund,10. diamant.
Utváření minerálů – převažují tři hlavní procesy : Magmatogenní je vyvolán vnitřním žárem Země. Minerály vznikají při chladnutí a krystalizaci roztaveného magmatu, který obsahuje všechny známé chemické prvky. Při procesech exogenních (sedimentárních) hrají velkou roli vnější síly Země spojené se sluneční činností . Děje se tak blízkosti zemského povrchu za nepříliš vysoké teploty a normálního atmosférického tlaku. Třetí skupinu představují procesy metamorfní: Původní hornina v mnohakilometrové hloubce působením velkého tlaku a vysokých teplot překrystalizovává, takže vznikají nové minerály. (Každoročně je jich objeveno asi třicet.)
Vltavín – z chemického hlediska jde o křemičitanové sklo s kolísajícím obsahem jednotlivým složek, které ovlivňují zbarvení. Jsou nejspíše pozůstatkem dopadu velkého meteoritu na Zemi při současném, přetavení nejsvrchnějších částí zemského povrchu. Název je podle Vltavy, mezinárodní pojmenování moldavit vychází z německého Moldau = Vltava. Tyto minerály s nejrůznějšími odstíny zelené se ponejvíce vyskytují v jižních Čechách. Bublinovité sklo má tvar koule, disku, tyčinky aj. Průměrná hmotnost kusu vltavínu je cca 8 g.
Xenomorfní – tvar minerálu, jehož omezení není vlastní, ale je mu vnuceno přítomností jiných krystalů.
Železné meteority – tvoří je slitiny železa a niklu. Ročně dopadne na Zemi asi 4000 tun meteorické hmoty! Jsou to i meteority železokamenné (s nimi souvisí i olivín a pyroxen) a kamenné (převážně křemičitany). Mezi drahokamy se dostaly meteority díky módě velmi drahých šperků.
Více se dozvíte:
J. Kouřimský: Minerály, AVENTINUM, 2003
Minerály a drahokamy, Ikar – Knižní klub, 2001
L: Caccut: Horniny a minerály, Nakl.dům OP, 1994
V.Bouška, S.Sobolevskij: Klenoty přírody,Lidové nakladatelství, 1990
V. Bouška, J.Kouřimský: Drahé kameny kolem nás, SPN, 1976