Právě uplynulo již 20 let úporné vědecké práce, při níž vědci pomalu ale jistě rozplétají hádanky, jimiž je opředen jeden z největších archeologických objevů světa – nalezení zachovalé mumie ledového muže ötziho v Ötzalských Alpách.

Nás může dvojnásob těšit, že na řešení historických záhad se úspěšně podílel i český odborník – docent Petr Hlaváček z Technologické fakulty Univerzity Tomáše Bati ze Zlína, který odhalil tajemství obuvi, s níž se ötzi ocitl až ve výšce převyšující 3000 metrů nad mořem.

Policie koná, archeologové si rvou vlasy!

Je čtvrtek 19. září 1991, krátce po obědě a manželé Simonovi užívají poslední den své dovolené. Slunečné počasí túře po vrcholcích Ötzalských Alp jen přeje. Ve výšce 3210 metrů nad mořem těsně pod sedlem Hauslabjoch se však zastavují. Z ledu čouhá lidské tělo.

„Nejprve jsem si myslel, že z ledu vykukuje nějaká panenka,“ vypráví později Helmut Simon. Když se však k „hnědé věci“ přiblížili, bylo jasno – z rozbředlého sněhu vyčnívá lidská mrtvola. Nález okamžitě oznámili na nejbližší horské chalupě.

Zpočátku se logicky domnívali, že se jedná o zmrzlého výletníka, neboť v těchto místech před nedávnem spadla lavina. Se stejnou rutinou k nálezu přistupovali i rakouští záchranáři, vždyť ten rok už šlo o sedmý případ. Jenže se právě začíná odvíjet archeologická senzace 20. století.

Jako sloni v porcelánu

Nález století však ze začátku provázejí jen samé neodborné přehmaty, ze kterých si dosud rvou archeologové vlasy zlostí. V pátek, druhý den po ohlášení nálezu, se se sbíječkou na místo vydává rakouská policie.

Tělo se snaží vyvrtat, počasí se však každou minutu zhoršuje, a tak mrtvolu opouští.

Počasí je nepříznivé i v následujících dnech. V sobotu se na sedlo dostane jediný člověk, světoznámý italský horolezec Reinhold Messner (*1944), který ze zvědavosti na místě provádí ohledání. Naštěstí si pořizuje fotografickou dokumentaci. Ta pak poslouží archeologům k rekonstrukci původního nálezu.

Rozmlácené skvosty

Teplota je stále pod nulou a tělo znovu přimrzá do ledu. V neděli alespoň policisté posbírají do plastových pytlů na odpadky „poházené předměty“, například i více než 5000 let starou sekyrku, o které si myslí, že je to 50 let starý cepín.

Hodí si pytle přes rameno, slezou z vrcholu do údolí a potlučené věci donesou do hotelového pokoje.

Zmrzlé tělo vyprostí až v pondělí, když pomocí krumpáčů a lyžařských hůlek rozmlátí ledovec, ale také prorazí Ötziho bedra, poničí zbytky oděvu a zlomí lovecký luk. Archeologové jenom tiše žasnou.

Stop! Je to pračlověk!

Šest dní po nálezu se k mumii konečně dostává archeolog Konrad Spindler z univerzity v Innsbrucku. Podle sekyrky určuje stáří těla a stává se šéfem celého výzkumu, později do svého týmu přizve i jediného Čecha, doc. Petra Hlaváčka.

Napřesrok v létě se archeologové do míst vracejí a speciálními hořáky roztaví celý kus ledu. Tak se na světlo světa dostává poklad – celá Ötziho výbava, krosna, zbraně i oblečení.

Rozjíždí se světová senzace. Ještě nikdy na světě nebylo objeveno takhle dokonale přírodně mumifikované tělo, které nebylo napadeno hmyzem. Novináři spekulují o jeho životě a smrti a objevují se první hlasy, že se jedná o podvrh.

Média útočí aneb Další trápení Ötziho

Zoufalí vědci, ve snaze vyvrátit pomluvy, svolávají tiskovou konferenci. Oznamují zjištěné údaje, a představují veřejnosti „Homo tyrolensis“, jak se také muži z ledovce začalo přezdívat. Mumifikované tělo dostává dávku z blesků 200 fotoaparátů.

