Také jste se učili, že v neolitu existoval matriarchát? Že naši předkové věřili v božskou Velkou Matku, která byla symbolem plodivých sil? A že sošky, nesprávně nazývané „venušemi“, jsou jejím zpodobněním? Pak vás zklameme – archeologicky je dnes velmi jednoduché tento mýtus vyvrátit.
V literatuře se stále objevují tvrzení, že v neolitu (mladší doba kamenná) existovala společnost založená na nadvládě žen, která se jako mávnutím kouzelného proutku (nebo objevením kovu a kola) v následujícím období eneolitu (doba měděná) změnila na společnost řízenou muži (patriarchát). Skutečnost je však jiná.
Pravěké ženy nejsou ženami
Věstonická venuše má jednu nespornou výhodu. O faktu, že znázorňuje ženu, nemůže nikdo ani na chvíli pochybovat. Jiná situace však nastává u desetitisíců lidských figurek z mladší doby kamenné. Stačí bližší pohled a zjistíme, že neolitickou plastiku můžeme označit všelijak, jenom ne jako „ženskou“.
Celý neolitický soubor je totiž velmi barvitý, do kategorie plastiky spadají například i modely domů, početné hliněné figurky zvířat či nejrůznější „amulety“ a předměty, o jejichž funkci se můžeme pouze dohadovat.
I samotné lidské sošky jsou velmi různorodé. Důležité je uvědomit si, že kolem 70 % sošek je nalézáno ve fragmentech, většinou se jedná o části končetin, trupů či hlav. U nich lze jen málokdy s jistotou určit jakékoliv pohlaví (přesto jsou však v literatuře označovány jako „ženské“).
Dalších minimálně 10 % exemplářů je záměrně bezpohlavních, pohlavní příslušnost u nich nebyla důležitá.
Může za to historik náboženství
Zbývajících přibližně 20 % kompletních nebo téměř kompletních sošek tvoří ženské, mužské i oboupohlavní sošky, jejichž původní poměr nelze zrekonstruovat, protože nikdy nebudeme vědět, kolik sošek z původního počtu bylo nalezeno a kolik jich zůstane navždy skryto.
V nálezech se objevují i sošky dvojhlavé, lidské sošky se zvířecí hlavou (maskou) či falické symboly.
Tato fakta první archeologičtí nadšenci neznali nebo znát nechtěli. Ve druhé polovině 19. století, konkrétně v roce 1861, vyšlo ve Stuttgartu dílo Das Mutterrecht, jehož autorem byl švýcarský právník a historik náboženství Johann Jacob Bachhofen, který se zabýval evolucí společenského uspořádání a rodiny.
Tato kniha se stala základním kamenem matriarchální teorie a biblí všech obhájců. Pojednávala o univerzální neolitické víře v „Matku Zemi“, na níž je zvláště půvabné, že ji autor sám „stvořil“ pro účely svého díla.
Mohly to být i hračky
Bachhofen a jeho přímí i nepřímí pokračovatelé pravděpodobně ani netušili, jak dlouho budou jejich teorie a výklad minulosti ovlivňovat archeologické bádání i veřejné povědomí a jakou „škodu“ způsobí.
Kvůli nim se totiž Velká Matka stala v podstatě synonymem neolitického náboženství a lidské sošky, pocházející ze stejného období, byly považovány za její ztvárnění. Pro tato tvrzení však neexistují žádné archeologické podklady, ty svědčí spíše o opaku.
Různorodost sošek a míst jejich nálezu nejspíše souvisela i s různorodostí jejich využití. Pravděpodobná se ukazuje jejich role v kultu předků, v některých kulturách byly používány jako učební pomůcky a nesmíme zapomínat na to, že část z nich mohla být i dětskými hračkami či estetickými uměleckými předměty.
Zkrátka a dobře, matriarchální teorie s Velkou Matkou v čele značně ochudila možnosti interpretace těchto zajímavých pravěkých předmětů.
PhDr. Kamila Remišová-Věšínová, Ph.D. Česká společnost archeologická.
www.csarcheologicka.eu