Vražda beze svědků. Krvavý zločin, jehož oběť se do poslední chvíle zoufale bránila. Kriminalisté důkladně prohledávají místo činu a pasou po sebemenší stopě, která by jim napověděla při pátrání po vrahovi. Vypadá to, že brutální násilník po sobě nenechal vyšetřovatelům žádné vodítko.

Až pak se podaří odhalit malou kapku krve, která vzhledem ke své poloze nemusí patřit oběti. Genetické analýzy podezření potvrzují. Obětí se stala žena a kapka krve patří muži. Útočník se zřejmě sám poranil nožem, když zběsile bodal do oběti.

Známý neznámý potížista

Brzy dostávají kriminalisté od genetiků další informace. Z analýz DNA vyplývá, že jde o bělocha starého asi 35 let. Má modré oči a světlé vlasy, krátký a široký nos, výraznou bradu a široký obličej. Je vysoký asi 170 centimetrů a má silný sklon k obezitě.

Je nervově labilní a tíhne k násilnému řešení konfliktních situací. Jeho DNA chybí v policejní databázi a to znamená, že ještě nebyl odsouzen za násilný trestný čin. Přesto je pravděpodobné, že má za sebou nejeden konflikt a v okolí je známý jako „potížista“.

Na základě genetických analýz je počítačem vytvořen portrét pachatele. Večer už je rekonstruovaná podobizna ve všech novinách, televizních zpravodajstvích a zpravodajských serverech. Začínají přicházet první tipy od veřejnosti.

Policisté na to nespoléhají a porovnávají portrét a podobu násilníků s čistým rejstříkem. Vše spěje rychle ke zdárnému konci. Pachatel je dopaden, usvědčen a odsouzen.

Podobný průběh vyšetřování je zatím možný jen ve sci-fi filmech nebo románech. Ale v dohledné době může jít o celkem reálný obraz policejního vyšetřování. Díky výsledkům výzkumu na poli genetiky k tomu má kriminalistika rázně nakročeno.

Čtení lidské DNA

Přečtením kompletního lidského genomu jsme se v roce 2000 dozvěděli hodně o člověku, ale jen málo o lidech. Otevřela se nám cesta k pochopení dědičných vloh, které činí člověka člověkem a odlišují jej od ostatních organismů.

Poznali jsme ale jen velmi málo z toho, co od sebe odlišuje jednotlivé lidi. Proč někdo dostane rakovinu a jiný ne? Proč je někdo malý a proč je jiný velký? Proč je někdo ryšavý a někdo plešatý?

Vědci se nejprve soustředili na rozdíly v dědičné informaci, které mají za následek zvýšenou náchylnost k chorobám. Byly odhaleny rizikové dědičné faktory pro kardiovaskulární onemocnění, Alzheimerovu chorobu i rakovinu.

Do budoucna nevidíme. Zatím!

Stále však nedokážeme číst v lidském genomu jako v otevřené knize osudu a zjistit například z DNA novorozence, že ho v padesáti postihne první infarkt. Nebude to možné ani v dohledné době, protože vedle dědičných základů ovlivňuje náš organismus velmi silně i vnější prostředí.

Kuřák s nadváhou a odporem k veškerému sportování je ohrožen infarktem bez ohledu na to, jaké zdědil vlohy. Platí to i o našem vzhledu. Jestli a nakolik se prosadí dědičné dispozice k tloustnutí, závisí do značné míry na tom, zda se přejídáme a jaký je náš životní styl.

Sportovec, který holduje racionální výživě, asi nikdy „nezlomí“ dědičné dispozice k obezitě a nepromění se ve „štíhlého šlachouna“. Může si však udržet tělesnou hmotnost v normě a snížit výrazně rizika mnoha chorob, jako je cukrovka, infarkt nebo rakovina tlustého střeva.

Jestli je někdo ostříhán nakrátko nebo nosí vlasy do půl zad, se nedá z jeho DNA vyčíst. Ale sklon k extravaganci už by mohl nějaký dědičný základ mít.

Dědičnost jen na 16 %

Ani o mnoha „tvrdě“ děděných vlastnostech toho zatím z DNA konkrétního člověka mnoho nevyčteme. K takovým vlastnostem patří například tělesná výška. Z výšky biologických rodičů určí odborník celkem přesně, jak vysoké budou jejich děti.