Výboje světla byly tak silné, že Ötziho doposud neporušená kůže začala modrat (!). To byla pověstná poslední kapka. Od té chvíle je Ötzi neprodyšně uzavřen a k mumii se vědci pouští na povolení jen jednou za půl roku a to na 20 minut.

Ledový muž konečně odpočívá v šeru mrazáku v Innsbrucku, přesto je kolem mrtvoly neutuchající frmol. Tentokrát se do hry zapojili byrokrati a začali geodeticky přeměřovat místo nálezu. Komu patří? Itálii, nebo zůstane v Rakousku?

Rozhodlo přesně 92,56 metru, z Ötziho je Ital a stěhuje se do Bolzana, kde je dodnes.

Úředníci mají jasno, ale co vědci? Kým skutečně byl Ötzi?

Všechno mohlo být jinak

*Ötzi, jak byla později mumie pojmenovaná, by možná nebyla nikdy odhalena. Manželé Simonovi totiž na své túře zabloudili. Při sestupu ze sedla Hauslabjoch už měli dost náročného terénu, drolivé skály a ledu a snažili se najít zkratku.

Sešli ze značené trasy a traverzem procházeli podél ustupujícího ledovce. Po 60 metrech pak objevili tělo zmrzlé mumie.

*Ötztalské Alpy jsou nejmohutněji zaledněným pohořím Východních Alp. Leží na území Rakouska a Itálie, kam zasahují zhruba 1/3 rozlohy. Je významným rozvodím – stékají odtud řeky k severu do údolí Ötz, které pak tečou do Innu a tedy do Dunaje, nebo na jih do údolí Adiže a do Pádu.

Ötzi byl objeven těsně pod sedlem Hauslabjoch (3280 m n. m., nazvané podle Rakouského důstojníka a kartografa) v sedle Tisenjoch (3210 m. n. m.).

Kým byl, odkud šel a kam

Dvě desítky let se Ötziho osud rozvíjí jako napínavá detektivka. Vědci se nejprve domnívali, že jde o umrzlého pastýře, pak o vyhnaného šamana, zazněly názory, že jde o válečníka, kterého postřelili v boji.

Nyní se zdá, že byl zabit ve rvačce. Vrahem také zřejmě byl i samotný Ötzi. Pojďte se s 21. STOLETÍM podívat na to, jak Ötzi vypadal a jak žil.

Začněme od konce. Jisté je, že tento drobný, 158 cm vysoký chlapík zemřel násilnou smrtí. Rentgenové snímky v roce 2001 objevily hrot šípu pod levou lopatkou, což by odpovídalo tomu, že na Ötziho někdo zpovzdálí vystřelil.

Šíp zajel 2 cm hluboko, kde přeťal tepnu. Tomografické vyšetření později odhalilo poraněný hřbet ruky, frakturu lebky a tupé trauma dvou zubů, typické zranění po úderu.

Jak zrekonstruovat 5000 let starý zločin? Podle dochovaných stop! Ötzi nedal život lacino – na jeho paži, noži i šípech jsou stopy cizí lidské krve. Je prokázáno, že smrt přišla vzápětí po ráně do hlavy a zhruba 1–2 dny před smrtí si poranil ruku a ústa, nejspíše tedy ve rvačce.

Zlomené zápěstní kůstky a řezné rány nasvědčují tomu, že útočník byl ozbrojen dýkou. Možná, že po bitce utekl do hor, vysílen zavrávoral a upadl na kámen. Možná že kámen v ruce svíral jeho vrah.

Boháč v horách

Proč skonal právě v horách, se zřejmě nikdy nedozvíme, ale z DNA a dalších vzorků lze sestavit už poměrně pěkný obrázek Ötziho podoby. Malý šlachovitý muž vážil asi 50 kg a zemřel ve věku 35–40 let, což se v eneolitu, tedy době měděné, dalo považovat za věk kmetů.

Německá genetička Angela Graefenová z Ötziho genomu prokázala, že měl hnědé oči. Snědý muž má dodnes jasně viditelné tetování – na kotnících, zápěstí a podél páteře má vyryté čáry, které kopírují akupunkturní body. Analýza jeho nehtů rozkryla, že 2 měsíce před smrtí opakovaně trpěl hladem.

