Léto nabízí moře rozmanitých zážitků; přejeme si co nejpříjemnější. Přesto kolem nás číhá na svůj vhodný okamžik mnoho nebezpečí, která si často ani neuvědomujeme. Radujeme se z pohody, ovšem ta se může v mžiku změnit v drama. Viníkem jsou rozmanité rostlinné, živočišné i jiné jedy.

Záludné rostliny si vybírají krutou daň
Rostliny nám poskytují potravu, dokážou léčit – ale také zabíjet v podobě záludných rostlinných toxinů. Naštěstí k otravě těmi jedovatými dochází dost zřídka. V každé případě však rostlinné toxiny znamenají značné zdravotní problémy, někdy trvalé následky.

Tajuplný svět zelených rostlin je základem lidské existence na Zemi. Odborníci dosud popsali na 700 tisíc rostlinných druhů. Z toho více než 160 tisíc reprezentuje vyšší kvetoucí rostliny. Lidé zatím dokážou hospodářsky využívat – především jako zdroj surovin a různé plodiny – jen 17 000 druhů. Z toho se uměle pěstuje asi 5000 druhů rostlin

Čekají i v mateřských školkách
Je omylem si představovat, že nebezpečné rostliny musejí růst kdesi na odlehlých místech, v nepřístupných krajinách – třeba v temných lesích, tajemných močálech a bažinách, na vysokých skalách. Skutečností je, že na své oběti čekají na vesnicích i ve velkoměstech, někdy dokonce jako živé ploty či okrasa na koupalištích, sportovištích, ve školách., ba i v jeslích a mateřských školkách, u obytných domů či přímo v bytě. Mnohé mají v oblibě i prosluněné lesní mýtiny, okraje porostů.
Navíc často lákají k utržení i svůdnými plody. Četné z nich se mohou snadno zaměnit s neškodnou flórou. Každým rokem si tak zejména děti spletou v lese borůvky s jedovatými plody vraního oka čtyřlistého (Paris quadrifolia). Vzápětí se jim zúží zorničky, ochrnuje dech zvracejí, přichází průjem s křečemi ve střevech, bolesti hlavy, závratě. (Naštěstí se v tomto případě dá postižený účinnou pomocí ještě zachránit!) Podobně si mnozí pletou cibuli jedovatého narcisu žlutého či bílého s obyčejnou kuchyňsko cibulí. A pak je místo příjemného požitku šokuje smrtelný pot, dávivé zvracení, průjem, omámení, ochrnutí, ba i kolaps. Nemusíme tedy ani cestovat do dalekých krajů, abychom poznali různé jedovaté rostliny. Mnoho jich tradičně máme doma, některé si pěstujeme.

Strašily již naše předky
Není to nové poznání. Už dobový bestseller Byliny jedovaté z roku 1864, který „sepsal c. k. školní rada v Čechách Jan Pátek“, vyjmenoval následující hrozby: jílek mylný, brambořík obecný čili sviňský ořech, durman obecný aneb kravák, blín černý, rulík zlomocný, potměchuť čili lilek sladkohořký, lilek černý čili psí víno, vraní oko čili kulčiba obecná, brslen sprostý, kozí petružel, kerblík rozpuk jízlivý, bolehlav plamatý, ocún podzimní, kýchavice černá, lýkovec lékařský či vlčí pepř, vlaštovičník větší, (v)oměj? šalamounek , též zlý mníšek a mordovník, (v)oměj? psí mor, pryskyřník, čemeřice, koniklec, hlaváček jarní, náprstník červený, námel též svatojanské žito…“

Léto je rájem i pro toxiny!
U starých zdí, plotů či v křovinách si libuje bylina vysoká asi dva metry, páchnoucí myšinou – prudce jedovatý bolehlav plamatý. Nebezpečná bývá tetlucha s lidovými názvy psí či kočičí petržel nebo kozí pysk. Někdy se na zahrádce zaplete mezi petržel. Podobou ji připomíná, ale na rozdíl od ní nemá známou  vůni.
Naopak celer napodobuje tuzemská nejnebezpečnější okoličnatá rostlina – rozpuk jizlivý. Již mnoho dospělých i dětí u nás zemřelo po požití nasládlého kořene, který připomíná mrkev, petržel či kořen celeru pastináku. Jako smrtelná dávna se udávají 2–3 g čerstvé rostliny. Pár minut po požití se otrava ohlašuje palčivou bolestí v ústech, krku, zvracením.  Útočí na dýchání a srdeční činnost. Nadějí je pouze rychlá lékařská pomoc. Raději se vyhýbejme bolševníku (vysokému až 3 m), který působí ošklivé podráždění pokožky.

