Zdaleka ne všechny vědecké studie prováděné renomovanými odborníky se dají označit za rozumné či smysluplné. Mnoho by si jich zasloužilo cenu Ig Nobel, udělovanou každoročně na americké Harvardské univerzitě nejdivočejším nápadům, a některé dokonce největší perly antinobelovské satiry dalece předčí.
1. Ruka ve vědru se žábami
Kdy: 1924
Kde: Minnesota
Výsledek: Nebyl nalezen žádný univerzální výraz obličeje, kterým by člověk reagoval na žádost o useknutí hlavy hlodavci.
V roce 1924 se postgraduální student psychologie na Minnesotské univerzitě v USA Carney Landis snažil zjistit, jestli všichni používáme stejné výrazy tváře na vyjádření stejných emocí. Za tímto účelem si do své laboratoře zval náhodné dobrovolníky, opáleným korkem zvýrazňoval linie jejich tváře a pak je vystavoval různým stimulům, jež měly za úkol vyvolat silné reakce. Nechával objekty své studie například čichat čpavek, dívat se na porno, poslouchat jazz a strkat ruku do kbelíku se žábami. Vrcholným kouskem pak byl bílý laboratorní potkan, kterého měl dobrovolník připravit o hlavu. Po celou dobu experimentu si Landis fotografoval tváře účastníků. Bohužel se mu z jeho obrázků nepodařilo vyčíst, jestli existuje nějaký univerzální výraz obličeje, kterým by člověk reagoval na to, že má uříznout hlavu hlodavci.
2. Jak oživit mrtvolu
Kdy: 30. léta 20. století
Kde: Kalifornie
Výsledek: Psa lze údajně deset minut po smrti navrátit k životu.
Ve 30. letech 20. století si výzkumník z Kalifornské univerzity v Berkeley, Robert E. Cornish, usmyslel, že přijde na to, jak vrátit k životu mrtvý organismus. Jeho postup spočíval v tom, že kolíbal tělem, aby rozproudil krev a nahradil tak činnost nefunkčního srdce. Za tímto účelem také do cév injekčně aplikoval adrenalin a antikoagulanty. Nejprve si k pokusům vyhlédl několik foxteriérů a všechny je pojmenoval Lazarus (biblická postava, kterou Ježíš navrátil k životu). Psy udusil a s oživováním začal po 10 minutách. U některých z nich se mu to dokonce povedlo. Psi sice byli slepí a měli vážně poškozený mozek, ale i to Cornish považoval za úspěch. Stejné nadšení ovšem nesdílela Kalifornská univerzita, která ho pro problematický výzkum zbavila pracovního místa. Cornishe to však nijak neodradilo, dál pokračoval v pokusech ve své domácí kůlně a roku 1947 prohlásil, že je připraven otestovat svůj postup na člověku. Dokonce se našel i dobrovolník ochotný udělat ze sebe pokusného králíka. Stal se jím vězeň Thomas McMonigle, který čekal na popravu. Nicméně Cornishovi se nepodařilo získat svolení úřadů, a tak z experimentu sešlo. Důvodem pro zamítnutí se staly obavy, že se oživení nebezpečného vraha podaří a úřady jej budou muset propustit.
3. Maskovaný experimentátor
Kdy: 1933
Kde: Ohio
Výsledek: Smích je vrozenou reakcí na šimrání.
V roce 1933 se profesor psychologie Clarence Leuba z Antioch College v Yellow Springs v americkém Ohiu rozhodl, že zjistí, jestli je smích vrozená reakce na lechtání, nebo se jej děti učí od svého okolí. Jako hlavní objekt svých pokusnických choutek si zvolil vlastního novorozeného syna. Jeho plán byl jednoduchý – nikdo se nesměl během šimrání jeho synka usmívat ani ho nijak jinak ponoukat k veselí. Pokud chtěl někdo kluka polechtat, musel si nejprve nasadit masku se zamyšleným výrazem. Profesorovi se dokonce nějak podařilo vymámit příslib spolupráce i z vlastní manželky. Vše šlo hladce až do okamžiku, se Leubova žena přiznala, že jednou zákaz smíchu porušila. Není jisté, jestli její prohřešek zhatil celý experiment, nicméně chlapec v sedmi měsících věku na šimrání odpovídal radostným pištěním a smíchem. Stejná situace se posléze opakovala s profesorovou dcerkou. Jako sedmiměsíční si lechtání také užívala se smíchem. „Smích je vrozenou reakcí na šimrání,“ zněl závěr studie publikovaný v americkém časopise Journal of Genetic Psychology. Profesor však jedním dechem dodává, že všechno mohlo dopadnout jinak, kdyby se jeho žena přesně řídila pokyny. Jedno ponaučení by si z jeho pokusů měli odnést všichni výzkumníci. Při jakémkoli experimentu je nemožné ohlídat všechny proměnlivé vlivy, zvlášť pokud jedním z nich je vlastní manželka.