Zcela jistě však nepatřil ke spodině, měděná sekyrka a dýka, jež měl u sebe, byly tehdy známky vysokého sociálního statusu, podobně jako jsou nyní luxusní hodinky. Jeho bohatství mohlo pramenit třeba z chovu dobytka. Nebo byl dokonce vedoucí obce.

Natrávené pyly

Ötzi pocházel z nynější severní Itálie, což prokázala například zrnka kamenů, která měl ve střevech. Specifický druh horniny, který se do jeho útrob dostal společně s potravou, se používal jako mlýnský kámen pro mletí mouky právě jen na severu Itálie.

Také pyly potvrzují jeho jihotyrolský původ. V žaludku se nalezlo až 30 různých typů pylových zrn typických pro smíšené lesy údolí Vinschgau a Shnalstau. Botanici podle doby jejich natrávení došli k přesvědčení, že Ötzi opustil údolí teprve 12 hodin před svým skonem.

Mikrobiolog Frank Mixner také prozkoumal snímky tomografu a potvrdil, že 2 hodiny před smrtí pojedl sušené maso z kozorožce. Přesto však zřejmě nebyl v úplně dobré kondici, měl zkažené zuby a podle nálezu střevního parazita tenkohlavce (Trichus trichiura) musel Ötzi trpět úpornými průjmy. Že by se vydal na druhou stranu Alp hledat pomoc?

Jak to, že přečkal do dnešních dnů?

Nyní Ötzi odpočívá v bolzanském muzeu v totožných  podmínkách, ve kterých vydržel až do 20. století, Do tváře se mu mohou podívat i návštěvníci muzea, mumie je totiž součástí expozice a spočívá za malým oknem v -6 oC a 98% vlhkosti.

I přes malý průhled (okno měří 40 x 40 cm) lze dobře vidět celé tělo i řadu tetování.

Dokonalá mumie nepřestává fascinovat ani 20 let po svém objevení. Jak to, že nebyla rozdrcena tlaky ledovce? Souhrou okolností. V sedle, kde Ötziho v ledu našli, byl totiž ledovec v jakémsi bazénu. Vrchol hřebene jej uzavřel tak, že nemohl vytékat.

Navíc Ötzi zřejmě zapadl do nějaké praskliny, nebo na jeho tělo hned nasněžilo, a díky tomu ho neobjevila ani zvěř či hmyz.

Ötziho oblečení nepřestává udivovat výběrem a zpracováním materiálu.

*Opasek je z telecí kůže

*Dvoje kožešinové nohavice z kozy domácí se pomocí jazyků upevnily do bot. Pomocí řemínků se pak přivazovaly k opasku.

*Bederní zástěra z kůže kozy domácí se nosila provlečená mezi nohama.

*Plášť, ušitý jemnými nitěmi ze zvířecích šlach, se skládal z různobarevných kousků kožešiny z koz a ovcí. Místy je ovšem neodborně vyspravován vlákny z trávy.

*Pláštěnka, upletená z 1 metr dlouhých stébel trávy, výborně chrání před deštěm. Voda stéká po vláknech dolů. Má také dobré izolační vlastnosti.

*Čepice z medvědí kožešiny se uvazovala řemínky pod bradou.

Co měl Ötzi s sebou?

Na svou cestu si sbalil krosnu, toulec a příruční měšec. Fascinující výbava k přežití v horách by obstála i dnes. Jen bychom se museli naučit ovládat řadu pracovních nástrojů k opravě či výrobě nezbytného příslušenství.

V příručním měšci na opasku bylo celkem 5 předmětů: pazourkové čepelové škrabadlo, pazourkový vrták, kousek pazourkové čepelky na nejjemnější práce při výrobě šípů, vytvářel jím rýhy pro uchycení tětivy či seřezávání ptačích per pro stabilizační křidélka šípů, kostěné šídlo, pletivo stromové houby troudnatce kopytovitého (Fomes fomentarius).

Přítomné krystalky pyritu jsou důkazem, že Ötzi troud používal k rozdělání ohně.

Každý muž má nůž

Ötzi měl dýku s pazourkovou čepelí a dřevěnou rukojetí z jasanu (délky 9 cm) fixovanou pomocí zvířecí šlachy. Pochva dýky ze spletené trávy se koženým řemínkem připevňovala na opasek. Dále s sebou měl 182 cm dlouhý luk z tisu, který byl funkční, ale nedokončený, a tak si jej přitesával sekerou lichoběžníkovitého tvaru s měděnou čepelí, která byla v téměř 60cm topůrku z tisu uchycena surovou kůží a stmelená pryskyřicí.