Nebezpečné jsou i brambory!
Množství otrav způsobují rostliny z  rodu lilkovitých. Pachatelem jsou zejména velmi jedovaté alkaloidy řady tropanové (atropin aj.) a glykoalkaloidy (solanin). Některé z těchto jedů obsahují v některých svých částech rovněž  jedlé rostliny této čeledi – platí to i o rajčatech, paprikách, baklažánech a především bramborách. Zmíněné rostliny mají jedovatou nať.
Hrozbou jsou tyto lilkovité rostliny: lilek černý (má černé bobulky připomínající borůvky) , který jako plevel roste na rumištích i v zahradách, nejnebezpečnější naší rostlinou je rulík zlomocný a dále durman. (Více o nich v samostatné kapitolce.) Zrádný je i blín, jehož plody vypadají jako džbánečky plné šedavých makových zrníček. Varovat nás může i to, že rostlina je lepkavě chlupatá, dosahuje asi metrové výšky a má špinavě žlutý květ s fialovými žilkami. Velice nebezpečný je i ocún, který zvláště na vlhkých loukách, nejvíce ve vyšších polohách, poznáme podle tenkých štíhlých šesticípých fialových květů. Obsahuje kolchicin – jeden z nejprudších smrtelných jedů. Kvete ještě na podzim.
Až do lidové písničky se dostal koukol s růžovofialovým květem. Kdysi při užívání mlátiček nebylo výjimkou, že se jeho semena smísila se zrním a požití takové mouky znamenalo i smrt. Podobná tragédie nehrozí od šťavele ani šťovíku. Zmíněně rostliny však při žvýkání mohou kyselinou šťavelovou narušit trávicí ústrojí.
Jeduplné jsou různé kapradiny, třeba přeslička lesní či bahenní, kterou poznáte podle dlouhých stonků. Naopak přeslička rolní nám nijak neuškodí, spíše pomůže. V lese pozor na velkou – modře ojíněnou – „borůvku“ obklopenou čtyřmi listy. Je to velmi jedovaté vraní oko.

Vánoční jmelí nabízí zvláštní dárek
Tak jako na jaře i nyní se objevuje na krajích lesů, hrázích i mezích kalina, která má plody v podobě shluku rudých bobulek připomínajících jeřabiny. Plody jeřábu obecného (o velikosti hrachu rostoucí v trsech), které začínají zrát v srpnu, aby po zelené a zářivě žluté přešly do barvy korálově červené, obsahují jed. Znovu vyrůstají křehké nafialovělé květy ocúnu, jehož toxin začíná účinkovat až několik hodin po požití. Příchod vánoční doby si nedokážeme představit bez jmelí, které prý nosí štěstí. Každopádně tato rostlina parazitující na stromech obsahuje v listech a větvičkách (nikoli bobulích) toxické směsi proteinů. Přinášejí podivný dárek v podobě zvracení, krvavých průjmů a břišních křečí.

Co otravuje zvířata?
Mnohé toxické látky, které škodí lidem, neublíží některým druhům ptáků či hmyzu. Naopak domácí zvířata ohrožují některé rostliny pro člověka neškodné.
Pes – nebezpečí pro něj znamená azalka, blatouch, měsíček, bolševník, broskvoň, břečťan, cesmína, divizna, durman, jírovec (kaštan), jmelí, kapradiny, konvalinka, kosatec, kulčiba, leknín, mák setý, mandle (semena), meruňka, narcis, náprstník,ocún, oleandr, oměj, pivoňka, plody černého bezu, psí víno (lilek černý), tis, třešeň,  tulipán (cibulka), vánoční hvězda (bílá šťáva), višeň (semena), zimostráz.
Kočka – smrtelně jedovaté je pro ni jmelí, oleandr, otráví ji i rebarbora (reveň), kapusta, azalka, asparágus, brambořík, břečťan, hortenzie, narcis, pomněnka, třešeň?, tulipán, vánoční hvězda.
Kůň – nesmí jíst bolehlav, buk lesní (plod), dub (žaludy), kapradí, náprstník, rododendron, pryskyřník starček, přesličku, rulík zlomocný, vavřín, tis, zlatý déšť.

