Trojice amerických lékařů volá: „Cukr je nebezpečný a jeho spotřeba by měla být regulována podobně jako konzumace alkoholu!“ Svět podle jejich nové studie nejen tloustne, ale i stůně.

„Poprvé v dějinách lidstva zabíjejí chronické neinfekční choroby, jako je cukrovka, rakovina nebo kardiovaskulární onemocnění, větší počet lidí než infekční choroby vyvolané viry, bakteriemi, plísněmi či parazitickými prvoky a dalšími cizopasníky,“ konstatuje na podzim roku 2011 Organizace spojených národů.

Nemoci, které obvykle házíme do jednoho pytle s visačkou „civilizační“, si ročně vyžádají 35 000 000 obětí na životech.

Jenže tzv. civilizační choroby zdaleka nesužují jen obyvatele „civilizovaných“ průmyslově vyspělých zemí. Všude, kam pronikl západní životní styl s typickou stravou doslova nabitou energií, přibývá lidí obézních a nemocných.

Na světě žije o třetinu více obézních lidí, než kolik jich trpí podvýživou. Lidé v rozvojových zemích se dnes dožívají vyššího věku a během delšího života jsou častěji ohroženi právě civilizačními chorobami.

Obezita není civilizační choroba!

Je chyba dávat rovnítko mezi obezitu a civilizační choroby. Asi pětina obézních má celkově nenarušený metabolismus a dožije se obvyklého věku. Naopak asi 40 % lidí s normální tělesnou hmotností má metabolismus narušený a trpí cukrovkou, vysokým krevním tlakem nebo degenerací jater.

Obezitu lze proto chápat jako jeden z projevů poruch metabolismu, které jsou v lidské populaci podstatně běžnější než nadváha.

Civilizační choroby mají tři hlavní příčiny – kouření tabáku, pití alkoholu a nezdravé stravování. Spotřeba tabáku i alkoholu je regulována zákony a předpisy.

Například u nás nesmí alkohol konzumovat ani nakupovat lidé mladší 18 let. Na každé krabičce cigaret musí být varování před jejich neblahým vlivem na lidské zdraví a na některých místech je kouření zakázáno.

Potraviny regulaci nepodléhají. Člověk si může koupit tučný a sladký dort a spořádat ho na posezení. Žádná výstraha ho nevaruje před následky. Žádný zákon nebo vyhláška mu v tom nebrání.

Ani tuky, ani sůl za to nemohou!

Regulace spotřeby potravin představuje zapeklitý problém. Bez tabáku a alkoholu se člověk celkem snadno obejde, a jejich spotřebu lze proto bez následků omezovat. Jíst se ale musí. Pokud má být regulováno nezdravé stravování, které má za následek rozvoj civilizačních chorob, pak musíme najít v potravě skutečně nebezpečné a do značné míry postradatelné složky a pomocí zákonů a norem omezit jejich konzumaci.

Co vybrat? V Dánsku zvolili tuky a na potraviny s vysokým obsahem tuku vyměřili speciální daň.  Mohla by to být i kuchyňská sůl, jejíž obsah v průmyslově vyráběných potravinách by mohl být omezen na rozumně nízkou mez.

Američtí lékaři Robert Lustig, Laura Schmidtová a Claire  Brindisová z University of California San Francisco jsou přesvědčeni, že ani tuky ani sůl nejsou hlavní zabijáci skrývající se v potravě konzumované obyvateli západního světa.

Máme rádi sladké

Viníka milionů úmrtí vidí v cukru. Konkrétně v ovocném cukru fruktóze, který se používá jako sladidlo v mnoha potravinách. Za posledních 50 let se celosvětová spotřeba cukru zvýšila na trojnásobek.

Jako sladidlo se používá cukr sacharóza, který se izoluje z cukrové řepy nebo cukrové třtiny a jehož molekuly jsou tvořeny jednoduchými cukry glukózou a fruktózou. Dalším hojně používaným typem sladidla je sirup vyráběný z kukuřice.

Jako výchozí surovina slouží kukuřičný škrob, který se pomocí enzymů rozkládá až na glukózu. Následně se část glukózy v roztoku mění na fruktózu. Oba cukry jsou v sirupu zhruba v poměru 1 : 1.

Tradice sladění řepným či třtinovým cukrem je dlouhá.  Kukuřičný sirup se začal přidávat hlavně do slazených nápojů až v druhé polovině 70. let minulého století, ale jeho spotřeba od té doby roste přímo raketově.

A právě to je problém. V malém množství cukry neškodí. Vysoká spotřeba fruktózy a sacharózy však nezůstává bez následků.