Nesl také toulec na šípy z kožešiny, který byl vyztužen 92 cm dlouhým lískovým prutem. Uvnitř toulce byly 2 hotové šípy s pazourkovými hroty (dlouhé 90 a 85 cm), jeden z kaliny tušalaje (Viburnum lantana), keře s velmi tvrdými rovnými pruty, druhý napůl z dřínu a kaliny, oba byly opatřeny na koncích ptačími pery pro stabilitu.

Nesl s sebou také 12 nedokončených šípů, kterým chybí hrot. Dále měl v toulci svazeček se 4 kusy jeleního parohu, které měly patrně posloužit na hroty šípů, dvě šlachy a 2 metry dlouhý provázek z lýka.

Jak vypadala ötziho zavazadla?

*Krosna byla silně poničena, a tak její rekonstrukce není snadná. Šlo o ohnuté lískové pruty, prkénko z modřínu a kožešinový pytel. Okolo krosny se nalezly tyto předměty, které v ní byly zřejmě sbalené:

2 dózy z březové kůry o výšce 20 cm. Jedna byla zřejmě na uchování potravin, druhá sloužila k přepravě žhavých uhlíků zabalených do javorových listů a trávy. Retušér z lipového dřeva, který tvarem připomíná tesařskou tužku, měl vsazený trn z parohu jelena a sloužil k jemnému opracování pazourku retuší. Síť s řídkými oky spletená z trávy možná sloužila k lovu ptáků?

*Cestovní „lékárnička“ svedla k výkladům, že byl Ötzi povoláním šaman. Každopádně s sebou nesl kosti kozorožce se sušeným masem k potravě, plod trnky jako zásoba vitamínů, na provázku navlečené dva kusy choroše březovníka obecného (Piptoporus betulinus), zřejmě dobře znal antibiotické účinky tohoto choroše.

*Záhadou zůstává, k čemu sloužil střapec z kožešinového řemínku o celkové délce 70 cm, na kterém je navlečený bílý disk z dolomitu. Podle jedné teorie jde o talisman.

Výzkum „ötziovek“ čili český přínos světové vědě

Zpráva o objevu zachovalého „pračlověka“ se velmi rychle donesla do Zlína, konkrétně k uším světového obuvnického odborníka Petra Hlaváčka, který se pak spolu se svým týmem, téměř 10 let věnoval výzkumu této mumie.

Hlaváček se mimo jiné v Alpách prošel v replice 5300 let starého obutí a tvrdí: „Ötzi měl na nohou trekingové boty.“ 21. STOLETÍ vám přiblíží český podíl na výzkumech muže z ledovce.

Píše se rok 1991, muž z ledovce alias Ötzi je na pozorování v Innsbruku a docent Hlaváček z technologické fakulty zlínské Univerzity Tomáše Bati přijíždí do německé Mohuče. Doslova si vybojoval pár minut v mohučském muzeu u Ötziho bot, kde je zkoumají místní vědci.

Ledový muž stále hypnotizuje odbornou i laickou veřejnost a kolem nálezu je doslova nával. Zkoumání ledového muže už je omezené a obstrukce panují i u prohlídky jeho výstroje. Hlaváček se naštěstí dostává na pořadník. Vstup je však přísný – u nálezu může český vědec zůstat maximálně 15 minut.

Sprint u ostatků

Hlaváček vbíhá do sálu. Během čtvrt hodiny stihne zbytky obuvi vlastně jen zběžně prohlédnout. Sleduje uzlíky, kusy slámy, kůži. „Mozek mi doslova pádil, taktak jsem si stačil psát poznámky,“ vypráví. Vzápětí u kávy nadšeně vychrlí své poznatky ředitelce mohučského muzea. Ta však zkrabatí čelo.

„Zjistil jsem, že moje závěry byly úplně opačné, než jaké udělala mohučská skupina,“ svěřil se před časem Hlaváček. Aby z trapasu vybruslil, sepsal výsledky svého pozorování do dvoustránkové zprávy a své pojednání ve třinácti bodech zaslal šéfovi celého výzkumu alpské mumie, profesoru innsbrucké univerzity Konradu Spindlerovi.