Hlavní rostlinné jedy se představují
Ricin – tato bílkovina je až 6000krát jedovatější než kyanid a dokonce 12 000krát toxičtější než jed chřestýše. Množství o hmotnosti zrnka soli by usmrtilo statného dospělého muže. Smrtelný alkaloid tvoří vnější obaly (slupky) semene skočce obecného. (Kupodivu vlastní semeno jedovaté není, takže se používá k výrobě oleje.)
Strychnin – alkaloid, který jako křečový jed ukrývá mj. kulčiba dávivá a obecná („strom smrti“), jejíž domovinou je Jižní Amerika a východní Indie.
Muskarin – amin ukrytý např. v muchomůrce červené. Příznaky otravy se projeví někdy již během jídla, nejpozději pak do dvou hodin. Postižený se potí, sliní, slzí, zvrací, má průjem.
Faloidin – peptid, kterým naše zdraví ohrožuje muchomůrka zelená a jízlivá. Zasahuje činnost jater. Jedna plodnice muchomůrky zelené může usmrtit dvě osoby.
(Mezi rostlinné toxiny patří specifický jed kurare, o kterém píšeme separátně.)

Co na sebe prozradí možný vrah?
Pokusme se udělat interview s jedovatou rostlinou, aby nám přiblížila životní styl svého širokého příbuzenstva.
Jak můžete stručně charakterizovat jedovatou rostlinu?
Po požití či vniknutí do těla poraněním způsobuje poruchu zdraví, přesněji otravu, člověka nebo zvířete. Přitom toxicita jednotlivých rostlinných orgánů může být různá, Dost často se mění i v závislosti na stáří rostliny či roční době, kdy k otravě došlo. Zajímavé je, že množství jedovatých látek nebývá v rostlině stálé ani v průběhu jediného dne. U různých druhů se to liší.
Na kterých místech nejraději rostete?
Na to není jednoduchá odpověď. Některým se nejvíce daří na poli či lukách, jiným na rumišti, v lese, dalším třeba v parcích, zahradách. Dokonce o četné jedy s láskou, vy lidé, pečujete – aniž to víte – na zahrádkách, někdy jen v květináčích či v truhlících na balkonech. Většina jedovatých rostlin je suchozemských. Ovšem i v ČR roste mnoho jeduplných  zástupců v bažinách či přímo ve vodě.
Kde ukrýváte jedovaté látky?
Spíše výjimkou je, aby jedovatá byla kompletní rostlina. Hrozbu spíše ukrýváme v některé části – kořenech, hlízách, stonku, kůře, listech. Nebezpečné jsou i některé plody, zejména jádra. Vlastních květů se většinou nemusíte obávat. Nezapomínejte, že v jediné rostlině může být jed hned v mnoha podobách. Třeba opium (šťáva z makovic) jich má přes třicet.
Kudy váš jed vstupuje do organismu?
Nebezpečné látky do těla pronikají především ústy, pokud jedovatou rostlinu požijete. Jindy využíváme průnik přes pokožku, oči.
Jak vaše rostlinné jedy působí?
Nemáme rády stereotypy, ale pestrou nabídku. Některý jed účinkuje okamžitě – například atropin. Jindy se účinky dostaví až s určitým zpožděním, například po požití ocúnu. Ovládáme však i jedy návykové, jejichž okamžitá účinnost při opakovaném použití klesá, avšak pak oběť náhle zaskočí prudká chronická otrava. Asi nejznámější je užívání hašiše, opia, do značné míry se tak může u někoho projevit i tabák. Různorodé jsou rovněž účinky, jaké jednotlivé jedy vyvolávají. Některé dráždí (atropin), jiné naopak uklidňují (morfium – třeba z máku). Nabízíme alkaloidy postihující nervový systém, jiné alkaloidy zase narušují rozmanité orgány.
Máte pro možné oběti nějakou důvěrnou radu?
Mohu prozradit, že mnohé jedy, které škodí lidem, neublíží některým druhům ptáků či hmyzu. Na to si musíte dávat pozor. Hlavní je nepoužívat rostliny, které dobře neznáte. Což ostatně platí také o houbách. Zejména děti mohou zaměnit plody některých neškodných rostlin s jedovatými.