Z DNA konkrétního člověka ale jeho výšku nevyčteme. Genetici už odhalili více než 200 variant DNA, jež promlouvají do toho, jak bude člověk v dospělosti vysoký. Tyto dědičné faktory se však podílejí na celkovém dědičném základu tělesné výšky jen z 16 %.

Oči, vlasy…

S tím, jak byly čteny další kompletní genomy konkrétních lidí, vyplouvaly na denní světlo i genetické základy jejich odlišností. Počet kompletně přečtených lidských genomů jde dnes do tisíců. Největší objem dat je nashromážděn o běloších a obyvatelích ekonomicky vyspělých zemí.

Byly však už přečteny i genomy jihoafrických Křováků, Eskymáka nebo australského domorodce.

Kriminalisté začali z těchto dat získávat údaje pro tzv. DNA fenotypování. Snaží se najít varianty DNA, které jsou zodpovědné za určité rysy lidského zevnějšku. Například šest variant určitého úseku lidské DNA má velmi razantní vliv na barvu duhovky oka.

Dnes je již k dispozici genetický test označovaný jako Irisplex, s jehož pomocí dokáže genetik ze vzorku DNA vyčíst s 90% spolehlivostí, zda má vlastník DNA modré nebo hnědé oči. Výsledky testů nelze interpretovat se stoprocentní jistotou, ale jejich spolehlivost je neskonale vyšší než u výpovědí očitých svědků. Ti se při určení barvy očí pachatele dost často pletou.

Další testy jsou s to s vysokou pravděpodobností určit barvu vlasů. Rezavou a černou určí správně u 90 % vyšetřovaných osob. Blondýny a brunety odhalí s osmdesátiprocentní úspěšností. Intenzivně se pracuje na testech určujících barvu pokožky.

Ty zatím nemají dostatečně vysokou spolehlivost, i když se ukázalo, že některé varianty DNA promlouvají jak do barvy oční duhovky, tak do barvy vlasů a pokožky.

… věk a původ

Z dědičné informace se dá vyčíst i přibližný věk. Využívá se k tomu analýza DNA bílých krvinek označovaných jako T lymfocyty. Tyto buňky mají za úkol rozeznat typické cizorodé znaky virů, bakterií, nádorových buněk a dalších „vetřelců“, kteří do zdravého lidského organismu nepatří.

Pro tyto účely si T lymfocyt upravuje svou dědičnou informaci. Vedlejším produktem úprav jsou malé ústřižky DNA, jejichž konce jsou spojeny. Ústřižek tak tvoří malý kroužek. Jak stárneme, v našich T lymfocytech neustále ubývá kroužkových ústřižků DNA. S chybou zhruba deset let se tak dá podle úbytku „DNA-kroužků“ v T lymfocytech určit z jediné kapičky krve stáří člověka, kterému krev patřila.

Kriminalisté budoucnosti, těšte se

Do budoucna by mohly kriminalistům pomáhat v pátrání po obětech a zločincích i analýzy DNA určující strukturu vlasu, sklon k plešatění, levorukost nebo tvar ušního lalůčku. V rámci projektu VisiGen pracují britští a nizozemští genetici na systému, který by z DNA vyčetl rysy tváře.

Pro začátek například délku nosu nebo šířku lícních kostí. To je ale zatím hudba budoucnosti, i když v principu to rozhodně není nemožné.

Některé varianty DNA jsou častější v určitých oblastech světa a jinde jsou naopak vzácné.  To dovoluje na základě analýz DNA s určitou pravděpodobností stanovit, odkud člověk pochází. „Rozlišovací schopnost“ těchto testů je omezená.

Dá se například s rozumnou pravděpodobností tvrdit, že daný člověk pochází ze Skandinávie. Nelze však určit, zda je Nor, nebo Švéd.

Je, nebo není to nesmysl?

Ve Velké Británii se podobné testy používají k prověření údajů o původu žadatelů o politický azyl. Jde o to, aby se imigranti přicházející za lepším životem z demokratických zemí nevydávali za pronásledované uprchlíky z blízkých zemí, kde skutečně dochází k perzekucím a pronásledování.

Interpretaci výsledků takových testů je však třeba brát se značnou rezervou. Mnozí genetici dokonce britský systém genetického určení původu imigrantů kritizují jako nesmyslný.

