Kdo by si nepřál být alespoň na chvíli neviditelný! Léta se zdálo, že tato touha patří nanejvýš do béčkových sci-fi povídek. Ale i v této oblasti vědci v poslední době udělali významný pokrok. Neviditelnost již není pouhým snem, již nyní se stává skutečností.
Scénář: neviditelnost
Režie: čínští vědci
V hlavní roli: metamateriály
Tak by se stručně dal charakterizovat výzkum, který se zajímavým způsobem rozvíjí v Hongkongu. Se zájmem ho sleduje především vojensko-průmyslový komplex.
Záhada metamateriálů
Metamateriály jsou uměle vyrobené kompozitní látky, které se poněkud vymykají tradičnímu vnitřnímu uspořádání. Mají v běžném přírodním prostředí nevídané vlastnosti, dokážou totiž změnit dráhu světelných paprsků. Světlo se při kontaktu s metamateriály neodráží, ani není pohlcováno. Jednoduše pokračuje ve své cestě, jako by se nechumelilo. A neviditelnost je na světě.
Tento princip je už vědci nějakou dobu popsaný, velký kus práce v tomto ohledu vykonali optičtí experti z Imperial College of London, pod vedením Johna Pendryho. Jednoduše stačí jakýkoliv předmět obalit metamateriálem, a lidské oko jej ztratí z dohledu. Ale čínští vědci z Hongkongu zašli ještě dál. Podle nich objekt, který se má stát neviditelným, není nutné čímkoliv balit. Stačí potřebný metamateriál jen položit vedle v předem daném úhlu a v předem dané vzdálenosti.
Svět se může stát čímkoliv
Nutno podotknout, že se zatím jedná jen o teoretický předpoklad, odborníci vše pouze simulovali jen na počítačích. Vedoucí hongkongského vědeckého týmu Yun Lai má však za to, že jeho propočty jsou správné. A podle něj ani zde ještě meze optických hrátek nekončí. „Díky transformační optice může kterýkoliv libovolný předmět vypadat jakkoliv,“ tvrdí. V praxi by to znamenalo, že třeba lokomotiva by po užití správných technologií mohla na sebe vzít podobu třeba slona.
Svět složený z takových optických klamů by byl poněkud postavený na hlavu. Člověk by se už nemohl vůbec spolehnout na své – již beztak nedokonalé – vnímání a psychiatrické léčebny by měly o náplň své činnosti postaráno na dlouhá léta dopředu. Nicméně tyto a podobné technologie jsou zatím v nedohlednu. „Jedná se pouze o výpočty, jejich uvedení do praxe je ještě hudbou vzdálené budoucnosti,“ uzavírá Yun Lai.
Mikrokamery v akci
Japonského vědce Susumu Tachiho možnosti neviditelnosti zaujaly také. Veřejnost překvapil svým pláštěm neviditelnosti, jehož základem je aktivní kamufláž. Její princip je jednoduchý – stačí několik mikrokamer, které snímají prostředí za daným předmětem. Tímto způsobem získaný obraz je ihned promítán na povrch zakrývaného objektu. Tento zajímavý princip však není příliš dobře použitelný u rychle se pohybujících objektů, kdy zkrátka „nestíhá“. U nehybných rovných objektů je však podle odborníků využití této technologie přece jen zbytečnou záležitostí. Stačilo by místo kamer využít šikovně rozmístěné soustavy zrcadel.