Žebříček našich nejjedovatějších rostlin
V době, kdy vychází toto číslo, bojují na LOH v Číně sportovci o nejlepší umístění. Svoje pořadí úspěšnosti mají i naše jedovaté rostliny. (Pro slovenské čtenáře v případě potřeby uvádíme názvy ve slovenštině.)
RULÍK ZLOMOCNÝ – ĽUL‘KOVEC ZLOMOCNÝ –  (Atropa belladonna): Chlubí titulem „král našich jedů. Podle znalců se počet otrav, které způsobil, rovnají součtu všech tragických případů zaviněných ostatními tuzemskými jeduplnými bylinami. Polokeř (vysoký 50–150 cm) má rád slunečnější  místa, řidší lesy a paseky. Bobule připomínají černé třešně (i velikostí). Nejvíce toxinů (mj. atropin) ukrývá šťáva, která zprvu chutná sladce, pak však dostává odporně hořkou chuť.
DURMAN (Datura stramonium): Silná rostlina s bílými trubkovitými květy a ostnitými plody (podobnými kaštanu) si nejraději  vybírá opuštěná místa. Jed durmanu (atropin) je téměř totožný jako u rulíku. Vyvolává rovněž stavy vzrušení až zuřivosti. Už ve starověku ho (podobně jako blín, rulík a šalamounek) lidé považovali za čarodějný, neboť si ještě nedokázali vysvětlit jeho neblahý vliv na nervovou soustavu. (Rulík tak dostal lidový název „blázníček“.)
BOLEHLAV PLAMATÝ – BOLEHLAV ŠKVRNITÝ – (Conium maculatum) : Až doumetrové rostlině se lidově říkává „všivák“, jindy „jed Sokratův“. Podle historiků totiž bolehlavu vypil řecký filozof  Sokrates, aby tak před zraky přátel ukončil svůj život – zadušením. Řekové tento těžce uspávací jed jinak užívali k popravám. Na lodyze má  bolehlav hnědofialové skvrny, roste v houštinách, křovinách, u potoků… K otravě postačí jen hlubší nadýchání (čeho??).
TIS ČERVENÝ – TIS OBYČAJNÝ –  (Taxus baccata): Náš nejjedovatější strom. Nevoní, prudký jed (taxin) ukrývá v jehlicích, kůře i semenech. Kupodivu růžové dužnaté tisinky jsou neškodné, někde se používají i na výrobu sladkého vína.Už ve středověku se nedoporučovalo pod tisem ani usnout, aby jedovaté výpary nešťastníka neotrávily. V Harmanecké dolině na Slovensku roste na 200 000 tisů!

Otrávit mohou i jedlé houby!
Houby (Fungi) obývají Zemi již přes 400 miliony let. Vědecký svět se však dlouho nedohodl, kam je vlastně zařadit. Předlouho je odborníci pokládali za rostliny. Později jim vyčlenili zvláštní říši (později jen podříši). Ovšem nyní se prý ukazuje, že z hlediska genetiky se podobají spíš živočichům. Hledáme a sbíráme vlastně v lese a pak s chutí pojídáme živočichy, třebas nepohyblivé? A mnohé jedovaté!

Vůbec ani nevíme, kolik druhů hub kolem sebe vlastně máme. Někteří odborníci mohou říci, že v přírodě se jich nachází až milion druhů, většina se však dnes shoduje na cifře kolem 250 tisíc! Dvě třetiny tohoto množství představují tzv. nižší či malé houby – mikromycety. Ostatní jsou makromycety.
Mykologové dosud stačili popsat 40 tisíc druhů hub různých velikostí. Každý rok ovšem vyroste několik stovek nových druhů – často s nepoznanými účinky.
Nás však zajímají tzv. kloboukaté, které sbíráme. Dělí se na jedlé, nejedlé a jedovaté.
Jedovaté obsahují nějakou jedovatou látku, popřípadě i víc jedů. Nebezpečí ukrývá jen asi 200 druhů, z toho blízkým kamarádem smrti je 15–20 zástupců, kteří se pyšní vysokým procentem mykotoxinů – houbových jedů. Pozor: Jed je v plodnicích již od počátku a nedá se zničit ani sušením či vařením!

Pozor na zapařené houby!
Pravé otravy houbami (intoxicatio fungina, mykointoxikace) vyvolává požití jednoho či více druhů jedovatých hub (nejčastěji záměnou za podobné druhy hub – dvojníky), které obsahují specifické mykotoxiny.
Při krátké tepelné úpravě bývá jedovatá většina druhů hub, tedy i jedlých. Častou příčinou otravy je požití houževnatých hub (liška, václavka atd.) Ohlašují to kolikovité bolesti žaludku. Proto houby s tuhou dužninou nejíme před spaním.
Zvláštností jsou tzv. autosugestivní otravy jedlými houbami, když osoba podlehne přesvědčení, že pozřela houby jedovaté. Tuto otravu provázejí trávicí potíže a zvracení.
Známe i tzv. druhotné (sekundární) otravy vinou jedů, vznikajících rozkladem známých jedlých druhů. Časté je zapaření hub, pokud je máme v igelitovém sáčku. Tady se jedlá houba může změnit na jedovatou do dvou hodin. Jestliže houbu necháme v igelitu 1–2 dny, stává se prudce či smrtelně jedovatou!

