Navzdory vyspělosti starověké egyptské civilizace nejsou tehdejší lékaři považování za odborníky, kteří by se příliš lišili od šarlatánských mastičkářů a potulných kněží podivných církví. Co na tomto poli odhalila zbrusu nová studie britských vědců?
Ježčí bodliny jako přípravek proti plešatění, „obklad“ v podobě mrtvé ryby zahánějící migrénu či čaj z trusu divokého osla na zklidnění žaludku. I takové perly by se ve staroegyptském léčitelství daly objevit. A nutno říci, že opravdu nezabíraly. Pak jsou tu ovšem na první pohled stejně divoké praktiky, které však už mohou opravdu fungovat. Třeba takový čípek z krokodýlího trusu, který sloužil jako účinná antikoncepce. V tomto případě opravdu účinná. Krokodýlí výkaly jsou totiž kyselé a nízké pH mužským spermiím rozhodně nesvědčí. Podrobná studie, které badatelka Jackie Campbell z britské University of Manchaster věnovala plných pět let, odhalila překvapivou skutečnost. Egypťané to s bylinkami, minerálními solemi i různými extrakty ze zvířecích tkání opravdu uměli.
Reklama na nemoci
Mezi egyptskými mumiemi je jednou z nejznámějších celebrit Asru. V 8. století před naším letopočtem se proslavila zpíváním v Amunově chrámu v Karnaku, v současnosti je středem zájmu díky svým zdravotním potížím. Ačkoli se dožila na starověký Egypt úctyhodného stáří 60 let, její zdravotní stav byl přímo katastrofální. Bývala přímo chodící expozicí tehdejších nejrozšířenějších neduhů. Trpěla kornatěním cév, tzv. pneumokoniózou (vznikající dlouhodobým dýcháním v prašném prostředí), artrózou, vyhřezlými ploténkami, zubními kazy a pravděpodobně i cukrovkou. Kromě toho její zažívací ústrojí a močový měchýř obývalo mnoho parazitických červů. Několik posledních let před smrtí patrně musela značně trpět. Co pro ni tehdejší lékaři mohli vlastně dělat? Podle naprosté většiny knih tak akorát se modlit a v oblaku smrdutého kouře provádět pochybné rituály. Campbell je však jiného názoru.
Řecká kolébka lékařství?
„Egyptští lékaři podle všeho měli k dispozici stovky osvědčených postupů a receptů,“ tvrdí Campbell. „Většina z nich byla překvapivě účinná. V případě Asru věděli, jak tlumit její bolesti a dokonce ji i zbavit větší části nezvaných osadníků jejích útrob.“ Podle její nejnovější studie mohli čerpat ze zkušeností prohlubovaných déle než tisíc let. Pokud jsou závěry britské historičky správné, bude se muset nejstarší historie lékařství kompletně přepsat.
Počátky racionálně založeného lékařství a farmacie veškeré historické prameny datují do starého Řecka. V 5. století před naším letopočtem Hippokrates poprvé popisuje racionální medicínu, založenou na diagnóze a zdůvodnitelném léčebném postupu. Nejstarší známý soubor receptů Materia Medica sepsal také Řek (lékárník, botanik a léčitel Dioskorides) v roce 50 našeho letopočtu. Stejně tak se za otce všech lékárníků považuje řecký lékař Claudius Galenus, který ve druhém století našeho letopočtu léčil zranění římských gladiátorů.
Zmatek v překladech
„Egypťané své léčitelské dovednosti prokazovali mnohem dříve než Řekové, nicméně jejich praktiky byly vinou špatně interpretovaných záznamů vnímány hlavně jako šarlatánství, které nemá s racionální vědou nic společného,“ říká Campbell. „Zatímco Řekové po sobě zanechali stovky listin v jazyce, kterému velmi dobře rozumíme, po Egypťanech se dochovalo jen 12 dokumentů, které navíc činí značné problémy překladatelům.“
Zachovalé svitky obsahují více než 2000 receptů na různá léčiva, problém ovšem je, že se až donedávna nepodařilo spolehlivě určit složky, ze kterých se mají připravovat. Potíže činila zejména skutečnost, že výrazy popisující ingredience se vyskytují právě jen v těchto receptech a překladatelé se tak často nemají čeho chytit. Nezbývalo než je přeložit podle popisu jejich účinku a porovnání se známými léčivy. Proto jsou tyto překlady silně ovlivněny dobou a prostředím, ve kterém vznikaly. „Překlady z konce 19. století obsahují ingredience, které znali lékárníci z 19. století,“ vysvětluje Campbell. „Novější překlady zase využívají současné složky. Důsledkem toho je, že u 30 % ingrediencí si nikdo není jistý tím, jestli jsou přeloženy správně.“
Důkladná egyptská metodika
Cambell se proto rozhodla, že původ všech složek prověří jinak. Nejprve bylo zapotřebí zjistit, jestli rostliny, ze kterých se měly podle překladů izolovat, opravdu staří Egypťané mohli používat. Naštěstí jsou mezi archeologickými nálezy tisíce druhů rostlin, a tak je tehdejší flóra dobře známa. Dalším cílem bylo zjistit, jestli zmiňované složky opravdu mohou účinkovat tak, jak je v receptech popsáno. Za běžných okolností by se prostě vzaly vzorky z plodin a podrobily se chemické analýze. „Jenže archeologové bohužel nemají žádné dochované léky k dispozici. Máme však něco mnohem lepšího,“ říká Campbell. „Recepty.“
Ačkoli každý takový recept předchází modlitba nebo zaříkávací formule, vlastní „návod“ je věcný a účelně popisný. Obsahuje všechny informace k tomu, aby mohl být lék opravdu připraven – seznamem ingrediencí počínaje, a metodikou jejich přípravy či přesným ředěním konče.