4. Profesor přednášející spícím dětem
Kdy: 1942
Kde: Virginie
Výsledek: Ve spánku se člověk ničemu nenaučí.
V roce 1942 se Larence LeShan z Williamsburské univerzity ve Virginii rozhodl, že prověří schopnost učit se ve spánku. Několika chlapcům za pomoci fonografu (předchůdce gramofonu) každou noc pouštěl větičku „Moje nehty jsou odporně hořké.“ třistakrát za sebou.Tímto postupem se měli chlapci odnaučit okusování nehtů. Dokud fonograf fungoval, zabralo to u jednoho z hochů. Pak se ale jednoho dne porouchal a profesorovi nezbylo, než svým svěřencům tuto frázi dlouhé hodiny opakovat osobně. Výsledkem bylo, že po několika týdnech si 40 % chlapců přestalo okusovat nehty. LeShan zlepšení připisoval tomu, že jeho hlas byl čistší než zvuk z fonografu. Pravděpodobnější ovšem je jiná verze. Děti v pokoji zřejmě doufaly, že když se svým zlozvykem skončí, přestane je v noci ten podivný muž otravovat. V roce 1956 se prokázalo, že učení během spánku je nemožné. Při podobných pokusech se začala měřit aktivita mozku za pomoci encefalografu a zjistilo se, že pokud se učební látka začne odříkávat až po skutečném usnutí, člověk se nenaučí nic.
5. Dvouhlaví psi
Kdy: 50. a 60. léta 20. století
Kde: Sovětský svaz
Výsledek: Psovi lze transplantovat hlavu.
V roce 1954 se sovětský chirurg Vladimír Demichov pustil do neuvěřitelného experimentu. Na tělo dospělého psa doslova přišil hlavu s plecemi a předními končetinami štěněte. Náhradní hlava byla vyživována z původního těla, a tak veškerá zkonzumovaná potrava bezúčelně vypadávala z uříznutého jícnu, což poněkud děsilo zvědavé novináře. Jinak ale hlava po několik dní fungovala nad očekávání dobře. Dokonce cítila zbytek těla do jisté míry jako druhá hlava. Když bylo psu horko, zrychlily dýchání obě dvě. Ve chvíli, kdy se ozval prázdný žaludek, obě hlavy ochotně začaly přijímat potravu. Ne vše však probíhalo v naprosté harmonii. Staršího psa pochopitelně štvalo to otravné štěně, kterého se nemohl zbavit, a tak se ho snažit zbavit oklepáváním. Druhá hlava si to pak nenechala líbit a mstila se kousáním do ucha první hlavy.
Tento první exemplář vydržel naživu pouhých 6 dní, během následujících 15 let však šílený chirurg stvořil dalších 19 dvouhlavých psů. Nejdelší přežití přitom činilo celý měsíc. Demichov své neúspěchy přikládal pouze nedokonalé chirurgické technice a věřil, že jednoho dne stvoří psa, který bude schopen dlouhodobého přežití. O imunitní reakci, která způsobí odvržení geneticky odlišné tkáně, tehdy nevěděl nic. Své počínání vysvětloval snahou o přípravu na transplantaci srdce.
6. Hrůza na obloze
Kdy: počátek 60. let min.století
Kde: Kalifornie
Výsledek: V bezprostředním ohrožení života člověk vyplní formulář pojištění hůře než za běžných okolností.
Počátkem 60. let jednoho dne na kalifornské vojenské základně Fort Hunter Ligged nastoupilo na palubu transportního letadla 10 vojáků s tím, že se jedná o běžné vojenské cvičení. Letoun vystoupal do výšky 1500 metrů, kde chvíli pokračoval v letu a pak se náhle naklonil k jedné straně, protože selhal jeden z motorů. Pilot se pár minut horečně snažil motor znovu uvést do chodu, ale nakonec všem cestujícím na palubě přes intercom oznámil: „Jeden z motorů selhal a nelze vysunout podvozek. Pokusím se o přistání na moři, připravte se.“
Ve skutečnosti žádné nebezpečí nehrozilo, jednalo se o studii vojenských vědců z kalifornské United States Army Leadership Human Research Unit, která měla odhalit, jak se značný stres a zejména strach z bezprostřední hrozby smrti projeví na výkonu vojáků. Jako ukazatel měla sloužit schopnost vyplnit formulář pojištění. Vojákům bylo řečeno, že se jedná o nezbytné administrativní opatření, aby mohla armáda v případě smrti poskytnout náhradu pozůstalým.