Záludní dvojníci
Nevítanými nalezenci jsou některé druhy hub – dvojníci pravých. Třeba hřib žlučník (ač nejedovatý) může svou hořkostí zkazit celý pokrm. Můžeme ho zaměnit s křemenáčem, kozákem, suchohřibem hnědým, hřibem smrkovým. Ovšem na svou šanci číhá pěkně tvarovaný jedovatý hřib satan s karmínově červeným třeňem (nožkou). Nezkušení houbaři by se tedy měli vyvarovat všech druhů hřibů s červenými póry. Naopak hřiby se žlutým třeňem nejsou jedovaté. Podobně chutnou václavku lze snadno zaměnit se smrtelně jedovatými pavučinci.
Mladé pýchavky si můžeme (možná navždy!) splést s mladými, dosud  v plachetce uzavřenými, muchomůrkami (včetně červené a zelené, které rostou od července do října, resp. listopadu). Jedovaté látky mají různé chemické složení a projevují se rozdílnými účinky na různé orgány našeho těla.

K pohromě stačí olíznutí ruky!
Na 90 % úmrtí způsobených houbami se podepisují především mykotoxiny amanitin, faloin a faloidin (působí hlavně na játra). Právě uvedený houbový jed je desetkrát účinnější než kyanidy a stokrát jedovatější než pověstný arzenik. Přitom pro smrtelnou intoxikaci (otravu) postačí 0,02 až 0,03 g faloidinu.
Takovou nabídku v 100 g nabízí čerstvá muchomůrka zelená (Amanita phalloides) – nejjedovatější houba na celém světě! Dobře se jí daří i u nás, její nenápadné, olivově hnědé klobouky najdeme zejména v listnatých lesích. Má klobouk o průměru 5–15 a má ovocně nasládlou vůni, posléze připomíná starý med. Po požití mykotoxin napadá ledviny a játra. Příznaky v podobě celkové malátnosti, bolestí břicha, průjmů a zvracení se ozývají teprve po 6–12 hodinách. Bez lékařské pomoci většina obětí v útrapách umírá do 12 dnů!
Tuto vražedkyni se snaží od července do října napodobit i její četní příbuzní – třeba muchomůrka jízlivá (Amanita virosa). Kromě amanitinu obsahuje mykotoxin virosin, který způsobuje rozpad krvetvorných orgánů a působí na nervový systém. Bohužel, u některých hub příznaky přicházejí až za pár dní. K těžké otravě postačí se jedovaté houby pouze dotknout a poté si olíznout ruku!
Otrava houbami ještě nemusí znamenat rakev
Základem laické první pomoci při otravě houbami je vyvolat zvracení, zvýšené vyprazdňování střev (pomocí projímadel) a bohatý přísun neslazené minerálky či vody. Nikdy nepoužíváme alkohol ani mléko! Samozřejmě co nejrychleji přivoláme lékařskou pomoc či postiženého rychle dopravíme do nemocnice. Lékařům velmi pomůže, když vědí, jaký druh houby oběť snědla. (Pomohou jim i zvratky.) Při podezření na otravu smrtelně jedovatou houbou se musí vyšetřit všechny osoby, které pokrm jedly. Postižení lidé se nemají rozčilovat.

Při podezření na otravu rostlinami (i houbami) můžete  nepřetržitě kontaktovat odborníky na adresách:
Ústřední toxikologická laboratoř –Na Bojišti 3, Praha 2 (224 91 12 67, 602 874 319) nebo Toxikologické informační středisko – Na Bojišti 1, Praha 2 (224 91 92 93, 24915402)

Pověry by mohly i zabíjet
Po desetiletí jako štěnice velice pevně přežívají různé poučky, jak poznáme jedovatou houbu. Odborníci však mohou říci, že jsou nepravdivé.
*Jedovatou houbu údajně rozeznáme na první pohled, protože má prsten na třmeni (nožce), zapáchá, klobouk je vrásčitý – celkově působí odpudivě. To vždy neplatí, naopak některé jedovaté druhy vypadají  nádherně.
*Člověku neškodí houby červivé či ohlodané živočichy. To je omyl! Víme, že na jedovatých houbách si pochutnávají např. slimáci, plzáci, myši, veverky. Jim, ale také například larvám bedlobytek (Mycetophilidae), houbový jed nijak neškodí! Dokonce se objevují názory, že některá zvířata (třeba losi ve skandinávských zemích) používají látky určitých jedovatých hub jako lék. Člověka však můžou až zabít!
*Jedovatá houba prý při ochutnání pálí nebo má odpuzující chuť. Přitom lahodně chutná a vůbec nepálí mj. smrtelně jedovaté muchomůrky.
*Jedovatá houba údajně po rozříznutí nebo otlačení změní barvu (zmodrá, zčervená, zčerná). Ve skutečnosti většina „jedovek“ zbarvení nemění, zatímco výrazně se zbarví např. křemenáče, kozáci, ryzce, suchohřiby  i jiné výborné jedlé druhy.
*Houby jsou jedovaté, když v jejich vývaru zčerná stříbrná lžička, zhnědne cibule či zežloutne nať petržele. K takovému úkazu může dojít i při vaření či smažení jedlých hub – kvůli aminokyselinám a fermentům, které obsahují.

