Století páry bylo obdobím, kdy se vynálezy rodily jako houby po dešti. Patentní úřady praskaly ve švech. Některé z tehdejších technických vymožeností nám slouží dodnes, jiné překonal čas a další byly od samého počátku spíše k pousmání. Bláznivými vynálezy se však nešetřilo nikdy. 
Koho by napadlo, že mohou existovat ochranné brýle pro drůbež, automatická myčka vlasů nebo nafukovací deštník připoutaný k majiteli pružnými popruhy? Přesto to někdo kdysi s takovými vynálezy myslel tak vážně, že s nimi běžel na patentový úřad a nehodlal se o zisky ze své převratné novinky jen tak s někým dělit.
1. Jak zkrotit zdivočelou obuv
Vynález: ostruhy na náledí
Podání patentu: 1872, Rakousko-Uhersko
Ostruhy se většinou nosí nasazené na patě obuvi, směřují dozadu a slouží k umravnění koně. Rakousko-uherská varianta, která nalezla oblibu zejména na Liberecku, ale vypadala úplně jinak. Upevňovala se na přední hranu podpatku na čep a mohla se nastavit do dvou různých poloh. Kožená vidlice se dvěma bodci mohla směřovat dozadu na spodní stranu podpatku, kde sloužila k zasekávání do ledu a bránila podklouznutí. Při pohybu po tvrdém podkladu by ale ostré zuby vadily při chůzi a zároveň by zbytečně docházelo k jejich opotřebení. Proto se mohly také překlopit dopředu pod podpatek, kde nijak nepřekážely. Šikovná pomůcka se po rozpadu Rakouska-Uherska však záhadně vytratila, pomalu ji začaly nahrazovat podrážky s hlubokými vzorky ze syntetických materiálů.
2. Potah pod parou
Vynález: parní kůň
Podání patentu: 1876, Velká Británie
Návrh parního koně je důkazem, jak to měl technický pokrok před 150 lety těžké. Nešlo o nic jiného než o parní stroj určený pro kolejovou dopravu ve městech, který místo klasického tažného vozidla začínal kovovou sochou kočárového koně. Maskování lokomotivy za kočár mělo údajně důvod v tom, že nezvyklý vzhled moderní techniky plašil koně, dráždil psy, děti z úleku podléhaly nemocím a přecitlivělé městské paničky se kácely v mdlobách. Vzhledem k tomu, že se vynález nikdy neujal, to však zřejmě nebylo tak hrozné. Otázkou je, jestli by jezdící koňské sochy neměly přesně ten účinek, který byl připisován „nezvyklému“ vzhledu klasických tramvají.
3.Vytápění a švadlena v jednom
Vynález: parní šicí stroj
Podání patentu: 1885, Rakousko-Uhersko
Být žena a oblékat se podle módních pravidel, nebylo v 19. století nic jednoduchého. Než člověk vyrazil do ulic, musel na sebe navléct mnoho vrstev, vše pořádně utáhnout a zašněrovat a pak si to ještě nepřišlápnout. Údržba takového šatníku pak samozřejmě stála mnoho úsilí, s obyčejnou jehlou a nití by se nikdo daleko nedostal. A tak se ke slovu dostávaly různé šicí stroje poháněné vším možným. Elektrický proud byl tehdy v plenkách a rozhodně se na jeho služby nemohla spolehnout každá domácnost. Proto tehdy vládly šlapací varianty, které ale nebyly stavěné na vysoký výkon. A tak nějakou moudrou hlavu napadlo sáhnout po páře. Parní stroj byl ukryt v kachlovém kvádru, který zároveň sloužil jako kamna. Odpadní pára se po průchodu písty mohla využít i k vyhřívání domácí sauny. Vynález to byl tedy všestranný, přesto se dlouhého trvání nedočkal a brzy jej nahradila elektrická varianta.
