Obří planeta Saturn je ve sluneční soustavě skutečným přeborníkem v počtu měsíců – do dnešních dnů jich astronomové napočítali celých 61! Největší z nich, měsíc Titan, zkoumá už několik let sonda Cassini. Podle posledních zjištění má tento měsíc řadu skutečných zvláštností!
Šestá planeta sluneční soustavy, Saturn, který je zároveň druhou největší planetou sluneční soustavy, je spíše než svými měsíci známá svými prstenci. O té doby, co se k ní v roce 2004 přiblížila americko-evropská dvojsonda Cassini/Huygens, však víme více mnohem nejen o samotném Saturnu a jeho prstencích, ale o řadě jeho měsíců. Díky její činnosti patří k nejlépe probádaným měsícům sluneční soustavy zejména jeho největší měsíc Titan. Vědce zaujala především řada zvláštností na jeho povrchu, jako jsou jezera tvořená jednoduchými uhlovodíky či ledové hory. Za řadou těchto specifik stojí nejspíše jeho vysoká geologická aktivita, která z něj dělá jeden z „nejživějších“ objektů sluneční soustavy.
Podivný povrch největšího měsíce
Ačkoliv měla být mise sondy Cassini ukončena už v roce 2008, rozhodli se technici NASA její úspěšné působení na oběžné dráze Saturnu ještě o dva roky prodloužit. Od té doby přináší tento vesmírný tulák vědcům stále další cenné informace. Když se během svého obíhání Saturnu dostane do blízkosti Titanu, vyšle skrze jeho hustou atmosféru, složenou zejména z dusíku a metanu, rádiový signál. Odražený signál pak astronomům napomáhá vytvořit trojrozměrnou mapu, včetně poměrně přesného propočtu nadmořských výšek. Průnik za plynnou clonu atmosféry však vědce v mnohém překvapil. Za největší zvláštnost považují vědci „hory v údolích“, tedy situaci, kdy mají nejvyšší vrcholky Titanových hor menší poměrnou výšku, než je průměr planety. Jak si ale tento zvláštní úkaz vysvětlit? „Mým oblíbeným vysvětlením je, že materiál, který tvoří hory, má prostě větší hustotu než ten, který tvoří krajinu, která jej obklopuje. Hory pak tlačí na podloží, které se stále propadá,“ říká Howard Zebker z americké Stanford University. Zebker byl hlavním autorem studie o povrchu Titanu, uveřejněné nedávno v prestižním časopise Science.
Poněkud přišlápnutý balon
Se svým průměrem 5150 km nedosahuje měsíc Titan ani poloviny průměru Země, je však o málo větší než Mars (ovšem takřka o polovinu lehčí). Okolo Saturna obíhá ve výši více než 1,2 milionu kilometrů, přičemž cestu okolo po orbitu vykoná již za 16 dní. Podle Howarda Zebkera lze z jeho dráhy okolo mateřské planety vypočítat, že jeho tvar by neměl být přesně kulovitý. V polárních oblastech by měl být Titan zploštělý podobně, jako kdybychom na gumový balon tlačili nohou. Přesná pozorování však předčila očekávání. „Gravitační tah by jistou asymetrii předpovídal. Na Titanu však zjevně existují ještě další příčiny, které způsobují asymetrie větší, než předpovídá teorie,“ konstatuje dr. Zebker. A o jakých příčinách tedy vědci uvažují? Kandidátů jistě existuje více. „Jeho tvar byl možná určen v době, kdy obíhal blíže k Saturnu. Dalším možným vysvětlením je, že uvnitř Titanu stále probíhají gigantické geologické procesy, které neustále mění jeho tvar,“ spekuluje dr. Zebker. Právě tyto procesy mohou mít na svědomí podivné uspořádání povrchu krajiny. Sonda Cassini už před delší dobou zaznamenala případy kryovulkanismu, při němž sopky vyvrhují chladný materiál. U Titanu by mohlo jít o led, který pak tvoří postupně se propadávající ledová pohoří.
Početná rodina Saturnových měsíců
Názvy vesmírných sond Cassini a Huygens rozhodně nebyly zvoleny náhodou. Ital Giovanni Domenico Cassini (1625–1712) a Holanďan Christian Huygens (1629–1695) patřili mezi průkopníky pozorování Saturnu. První z nich si připsal objev 4 jeho měsíců, druhý sice jediný, ale nejvýznamnější – objev Titanu. Od těchto pionýrských dob však věda pokročila mílovými kroky. Do roku 2009 bylo popsáno celých 61 měsíců, 52 z nich již získalo jméno. Jména získávají především po postavách z národních mytologií. Nejstarší objevené měsíce mají názvy řecké (např. Prometheus, Epimetheus, Atlas, Pandora, Rhea či právě Titan), existuje ale i skupiny pojmenované po bozích eskymácký (Kiviuq, Ijiraq, Paaliaq, Siarnaq a Bebhionn), norských (např. Skathi, Mundilfari, Narvi, Suttungr) či galských (Albiorix, Erripao a Tavros). K odhalení řady z nich za prstenci z prach a drobného štěrku napomohly až vesmírné sondy. Prvními byly sondy Voyager I. a Voyager II., zbytek už obstarala sonda Cassini.