Houby můžeme ohřívat i zapíjet alkoholem
Představte si, že v měkkém mechu sedí statný hřib. A ten ví všechno nejlíp. Vždyť také kolem jedlých hub se vytvořilo mnoho mýtů. Co by nám asi odpověděl na pár dotazů.

*Traduje se, že pokrmy z hub se nesmějí druhý den už ohřívat. Je to pravda?
Není. Pro houby platí stejná hygienická pravidla jako pro jiné běžně potraviny. Jídla samozřejmě musíte uchovávat v chladničce. Jinak čerstvé houby v ní vydrží maximálně tři dny.
*A co říkáte na varování, že na houby se nesmí pít ani trochu alkoholu?
Ani to ve většině případů neplatí. Pokud zachováte rozumnou míru, můžete houby alkoholem zapít. Výjimku tvoří jen několik druhů hub, například hřib koloděj a zejména hnojník inkoustový.
*Koncentrují v sobě houby těžké kovy?
Pokud v houbách těžké kovy jsou, jejich koncentrace je většinou tak nízká, že nemůže zdravého člověka ohrozit. Přesto je rozumné nesbírat houby, které rostou na místech bývalých skládek, v blízkosti důlních hald nebo u frekventovaných silnic. Další odborníci upozorňují na okolí chemických továren, rizikových výrobních provozů, spadu elektráren, průmyslových podniků, hliníkáren a hutních závodů. Zde jsou houby kontaminovány prachem. U cest jde o kontaminaci olovem z pohonných látek vozidel.

Můžeme se stát kořistí!
Odpověď na dotaz, zda dáme šanci jedovaté rostlině či houbě, záleží především na nás, našich znalostech. To ovšem již neplatí, pokud jde o jedovaté živočichy. Sice tvoří jen menšinu mezi více než milionem dosud poznaných živočišných druhů, o to jsou ale nebezpečnější.
Podle nejnovějších údajů  Světové zdravotnické organizace (WGO) jedovatí živočichové, zejména hadi a štíři, každý rok způsobí nečekanou smrt více než
250 000 lidí. Zdaleka nejvíce nástrah číhá v tropických oblastech, které jsou eldorádem teplomilných potenciálních vrahů. U nás hrozí nebezpečí zejména od zmijí, sršňů, vos a včel. Ti všichni dohromady si vyžádají asi 50 úmrtí.

U nás je vcelku klid
Jistě strneme, když zahlédneme, že v mlází, ale spíše na vyhřáté mýtině, pasece  či skále se svižně plazí had s klikatou čarou na hřbetě. Zmije obecná (Vipera berus) je jediným jedovatým hadem u nás. Tento spíše noční tvor na nás syčivě zaútočí, jen pokud na něj šlápneme, či ho dokonce bereme do ruky! Při podráždění útočí také jinak mírumilovná sršeň obecná, dlouhá až 40 mm. Agresivita tohoto hmyzu se zvyšuje také před bouřkou, kdy na nás padá dusné parno. Na teoretickou návštěvu k sršňům bychom šli do jejich příbytků v dutých stromech, ale třeba i ve štěrbinách našich stavení. Pozor: sršeň obecná si shání potravu i v noci, takže by k nám mohla zalétnout otevřeným oknem, pokud budeme svítit. Sršní umírají v říjnu.
Vosa obecná si staví známá „papírová“ hnízda – zejména na půdách domů, pod kmeny stromů. Její příbuzná – vosa útočná se zase zabydluje v zemi, často na poli. Několik žihadel dospělý zdravý člověk přežije, horší je to s alergiky a malými dětmi. Bodnutí více sršní může vést j ochrnutí srdce a dýchání, což přivolá smrt.