4. Kluziště pro lokomotivy
Vynález: parní stroj na bruslích
Podání patentu: 1189, Kanada
Na první pohled šílený nápad se nemohl urodit nikde jinde než v Kanadě. V oblastech v blízkosti polárního kruhu se vodní cesty na několik zimních měsíců uzavírají lodní dopravě, a tak vynalézavé hlavy napadlo, že se využijí jinak. Vozidlo určené pro pohyb na zamrzlých řekách mělo zabudovaný klasický parní stroj, který poháněl velká ozubená kola. Ta se svými výběžky zabodávala do ledu, takže neprokluzovala a mohla celé zařízení uvádět do pohybu. Jeho hmotnost spočívala na čtyřech bruslích, které umožňovaly klouzání na hladké zamrzlé hladině. Lokomotivy na bruslích měly sloužit například k dopravě dřeva, menší varianty pak vozily i živé pasažéry. Těžké stroje se však na zamrzlé řeky a jezera mohly odvážit jen v období tvrdých mrazů, a tak se širokého uplatnění nikdy nedočkaly. Využití v chladných oblastech také omezovalo časté sněžení.
5. Když zaspíte vlastní pohřeb
Vynález: navraceč k životu
Podání patentu: 1891, USA
S touto nádhernou technickou vymožeností může každý klidně spát bez obav uléhat k spánku, že ho jeho milující příbuzní prohlásí za mrtvého. A to jenom proto, že se dva dny neprobere z bezvědomí. Před rozvojem moderního lékařství nebylo žádnou zvláštností, že byli vcelku zdraví lidé pohřbívání omylem zaživa. Pokud si toho nikdo včas nevšiml, čekalo takového nešťastníka pomalé a nepříjemné umírání dva metry pod zemí. Majitel patentu požadoval, aby se při všech pohřbech zaváděla do rakve trubice, která by mrtvole (za níž může být považován živý člověk) mohla dýchat a přivolat si pomoc. Na rychlé ztropení poplachu měl sloužit speciální hlásič napojený například na kancelář správce hřbitova. Nutno podotknout, že se nikdy nepodařilo využívání tohoto kuriózního zařízení prosadit.
6. Dopisy z cest snadno a rychle
Vynález: kapesní psací stroj
Podání patentu: 1891, Německo
Není to tak dlouho, co se naprostá většina domácností musela obejít bez osobních počítačů. Pro komunikaci s úřady tedy sloužily psací stroje. Mechanická zařízení bývala velká těžká kovová monstra, která se rozhodně sbalit do zavazadla na dovolenou k moři. Proto existovala i jeho kapesní verze. Na konci minulého století měl takový pomocník ulehčit práci německým turistům. Rozhodně se s ním nedaly psát romány, údajně však byl stejně rychlý jako ruční psaní obyčejným perem. Nejdůležitější součástkou byla razidla písmen rozmístěna na otočném kotouči. Ten spočíval na válcích, kterými se pojíždělo po papíře. Po nastavení písmene na zvolené místo v textu se kotouč jednoduše přitlačil na papír, aby se znak mohl otisknout.
7. Záchranná koule
Vynález: skládací záchranný kruh
Podání patentu: 1893, Itálie
Záchranné kruhy zabírají mnoho místa, a tak se jich na lodích může vozit jen omezené množství. Kdyby se ale daly složit a do „zachraňovací“ podoby nastavit během několik vteřin, nebyl by problém mít jednu třeba pro každého cestujícího. Janovský kapitán Cesare Ingaramo přišel s nápadem, že kruh bude ukrytý ve dvou dutých polokoulích za sucha složených k sobě. Zařízení bylo upevněno na provazu, s jehož pomocí se dalo vrhat do dálky podobně jako při sportovním vrhu kladivem. Jakmile se koule dostala na hladinu, dostala se do ní vyvrtanými otvory voda. Ta spustila chemickou reakci s kyselinou vinnou a uhličitanem sodným. Výsledkem této reakce byl plynný oxid uhličitý, který „nafukoval“ trubici spojující obě polokoule do tvaru věnce. Toho se mohl tonoucí zachytit podobně jako klasického záchranného kruhu. Vše trvalo jen několik desítek vteřin.
