Zlatý stafylokok, Staphylocosus aureus, je velmi nevyzpytatelnou bakterií. Někteří patří mezi běžné nájemníky našeho těla, aniž by nám jakkoliv škodili, jiní se najednou „zblázní“ a začnou způsobovat nejrůznější infekce. Příliš dobrou zprávou není, že se jim v poslední době zalíbilo také na mořském pobřeží, kde mohou snadno přeskočit na nic netušící plavce a využít je ke svému dalšímu šíření. 
Stafylokokové jsou natolik zvláštními bakteriemi, že si mezi Američany vysloužili přezdívku „superbakterie“ („superbug“). A proč jsou zrovna tyto nijak zvlášť nápadné bakterie tak „super“? Přeborníka mezi choroboplodnými zárodky z nich dělá rovnou několik jeho schopností. Tito stafylokokové mohou například nést až 40 virulentních faktorů, které nám, jeho hostitelům, mohou způsobovat velmi široké spektrum problémů. Nejvíce „super“ je na něm ale to, co dělá lékařům, kteří vyvíjejí nová antibiotika, největší starosti. U některých kmenů těchto bakterií si totiž objevila nepříjemná schopnost, které říkáme odborně multirezistence. Nesou si totiž velkou evoluční výhodu – několik různých genů, které je dokážou ochránit před nejrůznějšími typy antibiotik. Pro člověka pak takto „vychytralí“ parazité příliš super nejsou.
Stafylokok se představuje
Staphylocosus aureus je druh bakterie, který je vědě znám už pěknou řádku let. V roce 1880 ji poprvé vědecky popsal sir Alexander Ogston – tento skotský chirurg ji objevil v hnisu, který vytékal z ran jeho pacientů. Většina zlatých stafylokoků jsou poměrně neškodné sférické bakterie, které si ve svém těle, zejména v nosní sliznici a povrchu kůže, 80 procent lidské populace. Občas se však kokové „rozzlobí“ a je zle. Útokem začnou brát naše tělo buď v případě, že se oslabí imunitní systém hostitele, nebo když získají nějakou zvláštní mutaci. Nejsnadněji začnou stafylokokové působit nejrůznější neplechu na kůži. Drobné pupínky, vředy, lišej – za všemi těmito drobnými nepříjemnostmi mohou stát právě stafylokokové. Postupně však mohou jejich přejít útoky až do vleklých hnisavých zánětů a abscesů. Když se tyto bakterie dostanou dovnitř těla, mohou stát například za jistou formu zápalu plic či jiných vnitřních zánětů (v kostech, kloubech či vnitřku cév). Zlatý stafylokok dokáže ale škodit i zprostředkovaně – látkami, které vylučuje do organismu hostitele. Mezi taková onemocnění patří např. enterotoxikózy (nemoci tenkého střeva způsobené bakteriálními toxiny) nebo vzácný, ale potenciálně smrtelný syndrom toxického šoku (TSS).
Prokletá rezistence
Skutečná „superbakterie“ se z běžného streptokoka vyvinula už během 60. let minulého století. Vážné problémy však začala způsobovat až zhruba od poloviny 90. let. Tato výborně vyzbrojená bakterie dělá největší problémy zejména v nemocnicích, v nichž se na jednom místě sejde příliš velké množství pacientů ve velmi vážném stavu (zejména s otevřenými ránami po úrazech a těžkých operacích či s vážnými poruchami imunity). Mezi bakteriemi, které způsobují typicky nemocniční (tzv. nozokomiální) patří infekce MRSA mezi ty největší „potížisty“. Nejvíce starostí dělá lékařům právě jejich schopnost odolávat lékům. Jako většina slušných bakterií by i na stafylokoky měla platit antibiotika. Ale chyba lávky – tito šikovní patogeni si už vůči nim dokázali vyvinout velmi solidní obranu. Kmen, kterému odborníci říkají MRSA (z anglického Methicilin Resistant Stap. Aureus) dokáže odolat i antibiotiku, které bylo vyvinuto speciálně na obranu proti stafylokokům – meticilinu.
21. STOLETÍ dodává:
Zlatý stafylokok asi ale bohužel osvojil ještě jednu nepříjemnou taktiku. Dokáže vytvářet „filmy“, tedy zapouzdřené povlaky, které jsou mimořádně odolné vůči desinfekci. Uhnízdí se např. ve vnitřcích úzkých kanyl (úzkých trubiček zaváděných do těla např. kvůli transfůzi) a další infekční ložisko je na světě.
