Jsou lidé, kteří ráno bez hrnku kávy nejsou schopni startu. V tomto nápoji je totiž kofein, který povzbuzuje mysl. Ve Velké Británii ovšem jezdí automobil, který bez kávy nenastartuje také. Jak takový vůz funguje? A kde jsou jeho limity?

Pozor, skutečně nejde o žádný žert. Na britských silnicích lze potkat vozidlo, jehož pohonem je káva. Automobil vyvinuli vědečtí novináři BBC pod vedením konstruktéra Martina Bacona. A na kontě už mají dva prototypy.

První „kávovozidlo“ vzniklo ze starého Volkswagenu Scirocco z roku 1988, který si tým nadšenců koupil za pár liber jen kvůli jedinému záměru – připomínal jim totiž legendární vozidlo De Lorean z filmové trilogie Zpátky do budoucnosti, kde fungoval jako stroj času.

Rekordy zapsány i v „Guinessovce“

„Autoccino“, jak kávovinnému stroji začali ve Velké Británii přezdívat, nezůstalo jen za zdmi televizních studií. Testování stroje vyvrcholilo zdoláním vzdálenosti mezi Manchesterem a Londýnem, kdy dokázal ujet přes 300 km.

Nejprve však museli konstruktéři vozidlo přebudovat. Vyhodili veškeré vnitřní vybavení a nepotřebné části, což auto odlehčilo o 250 kg. Následně vědci namontovali do karoserie zařízení spalující kávovinový granulát. Tento motor zaplňuje každý volný kus vozidla, dokonce i střechu.

Jak funguje motor na kávu?

Britský automobil funguje prakticky na stejném principu, jako je dřevoplynový pohon (viz box). Motor se pohybuje díky plynu uvolňujícímu se z kávy.

Nejprve se granulovaná kávovina nasype do kotle, kde se zahřeje na 700oC. Ohřevem se vytvoří plyny (vodík a oxid uhelnatý CO), které se pak ochlazují průchodem trubkami na střeše vozu. Odtud plyn klesá do filtrů umístěných v prostoru kufru.

Ochlazená směs se v karburátoru mísí se vzduchem a tvoří zápalnou směs, která pak hoří ve válcích.

Do motoristického průmyslu tento prototyp zřejmě nevstoupí. Jeho spotřeba je totiž 25 – 50x dražší, než u normálního benzinového auta. I když je jeho provoz tak drahý, Bacon se svým týmem vyrobil i druhé vozidlo s názvem Caffe Car MK 2. Jeho tým s ním na sklonku loňského roku vytvořil rychlostní světový rekord, když vůz dosáhl průměrné rychlosti 107 km za hodinu (tedy přesně 66,5 mílí za hodinu).

Kde se skrývá budoucnost alternativních pohonů?

*V 90. letech 20. století se zdálo, že pohonem budoucnosti se stane vodík. Skutečnost je však jiná, neboť vodíkové palivové články jsou sice efektivní, ale velmi drahé.

*Naděje se nyní vkládá do elektromobilů. Nejsou však bezchybné – jejich hlavním problém je totiž zoufale malý dojezd a ještě pomalejší dobíjení akumulátorů.

*Logickým mezikrokem jsou hybridy 2. generace, neboli plug-in hybridy. To je čistý elektromobil, který má na palubě malý spalovací motor, pro případ, že baterky dojdou. Spalovací motor tak není vůbec spojený s pohonným ústrojím, pracuje jen jako generátor na dobití baterek.

V Americe se tak například prodává Chevrolet Volt, v Evropě bude uveden Opel Ampera.

*Oblíbenou variantou jsou i LPG pohony, kdy automobily jezdí na zemní plyn.

Tudy ne! Slepé vývojové větve automobilového pohonu

*Na principu stlačeného vzduchu funguje nedávno představená Toyota Ku:Rin, což je jednomístný tříkolový automobil, který při zkušební jízdě dosáhl rychlosti téměř 130 km za hodinu. Vzduchovou nádrž stroje plní běžný kompresor pocházející z klimatizace aut.

Tento stroj se však nehodí pro praktický provoz. Jeho dojezd na jedno naplnění nádrže stlačeným vzduchem totiž činí jen něco přes 3 kilometry.

*Stará auta s dieselovými motory umějí s minimální úpravou jezdit na fritovací olej. Nemusí být ani čerstvý, vůz se rozjede i na řádně přefiltrovaný olej, který jinak například fastfoodové řetězce vyhazují.

*Dřevoplyn byl pohonem 2. světové války. Nadšenci si však takto upravují i současná vozidla. Byť není takový vůz esteticky atraktivní, popularizátoři si dřevoplyn nemohou vynachválit, dojezd prý mají taková vozidla srovnatelný se současnými elektromobily.