Vítejte v týmu

Spindler je jeho závěry doslova nadšen a zve Hlaváčka k trvalé spolupráci. Tím začíná desetiletí plné fascinujících objevů. Český tým bude mít na starosti nejen analýzu obuvi, ale také výrobu její repliky. Jen na samotné tvorbě Ötziho bot bude Hlaváček pracovat 8 let.

„Boty byly zajímavé především z hlediska surovin,“ vrací se Hlaváček ke svému výzkumu. Skládaly se ze tří druhů kůže, lýka a byly vycpané slámou. Podešev tvořila překvapivě řídká a jemná medvědí kůže a na nálezu bylo patrné, že se kůže často opravovala.

Tuto zvláštnost si Hlaváček vysvětluje rituálními důvody. „Ötzi měl i čepici z medvědí kůže, přírodní národy měly představu, že jim to dodává ochranu i sílu medvěda,“ tvrdí Hlaváček.

Ötzimu čouhá sláma z bot

S měkkou mědvědinou kontrastuje pevná síť utkaná z lipového lýka. Zlínští vědci v laboratoři prokázali, že jednotlivé provazce unesou přes padesát kilogramů. Částečnou pokrývku nártu tvořil kus jelenice, kterou přidržovaly pásy měkké a odolné teletiny.

Do těchto řemínků byla připletena zmíněná síť, která měla funkci jakési kostry a držela slámu, jíž byla bota vycpaná.

Aby mohli vědci vyrobit repliku bot, potřebovali zjistit, jak velká byla vrstva slámy uvnitř boty. Nejdříve v laboratoři zjišťovali tepelně izolační vlastnosti sena, ale pak se museli vydat do chladicího boxu do Innsbrucku za Ötzim.

Potřebovali mu přeměřit nohy. To už byl však ledovcový muž před badateli bedlivě chráněn, a tak Češi museli čekat na prohlídku celé 3 roky. Hlaváček se k Ötzimu do Innsbrucku dostal jako jeden z posledních vědců.

Chvíli poté bylo 5000 let staré tělo přeneseno na své nynější působiště do italského Bolzana.

Objev č. 1: Deformované chodidlo

Štěstí, že se k mumii dostali. „V té době už se Ötzi nesměl fotografovat, a tak jsme jeho chodidla museli snímat konturografem,“ vypráví Hlaváček s tím, že tento přístroj běžně používají designéři kopyt k tvorbě obrysů.

Snímky docent Hlaváček vytvářel tak, že vždy vynesl otisk nohy ven na chodbu, kde jej přefotil fotoaparátem.

Jaké bylo překvapení, když na plosce nohy ledového muže vědci nenalezli žádné mozoly, odborně hyperkeratinózní vrstvy, které jsou typické pro člověka chodícího naboso.

A to není vše. Hlaváček objevil u nohy mumie deformovaný palec. Nejprve nemohl nálezu uvěřit a musel vyloučit, zda k poškození nedošlo během mumifikace či vlivem ledovce. Ukázalo se, že Ötzi měl takzvaný 12stupňový vybočený palec.

To je deformace vznikající nošením úzké obuvi. To pak vědci při testování repliky obuvi zažili i na vlastní kůži – síť skutečně silně stlačovala prsty k sobě. Závěr zní jasně: Ötzi byl zvyklý chodit v botách.

Objev č. 2: Slunce, seno… Valašsko

Ale nepředbíhejme. Vědci museli nejprve botu vyrobit a k tomu potřebovali najít správný technologický postup za použití dobových nástrojů – odchlupování a další úpravu kožek dělali vědci skutečně jen za pomoci pazourku.

Například museli rozlousknout záhadu, jakým způsobem byla vyčiněna kůže. Z analýzy vyšlo najevo, že nejpravděpodobnější bude činicí směs jater a mozku. Tuto směs nanášeli na kůže a zjistili, že nevábný materiál lze po zahnití lehce spláchnout v potoce, poněvadž se játra chovají jako emulgátor (tj. organická látka, která zmenšuje povrchové napětí).