I české žáby mají jed
Všechny tři zmíněné hmyzí druhy mnohokrát opakované bodnutí ostrým žihadlem přežijí. To však neplatí v případě včel, kterých na našem území žije asi 650 druhů. Nám nejbližší je medonosná (Apis mellifera), která vedle medu poskytuje různé jiné látky – včetně včelího jedu – využívané i v medicíně. Mnohokrát zazněl dotaz, zda žihadlo vlastní i dobrosrdečný bručoun čmelák (Bombini.) Ano, zařízení na zadečku není příliš odlišné od uvedených tvorů. Skládá se z jedového váčku, jedových žláz a žihadla, které má u včel a vos zpětné háčky.
Mezi blanokřídlý hmyz náleží i mravenci. Člověka ohrožují zejména ti bodaví, s účinným žihadlem. Většina tuzemských mravenců nám může – v podobě otoku – trochu uškodit svým jedem, ve kterém převažuje kyselina mravenčí. Toxiny, naštěstí jen v nepatrném množství, zastrašují také žáby – od kuňky až po těžkopádnou ropuchu. Přidat by se k nim mohl i mlok, pokud se ho budeme dotýkat holou rukou. Tou se nejraději zbavíme pískavého komára pisklavého, jehož jed obsahuje látky zabraňující srážení krve, kterou se živí pouze samičky kvůli vývinu vajíček.
Smrtící toxiny při cestách do ciziny
Doslova o život nám však může jít v různých koutech světa, když se na nás chystá zaútočit některý reprezentant zdejších jedovatých tvorů. Zmíníme alespoň některé.

Hadi
Hadi se na souši, ale v menší míře i ve vodě, vyskytují v asi 2700 různých podobách. Jedovou žlázu má 400 druhů hadů. V tlamě čekají prodloužené jedové zuby, kterými vstřikují jed do postiženého těla. Jedovatá látka vzniká v žláze na patře. Ročně jedovci uštknou kolem dvou milionu lidí; nejčastěji v jižní a jihovýchodní Asii, nejvíc takových tragédií prožívá Indie.
V Evropě hrozí různé druhy zmijí. Největším africkým nebezpečím jsou mamby, dlouhé až 4,5 metru. Často ze stromu skočí na oběť a smrtelně ji uštknou do hrudi či obličeje. Člověka usmrtí už dvě kapky jejich jedu – přitom při jediném kousnutí mamba vyloučí až sedmkrát větší dávku.
Nejproslavenějším plazem se stala kobra. Pro Indii je posvátnou, ačkoli tam ročně zabije desítky tisíc (?) lidí. Má četné podoby – především v Asii, ale také v
Africe. Největším hadem světa (délka až 5,5m) je kobra královská. V Africe kobra černokrká vystřelí na více než dva metry přesně proud jedu. Jediný jeho gram v usušeném stavu by naráz usmrtil 165 lidí!
Austrálie  je jedem doslova prolezlá. Žije tam i nejjedovatější had světa – plachý taipan. Jed (400 mg) z jediného kousnutí totiž dokáže usmrtit najednou osmdesát lidí, a to za pár minut! Nejvíc smrtelných případů mají na svědomí pakobry
V Asii řádí různé druhy velice plachých bungarů.Nejproslulejším na americkém kontinentu se stal chřestýš, který tady vegetuje ve 27 podobách. Z toho v Jižní Americe žije jediný –chřestýš brazilský. V jedových váčcích má až 300 mg prudkého jedu – na usmrcení člověka postačí 18 mg.

Zákeřní štíři
Po hadech nejvíce řádí a vraždí štíři alias škorpioni. Je jich 600 druhů a vyhlédli si tropické a subtropické oblasti. Na konci těla mají jedový bodec s vakovitým zásobníkem. V něm se ukrývají dvě jedové žlázy, které obklopují silné svaly. Při jejich stažení jed ze žláz vystříkne do dvou vývodů ústících po stranách bodce, který s velkou silou štír bodne do těla překvapené kořisti.
Pozor: Člověk je na bodnutí štírů až desetkrát citlivější než ostatní savci. Některé druhy štírů se zahrabávají do písku – třeba v Tunisku, Maroku a Alžírsku. Při oblékání zkontrolujeme, zda se nám škorpioni neusídlili v oblečení. V Evropě žijí na jihu Španělska a Francie, na Krétě, v balkánských zemích.