Cukr jako alkohol?

Spotřeba alkoholu je regulována z několika vážných důvodů. Prvním je jeho snadná dostupnost. Alkoholické nápoje lze vyrábět i podomácku. Není to ani drahé, ani složité. Druhým důvodem regulace je skutečnost, že alkohol je toxický.

Další důležitou okolností je návykovost alkoholu. Lidé si na něj poměrně snadno vytvoří závislost. A v neposlední řadě má vysoká spotřeba alkoholu neblahý vliv na fungování celé společnosti.

Ve všech  těchto ohledech se cukr od alkoholu v zásadě příliš neliší.

Cukr je všudypřítomný

Naši předkové si mohli na sladkých pokrmech s vyšším obsahem cukru pochutnávat jen výjimečně. Ovoce bylo dostupné nejvýše několik měsíců v roce.

Sběr medu, jako dalšího vydatného zdroje cukru, narážel na zuřivý odpor včel vyzbrojených žihadly. Cukr byl dlouho vzácností vyhrazenou jen movitým lidem.

Dnes se cukr přidává do celé řady potravin a nápojů a člověk před ním prakticky nemá úniku. Když chce jíst, zákonitě konzumuje i nadbytečný cukr. V ekonomicky rozvinutých zemích světa včetně České republiky konzumují lidé denně v cukru cíleně přidávaném do potravin a nápojů asi 500 kalorií energie.

Cukr je jedovatý

Konzumace cukru zdaleka neškodí jen tím, že se s jeho molekulami do našeho organismu hrne energie. „Sladká pohroma“ se alkoholu vyrovná i v toxických účincích.

Vydatný přísun fruktózy má v lidském těle za následek zvýšení tvorby kyseliny močové, a to vede k vzestupu krevního tlaku. Cukry jsou v těle zpracovány kromě jiného i na tuky. Pokud vzniká tuků mnoho, ukládají se v játrech a těžce je poškozují.

V tom je efekt cukru nápadně podobný účinkům nadměrné konzumace alkoholu. Játra „koupaná“ ve fruktóze vyrábějí krevní cukr glukózu a oslabují reakci organismu na inzulin, vylučovaný slinivkou břišní. To je počátek cukrovky.

Fruktóza se sama přímo váže na různé molekuly, od tuků a bílkovin v membránách buněk až po dědičnou informaci uloženou v buněčném jádru. Molekuly s navázanou fruktózou neplní svou roli a buňky pak mají narušenou funkci.

Důsledkem je urychlené stárnutí buněk, tkání, orgánů a celého organismu. Některé studie prokázaly spojitost mezi spotřebou cukru a vznikem rakoviny či poklesem duševní výkonnosti.

Cukr je návykový

Cukr se podobá tabáku a alkoholu také v tom, že jeho konzumace navozuje v mozku příjemné stavy, které mají za následek posílení chuti na další porci. Konzumace cukrů ovlivňuje složité předivo hormonů, regulujících příjem potravy.

Když máme hlad, stoupá nám v krvi koncentrace hormonu ghrelinu a to nás pohání, abychom něco snědli. Po nasycení hladiny ghrelinu klesají. V organismu nasyceném cukry je však tento pokles ghrelinu výrazně zpomalen a chuť na jídlo přetrvává delší dobu.

Pocit sytosti je vyvoláván hormonem leptinem. Organismus lidí, kteří konzumují více cukru, však na tento signál sytosti reaguje liknavě.  To má opět za následek zvýšení příjmu potravy.

Při vysoké spotřebě cukru klesá v mozku množství dopaminu, uvolňované po nasycení. Dopaminu se někdy přezdívá „hormon radosti“. Při nadměrné konzumaci cukru nám jídlo přináší menší radost a slabší uspokojení.

Abychom se cítili skutečně dobře, musíme ho spořádat větší porci. Cukr nás dostává do začarovaného kruhu. Nedokážeme se ho nasytit, a čím více ho sníme, tím více po něm lačníme.

Cukr škodí i společnosti

Kouření zdaleka nepostihuje jen ty, kdo kouří. Nekuřákům často nezbývá než dýchat vzduch znečištěný kouřem. Následky takového „pasivního kouření“ bývají závažné. Stejně tak konzumace alkoholu zdaleka nepostihuje jen ty, kdo se rádi napijí.

Obětí havárie zaviněné opilým řidičem se může stát i zapřísáhlý abstinent. Dopadají důsledky vysoké spotřeby cukru také na ty, kteří sladkému příliš neholdují?  Nepochybně ano!

