Živý svět okolo nás mizí stylem, který řada současných přírodovědců neváhá přirovnat k masovému vymírání. Jedním z nejdůležitějších úkolů současných přírodovědců proto je prostudovat živou přírodu do co největších detailů.
Mezinárodní institut pro výzkum druhů proto každý rok vyhlašuje 10 nejzajímavějších druhů, objevených během předcházejícího roku. A které z nich považují odborníci za ty zatím poslední nej?
Kolik žije na světě druhů organismů, nikdo přesně netuší. I přes neutuchající pilnou práci odborníků se od roku 1753, kdy položil základy katalogizování druhů švédský velikán Carl Linné (1707–1778), podařilo popsat „jen“ asi 1 200 000 druhů (eukaryotických) organismů.
(Eukaryotické organismy se vyznačují buňkami s pravým buněčným jádrem a množstvím dalších buněčných struktur (organel), jež jsou od okolí odděleny membránou. pozn. red.).
Podle odhadu, který v loňském roce zveřejnil tým biologů a počítačových specialistů pod vedením Borise Worma z univerzity v kanadském Halifaxu, jde však stále jen o zlomek. Celých 86 % suchozemských a 91 % oceánských druhů na své objevení a popsání stále čeká.
Aby na tento alarmující stav upozornil, vyhlašuje Mezinárodní institut pro výzkum druhů se sídlem na Arizonské státní univerzitě v Phoenixu v USA každoročně „hitparádu“ deseti nejzajímavějších vědeckých úlovků minulého roku. A které to byly tentokrát?
1. Nejpilnější pavouk světa
Kdo: Caerostris darwini (křižák)
Systematické zařazení: křižákovití, pavoukovci
Kde jej najdeme: Madagaskar
Proč je v „Top 10“: tká největší pavučiny světa, jejich vlákno je nejsilnější ze všech
Pavučiny, které tkají madagaskarští křižáci Caerostris darwini, lze v přírodě stěží přehlédnout. Za to, že tento druh tak dlouho unikal pozornosti vědců, může zejména jeho život v těžko přístupných oblastech Madagaskaru.
„Kotvící lana“ pavučin mohou dosahovat až 25 m, celková plocha vlastní sítě se blíží třem čtverečným metrům!
Vlákno pevnější než kevlar
Pavouci pojmenovaní po Charlesi Darwinovi drží v živé přírodě ještě jeden velmi zajímavý primát, který úzce souvisí s prvním. Aby mohly jejich sítě dosahovat tak obřích rozměrů, musí být jejich vlákno nadstandardně pevné.
Mechanické testy ukázaly, že nejpevnější kousky vlákna byly až 10x pevnější než kevlar a více než 2x pevnější než zatím nejpevnější známé pavoučí vlákno. Tyto neobvyklé vlastnosti z něj dělají zdaleka nejpevnější přírodní materiál, známý současné vědě.
2. Vzácný „cvrček“–opylovač
Kdo: Glomeremus orchidophilus (rovnokřídlý hmyz)
Systematické zařazení: rovnokřídlí, hmyz
Kde jej najdeme: ostrov Réunion v Indickém oceánu
Proč je v „Top 10“: je jediným opylovačem ohrožené orchideje Angraecum cadetii
Nespočetná řada druhů kvetoucích rostlin spoléhá při svém rozmnožování na pomoc nejrůznějších druhů hmyzu. Mezi rostlinou a jejím opylovačem se v průběhu společné evoluce (tzv. koevoluce) vyvíjejí jedinečné vztahy, které často překvapují svou rafinovaností.
Orchidej druhu Angraecum cadetii, která se vyskytuje pouze na ostrově Réunion, si za opylovače vybrala hmyz, který jinak v této úloze nefiguruje – cvrčka.
Jediný rovnokřídlý opylovač
Opylovače nalezneme nejčastěji mezi motýly, blanokřídlými (včely, čmeláci) či dvoukřídlými (nejrůznější druhy much). Mezi rovnokřídlým hmyzem, kam kromě sarančat řadíme ještě kobylky a jejich bližší příbuzné (cvrčky, koníky atd.), však téměř žádné specializované opylovače nenajdeme.
Tedy až na bezkřídlý noční druh Glomeremus orchidophilus. Bez jeho pomoci by jedinečná a ohrožená orchidej Angraecum cadetii zmizela v nenávratnu.
3. Oživlý lívanec z Mexického zálivu
Kdo: Halieutichthys intermedius (ryba)
Systematické zařazení: ďasové, ryby
Kde jej najdeme: Mexický záliv
Proč je v „Top 10“: její životní areál se takřka přesně překrývá s ropnou skvrnou v Mexickém zálivu
Mořské ryby ďasové jsou predátoři, z nichž většina žije u dna v tmavých mořských hlubinách. Nejinak je tomu i u nově objeveného druhu Halieutichthys intermedius. Tento druh žije na mořském dně, kde se živí nejrůznějšími bezobratlými živočichy.