Nebezpečí plave ve vodě
Jedovatých je asi 700 druhů ryb a paryb. Jinak poklidný rejnok – trnucha – (dlouhý do 450 cm) se někdy objeví až u pobřeží v metrové hloubce. Při šlehnutí žahavým ocasem zanechá v těle oběti háčky, které se obtížně vytahují a často mají na svědomí smrt.
Ježovky mají ostré ostny, které se snadno zlomí v ráně, někde dokážou pokrýt celé mělké mořské dno. Naštěstí ani poranění ježovkou, i když hrozně pálí a vyvolává průjem i zvracení, není většinou smrtelné.
Odborníci varují před homolicí, která žije v Tichém oceánu. Na kořist vystřelí
harpunovitý bodec s jedem. Zasažený cítí palčivou bolest, často nemůže mluvit, špatně vidí, cítí se  slabý, začíná zvracet, bez odborné pomoci často umírá v důsledku zástavy dechu při otoku bránice.
K nárůstu počtu nebožtíků výrazně napomáhá chobotnice modrokroužkovaná, dlouhá maximálně deset centimetrů. Když se podráždí, tmavé kroužky ji zářivě zmodrají. Tím láká zvědavce, které kousne zobanem. Pokousaní to vůbec necítí, ovšem pokud se jed dostane hlouběji do poranění, nelze vyloučit ani smrtelné důsledky. Naštěstí je to možné většinou pouze v Austrálii. U jejího pobřeží plavou, i kousek od břehu, medúzy čtyřhrany smrtelné. Mají tvar hranatého zvonu, ze kterého vlají až třímetrová ramena se žahavými buňkami. Jediná dávka jejich jedu dokáže usmrtit čtyři osoby, které umírají do tří minut.
Pod vodou rejdí i mořští hadi. Mezi nimi i vodnář Belcherův (Hydrophis belceri) – nejjedovatější had světa. Jeho jed je desetkrát silnější než mamby černé.

Obojživelníci
A tak rychle z moře ven, na suchou zem – jako obojživelníci. Těch známe tři tisíce druhů, z toho 2600 podob mají žáby. Zdaleka nejnebezpečnější jsou malinké pralesničky ve Střední a Jižní Americe. Pokud se tam dostanete, poznáte je podle ohňostroje výrazných barev – jedovatě zelené, jindy růžové či oranžové nebo černo-žluté. V křiklavě zbarvené kůži se ukrývá vůbec nejsilnější zvířecí  jed. Člověka zabíjí již dávka 0,00001 gramu! Umírá se na paralýzu svalů a centrální nervové soustavy, někdy na zástavu srdce. Indiáni
jed používají na svoje otrávené šípy, takže se travičkám také říká „šípové žáby“.
Jedovatá jsou i mnozí z 250 000 druhů brouků. Při podráždění vylučují z kloubů končetin zapáchající jedovaté výměšky, které obsahují zejména látku kantharidin. Pro člověka mohou jsou smrtelné už tři setiny gramu.

Pavouci nenosí jen štěstí
Zeměkouli obývá na 25 000 pavoučích druhů, většinou jedovatých. Nejhorší a „nejslavnější“ z nich je na americkém kontinentu hrozící snovačka jedovatá – dlouhá asi 15 mm. Většinou po spáření sežere menšího samečka, takže dostala přídomek „černá vdova“. Její jed je patnáctkrát působivější než chřestýše. Pokud kousne člověka, dostaví se svalové křeče, nevolnost, někdy i smrt.V USA často číhá na venkovních toaletách a nic netušícímu postiženému se zahryzne do odkrytých intimních partií.
Až k nám občas docestuje z Jižní Ameriky prudce jedovatý bojovný „banánový“ pavouk, který se často ukrývá v banánových trsech.
Pro Austrálii a Jižní Ameriku jsou zdravotním prokletím sklípkani. K nim náleží i největší pavouci světa – chlupaté tarantule, dlouhé až 30 cm. Ostatně již slavný lékař a přírodovědec Paracelsus (1494–1541) tvrdil: „Všechny věci jsou jedovaté a nic není bez jedu, pouze dávka způsobuje, že věc není jedem.“

Více se dozvíte:
M. Ludwig, H. Gebhardt: 55 nejnebezpečnějších zvířat naší planety, Fortuna Libri, 2007
H. E. Laux: Jedlé houby a jejich jedovatí dvojníci, Víkend, 2006
H. Altman: Jedovaté rostliny, jedovatí živočichové, Knižní klub, 2004
P. Javorník: Otravy jedovatými houbami, Veda Bratislava, 2002

Co dělat po vpichu žihadla?
U běžného bodnutí včelou většinou postačí žihadlo opatrně vytáhnout, aby se stiskem váčku a žlázy nad povrchem lidské kůže do otevřené rány nevyprázdnil zbývající jed. Poslouží nám pinzeta, v případě nouze dvě zápalky se zašpičatělými konci. Vzniklý pupenec nakonec rychleji  zmizí, když na něj přiložíme obklady se silnějším alkoholem, který působí proti zánětům. Příjemné je i ochlazení místa vpichu.

Když nás uštkne zmije…
Po uštknutí postiženou část těla zklidníme, nic nevysáváme, nerozřezáváme, nevypalujeme, neovazujeme. Osvědčuje se místní desinfekce a studené obklady. Postiženého v klidu dopravíme k lékaři. Mohou se projevit výrazné příznaky otravy, ale smrt hrozí spíš výjimečně, více jsou ohroženy děti.

Autor: Milan Koukal