Repliku bot zhotovoval technolog Václav Gřešák z ústavu fyziky a materiálového inženýrství na zlínské univerzitě. Lámal si hlavu například s tím, jakým senem byly boty vycpané. Ne každý typ travin má vhodné vlastnosti k namotání na nohu.

Gřešák si nakonec vzpomněl na typické valašské seno, kterému se říká medvědí tráva. V minulosti se jím vyplňovaly matrace. Tato rostlina, botanicky válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), má totiž minimální stonky a pevné, široké listy, které se nelámou ani po uschnutí.

Jejím biotopem jsou také Alpy. A bota začala fungovat.

Pračlověčí alpinismus

Vrcholem výzkumu pak byl samotný výšlap v replikách bot do Hauslabova sedla, kde byl muž z ledovce objeven. Václav Gřešák vytvořil několik replik, které si nakonec obuli čtyři zlínští badatelé. Nešli však o zcela přesnou kopii, jakou měl nazutou Ötzi.

Tu by nyní obul tak asi 12letý chlapec. „S využitím moderní techniky a programů jsme boty odstupňovali do velikostí, které jsou reálné,“ říká Hlaváček. Boty tak zvětšili do velikosti čísla deset a dvanáct pro dospělé muže.

Vycházelo se „slavnostní den“ 19. září 2001, přesně 10 let po objevení Ötziho, z rakouské strany z výšky 1900 metrů nad mořem. Před 14 dny napadl první sníh, foukal vítr a bylo 5 stupňů pod nulou. V průběhu túry však začal na jižních stranách kopců sníh tát a tvořily se potůčky ledové vody.  Ideální prostředí pro praktické ověření funkčnosti tisícileté obuvi!

Teplo a vlhko

Boty překvapily i obuvnické experty. Sám Hlaváček kvůli zdravotním komplikacím (byl čerstvě po operaci srdce) cíl ve výšce 3210 metrů nedobyl, přesto popisuje zkušenost se slaměnými botami jako chůzi s geniálním tepelným izolantem.

Zvláštní druh komfortu Hlaváček ve zprávě připodobňuje k tepelné izolaci moderní trekingové obuvi.

Jak to, že si otevřené boty udrží teplo? Při prvním došlápnutí do boty vteče voda, která na 1-2 sekundy zastudí. Vlivem  mezivláknitých prostor sena se však noha okamžitě zahřeje. Je sice vlhko, ale příjemně, takže chodce zazebou jen první dva kroky.

Prapohorky vyšláply až na Kilimandžáro

Samotný výstup pak vypadal tak, že „slámoví“ alpinisté s sebou v batozích měli medvědí trávu, kterou postupně do boty doplňovali. Dodržovali určitý rytmus chůze: nejprve omotali nohy travinou, tu pak zavázali do boty a ušli 120 kroků.

To se akorát seno sešláplo a mohli jej doplnit. Pak ušli zhruba 2 km, po kterých seno v botě museli znovu vyměnit. A tak pořád dokola.

Prapohorky nebo chcete-li raději ötziovky nezakotvily jen v muzeu. V roce 2008 v nich zdolal vrchol Kilimandžára ve výšce 5895 metrů dobrodruh Václav Pátek. Kvůli velkému mrazu si horolezec obul do slaměných bot ponožky, čehož později dokonce litoval!

Podle jeho slov mu při 20stupňovém mrazu bylo dokonce vedro, zatímco jeho šesti společníkům byla v moderní alpinistické obuvi zima. Prastará genialita nepřestává fascinovat.

Přepište učebnice dějepisu

Než s replikou „ötziovek“ vyrazili vědci do Alp, učinil docent Hlaváček při zkoumání lýkové sítě ještě jeden významný objev. Studiem způsobu uvázání uzlíků prokázal, že je vázal levák. Antropologové a anatomové se však shodli na tom, že Ötzi levák nebyl.

Boty tedy vázal někdo jiný a Hlaváček tak přepsal dataci řemeslné specializace. Ještě na začátku 90. let 20. století totiž archeologové tvrdili, že dělba řemeslné výroby v době měděné (tedy před 5300 lety, kdy žil i Ötzi), neexistovala.

Později další vědci prokázali rozlišné stehy také na Ötziho legínách. Díky Hlaváčkovi a Ötzimu můžeme datovat řemeslnou tvorbu už do období kolem roku 3200 př. n. l.