Na tuto otázku se nedávno snažil odpovědět paleontolog Michael Taylor z univerzity v britském Bristolu. Krk těch největších býložravých sauropodů totiž dosahoval délky až 15 metrů. (Dnešní rekordmani, žirafy, mají krk dlouhý maximálně 2,4 metru.) Taylor s kolegy zjistil, že aby zvířata s takovými krky mohla vůbec přežít (tedy nezlomit si jej vlastní vahou), museli mít řadu unikátních vlastností.
V první řadě byly jejich krční obratle velmi vylehčené. Až 60 % jejich objemu tvořil vzduch, takže se podobaly kostem dnešních ptáků. Pozice svalů, šlach a vaziva okolo obratlů musela být zase taková, že maximalizovala pákový efekt a krk byl tak relativně snadno ovladatelný.
Za udržení krku ve správné pozici také mohla celková stavba těla. Ve srovnávání se žirafami měli tělo mnohem větší a delší, ve srovnání např. s pštrosy zase čtyřnohé. Oproti žirafám, kteří mají jako téměř všichni savci pouze 7 krčních obratlů jich měli až 19, což opět umožňuje vytvořit podstatně delší strukturu.
Na konci krku byla také relativně malá hlava s čelistmi specializovanými na příjem rostlinné potravy. Tlama masožravce by musela být podstatně větší a krk by měl s její podporou mnohem zásadnější problémy.
A jak se vlastně zvířatům s tak dlouhým krkem podařilo své obří tělo „udýchat“? Museli dýchat podobně jako dnešní ptáci, kteří přivádí vzduch do svých plic neustále. My savci to máme složitější. Nádechu předchází výdechová fáze a během střídání stlačení a roztažení plic se plyny v podstatě vymění.