Vědci nejprve považovali nově objevené ryby za jeden druh, záhy se však ukázalo, že jde o druhy tři. Ke druhu H. intermedius přibily ještě druhy H. aculeatus a H. bispinosus.
Ryba a ropná skvrna
A čím si vlastně druh H. interediatus zasloužil svou pozici v první desítce nových druhů? Jistě by si to zasloužil již za svůj zjev. Kruhovité tělo velké v průměru jako lidská dlaň je tak tenké, že skutečně připomíná nadýchaný lívanec.
K tomu se dokáže odrážet zadními ploutvemi podobně jako krátkýma nohama. Jeho zařazení do seznamu deseti „nej“ druhů mělo však ještě jeden důvod – upozornit na význam ekologické katastrofy v Mexickém zálivu.
Životní areál tohoto druhu se totiž takřka přesně překrývá s ropnou skvrnou, způsobenou selháním zařízení firmy British Petroleum.
4. Dokonání zkázy Titanicu
Kdo: Halomonas titanicae (proteobakterie)
Systematické zařazení: Oceanospirillales, Proteobacteria
Kde jej najdeme: hlubiny oceánu
Proč je v „Top 10“: popsána byla z vraku Titanicu
Zkáza Titanicu, k níž došlo v noci ze 14. na 15. dubna 1912 na cestě Atlantickým oceánem z britského Southamptonu do New Yorku, patří k vůbec nejznámějším námořním neštěstím v dějinách. Vrak lodi, který leží v hloubce asi 4 km, dráždí nejrůznější dobrodruhy prakticky od doby, kdy se otevřely technické možnosti, jak se k němu dostat. Dříve než lidé k němu však dorazily nejrůznější druhy bakterií.
Bakterie s chutí na železo
Pro bakterie Halomonas titanicae byl pád trosek Titanicu do hlubin ekvivalentem daru z nebes. V hlubinách, kam nepronikne sluneční světlo, musejí totiž všichni tvorové využívat
prakticky cokoliv. Jedná se proto z velké části o tzv. chemoautotrofy, kteří využívají pro pohon svého metabolismu rozklad organických či anorganických látek ze svého okolí. Bakterie Halomonas titanicae vytváří svou činností zvláštní kulovité struktury, díky nimž je původní kovová konstrukce příliš pórovitá a křehká na to, aby mohla být z hlubin vyzdvižena vcelku.
5. Nejsilnější přírodní lampička
Kdo: Mycena luxaeterna (helmovka)
Systematické zařazení: pečárkotvaré, stopkovýtrusé houby
Kde jej najdeme: okolí Sao Paula v Brazílii
Proč je v „Top 10“: je jednou z nejsilněji světélkujících hub na světě
Vědci odhadují, že na světě se vyskytuje na 1 500 000 druhů hub, většina přirozeně vědě zatím neznámých. Mezi nimi se nachází několik známých druhů, které ve tmě světélkují. Ke dnešnímu dni jich mykologové dokázali popsat 71. Zatím poslední z popsaných je druh helmovky, který byl nalezen ve zbytcích atlantických deštných pralesů nedaleko brazilského São Paula.
Věčné světlo z Brazílie
Pro čtenáře znalé alespoň základů latiny je druhový přídomek této houby snadno přeložitelný. Lux aeterna čili věčné světlo si autoři popisu nového druhu vybrali proto, že odráží schopnost její luminiscence prakticky bez přestávky.
Ve dne, kdy světlo není příliš patrné, byste si však této houby prakticky nevšimli. Tmavohnědé kloboučky, díky nimž houby snadno splývají s prostředím, bioluminiscentní vlastnosti ani nemají. Ve tmě však patří tyto houby k nejnápadněji světélkujícím známým druhům.
6. Zvíře zachráněné z talíře
Kdo: Philantomba walteri (antilopa chocholatka)
Systematické zařazení: sudokopytníci, savci
Kde jej najdeme: západní Afrika (Benin, Togo, Ghana)
Proč je v „Top 10“: jde o nečekaný objev nového druhu velkého savce
Jako „bushmeat“ si můžete na tržištích roztroušených po velké části Afriky (a dnes i dalších kontinentů) koupit maso nejrůznějších druhů savců i plazů. Vedle nelegálního obchodu se slonovinou či různými dalšími částmi těl zvířat pro účel výroby léků tradičních medicín jde o jeden z nejpalčivějších problémů, jemuž čelí nejen ochranáři, ale i lékaři a veterináři. Tímto způsobem totiž dochází i k přenosu řady zvířecích nemocí na lidi.
Nečekaný druh antilopy
Nelegální trhy jsou však na druhou stranu oblíbeným cílem přírodovědců. Pod rukama lovců totiž často skončí i exempláře, které mohou být pro vědu velmi cenné. Jedním z nich byl i úplně první exemplář dosud neznámé antilopky chocholatky, na který již v roce 1968 narazil zoolog Walter N. Verheyen (1932–2005), na jehož počest byla o více než 30 let později pojmenována.
Pro vědce je dalším příkladem toho, že i mezi relativně velkými savci existuje doposud řada neobjevených druhů.