Superbakterie na mořském pobřeží
Ke stafylokokové nákaze může člověk nejsnáze přijít kontaktem s nakaženou osobou. Jelikož se bakteriím líbí nejvíce na povrchu lidského těla, je přenos nejsnadnější přímým kontaktem. Podle výzkumů Američanky Dr. Lisy Planové z floridské University of Miami si zákeřní mikrobi našli ještě další cestu ke svým hostitelům. Planová nedávno analyzovala vzorky odebrané 1300 rekreantům, kteří se věnovali letním radovánkám na plážích jižní Floridy. Zjistila, že celých 37 procent vzorků obsahovalo běžný, víceméně neškodný kmen stafylokoků. Ve 3 procentech vzorků byl však obsažen velmi nebezpečný mutant MRSA. „Většina z nás se nenakazí, nakažené osoby však mohou nebezpečný kmen stafylokoka přenášet dále,“ komentuje své závěry Planová. Mikrobi podle ní nemusejí pocházet pouze z mořské vody. Daří se jim podle všeho i v plážovém písku, odkud mohou snadno přeskočit zejména na děti, které si tak rády staví pískové hrady. A kde se vlastně stafylokokové ve vodě berou? O tom vědci stále nemají jasno. „Víme, že MRSA je k nalezení i vodních zvířatech, jako jsou tuleni či delfíni,“ upřesňuje Planová. Stejně málo jasno mají vědci také o tom, kde všude jsou mikrobi rozšířeni. To, že stafylokokové ve skutečnosti obývají pobřeží i jiných moří, rozhodně vyloučit nemohou.
Jak se bránit stafylokokům aneb Staré dobré mytí rukou
Veledůležitá otázka, kterou musí veřejnost položit lékařů, tedy zní: Jak se můžeme proti stafylokokové nákaze bránit? Odpověď je jasná – ze všeho nejdůležitější je prevence. Jelikož se stafylokokům nejlépe daří na povrchu našeho těla, je možné zbavit se jich tradiční, ale stále velmi účinnou metodou – důkladným mytím či sprchováním. Zvýšenou péči musí precizní hygieně věnovat zejména v nemocnicích, kde je riziko nákazy nejvyšší. Stafylokokové se ale jen tak něčeho nezaleknou a ideální je proto použít proti nim kombinaci několika antiseptických prostředků – alkoholu, kvartérních amoniových sloučenin, chlorhexidinu nebo těkavých olejů – silic. Zvláště účinné jsou proti nim také látky, které obsahují aktivní ionty stříbra. Když už dojde MRSA vysloveně zaútočí, je každá rada drahá. Lékaři většinou nasadí silné antibiotikum na bázi vankomycinu (Vancocin, Lyphocin).
Proč už se bakterie nebojí antibiotik?
Lidé, kteří nevěří v evoluci, by se měli dobře podívat na to, jak si bakterie vytvářejí rezistenci vůči imunitnímu systému hostitelů nebo proti uměle dodávaným lékům. Názornější příklad evolučních změn, jejichž příčinou jsou genetické mutace a následný přírodní výběr, v přírodě skutečně stěží najdeme. Každá z obrovského množství bakterií, které se nacházejí v napadeném organismu či uměle připraveném vzorku, se totiž prakticky neustále množí, tedy dělí se. Při dělení se přirozeně kopíruje i genetická informace. Během kopírování vznikají ale drobné chyby, kterým říkáme mutace (předpokládáme, že se tak děje zcela nahodile). Taková mutace pak může významně proměnit strukturu, a tím pádem i funkci výsledného proteinu. Většina mutací je organismus buď neškodná, nebo spíše lehce nevýhodná. Náhoda tomu může chtít, že některé mutace mohou být pro bakterie naopak výhodné a napomáhat jim v obraně. Většina bakterií, která výhodnou mutaci nevlastní, sice zahyne, potomci té, která výhodnou mutaci měla, se ale o to rychleji rozmnoží a nový a rezistentní kmen bakterií je na světě.
21. STOLETÍ dodává:
Horizontální přenos genetické informace
Prokaryotické buňky ovládly jeden zvláštní fígl, díky němuž mohou svou reakci na nepříznivé vlivy zvenčí urychlit. Genetickou informaci si totiž nepředávají nejen z generace na generaci („vertikálně“), ale i z jedince na jedince („horizontálně“). Prostřednictvím drobné partikule, takzvaného plazmidu, si mohou rovnou předávat geny, které jim při obraně napomohou. Právě tímto způsobem získal MRSA svůj gen pro odolnost vůči antibiotikům (gen zvaný mecA).
