Déjà vu je fascinující, až mystický zážitek, při němž nám spontánně a velmi prchavě přijde určitá situace velmi známá, a současně si uvědomujeme, že tento pocit známosti není opodstatněný, neboli že tahle “vzpomínka” je vlastně falešná.
Příležitostný výskyt déjà vu uvádí 60-80% zcela zdravých jedinců, jedná se tedy o velmi rozšířený psychický fenomén. A ačkoli v současnosti již existuje nepřeberné množství hypotéz navrhujících různá vysvětlení pro běžné déjà vu, dosud nikdo nepřinesl žádný konkrétní důkaz o skutečné podstatě tohoto jevu.
„U 113 zdravých dobrovolníků jsme provedli strukturální vyšetření mozku magnetickou rezonancí a následně jsme pomocí nové citlivé metody pro automatickou analýzu morfologie mozku (tzv. “source-based morfometrie“) porovnali velikosti jednotlivých mozkových oblastí mezi jedinci, kteří nikdy déjà vu nezažili a těmi, u nichž se naopak déjà vu vyskytovalo či vyskytuje.
Kromě přítomnosti zkoumaného jevu byly obě skupiny vyšetřených jedinců plně srovnatelné,“ popisuje postup výzkumu jeho hlavní autor Milan Brázdil, vedoucí programu Výzkum mozku a lidské mysli z CEITECu.
Provedená analýza prokázala drobné, ale statisticky významné rozdíly v množství šedé hmoty v některých oblastech mozku, s maximem nálezu těchto rozdílů v oblasti tzv. hipokampů – malých struktur na vnitřní straně spánkových laloků, ve kterých vzniká paměť a paměťové vzpomínky.
Právě tyto struktury byly u jedinců s výskytem déjà vu významně menší než u těch, kteří déjà vu neznají. Navíc vědci přišli na to, že čím častěji se déjà vu u vyšetřených jedinců vyskytovalo, tím byly uvedené mozkové struktury menší.
„Když hipokampus podráždíme, jsme u neurologických pacientů déjà vu schopni vyvolat. Zjištěním strukturálních rozdílů v hipokampu u zdravých jedinců, kteří mají a nemají zkušenost s déjà vu, jsme tak jednoznačně dokázali, že déjà vu přímo souvisí s fungováním těchto mozkových struktur.
Domníváme se, že jde zřejmě o určitou drobnou „chybu v systému“, způsobenou vyšší dráždivostí hipokampů. Ta je důsledkem změn v nejcitlivějších oblastech mozku, k nimž zřejmě došlo v průběhu vývoje nervového systému,“ dodává Brázdil.
Hipokampus je totiž výjimečně citlivý na nejrůznější vlivy ze zevního prostředí, jak patologické (např. zánět, nedokrvení, záchvaty), tak i fyziologické (např. psychosociální stres či spánková deprivace), a to především v časném dětském věku.
Všechny tyto faktory, společně s genetickými vlivy, jak ukazuje i aktuální práce, která právě vychází v jednom z nejprestižnějších časopisů Nature Genetics, na které se podílel kolega z týmu CEITECu Richard Barteček, mohou vést k menšímu objemu hipokampu a ke zvýšení jeho neuronální dráždivosti.
Běžná náhodná podráždění nervových buněk u oslabených hipokampů se pak pravděpodobně mohou stát drobnými “chybami v systému” – tedy falešnými vzpomínkami déjà vu.
Vědci prozatím neví, co přesně je spouštěčem déjà vu. Již dlouho je ale diskutována myšlenka, že při tomto prožitku probíhají obdobné procesy jako při epilepsii spánkového laloku. Auru charakteru déjà vu udává v úvodu epileptického záchvatu až 30% pacientů s tímto onemocněním.
„Obdobně jako déjà vu u zdravých jedinců, i u epileptiků trvá tento zážitek jen velmi krátce a je jednoznačně způsoben záchvatovým podrážděním hipokampů. Proto jsme hledali obdobné vztahy i u zdravých lidí,“ komentuje spoluautor výzkumu Tomáš Kašpárek, člen programu Výzkum mozku a lidské mysli z CEITECu.
TZ CEITEC