7. První podvodní houba
Kdo: Psathyrella aquatica (křehutka)
Systematické zařazení: pečárkotvaré, stopkovýtrusé
Kde jej najdeme: stát Oregon, USA
Proč je v „Top 10“: jedná se o první druh houby tvořící plodnice pod vodou
Řeka Rogue v jižní části amerického státu Oregon na západním pobřeží Severní Ameriky je známá především milovníkům lovu lososů. Vědce z univerzity v Ashlandu v Oregonu v ní však čekalo podstatně zajímavější překvapení.
V chladných bystřinách jejího horního roku objevili druh houby, jaký doposud věda neznala.
Stopkovýtrusý unikát
Genetická analýza nově nalezeného druhu ukázala, že patří do již dříve známého rodu křehutka (Psathyrella), jehož zástupce nalezneme i v našich lesích. Na rozdíl nejen od všech svých blízkých i vzdálenějších příbuzných z řad stopkovýtrusých hub je však adaptován na život pod vodou, kde se živí rozkladem organického materiálu.
8. Jediný skákající šváb
Kdo: Saltoblattella montistabularis (šváb)
Systematické zařazení: švábi, hmyz
Kde jej najdeme: Jižní Afrika
Proč je v „Top 10“: je to jediný známý druh švába s adaptací pro skákavý pohyb
Úprava těla, která hmyzu umožňuje nenadálý a dlouhý skok, je neobyčejně výhodnou evoluční adaptací. Hmyz vybavený ke skokům může např. snadno uniknout do bezpečí před predátorem (kobylky, saranče), efektivně přeskočit na nového hostitele (blechy) či překvapit svou kořist ze zálohy (např. brouci svižníci). Mezi současnými šváby však žádný skákající druh doposud znám nebyl.
Opakovaný evoluční experiment
Švábi jsou prastarou skupinou okřídleného hmyzu a evoluce měla již příležitost vyzkoušet si u nich řadu možností. Skákajícího švába už jednou „vynalezla“, žil však ve vrchní juře, tedy v druhohorách asi před 150 000 000 let.
K překvapení všech entomologů byl však druh s podobnou adaptací objeven i v současnosti, a to v národním parku Table Mountain (Stolová hora) jihoafrickém Kapsku. Kromě skákavých zadních nohou má i tykadla, obsahující další kloubní spojení, které napomáhá s jejich fixací během skoku.
K dalším adaptacím na skákavý pohyb patři i složené oči, jež nemají tradiční ledvinovitý tvar, ale vyčnívají po stranách hlavy.
9. Pijavka z lidského nosu
Kdo: Tyrannobdella rex (pijavka)
Systematické zařazení: pijavky, opaskovci
Kde jej najdeme: Peru
Proč je v „Top 10“: mají pouze jedinou čelist s nezvykle velkými zuby
Každý, kdo se dozví, jakým způsobem se nově objevený druh pijavky vlastně živí, tomu přeběhne mráz po zádech. Tvorové s přiléhavým názvem „tyranská pijavka“ se specializují na sání ze sliznic horních cest dýchacích.
K nalezení je však i v ústech, dokonce i v očích a v urogenitální oblasti (v okolí vyměšovacích a pohlavních orgánů).
Čelisti jak od tyrannosaura
Kromě volně žijících zvířat napadá i lidi. Poprvé byla tato pijavka popsána podle exempláře, který vědci objevili přisátou v nose peruánské dívky. Její čelisti s jednou řadou nestejně velkých, zato však velmi ostrých zubů, inspirovali vědce k jejímu přirovnání k proslulému predátorovi pozdně křídových suchozemských ekosystémů k tyrannosaurovi.
10. Dobře utajený obr
Kdo: Varanus bitatawa (varan)
Systematické zařazení: varanovití, plazi
Kde jej najdeme: výhradně severní a centrální část ostrova Luzon ve Filipínském souostroví
Proč je v „Top 10“: jedná se o nápadně velký druh, který i přesto unikal pozornosti vědy
Druhové jméno „bitatawa“ označuje v jazyce filipínského kmene Agta „nové druhy“. Varan druhu Varanus bitatawa si tento přídomek jistě zaslouží. Tento tvor i přes svou velikost (délka až 2 metry, hmotnost až 10 kg) a nápadnou barevnost dlouho unikal pozornosti vědců.
Částečně možná pro to, že je podobný příbuznému varanu plodožravému (Varanus olivaceus). Dalším důvodem je jeho skrytý život ve větvoví stromů, kde se stejně jako jeho příbuzný věnuje sběru plodů.
Ostrov se skrytou hranicí
Objev a popis nového druhu velkého ještěra však není jen další biologickou kuriozitou. Vědci upozornili především na to, že existence dvou oddělených druhů na jednom ostrově poukazuje na skrytou biogeografickou hranici, která by mohla platit i pro řadu dalších druhů.
Poznání jednoho tedy otevírá cestu nejen k poznání dalších, ale i k jejich efektivnější ochraně. Nový druh se proto již krátce po svém objevení stal jedním ze symbolů ochrany přírody na Filipínách.