Jakmile poslední voják vyplnil formulář, ozvalo se z intercomu „To byla jen sranda, lidi,“ a letadlo bezpečně přistálo na letišti. Asi nikoho nepřekvapí, že kontrolní skupina na letišti formulář vyplnila s mnohem méně chybami než oněch 10 nešťastníků v letadle.
7. Hlava jako sexuální orientace
Kdy: 60. léta 20. století
Kde: Pensylvánie
Výsledek: Krocan je ochoten se pářit i s dřevěnou hlavou.
Martin Schein a Edgar Hale z Pensylvánské státní univerzity v USA, se zaměřili na výzkum sexuality krocanů. Přišli na to, že tito ptáci nejsou ani trochu vybíraví a jsou ochotni pářit se téměř se vším. Nejprve pokusnému milovníkovi podstrčili umělou atrapu krůty a krocan se choval úplně stejně náruživě, jako by se jednalo živou samici. Schein s Halem chtěli přijít na to, do jaké míry mohou atrapu zjednodušit, aby o ni krocan neztratil zájem. Postupně z ní tedy odstranili ocas, nohy a křídla. Krocanovi však takové drobnosti v ničem nevadili. Nakonec z umělé partnerky zbyla jen hlava na tyči. Chuť k páření však ptáka stejně nepřešla. „Vlastně dával přednost hlavě na tyči před kompletním tělem bez hlavy,“ tvrdil Schein. Výzkumníci z toho vyvodili, že krocana vzrušuje právě ta hlava a přisoudil to skutečnosti, že při páření krocan mnohem menší samici zcela zakryje. Jediné, co je z krůty vidět, je její hlava, a ta se tak stává předmětem sexuální touhy samce. Vědci pokračovali dál ve svých pokusech ve snaze přijít na to, jak moc krocanovi bude vadit, že se nejedná o živou hlavu. Podstrkovali mu postupně čerstvě useknutou, pak vysušenou, odbarvenou a nakonec dřevěnou. Úspěch měly všechny. Krocaní sexuologové své poznatky v roce 1965 zahrnuli do knihy Sex and Behaviour (Sex a chování).
8. Slon na LSD
Kdy: Oklahoma
Kde: 1962
Výsledek: LSD je pro slony smrtelné
Co se stane, když dáte slonovi LSD? Tahle otázka zřejmě vrtala hlavou Warrenu Thomasovi, řediteli Lincolnovy zoo v Oklahoma City, a tak nechal jednomu ze svých sloních svěřenců píchnout rovnou 297 miligramů. Stalo se tak 3. 8. 1962 a u pokusu mu asistovali ještě jeho dva kolegové z Oklahomské univerzity, Luis Jolyon West a Chester M. Pierce.
Výzkumníci očividně nechtěli nechat nic náhodě, protože dávka byla 3000krát silnější, něž kolik si většinou dávají lidé. Sloní samec je se svými 3-4 tunami přitom jen 50krát těžší než průměrný člověk. Výzkumníci později své rozhodnutí vysvětlovali tím, že chtěli zjistit, jestli LSD dokáže vyvolat musth, tedy sloní říji, při které samec propadá agresivní zuřivosti.
Experiment se však hned po začátku zvrhl špatným směrem. Slon několik minut zběsile pobíhal po svém výběhu a pak zkolaboval. „Vědci“ se ho pokoušeli přivést k životu různými antipsychotiky, slon přesto po hodině uhynul. Čtyři měsíce na to publikovali závěry pokusu v časopise Science. Jejich závěr zněl: „Zdá se, že slon je velmi citlivý k účinkům LSD.“
Trojici výtečníků se téměř okamžitě dostalo neuvěřitelné popularity. Lynčovat je chtěla nejen vědecká obec, ale i široká veřejnost. Na svou obhajobu tehdy uváděli, že slona nechtěli zabít, vše se jen nečekaně zvrtlo. „LSD je silný halucinogen, ale jen výjimečně je příčinou smrti,“ zněla obhajoba Westa s Piercem, kteří neopomněli dodat, že to ještě před experimentem několikrát sami na sobě zkoušeli. Korunu tomu nasadil Thomas, když prohlásil, že vzhledem ke zjištěné jedovatosti by se LSD dalo využít k vybíjení stád v oblastech, kdy sloni dělají problémy.