Na listinách je také patrné, že se řídily daným standardním formátem. Vždy začínají aktivními složkami, následují jejich stabilizátory, koření na zakrytí nepříjemné chuti a v některých případech i sekundární lék, který zabrání nežádoucím vedlejším účinkům. Na konci každého receptu je uvedeno, do čeho má být lék uložen.
Tisícovka odhalených receptů
Campbell se zaměřila na čtyři svitky s tisícovkou receptů pocházející z období 1850-1200 před naším letopočtem. Všechny uvedené recepty porovnala se soudobými postupy přípravy léčivých přípravků. „Nejprve jsem se zaměřila na formu léku. Jestli se jedná o mast, výplach, kapky apod. Pak mě zajímalo, zda jej připravovali správně a jestli mohl fungovat.“
Některé rostliny zmiňované ve starších překladech (například skořice a anýz) nemohly ve starověkých receptech nijak fungovat a ani není známo, že by je tehdejší obyvatelé znali. Další rostliny se sice v Egyptě vyskytovaly, jejich překlad však byl špatný.
Po pěti letech mravenčí práce se Campbell povedlo dát dohromady seznam všech léků ze svitků, postupy jejich přípravy i jejich využití.
Tyto recepty přitom pracovaly s 284 složkami z různých částí 134 druhů rostlin, 24 zvířat a 28 minerálů. V současnosti je zřejmé, že 550 z původních 1000 léků bylo připravováno správně a mohlo velmi dobře účinkovat. Podařilo se u nich rozluštit všechny účinné složky. U dalších 156 si není Campbell jistá jen jednou vedlejší ingrediencí, ale zná jejich účinek. Zbývá ještě 234 přípravků se neznámými složkami a 27 receptů, u kterých se nepodařilo zjistit, k čemu sloužily.
Neuvěřitelná účinnost
Největším překvapením bylo, že přes 60 % staroegyptských léků se běžně používalo ještě v 70.letech 20. století a mnohé z nich se využívají (nebo minimálně jejich syntetické verze) ještě v současnosti. „Při jejich přípravě Egypťané využívali postupy, které se od metod moderní farmacie příliš neliší,“ líčí Campbell. „Věděli, kdy zvýšit koncentraci roztoku varem, kdy ho naopak zředit, nebo složky rozemlít, aby získali účinnější lék.“
Egypťané dokázali přímo mistrně extrahovat účinné látky z rostlin. Věděli, které složky jsou rozpustné pouze v alkoholu, a které ve vodě. Některé přípravy vyžadovaly dvoufázovou extrakci, nejprve ve vodě nebo v alkoholu a následně v kyselině. V takovém případě používali kyselé víno nebo zkyslé mléko. Mnoho z léků bylo mícháno přímo pro okamžité použití, některé však Egypťané konzervovali za pomoci cukru nebo alkoholu. „Nenalezla jsem jedinou ingredienci, kterou by zpracovávali chybně,“ říká Campbell. Přestože neměli ani ponětí o chemické podstatě účinků jednotlivých látek, vždy dokázali přijít na správnou techniku. V podstatě léčili stejně jako moderní medicína. Nepoužívali pouze injekční stříkačky, znali však oční kapky, masti, zábaly, projímadla, pilulky a dokonce i čípky. Ve výrobě čípků byly opravdovými mistry. Dokázali lék připravit tak, aby měl téměř pevnou konzistenci. Rozpustil se až ve chvíli, kdy se dostal do vyšší teploty dovnitř lidského těla. Zaostávali pouze v jediném ohledu – vůbec netušili, že je zapotřebí zachovávat sterilitu.
Jak se zbavit nevolnosti
Mohlo by se tedy zdát, že Egypťané byli zdatnými lékaři. Je zapotřebí si však uvědomit, že vlastně nevěděli nic o původcích nemocí. Léčili jen příznaky. Příčinu nemocí léčili pouze ve zjevných případech (například náprava zranění nebo zbavení vnitřností parazitických červů).
V léčení příznaků však byli stejně dobří jako současná medicína. „Přes 60 % přípravků mělo srovnatelné účinky s léky využívané v posledních 50 letech,“ tvrdí Campbell.