Nemoci vyvolané nadměrnou konzumací cukru představují obrovskou zátěž pro společnost. Přinášejí ekonomické ztráty, protože nemocní lidé méně pracují, méně vydělávají a nakupují a odvádějí nižší daně.

Tlustí vojáci

V USA odhadují tuto ekonomickou ztrátu na 65 000 000 000 dolarů ročně. K tomu je třeba přičíst zvýšené výdaje ve zdravotnictví. Ve Spojených státech jdou tři čtvrtiny výdajů ve zdravotnictví na léčbu chorob vyvolaných narušenou látkovou výměnou, na níž má vysoká spotřeba cukru významný podíl.

Celkem utratí americké zdravotnictví na léčbu těchto chorob 150 000 000 000 dolarů ročně.

Každý čtvrtý americký branec je odmítnut jako neschopný vojenské služby, protože je obézní. Američtí lékaři se kloní k názoru, že epidemie obezity tak začíná ohrožovat národní bezpečnost. Česká společnost a naše profesionální armáda na tom nejsou o mnoho lépe.

Nadváhu má polovina vojáků a obezitou trpí jedna sedmina ozbrojených sil České republiky.

Všeho moc škodí

Cukr sám o sobě však není ani špatný, ani dobrý. Je to látka přírodní a má zákonitě své místo v našem jídelníčku. Požitek ze sladkých chutí si rád dopřeje skoro každý. Důležité je, abychom cukru nejedli mnoho.

Klíčová otázka proto nezní: „Cukr – ano, nebo ne?“ nýbrž „Cukr – co je dost, a co už je příliš?“  Omezení vysoké spotřeby cukru by současné civilizaci prospělo. Jak toho dosáhnout?

Osvětové kampaně a výchovu ke zdravé výživě a aktivnímu životnímu stylu nelze podceňovat, ale jejich výsledný efekt bývá chabý. Kdybychom podobně přistupovali při regulaci spotřeby tabáku a alkoholu, žili bychom v zakouřeném světě plném alkoholiků.

Robert Lustig, Laura Schmidtová a Claire Brindisová vidí vzor pro omezení spotřeby cukru právě v regulaci spotřeby tabáku a alkoholu.

Cukr je levný a chutný. Bohužel…

Důležitým místem pro redukci spotřeby cukru je výroba potravin. Cukr je levný, chutný a sladké potraviny a nápoje se proto dobře prodávají. Pro výrobce tu platí bezmála „čím více, tím lépe“, protože malé zvýšení nákladů za přidaný cukr se bohatě vrátí ve větším množství podaných sladkostí.

Robert Lustig, Laura Schmidtová a Claire  Brindisová jsou přesvědčeni, že potravinářský průmysl by měl mít pro přidávání cukru do potravin stanovena jasná pravidla.

Boj s celosvětovým „cukroholismem“ nebude jednoduchý. Určitě se nám však vyplatí.

Prof. ing. Jaroslav Petr, Výzkumný ústav živočišné výroby v Praze

Jak omezit cukrování?

Přístup k tabáku a alkoholu omezuje řada opatření. Je na ně uvalena vysoká daň, a jsou proto poměrně drahé. Nesmějí se prodávat všude a nesmí si je koupit každý.

Američtí lékaři doporučují uvalit na potraviny a nápoje s vysokým obsahem cukru citelnou daň. Její zavedení už zvažuje například Dánsko. V současnosti jsou cukrovinky a sladké nápoje zatíženy určitou daní, ale ta je příliš nízká na to, aby spotřebitele odradila od nákupu sladkostí.

Ekonomické modely ukazují, že pokud by mělo dojít k výraznějšímu snížení spotřeby cukru, musela by se cena sladkostí zvýšit na dvojnásobek.

Reklama na cukrovinky? Zakázat!

Další omezení přístupu k sladkostem by mohlo spočívat v regulaci samotného prodeje. Dietologové například nepovažují za rozumné, aby byly ve školách automaty, ve kterých děti utrácejí kapesné za sladkosti.

Úřady by se měly zamyslet nad tím, jak hustá by měla být síť prodejních automatů na veřejnosti. Mají být doslova na každém rohu? Mají být v blízkosti škol a dětských hřišť? V některých oblastech USA už došlo k tomu, že děti nemají po škole volný přístup do obchodů, kde se prodávají sladkosti.

Významnou roli by mohlo sehrát i omezení televizních reklam na cukrovinky a slazené nápoje. Podobná restrikce reklamy na tabák a alkohol se osvědčila.