8. Přes řeku kdekoli suchou nohou
Vynález: přenosné lávky
Podání patentu: 1900, Belgie
Armáda se často potřebuje dostat přes řeku i tam, kde zrovna není žádný most ani lávka. Ještě než se rozmohlo využívání pontonových mostů, napadlo bruselského inženýra D. Doyena, že by mohl sestrojit skládací a přenosné přechody. Jeho konstrukce měla bočnice z kovových lišt na pohyblivých čepech. Ty v rozloženém stavu zaujímaly tvar kosočtverců, ve složeném byly naskládány těsně jedna na druhou. Mezi bočnicemi se připevnily nášlapné dřevěné desky. Ve funkční podobě se dotýkaly úzkou hranou, ve složené na sobě ležely širokou stranou. Nejmenší verze tohoto skládacího mostu měřila šest metrů a statný voják ji unesl v krosně na zádech. Větší varianty se pak dodávaly i s šikovným dvoukolákem.
9. Pokud se chcete posadit, vhoďte minci!
Vynález: automatická půjčovna skládacích židlí
Podání patentu: 1905, Monako
S půjčováním i těch nejobyčejnějších věcí bývá leckdy problém. Lidé si odnesou vše, co není připoutané, nebo jednoduše vyhraje vrozená lenost a po použití se nepotřebný krám zanechá, kde se jen zlíbí. Jak takovému počínání zamezit? Lidský dozor není zrovna ukázkou efektivního zacházení s finančními prostředky, a tak bylo jen otázkou času, kdy se objeví automaty na mince. Jeden takový si počátkem minulého století vymysleli i v Monte Carlu, a to na místa k sezení. Klasická skládací židle s kovovými nohami do X a sedátkem s opěradlem z dřevěných prkýnek se začal ve složeném stavu povalovat u zábavních zařízení i v městských parcích. Měla jen jeden drobný nedostatek, nedala se rozložit. Vše řešilo vhození mince, která zatlačila na pojistku a umožnila židli postavit do použitelného stavu.
10. Jen výš a výš
Vynález: skákací tyč na benzinový pohon
Podání patentu: 1960 USA
Američané mívali podivnou slabost pro skákáni na tyči se stupátky a pružinami. Při troše šikovnosti se to kromě bezúčelného bláznění dalo využít i k pohybu. Přesně s takovou myšlenkou přišel v 50. letech autor tohoto vynálezu, Gordon Spitzmesser z americké Indiany. Vylepšil tyč o spalovací motor, který každý odraz posílil pohybem svého pístu. Jeho cílem byly několikametrové skoky s vynaložením minimální námahy. Ztroskotal ovšem na tom, že nedořešil ovládání. Vynález sice fungoval, dalo se s ním vyskočit i dva metry do vzduchu. Stal se však krajně nebezpečným. Kromě toho při stejné spotřebě se člověk mohl daleko pohodlněji a rychleji přepravovat například na mopedu.
Vynalézavý prezident
Lásku k technickým novinkám nezapřel ani 16. americký prezident Abraham Lincoln. Ten si v roce 1849 nechal patentovat zařízení, které mělo snižovat ponor říčních lodí. Často se totiž dostávaly do situace, kdy musely proplout mělčinu a hrozilo poškození dna trupu. Lincoln tedy navrhl přídavné plováky, které se měly v případě potřeby ponořit pod hladinu a plavidlo tak dostat výš. Jeho nápad však nikdy nebyl realizován.
Ráj patentových úřadů
Nejvíce platných patentů vlastní občané USA, kteří mají celou třetinu všech chráněných vynálezů. Za nimi jsou s odstupem 15 % Japonci následovaní Německem a Francií. Pátou příčku zaujímá Velká Británie.
Počátek éry patentů
První patenty se objevily v Benátkách v roce 1474. Jejich účelem bylo chránit vynálezce před kopírováním jejich děl. Tehdejší „autorská práva“ měla platnost 10 let. Snahy o ochranu duševního vlastnictví se však objevovaly již ve starověkém Řecku. V roce 500 př. n. l. vešla ve městě Sybaris (dnešní jižní Itálie) v platnost vyhláška, která po dobu jednoho roku přisuzovala veškerý zisk plynoucí z využití nového zařízení jeho vynálezci.
Petra Mondscheinová