Genetické testy poukazující s určitou pravděpodobností na místo původu nelze považovat za test příslušnosti k rase. Genetici většinou odmítají o testech na rasu vůbec hovořit, protože lidské rasy jsou definovány velmi neurčitě.

To, odkud člověk pochází a jak vypadá, spolu do určité míry souvisí. Ale není to jedno a totéž.

Etické otazníky

DNA fenotypování se potýká nejen s ryze technickými problémy a biologickými zvláštnostmi. Naráží i na právní a etické překážky. Z genetických testů lze například vyčíst, že pachatel trestného činu trpí dědičnou chorobou nebo dědičným sklonem k nějakému závažnému onemocnění.

Pro kriminalisty to může být důležitá stopa. Ale mají právo získávat o pachateli údaje, které s velkou pravděpodobností ani on sám nemusí vědět? Je docela možné, že kdyby pachatel dostal na vybranou, zda chce znát své dědičné dispozice k chorobám, tak by to odmítl.

V lékařské genetice bývá respektováno u každého člověka „právo nevědět“. Pokud by byl pachatel dopaden na základě informace, kterou si nepřeje znát, nakonec by se o své dispozici přeci jen dozvěděl. Jeho „právo nevědět“ by mu bylo upřeno.

Barva očí ano, choroby ne!

Z těchto důvodů odborníci na etiku obvykle souhlasí s DNA fenotypováním na rysy, které jsou na člověku na první pohled zřejmé. O tom, že má člověk modré oči a blond vlasy, se snadno přesvědčíme.

Pokud to o neznámém člověku vyčteme z jeho DNA, získáme o něm pouze takovou informaci, jakou jeho okolí už zná. Pokud bychom o pachateli zjistili, že ho porucha dědičné informace předurčuje k smrtelnému nevyléčitelnému onemocnění, jako je například Huntingtonova choroba, byla by situace mnohem komplikovanější.

Tato choroba se začne projevovat až po čtyřicítce a třicetiletý člověk nemusí mít nejmenší tušení, co ho čeká. Přesto by mohla být tato informace pro kriminalisty důležitá, protože by mohli nasměrovat pátrání k rodinám, kde se Huntingtonova choroba vyskytuje.

Testy omezené zákonem

Některé země, například Belgie nebo Německo, omezují kriminalistické DNA testy zákonem a nepovolují genetikům získávat analýzami dědičné informace „citlivé osobní údaje“. Přesto se v některých situacích ukazuje taková právní regulace DNA fenotypování jako problematická.

Prof. ing. Jaroslav Petr, DrSc. Výzkumný ústav živočišné výroby v Praze

Testy ukázaly na sever

K brutálnímu znásilnění a vraždě šestnáctileté dívky došlo v roce 1999 v malé vesnici v Nizozemsku. Místní obyvatelé vinili ze zločinu obyvatele nedalekého azylového střediska pro imigranty z Kurdistánu, Iráku a Afghánistánu.

Genetické analýzy DNA, kterou nechal na místě činu pachatel, však prokázaly, že vrah pocházel s vysokou pravděpodobností ze severní Evropy. Pachatel tak sice nebyl odhalen, ale informace významně přispěla k uklidnění obyvatel vesnice, odkud pocházela oběť zločinu.

Usvědčit, nebo nalézt?

*Pro identifikaci zločinců i jejich obětí se již dlouho používají tzv. DNA-otisky. To jsou úseky DNA, jež jsou prakticky jedinečné a jednoznačně identifikují daného člověka. Dnes jsou DNA-otisky důležitým prostředkem pro usvědčování podezřelých.

*S jejich použitím souhlasili právníci a odborníci na etiku jen pod podmínkou, že z výsledků testů nebude možné vyčíst nic o osobě a jejích vlastnostech. To stávající systém určování totožnosti podle DNA-otisků zaručuje.

K identifikaci se používají analýzy takových úseků DNA, které nekódují žádnou vlastnost.

*DNA fenotypování je ale pravým opakem tohoto principu. Používá se při pátrání po dosud neznámém pachateli. Neslouží tedy pro usvědčení, ale uplatňuje se v počátečních fázích řešení zločinu. Z dědičné informace se snaží vyčíst právě jedinečné rysy konkrétního člověka. *To může uplatnění DNA fenotypování v praxi významně zkomplikovat.