Co tedy vlastně Egypťané předepisovali? Zaměřovali se především na úpravu trávení různými projímadly, jako je například ricinový olej nebo koloktiva. Žaludeční potíže řešili za pomoci rozemletého vápence, na průjem předepisovali něco na podporu vstřebávání vody (kaolín, rohovník), případně rostliny obsahující alkaloid hyoscin, který uvolňuje hladké svalstvo a zpomaluje pohyby trávicího ústrojí. Na odčervení používali extrakt z granátového jablka. Pelletierin, který je v něm obsažen, se ke stejnému účelu využíval ještě před 50 lety.
Nechybí ani mystika
Také léčba zranění byla na vysoké úrovni. Studie mumií ukazují, že tehdejší lidé často utrpěli potenciálně smrtelná zranění, která někdo dokázal uzdravit. Tržné rány se léčily za pomoci pryskyřice a kovů, které mají antimikrobiální účinky. Často také sahali k medu, který sice moderní medicína běžně nevyužívá, ale v případě že u léčby vředů a zánětů selžou antibiotika, je med stále dobrým řešením. Vzhledem k vysoké koncentraci cukru osmoticky vysává mokvající ránu a znepříjemňuje tak životní prostředí číhajícím mikroorganismům.
Samozřejmě ani egyptská moudrost se nevyhnula neúčinným řešením. Některé postupy využívaly pouhou symboliku (ježčí bodliny proti plešatění), jiné spoléhaly na to, že kombinace mnoha vzácných složek musí přinést nějaký účinek. Například neplodnost se Egypťané snažili léčit za pomoci přípravku z 39 esencí. Ani jedna z nich nemohla mít žádný efekt.
Jak vyléčit mumii
Asru trpěla neuvěřitelným množstvím nemocí, jejichž symptomy kupodivu tehdejší lékaři dokázali velmi účinně řešit
Hluchota způsobená infekcí zvukovodů
Proplachování teplým olejem z rostliny balanites, který rozpouštěl tuhý ušní maz
Pneumokonióza (zjizvení plic) způsobená dlouhodobým pobytem v prašné poušti
Extrakt z rohovníku nebo akácií, který usnadňuje odkašlávání, rostlina Ammi Visnaga uvolňující khellin, který roztahuje dýchací cesty
Cukrovka
Odvar z ječmene, který potlačuje pocit žízně, míza z akácií nebo jalovce pro zpomalení odchodu moče, víno nebo pivo s medem jako zdroj energie
Schistosomóza (napadení parazitickými motolicemi)
Extrakt z ječmenného vývaru na zklidnění zaníceného močového měchýře, olej z rostliny balanites na zabití parazitů
Strongyloidóza (nemoc způsobená parazitem háďátkem střevním)
Granátové jablko, terpentýnový olej nebo absint na odčervení, rohovník na zklidnění zaníceného střeva, koriandr nebo kmín proti nadýmání, rostlina Hyosciamus na ztišení bolesti a uklidnění pohybů střeva, rohovník, akácie a med na podporu odkašlávání (parazit napadá i plíce)
Ateroskleróza
Alkaloidy statiny v datlích a fících, olej z rostliny balanites (bohatý na draslík), který snižuje krevní tlak, extrakt z rostliny Amni Visnaga, který roztahuje cévy
Osteoartritida
Celerové semeno proti zánětu, terpentýnová nebo borovicová pryskyřice na podporu krevního oběhu, teplé lněné bandáže a obklady
Infekční artritida
Med a měď na zastavení infekce, teplé obklady na urychlení průběhu zánětu
Nejznámější egyptská těla
Tutanchamon – faraón z 18. dynastie, vládl v letech 1333-1323 před naším letopočtem. Proslavil se zejména tím, že byl v roce 1922 nalezen v 1. kompletně zachované nevyloupené hrobce.
Amenhotep III. – faraón také z 18. dynastie, vládl v letech 1388-1350 př. n. l. Je znám jako velký stavitel, jeho největším skvostem je slavný zádušní chrám v Západních Thébách, ze kterého se do současnosti dochovaly už jen obří sochy sedícího Amenothepa.
Thutmose II. – faraón z 18. dynastie, vládl v letech 1492-1479 př. n. l., má hrobku v Údolí králů
Ramesse I. – 1. panovník 19. dynastie, vládl v letech 1292-1290 př. n. l. Jeho hrobka v Údolí králů poskytla první důkaz o sloučení několika forem boha slunce (obraz na kterém je ve společnosti boha Atum-Ree-Cheprer)
Ramesse II. – 3. faraón 19. dynastie, vládl v letech 1279–1213 př. n. l. Byl obratným diplomatem, sepsal například s chetitským králem mírovou smlouvu, která se stala nejstarší známou mírovou smlouvou v historii. Díky svým schopnostem, které se zasloužily o vrcholný rozkvět egyptské říše, je považován za největšího krále staroegyptských dějin.