O „poločasu rozpadu“ makromolekuly DNA lze pochopitelně mluvit pouze metaforicky. Nejde o radioaktivní rozpad atomu prvku, ale jen o přirozenou degradaci chemických vazeb, které drží molekulu pohromadě.
Morten Allentoft z univerzity v Kodani a jeho kolegové z univerzity v australském Perthu jsou však přesvědčeni, že doba rozkladu DNA v přírodě je natolik jednoznačně daná, že by mohla sloužit jako kritérium při stanovování délky tzv. post-mortem intervalu.
Allentolf má za to, že tato unikátní vlastnost molekuly DNA vědcům zatím unikala proto, že doposud nebylo nalezeno dostatečné množství subfosilií, které vznikly za stejných podmínek. Spolu se svými kolegy zanalyzoval kosti 158 exemplářů dnes již zcela vyhubených ptáků moa, kteří zemřeli v době mezi 8000 – 600 lety na území zhruba 5 km2 na Novém Zélandu. Při odhadované teplotě pohřbení 13 0C jim vyšel „poločas rozpadu“ na 521 let.
Řada vědců si však využitelností těchto závěrů není příliš jistá. V přírodě se vyskytuje příliš velké množství nepředvídatelných vlivů, které by mohly tyto procesy nepředvídatelně ovlivňovat.
